Historická demografka Alice Velková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v rozhovoru mimo jiné říká: „Zatímco v 19. století ve společnosti převládaly ženy, které porodily alespoň čtyři děti, takže poslední dítě měly třeba až po čtyřicítce, generace žen narozených po roce 1890 své chování v tomto směru výrazně změnily. Pomalu, ale jistě se začal prosazovat model dvoudětné rodiny, který způsobil, že podíl žen se čtyřmi a více dětmi ve společnosti meziválečného období poklesl na pouhých 15 procent.“
LIDOVÉ NOVINY: V jakém rozpoložení byla bezprostředně po první světové válce společnost?
VELKOVÁ: První světová válka společnost nově vzniklého státu výrazně ovlivnila, a to v mnoha směrech. Lidé se v první řadě museli vyrovnat s tím, že řada jejich blízkých se z války nevrátila. Nejlepší ilustrací v tomto směru jsou četné pomníčky se jmény padlých, které jsou dodnes k vidění v mnoha českých obcích.
Odhady mluví o tom, že v první světové válce válce padlo asi 300 tisíc mužů. Smrt se ale nepojila pouze s válečnými útrapami. Zdaleka největší úmrtnost postihla naše země v roce 1918, kdy i ve srovnání s válečnými roky zemřelo o čtvrtinu více lidí.
Odhady mluví o tom, že ve válce padlo asi 300 tisíc mužů. Smrt se ale nepojila pouze s válečnými útrapami. Zdaleka největší úmrtnost postihla naše země v roce 1918, kdy i ve srovnání s válečnými roky zemřelo o čtvrtinu více lidí. Byl to důsledek především španělské chřipky, která se na podzim 1918 začala šířit i po našich zemích. Celkový počet obětí této epidemie se odhaduje na více než 50 tisíc osob.
LIDOVÉ NOVINY: Snížily se za první světové války a po jejím skončení počty narozených dětí?
VELKOVÁ: Do roku 1910 bylo běžné, že se každoročně rodilo více než 300 tisíc děti. Třikrát více než dnes v situaci, kdy počet obyvatel je přibližně stejný. Válka znamenala obrovský propad v počtu narozených dětí, odhaduje se, že kdyby byla mírová doba, přišlo by na svět o více než půl milionu dětí více.
Počty narozených dětí však začaly klesat již po roce 1910. Po válce nastalo „kompenzační“ tříleté období, během nějž se počty narozených dětí přechodně zvýšily, ale pokles nadále pokračoval od druhé poloviny dvacátých let. Na přelomu dvacátých a třicátých let se rodilo již „pouze“ kolem 200 tisíc dětí ročně. Jde o výsledek trendu, který se nastartoval již koncem 19. století. V této souvislosti mluvíme o počátku takzvaného plánovaného rodičovství.
LIDOVÉ NOVINY: Rodiče tedy začali řešit, kolik budou mít dětí...
Na přelomu dvacátých a třicátých let se rodilo již „pouze“ kolem 200 tisíc dětí ročně. Jde o výsledek trendu, který se nastartoval již koncem 19. století. V této souvislosti mluvíme o počátku takzvaného plánovaného rodičovství.
VELKOVÁ: Jde o nový koncept, který zasáhl nejprve střední vrstvy obyvatel, které začaly na dítě pohlížet i jako na „citovou a ekonomickou investici“. Vytvořit dětem podmínky, které by jim umožňovaly lepší start do života, bylo možné jen v málopočetných rodinách. Dalším faktorem, který měl na změnu počtu dětí v rodinách vliv, byla kojenecká úmrtnost.
Když dnešní mladí lidé plánují, kolik budou mít dětí, vůbec nepočítají s tím, že by jim nějaké mohlo zemřít. Až do konce 19. století byla však smrt dětí běžnou záležitostí. Prvních narozenin se nedožila čtvrtina dětí. Ale i to se v průběhu první poloviny 20. století začalo výrazně měnit, před druhou světovou válkou umíralo „již jen“ deset procent dětí do jednoho roku.
LIDOVÉ NOVINY: V jakém věku měly ženy nejčastěji první dítě? Šlo o mladé matky do 20 let?
VELKOVÁ: Takto mladé matky nebyly rozhodně typickými prvorodičkami. V meziválečném období se průměrný věk ženy při narození prvního dítěte pohyboval kolem 25 let, a ani dříve to nebylo příliš jiné. Souvisí to s tím, že se polovina žen vdávala až po 24. roce života. Důležitější ale je, že v období první republiky se výrazně změnila podoba rodiny.
Zatímco v 19. století ve společnosti převládaly ženy, které porodily alespoň čtyři děti, takže poslední dítě měly třeba až po čtyřicítce, generace žen narozených po roce 1890 své chování v tomto směru výrazně změnily. Pomalu, ale jistě se začal prosazovat model dvoudětné rodiny, který způsobil, že podíl žen se čtyřmi a více dětmi ve společnosti meziválečného období poklesl na pouhých 15 procent.
