V pátek ve věku 68 let zemřel přední překladatel Shakespeara, režisér a nakladatel Jiří Josek. Přinášíme vám rozhovor, který pro Lidové noviny poskytl před šesti lety Janě Machalické.
Jiří Josek si kvůli tomu, aby mohl překládat, co se líbí jemu, a následně to i vydat, poněkud altruisticky založil vlastní nakladatelství Romeo. Jinak už dávno patří mezi naše přední překladatele Shakespeara, ale překládá i muzikály. A výborně. Josek občas i režíruje a hned při první režii – Hamletovi objevil jeden velký talent, mladého herce, který pak sice od divadla zběhl k muzice, ale zase se vrací.
LN: Za to, že jste si založil nakladatelství, jste si vysloužil označení blouznivec našich hor. Cítíte se tak doopravdy, nebo je to všechno jinak?
Je pravda, že v mém případě to žádný byznys není, ale jako blouznivec si nepřipadám. Kzaložení nakladatelství mě vedly docela racionální důvody. Jako překladateli mi nevyhovovalo, že se musím u jiných nakladatelů doprošovat o vydání titulů, o které není extra zájem. Kdysi jsem pracoval jako redaktor Odeonu, takže jsem jakýsi pojem o téhle práci měl, a navíc jsem zjistil, že to v současné době technicky není žádný velký problém. A tak jsem to zkusil a za skoro čtrnáct let jsem vydal 22 svých překladů her Williama Shakespeara, Sonety, i několik překladů jiných lidí, jako například dvojjazyčné vydání Puškinova Evžena Oněgina v překladu Milana Dvořáka, a výjimečně i původní českou tvorbu, třeba povídky z pozůstalosti Jiřího Reichla.
LN: Ale přece jenom: vydělá si takové nakladatelství aspoň trochu na sebe?
Občas dostanu grant od ministerstva kultury, a ten částečně pokryje výrobu. Vydání Reichlových povídek zase finančně podpořil spisovatel a herec Vlastimil Venclík. Výhoda je, že mám vydávání překladů ve svých rukou. Jak se mění doba a vyvíjí jazyk, cítímpotřebu do překladů občas sáhnout. Například teď jsem počtvrté vydal Romea a Julii a i v tomto vydání je oproti dřívějším několik drobnějších změn.
LN: Nedávno jste vydal Dvanáct nejlepších her Williama Shakespeara. Čím jste se při výběru řídil?
Existují různé výběry toho nejlepšího i žebříčky, jak často se co hraje. To vše jsem bral v potaz, ale v poslední instanci to byla moje volba. Váhal jsem třeba mezi Benátským kupcem a Jak se vám líbí? a nakonec jsem se rozhodl pro „Kupce“.
LN: Ten patří mezi vaše poslední překlady. Ale přeložil jste ho jako Benátského kupce, a ne jako Kupce benátského. A Sen noci svatojánské jste zase převedl jako Sen čarovné noci. Proč jste měnil zavedené názvy?
Benátský kupec je podle vzoru Lešetínský kovář, prostě je přídavné jméno na prvním místě, tak jak je to v češtině běžné. Není tu nutný archaismus. Ani v té hře není důvod k nějaké starobylosti. A pokud jde o „Sen“, titul uvedl do češtiny František Doucha podle německé verze z 19. století jako Sen v noci svatojanské. Doslovný překlad z angličtiny je „sen středoletní noci“, což je 24. června, tedy na svatého Jana. Ale to je v rozporu s textem hry, protože tam se na řadě míst mluví o tom, že inkriminovaná noc je z 30. dubna na 1. května. A všichni přicházejí z Athén vítat první květnový den.
LN: Takže je to na čarodějnice, prostě o Valpuržině noci.
Přesně tak, na čarodějnice. Samuel Johnson, slavný anglický literát, autor slovníku, se také zamýšlí nad tím, proč Shakespeare tuto noc nazval středoletní – Midsummer, když navíc sám ve hře několikrát upozorní na to, že jde o noc z 30. dubna na 1. května. V češtině to samozřejmě taky funguje, protože i noc na svatého Jana je čarovná. Ve hře navíc vystupuje Puk alias Robin Goodfellow, folklórní postavička, která bývá v Anglii s nocí „čarodějnic“ spojována. Podle dobových dokumentů mládež odcházela do lesů a jistý puritánský kněz v traktátu s pohoršením píše o tom, že jde o hrozný zvyk, protože třetina až polovina panen se vrací obtěžkána. Navíc „Midsummer“ kromě významu „středoletní“, může mít v jistém kontextu význam „šílený“, „bláznivý“…
LN: Jestlipak se Shakespearem inspirovala i autorka VraždvMidsomeru, onom fiktivním kraji ve střední Anglii, který je ale rájem zločinců a paznehtů všeho druhu? To je taky pozoruhodné, ne?
