Když 33letý francouzský filozof François-Xavier Bellamy, zástupce především mladých a úspěšných konzervativců, psal svou druhou knihu Demeure: Pour échapper à l’ère du mouvement perpétuel (Setrvej. Jak uniknout z doby neustálého pohybu), netušil, že bude první na kandidátce pravicových republikánů.
Bellamy je od roku 2008 náměstkem starosty Versailles a v roce 2013 založil „filozofické večery“, přednášky otevřené širší veřejnosti, v nichž hledá odpovědi na současnost, již fascinuje rychlost v důsledku rozvoje technologií. Neustálý pohyb ničí hodnoty a společnost bez nich drtí kladivo německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844–1900). Bellamy se zamýšlí, jak z této pasti, kterou připravil technický a společenský pokrok, uniknout.
Moderní fyzika a globalizace
Tento problém není ve filozofii nový. Už starořecký filozof Platón (427–347 před naším letopočtem) se snažil vyrovnat s mysliteli, kteří hlásali neustálou změnu – vše je v pohybu včetně věcí na první pohled stabilních. Tato filozofická škola klade důraz na subjektivní poznání, ale podle Platóna je pohyb iluze, což je vidět na myšlení – proměnlivé je povrchní.
V moderní fyzice nemá pohyb žádnou příčinu a lze jej vysvětlit pouze jím samotným. Je stejný v celém vesmíru, čímž moderní fyzika předjímá globalizaci, jež předpokládá, že také lidé jsou všude stejní.
Sofista Gorgias (485–380 před naším letopočtem) pochopil, že krize smyslového poznání je krizí jazyka, a omezil problém pravdy na význam slova, jež se stává nástrojem okouzlení, mámení a moci. Tato koncepce jazyka je však chybná, protože brání dialogu. Filozof Aristotelés (384–322 před naším letopočtem) pak přichází s novým pohledem – cílem pohybu je stabilita, smysl a plnost bytí.
Aristotelovo učení nahradil italský fyzik Galileo Galilei (1564–1642), který souhlasí s mysliteli hlásajícími věčný pohyb. A protože je věčný, nemá cíl ani příčinu. V moderní fyzice nemá pohyb žádnou příčinu a lze jej vysvětlit pouze jím samotným. Je stejný v celém vesmíru, čímž moderní fyzika předjímá globalizaci, jež předpokládá, že také lidé jsou všude stejní. Takto Bellamy obhajuje své studium pohybu, aby zjistil, jak čelit globalizaci.
Pokrok bez hranic
Nové pojetí pohybu předložil anglický myslitel Thomas Hobbes (1588–1679), který opustil Oxfordskou univerzitu a začal se živit jako soukromý učitel anglické šlechty. I v osobním životě vyznával neustálý pohyb a v souladu se svým přesvědčením prohlásil, že štěstí je v neustálém pohybu – dynamický život se podobá dlouhému běhu, k němuž nutí touhy a přání.
Pro současné myšlení je typické, že všechno, co se mění, je lepší než nehybné, což neznamená ničím neomezený pokrok, ale nihilismus, protože tento pokrok nemá hranice. A jelikož chybějí, pak i kritéria, jak jej hodnotit, což vede ke ztrátě radosti.
Proti Hobbesovu pojetí vystoupil francouzský matematik Blaise Pascal (1623–1662) s vizí nešťastného moderního člověka, který není schopný setrvat v klidu, což ukazuje honba za penězi a majetkem používanými zejména k rozptýlení, zábavě. Podle Bellamyho modernita nekončí vědeckou revolucí, dle níž jsou všechna tělesa v pohybu, ale jde mnohem dál – jedinou v současnosti uznávanou hodnotou, a zároveň cílem a smyslem, je být v pohybu.
V celém vesmíru není jediné místo pro trvalý pobyt. Život je věčný pohyb a moderní člověk je odsouzen k bloudění. Toto smutné konstatování Bellamy končí slovy: „Běžíme proto, abychom měli sílu dál žít, žijeme, abychom mohli dál běžet.“ Pro současné myšlení je typické, že všechno, co se mění, je lepší než nehybné, což neznamená ničím neomezený pokrok, ale nihilismus, protože tento pokrok nemá hranice. A jelikož chybějí, pak i kritéria, jak jej hodnotit, což vede ke ztrátě radosti. O to větší, že moderní technologie rychle ztrácejí hodnotu.
Nesmrtelnost
Technický pokrok se netýká jen vnějších věcí, ale i člověka, jak ukazuje transhumanismus, jenž ho nechce zlepšit opravou, ale náhradou jeho těla. To bylo posledním zdrojem přirozených pravidel a zákonů, ale i tento záchytný bod v současnosti mizí. Cílem transhumanismu je zbavit lidský život záhady smrti nesmrtelností nového těla.
Budoucí nesmrtelnost je však plodem chybného myšlení a důsledkem bude ztráta smyslu lidské existence. Hledat nesmrtelnost znamená ztratit smysl života, který je omezený.