LIDOVÉ NOVINY: Lidé se mohli brát až v 21 letech?
Až do konce 19. století byla však smrt dětí běžnou záležitostí. Prvních narozenin se nedožila čtvrtina dětí. Ale i to se v průběhu první poloviny 20. století začalo výrazně měnit, před druhou světovou válkou umíralo „již jen“ deset procent dětí do jednoho roku.
VELKOVÁ: To souviselo s hranicí zletilosti. Ta byla občanským zákoníkem z roku 1818 stanovena na 24 let, československý stát ji snížil na 21 let, na nynějších 18 let byla upravena až po druhé světové válce. Neznamenalo to, že by lidé nemohli vstupovat do manželství v dřívějším věku, jen k tomu potřebovali souhlas rodičů, případně poručníků.
Nemyslím si, že by to byla přílišná komplikace, zvlášť pro muže, neboť 80 procent z nich bylo v době své svatby starších než 24 let. U žen můžeme po roce 1919 pozorovat mírný nárůst těch, které se vdávaly před 24. rokem, ale nešlo o nic dramatického. Už před první světovou válkou byla polovina nevěst mladších než 24 let.
LIDOVÉ NOVINY: Narazila jsem v několika publikacích na informaci, že se velmi zvýšila ekonomická aktivita žen – chtěly pracovat, nebo musely?
VELKOVÁ: Ženy se do pracovního procesu musely často zapojit už za války, pro řadu žen to bylo vůbec poprvé, kdy nastoupily do zaměstnání, což se týkalo především těch ve městech. Třeba v Praze řada žen začala působit jako průvodčí v tramvajích a v této profesi ženy zůstaly i po válce. Potřeba ženské práce byla za války motivovaná nedostatkem mužů, kteří odešli na frontu. Zájem o práci byl ale i přímo ze strany žen, které najednou musely zastoupit živitele rodiny, jenž bojoval ve válce.
U žen můžeme po roce 1919 pozorovat mírný nárůst těch, které se vdávaly před 24. rokem, ale nešlo o nic dramatického. Už před první světovou válkou byla polovina nevěst mladších než 24 let.
Nešlo jen o ženy v zaměstnaneckém poměru. Řada venkovských žen musela po svých manželech převzít vedení celého hospodářství. Po skončení války řada žen v zaměstnání zůstala, nicméně celkově se ženy na ekonomicky aktivním obyvatelstvu podílely asi jednou třetinou. Některé ženy navíc vykonávaly práci jen dočasně, poté, co se vdaly, se staly ženami v domácnosti.
LIDOVÉ NOVINY: Žilo více generací pohromadě v domácnosti, nebo se mladí osamostatňovali? Existovaly jako dnes domácnosti takzvaných singles?
VELKOVÁ: Představa, že většina domácností v minulosti byla složena z více generací, je mýtus, který ani nebyl možný z biologického hlediska. Lidé zakládali rodiny relativně pozdě, často až po smrti svých rodičů. Na druhou stranu ani domácnosti jednotlivců nebyly zrovna typické – podle sčítání lidu z let 1910 i 1930 se jich na našem území vyskytovalo shodně kolem sedmi procent. Ne vždy to muselo znamenat, že lidé žili skutečně osamoceně, často jen tvořili samostatnou domácnost v domě, kde žila další, třeba příbuzná rodina.
LIDOVÉ NOVINY: Žily rodiny převážně v malých obcích, nebo spíše mířily do měst?
VELKOVÁ: Přesun obyvatelstva z venkova do měst můžeme pozorovat již v 19. století. A i v první polovině 20. století rostl počet obyvatel ve městech rychleji než na venkově. Navzdory tomu většina lidí stále obývala venkovské obce, podíl lidí žijících ve městských a venkovských obcích se vyrovnal až před druhou světovou válkou.
LIDOVÉ NOVINY: Stoupal, nebo klesal příklon obyvatelstva k církvi po válce?
I v první polovině 20. století rostl počet obyvatel ve městech rychleji než na venkově. Navzdory tomu většina lidí stále obývala venkovské obce, podíl lidí žijících ve městských a venkovských obcích se vyrovnal až před druhou světovou válkou.
VELKOVÁ: Z hlediska náboženské situace byl vznik Československa významným mezníkem. Ještě v roce 1910 se k římskokatolické církvi přihlásilo 95 procent obyvatelstva českých zemí. Za ateisty se považovalo pouze 13 tisíc lidí! Není pochyb, že řada lidí, kteří se k církvi hlásili, byla již pouze „matrikovými“ katolíky. První sčítání lidu, které bylo provedeno v nové republice v roce 1921, nabídlo zcela odlišný obraz. Římskokatolická církev přišla o téměř 1,5 milionu věřících.
Polovina z tohoto počtu z církve úplně vystoupila a deklarovala se jako lidé bez vyznání. Více než půl milionu osob se však přihlásilo k nově vzniklé církvi československé, později československé husitské, která měla blízko k prezidentu Masarykovi a identifikovala se s novým státem. Následující roky tento vývoj ještě posílily. Příčin bylo více.