Spíš je zvláštní, že tam ještě vůbec někdo zůstal naživu.
LN: Překladatelé bývají vyzýváni, aby charakterizovali, jak překládají, což je dost těžké. Vzpomínám si, že mě váš překlad Hamlet hned zaujal svou drsností a věcností. Cítíte takový styl ve svých převodech?
Já spíš řeknu, o co snažím. Dřív se Shakespeare bral jako klasik a hodně se poetizoval, zjemňoval. Mně se na něm líbí, že má širokou škálu výrazů, spoustu postav a každá ta postava má svou řeč. A že jsou tammísta, která jsou velice poetická, ale i místa, které jsou drsná, ba i jalová. A mně jde hlavně o to, aby se tato pestrost a vrstevnatost originálu zachovala.
LN: Nedávno jste mluvil o etymologii jmen u Shakespeara. S tím, že unás je zvykem ta jména počešťovat a dávat jim významy. Pochopila jsem, že je vám to proti mysli. Proč?
Protože to z toho poněkud trčí. Odehrává-li se například hra Veselé paničky windsorské ve Windsoru, a řada reálií, místních jmen apod. připomíná Shakespearův Stratford, trochu mi vadí, když tam najednou vletí pan Vodička nebo pan Potůček a podobně. Hybridnost překladu je nevyhnutelná, ale pokud lze najít slovo, které by z toho tak netrčelo, jméno, které ten obsah nese a přitom nepůsobí tak strašně česky, je to podle mého soudu výhoda.
LN: Jsou nějaké Shakespearovy hry, o které byste jako překladatel ani moc nestál a připadají vám, že mohou být zapomenuty?
Nevím, jestli se někdy pustímdo trilogie Král Jindřich VI., ale i když... Nechtěl jsem moc dělat Timona Aténského, protože to je taková na můj vkus poněkud tezovitá hra. Ale nakonec ji asi dělat budu. Jakmile začnu hru překládat, tak mě to zatím vždycky chytne. Určitě je pár her, které bych chtěl ještě přeložit, ale jestli se k tomu dostanu, to samozřejmě nevím.
LN: Překladatelů Shakespeara, kteří souběžně překládají v jedné době, není moc. Jak své kolegy vnímáte? Je to pro vás konkurence, nebo jste na jedné lodi?
Teď v podstatě překládá ještě Martin Hilský. S ním jsem v kontaktu spoustu let, ještě když byl mým učitelem a pak spolupracovníkem Odeonu. Mým bývalým žákem je zase Stanislav Rubáš, který třeba pro České Budějovice přeložil Něco za něco. Pluralita překladů a stylů je u Shakespeara potřebná. Stále je dost věcí, které se musí řešit, domýšlet, vytvářet samostatně. A překlady se často výrazně liší.
LN: Vy si tu a tam i nějakého Shakespeara zrežírujete. Podle čeho si vybíráte tituly a co vám režie přináší jiného než práce s textem?
Zatím to bylo vždycky tak, že jsem dostal nabídku režírovat konkrétní titul. Teď jsem dokonce dostal nabídku si titul vybrat, takže ještě váhám a nechci to zakřiknout. Pro překladatele je to senzační věc, protože jednak se může dostat do kontaktu s herci a ověřit si, jestli jim to, co napsal, jde do pusy. A co oni na to říkají. A pak je tu otázka interpretace. Už překlad je zčásti interpretace a šance dát svému pojetí i scénickou podobu je velice lákavá. Má to i čistě praktické výhody: můžu třeba dohlédnout na to, jak herci dodržují verš. Práce režiséra je neuvěřitelně náročná. Skláním se před těmi, kdo udělají tři čtyři režie do roka. Když překládám, tak sedím doma a jsem tam s autorem sám. Režie je adrenalinová záležitost, člověkmusí řešit strašnou spoustu technických, osobních i tvůrčích problémů, a když ta konstelace začne skřípat, tak je to o nervy.