Pokroková dialektika spočívá v předpokladu, že dnešní svět nahradí nový, přičemž víme, jak má vypadat. Z toho vyplývá, že budoucnost je předem daná, protože nový pokrokový svět nelze odmítnout ani k němu najít alternativu. Jsme obětí kolektivní iluze, že budoucnost existuje – musíme neustále pochybovat o současném světě, protože se musí zcela změnit. Nestačí jen vše měnit a být neustále v pohybu, ale je třeba se i zamyslet nad cílem, a zda je nutný. To je další paradox pokrokářství – myšlenka nového lepšího světa může zklamat a rychle se rozplynout.
Budoucí nesmrtelnost je však plodem chybného myšlení a důsledkem bude ztráta smyslu lidské existence. Hledat nesmrtelnost znamená ztratit smysl života, který je omezený. Přijetí vlastní konečnosti neznamená, že život nemá smysl, naopak. Jen ukončený život je lidský. Omezený člověk je lidský, nový technický svět nikoli.
Hledání spravedlnosti
Odpověď na otázku, kam jdeme, není ani dnes snadná. O to víc, že se snažíme být neustále v pohybu. Člověk by se měl obrátit k věčnému, například k hledání spravedlnosti, což se ani v době technického pokroku nemění. Každý chce, aby se s ním zacházelo spravedlivě. Projevem nespravedlnosti je otroctví, které si nikdo nepřeje. Člověk potřebuje víc než blahobyt. Málokdo si zařídí pouze funkční byt, vždy se bude snažit, aby mu vyhovoval i esteticky.
Člověk by se měl obrátit k věčnému, například k hledání spravedlnosti, což se ani v době technického pokroku nemění. Každý chce, aby se s ním zacházelo spravedlivě. Projevem nespravedlnosti je otroctví, které si nikdo nepřeje.
Důvod, proč odmítáme někde setrvat, vytvořit si zázemí, je spojená s averzí k omezením. Současný člověk má strach ze zvyku. A tato úzkost motivuje technologický pokrok, čehož si všiml německý filozof Martin Heidegger (1889–1976), který sledoval dobývání vesmíru. Příčinou úsilí zabydlet se na Měsíci je, že nejsme smíření s myšlenkou, že by něco mohlo být vzdálené. Hvězdy a planety jsou symbolem nedosažitelného a tajemného. Budeme-li však chodit po Měsíci, už to nebude tajemný vesmír, ale jen rozšíření obyvatelného prostoru. Vesmír ztratí identitu, což hrozí i člověku.
Projekt lidské nesmrtelnosti je odsouzen k nezdaru. Technika nedokáže zrušit překážky spojené se zkušeností s realitou, aniž by realitu zničila. Tyto překážky, proti nimž bojujeme, nejsou vadami, ale podstatou života. Zkušenost vlastního těla tvoří základ bytí ve světě. Pokud nám tělo nebude patřit, lidské bytí skončí.
Klasická literární díla
Předpokladem transhumanismu je ekonomika, která umožňuje obchodovat se vším včetně lidských orgánů a embryí. Dnešní člověk se bojí chudoby, jíž však bylo v minulosti v Evropě víc, přičemž neodsuzovala k samotě a vyloučení. Chudí žili v komunitách a setkávali se například v restauracích nebo na slavnostech. To však mizí a společenský život se odehrává především v supermarketech, jež však lze navštívit jen s dostatkem peněz. Ten, kdo žije v chudobě, je proto stále víc sociálně vyloučený.
Dnes propagovaná sdílená ekonomika opírající se o neustálý pohyb má učinit lidi šťastnějšími a svobodnějšími, ale opak je pravdou – tržní mechanismy pronikají do soukromí, kde v minulosti nebyly. Například při autostopu člověk projevil dobrou vůli a solidaritu s druhým, který jel stejným směrem. Dnes zajistí místo v autě aplikace, ale za poplatek. Tato služba v první řadě živí společnost, která aplikaci spravuje a chce mít co nejvyšší zisk. To, co bylo považované za domov, kde se člověk cítí dobře a oddělený od vnějšího světa, se stává na dobu, kdy jej opustí, zbožím.
Současný relativismus je možné porazit objevením klasických literárních děl, jež sice byla napsaná pro jiný svět, ale stále mají co říct. K jejich četbě však člověk potřebuje čas, a především klid, nikoli neustálý hon za změnou.
Ekonomika vládne zejména politice, protože hospodářský růst je považován za největší politický úspěch. Již od Aristotela se však ví, že o něm rozhoduje rozlišení dobrého a špatného a oddělení spravedlivého od nespravedlivého. Vydělávat peníze má smysl, jen pokud existuje absolutní hodnota, cíl, proč je chceme. Vydělávat je jen kvůli nim samotným smysl nemá.
Dříve měl člověk povolání, které mělo smysl bez ohledu na to, zda se jím živil, či nikoliv. Dnešním hlavním kritériem pro výběr povolání je výdělečnost – důsledkem je ztráta smyslu stejně jako v případě vydělávání peněz jen kvůli nim. Povolání by mělo vyjadřovat identitu člověka.
Řešením současné krize je stejně jako u antických Řeků kontemplace, protože díky ní lze znovu objevit smysl vlastního jednání a zachránit svět. Současný relativismus je možné porazit objevením klasických literárních děl, jež sice byla napsaná pro jiný svět, ale stále mají co říct. K jejich četbě však člověk potřebuje čas, a především klid, nikoli neustálý hon za změnou.