Modré oči, světlé vlasy, sportovní postava a velké charisma – takový byl Vojtěch Dyk osmdesátých let minulého století, kterého stihl osud Jamese Deana. Ivan Luťanský, jeden z nejtalentovanějších a nejcharismatičtějších herců sedmdesátých let, zemřel pár měsíců po oslavě svých třicetin.
„Vypadáte jako Malý princ, který nakonec přece jenom vyrostl,“ napsala Ivanu Luťanskému na linkovaném školním papíru jedna ctitelka. Na adresu pražského Národního divadla podobných psaníček chodilo hodně. Jejich adresát miloval ženy a ony milovaly jeho. Měl před sebou hodně práce a velkou hereckou kariéru: zemřel přesně ve chvíli, kdy se z věčně vtipkujícího, lehkovážného kluka měl stát skutečným hercem.
Z depa na DAMU
Rovnou, silnou náturu zdědil zřejmě po otci, který se narodil na Podkarpatské Rusi a za druhé světové války po boku generála Ludvíka Svobody prošel bitvou v Dukelském průsmyku. Než se ovšem stal válečným hrdinou, zažil i stalinské gulagy. Nejenže o tom svým třem dětem – Blance, Štěpánovi a Ivanovi – barvitě vyprávěl, ale napsal také knihu Útěk do ráje. Rodina vždycky držela pevně pohromadě a všechna rozhodnutí řešila společně.
Právě otec usoudil, že bude dobře, když se nejmladší syn něčemu vyučí. V pražských dopravních podnicích se proto stal elektromechanikem, docela ho to bavilo a rok před maturitou se „cvičně“ přihlásil na DAMU. Jako mimořádný talent byl okamžitě přijat, bez maturity – takovou výjimku prestižní škola učinila jen několikrát ve své historii.
S Ivanem Luťanským studovali v ročníku například Jana Paulová, Simona Stašová, Zdeněk Žák. Z jejich party se dodnes tradují historky: například dýmovnice, kterou Ivan spolužačkám na Silvestra hodil do kuchyně, když se koupaly, a ony nahé prchaly oknem a pak se před chatou třásly zimou na sněhu. Všichni záviděli Janě Paulové, se kterou Ivan Luťanský chodil.
Už na DAMU začal hostovat v Národním divadle a po absolvování v roce 1976 nastoupil do angažmá. Nechtěl ovšem vstoupit do strany, proto vždycky dostal smlouvu jen na rok. Pak mu právě tatínek poradil, ať tu příští smlouvu jednoduše nepodepíše. Vedení divadla ustoupilo, protože už tehdy se chodilo „na Luťanského“.
Stal se taky nezapomenutelným díky roli Kama v pravěké trilogii Na veliké řece, Osada Havranů a Volání rodu, okouzlujícím princem v pohádce O ptáku Ohniváku nebo výjimečným K. H. Máchou, což byla inscenace, kterou režíroval jeho přítel Vladimír Kavčiak. Po vojně se vrátil na první scénu, kde byl obsazován do velkých rolí pod vedením režisérů Pleskota či Macháčka. Například jeho Leartes v nezapomenutelné inscenaci Hamleta (režie Miroslav Macháček) byl prý fascinující; na DVD nahrávce jej už ale hraje Boris Rösner.
Ivan Luťanský měl však ještě jeden rozměr. Toužil cestovat, miloval a studoval východní filozofii, snil o cestě po Tibetu, což byl plán v roce 1983 nesplnitelný. Nakonec se s televizním štábem tehdejšího zpravodaje ČT Antonína Kubeše dostal do Vietnamu. Odletěli 12. července, 1. srpna byl Luťanský mrtvý – zřejmě.
Nehoda. Nebo?
V gazíku seděli kromě herce Kubešův bratr Ivo, jeho švagr Luboš Ledba a dva vietnamští průvodci. Zemřel jen Ivan, jako jediný z pětičlenné posádky. Celá kauza však měla množství rozporů. Různily se lékařské zprávy, místo úmrtí, dokonce i datum, výpovědi svědků, popis jejich zranění, rakev s ostatky byla v pražském krematoriu kupodivu už třetí den po nehodě. Spekulovalo se, že vjeli na zakázané území. Anebo že se žádná nehoda vůbec nestala, že byl zastřelen při loupežném přepadení.
Zoufalá rodina chtěla znát pravdu, nikdy se ale nic konkrétního nedozvěděla. Ivanova velká láska Hanka, kterou si měl po návratu z Vietnamu brát, odešla do Francie a tam se provdala.
Pro nás ostatní tu zůstává neměnný fakt: odešel výjimečný herec s velkou budoucností, který by mezi dnešními hereckými šedesátníky zářil zvláštním, romantickým světlem.