LN: Hned při své první režii –HamletovivDivadle Petra Bezruče v Ostravě – jste objevil velký talent – Richarda Krajča. On sice od divadla utekl k muzice, ale teď se k němu zase vrací. Tenkrát to ale bylo vážně zjevení, tolik přirozenosti a zápalu se hned tak nevidí. Jak se to událo?
V roce 1984 hráli v Chebu můj překlad Romea a Julie a Romea hrál Michal Przebinda, s kterým jsem od té doby byl v kontaktu. Pak se stal šéfem v Divadle Petra Bezruče, a tu velkorysou nabídku mi tehdy dal. Předložil mi tři varianty obsazení a já použil tu nejmladší sestavu. Třeba Claudia hrál tehdy pětatřicetiletý Norbert Lichý. Byla to moc příjemná doba, měl jsem volnou ruku a rád na to vzpomínám. Richard byl velice pilný, ochotně se mnou piloval monology i mimo zkoušku. Moc hezky se s ním spolupracovalo.
LN: Teď jste měl v brněnském Národním dělat Romea a Julii. Ale nakonec z toho sešloaměl to režírovat Martin Stropnický, který z toho opět utekl. Co se tam dělo?
Obrátili se na mě, když z toho Martin Stropnický odešel. Tak jsem řekl, že jo, ale pak se ukázalo, že se vrátil. Takže takhle.
LN: To je poněkud zvláštní zacházení. Vždyť jste to měl připravené, ne?
Ale jsem rád, že k tomu došlo, protože jsem se tím pádem k textu zase vrátil a čtvrté vydání je díky tomu na světě. Takže to nebyla marná práce. Text jsem pro chystanou inscenaci seškrtal a upravil. Třeba se to někdy ještě bude hodit. A taky jsem získal čas udělat Komedii omylů.
LN: Vy ovšem nepřekládáte jenom Shakespeara, zabýváte se i prózou a muzikály. Přeložil jste i první rockový muzikál u nás – Vlky. Ten byl ale maďarský. Umíte i maďarsky?
Ale kdeže, tenkrát mě oslovil Petr Novotný a dostal jsem podstročnik, snad od Kateřiny Pošové. Byla to zajímavá práce a nakonec moc hezké představení.
LN: Také Žebráckou operu jste přeložil.
To byla moje první práce pro rozhlas a doteď se to občas reprízuje. Režíroval to Josef Schwarz Červinka s Rudolfem Hrušínským. Byl to nádherný zážitek, zvali mě na natáčeníamohl jsem tak nahlédnout do zákulisí rozhlasu. Překlad se pak hrál i v divadle.
LN: I nedávný muzikálový hit podle Wedekinda – Probuzení jara – se hraje ve vašem překladu. Tohle drastické psychologické drama jsem si jako muzikál neuměla představit, ale ono je to dobré. Co o tom soudíte?
Práce na Probuzení jara si docela považuju. Mě tenhle muzikál uchvátil. Je to generační záležitost, a já se tak mohl aspoň v duchu vrátit do doby, kdy mi bylo sedmnáct a psal jsem protestsongy. Dokonce jsem si nějaké své staré texty vyhrabal a ono to v podstatě bylo dost podobné.
LN: Věnujete se i dabingu. Česká dabingová škola je výtečná, ale existují i jeho odpůrci a není jich málo. Tvrdí, že zahraniční filmy se nemají namlouvat, že je to nesmysl, který nás ochuzuje o jednu rovinu. A že i proto je u nás tak mizerná úroveň znalosti angličtiny. Co si o tom myslíte?
Tak, jak je to teď, je to podle mě ideální. Filmy pro náročného diváka by měly být s titulky. Nejspíš to pomáhá jazyku, ale jen do jisté míry. Přiznám se, že když koukám na anglický film s titulky, stejně je čtu. Je to jednodušší než si trápit mozek. Na druhé straně ale titulky znamenají diskriminaci lidí, kteří jsou staří, nebo třeba dyslektičtí. Adabing má svoje kouzlo. Když se dělaly shakespearovské inscenace BBC – a já u některých byl – tak to podle mě mělo smysl dabovat. Překlad se snaží dodržet zvukové kvality originálu, dostat do hry všechny jeho významy, sladit řeč s gesty herce... Prostě extrémní řešení jsou podle mého názoru vždycky špatná a měla by být možnost si vybrat to, co komu vyhovuje. Navíc technika dnes umožňuje sledovat filmy v originále nebo s titulky nebo dabované, jak se vám líbí.