Pro řadu lidí se impulzem pro jejich odklon od víry staly hrůzné válečné události, jiné ovlivnily antikatolické nálady, které se šířily především v Čechách a které zdůrazňovaly sepětí římskokatolické církve s bývalou monarchií. Důležitá byla i autorita T. G. Masaryka, který v konfesijní otázce dával své preference jasně najevo, když zdůrazňoval husitskou tradici našeho národa, která se stala součástí národní identity.
LIDOVÉ NOVINY: V souvislosti s vyznáním, jak časté byly rozvody párů po válce?
Není pochyb, že řada lidí, kteří se k církvi hlásili, byla již pouze „matrikovými“ katolíky. První sčítání lidu, které bylo provedeno v nové republice v roce 1921, nabídlo zcela odlišný obraz. Římskokatolická církev přišla o téměř 1,5 milionu věřících.
VELKOVÁ: S rozvody to bylo složitější. Katolická manželství se mohla podle občanského zákoníku z roku 1818 rozdělit pouze takzvaně rozvodem od stolu a lože. Ten však bývalým partnerům pouze umožnil žít odděleně, uzavřít nový sňatek nemohli. Kromě toho existovala rozluka, tedy rozvod v našem dnešním smyslu, o nějž mohli usilovat nekatolíci v případech, které vymezoval zákon. Mezi ně patřilo například cizoložství nebo spáchání zločinu jedním z manželů.
LIDOVÉ NOVINY: A co ateisté, i když jich nebylo ve společnosti tolik?
VELKOVÁ: Od roku 1870 mohli lidé, kteří se považovali za ateisty, uzavírat civilní sňatky. Nový zákon přijatý po vzniku republiky v roce 1919 odstranil v otázce rozvodů konfesijní rozdíly, když vyjmenoval důvody, pro něž bylo možné rozloučit jakékoli manželství bez ohledu na vyznání.
Nadále však platilo, že katolická církev platnost takového aktu neuznávala, takže takto rozloučení manželé nemohli uzavřít nový církevní sňatek v katolickém kostele. Rozvedená manželství se začala častěji objevovat až po vzniku Československa, ale stále šlo o fenomén, který nebyl společensky příliš akceptován. Rozvodem končilo celkově asi pět procent manželství, nejvíce se rozváděli lidé ve věku 30 až 49 let.
LIDOVÉ NOVINY: Zasáhly rozvody i vyšší společenské kruhy?
VELKOVÁ: V tomto kontextu je poměrně zajímavé, jak často se rozvádělo „v první rodině státu“, neboť rozvodem si prošly všechny děti T. G. Masaryka, které vstoupily do manželství. To, že si Jan Masaryk vzal koncem roku 1924 rozvedenou Američanku, s níž se po šesti letech rovněž rozvedl, je poměrně známo.
Od roku 1870 mohli lidé, kteří se považovali za ateisty, uzavírat civilní sňatky. Nový zákon přijatý po vzniku republiky v roce 1919 odstranil v otázce rozvodů konfesijní rozdíly, když vyjmenoval důvody, pro něž bylo možné rozloučit jakékoli manželství bez ohledu na vyznání.
O dalších rozvodech asi tehdejší společnost ani nevěděla, neboť proběhly ještě před skončením první světové války. Rozvodem totiž skončilo jak první manželství Masarykovy dcery Olgy, které nevydrželo ani dva roky, tak manželství jeho syna – malíře Herberta, který si vzal vdovu po Antonínovi Slavíčkovi. Rozluka tohoto manželství byla potvrzena v říjnu 1914, jen pár měsíců před Herbertovou nečekanou smrtí. Jeho bývalá manželka posléze na veřejnosti vystupovala jako Herbertova vdova.
LIDOVÉ NOVINY: Jak se k této rodinné situaci stavěl Tomáš Garrigue Masaryk?
VELKOVÁ: Sám Masaryk tuto situaci komentoval v roce 1929 v jednom z dopisů Oldře Sedlmayerové, jehož znění mi poskytla Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR:
„Jenda má rozvedenou ženu s třemi dětmi (hochy, nejstarší již na univerzitě); Herbert měl vdovu paní Slavíčkovou s třemi dětmi (dva hoši a dívka, která se provdala za malíře Beneše, rozvedla se a je teď Medkovou); naše Ola musila se rozvést také a má vdovce. To je pro mě svět nový. Vyrostl jsem v malých patriarchálních poměrech, kde nebylo rozvodů atd. – žijeme dále, jinde. Doufejme, lépe; to staré nebylo lepší, bylo jiné, v mnohém horší.“
Zbývá jen dodat, že se Masaryk už nedožil rozvodu své vnučky Herberty, dcery Herberta Masaryka, jejíž manželství s Emanuelem Pochem skončilo v průběhu druhé světové války.