LN: Jako anglista se domluvíte téměř všude, kam přijdete. Jak vnímáte hegemonii angličtiny? Co s tím můžete dělat?
Prostě tímhle jazykem mluví nejvíc lidí na světě. A stejně ta možnost domluvit se anglicky všude neplatí. Ve Španělsku se moc anglicky nedomluvíte, ve Francii taky nic moc. V Portugalsku je to kupodivu lepší. A ta výslovnost, čert se to píše, anděl vyslovuje. Já to nechápu. Jedna slabika a vyplýtvají na to pět písmenek. Díky Bohu za Jana Husa.
LN: A kdy u vás nastal ten kýžený moment, který tolik lidí popisuje? A to, že od určitého okamžiku rozumíte, co vám druzí v cizím jazyce říkají.
Mně se to ještě tak úplně nestalo. Já pořád trpím, protože opravdu jsou momenty, kdy si zoufám. Koukám na film a jsem v háji. Někdy víc, někdy míň. Učil jsem na vysoké škole a těm mladým stačí, aby se párkrát prošli po Londýně a za chvilku mají nádhernou angličtinu, bezvadnou výslovnost. I z toho důvodu jsem zatoužil nějakou dobu pobýt v cizině, což se mi podařilo. Učil jsem češtinu v USA. Ale stejně – mluvím anglicky, rozumím, anglicky čtu, ale nejsem se svou angličtinou spokojený.
LN: Jestli nejste maximalista.
Nejsem maximalista – když přijedu do Londýna a někdo namě vybafne a jámu nerozumím, tak si připadám strašně. Třeba jsem jenom hluchý. V Americe jsem byl dva roky i s rodinou a děti se jazyk naučily během tří měsíců. To mě tehdy fascinovalo.
LN: Dobře, tak angličtina dnes vládne světu, ale dokázal byste odhadnout, co bude s naší mateřštinou za sto let? Budeme ještě mluvit česky, nebo nám bude stačit ta angličtina, která už asi vůbec nebude angličtinou?
Asi ne. Dřív to vypadalo, že budeme všichni mluvit německy, a taky se to nestalo, takže já věřím tomu, že čeština přežije. Vždyť česká literatura je silná a lidi se k ní pořád vracejí. Opět se začínají prodávat knížky poezie a jejich náklady šly hodně nahoru. Lidé cítí, že jazyk potřebují a že by ho měli chránit.
LN: Vy se poezií dost zabýváte, překládal jste třeba Ginsberga. Jak těžké je překládat poezii, jde to vůbec?
Překlad poezie je asi nejobtížnější. Od mládí jsem měl vztah k beatnikům, přeložil jsem Na cestě a tak jsem se dostal ke Ginsbergovi. Překlad poezie, to je už občas vlastní tvorba. Zvlášť v angličině je to obtížné. V angličtině mívá často slovo řadu různých významů, které se vyjeví až v kontextu. I když překládáte prozaický text, tak se občas stane, že něčemu nerozumíte. O jednom extrémním případu vyprávěli překladatelé Pellarovi. Když překládali román od Philipa Rotha, jedné pasáži nerozuměli a tak to prostě nějak přeložili. Po čase se s autorem potkali, tomístomu ukázali a ptali se ho, jak to myslel. Já už nevím, odpověděl Roth. Jak jste to přeložili? Tak mu to přeložili zpátky a on: no to se mi líbí, to je hezký. Oč je to pak složitější u ryze subjektivní poezie.
LN: Takže to někdy může být i sázka do lotynky.
Ano, tak to bývá, zvlášť u hodně subjektivních básníků, kteří vycházejí ze hry slova, z rytmu. Kolikrát tam to slovo je jenom proto, že dobře zní. Nebo rytmicky mu to tam sedne a lexikální výraz toho slova je až druhotný. Takže i tohle je třeba si uvědomit. Překládat moderní poezii je někdy trochu jako řešení rébusu.