INFO Times24

Adam Plachetka složil program svého recitálu přiměřeně účelu benefičního koncertu. Postavil ho na osvědčených obecně známých hitech Mozartových a Rossiniho oper. A také dalších áriích italského operního repertoáru, které má dokonale zažité a ve kterých se mohl blýsknout svými pěveckými přednostmi. Ukázal šíři přednesu, s jakou dokáže zprostředkovat emoce a situace různorodých postav, kterým navíc propůjčuje svůj mladistvý vzhled.

V Mozartově Figarově svatbě byl zamilovaným a zároveň rozčileným Hrabětem, který záletně touží po noční schůzce se svou komornou a čerstvou novomanželkou Zuzankou, ale zároveň se obává, aby se nestal obětí nějaké léčky. Jiným mužem, který se vášnivě a odhodlaně mimomanželsky zamiloval, tentokrát milencem přímo královským, byl Plachetka jako kastilský král Alfons XI. v Donizettiho Favoritce. Z kategorie barytonových zloduchů pocházel Lord Enrico Asthon ve chvíli, kdy chce za každou cenu své sestře - Lucii z Lammermooru - zabránit ve sňatku se svým úhlavním nepřítelem. Adam Plachetka se také jako Verdiho Ford přehrál do role žárlivého manžela, který vybuchuje vzteky, když slyšel, jak se břichatý ješita Falstaff chystá na schůzku s jeho manželkou v jeho vlastním domě. Byl také moudrým filozofem Alidorem, který v Rossiniho Popelce s tirádami rychlých koloratur přenese odstrkovanou dívku na ples.

Do galerie Plachetkových postav na benefičním koncertu patřil i protřelý a hbitý lazebník Figaro, který se ve své vstupní árii Rossiniho Lazebníka sevillského vytahuje svou nepostradatelností a nápady. A ve stejné opeře coby buffo bas Basilio vychvaloval účinnost oblíbeného prostředku tohoto potměšilého učitele hudby – pomluvy – a v hudební gradaci si liboval, jak se pomluva šíří. Nechyběl ovšem ani sluha Leporello, ve kterém Plachetka s ironickým nadhledem vtipně charakterizoval hlasem věk nebo povahu milenek Dona Giovanniho, když je „předčítal“ z jeho katalogu s tisícovkou položek. A slavná šampaňská árie tohoto svůdce žen, ve které si v divoké fantazii představuje, jak do svého seznamu přidá alespoň deset nových jmen, byla jedním z přídavků. A kdo by chtěl Adama Plachetku vidět v celé inscenaci, Dona Giovanniho bude zpívat kromě Vídeňské státní opery také ve Slovenském národním divadle v inscenaci, kterou režijně ještě připravil Jozef Bednárik (bohužel zemřel v roce 2013) – premiéra bude v květnu. A s touto rolí se vrátí také na místo, kde před deseti lety zpíval svého vůbec prvního Giovanniho – na Znojemský hudební festival.

Flexibila a mnohotvárnost

Hlavní přednosti Plachetkova umění spočívají ve flexibilitě a mnohotvárnosti výrazu, kterou ale uplatňuje s decentní uměřeností, bez afektovaného přehánění. Více než na práci s dynamikou je jeho výrazová flexibilita založena na pěvecké technice s vyrovnanými rejstříky, na zvládnuté deklamaci a na dlouhých frázích. Právě mimořádně dlouhý dech dovoluje Adamovi Plachetkovi spojovat fráze tam, kde si jiní musí dýchnout, a držet závěrečný tón až do konce dohry orchestru, což je efekt, který spolehlivě dostává diváky do varu.

Takový výkon Adama Plachetky by ovšem nebyl možný bez podpory kvalitního empatického orchestru. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se prezentoval svou empatií v roli citlivého doprovazeče a zároveň brilantně zazářil v obou předehrách – k Mozartově Figarově svatbě i Rossiniho Lazebníku sevillském. Samozřejmě, z možných variant interpretačních stylů nešlo o historicky poučenou interpretaci, to dozajista nikdo neočekával. Šéfdirigent SOČRu Ondrej Lenárd se ale projevil jako zkušený praktik – dal programu švih a eleganci, aniž se honil za přehnaně zběsilými tempy, jak tomu dnes bohužel bývá. A ohlídal si hladké návaznosti frází zejména v dechové sekci.

Plachetka ale není jediným umělcem, který se věnuje dobročinnosti. Minulý týden jiná naše operní sólistka, která dosáhla věhlasu na těch nejprestižnějších scénách, ohlásila přímo založení vlastního nadačního fondu. Mezzosopranistka Magdalena Kožená chce jeho prostřednictvím podpořit naše základní umělecké školy. V mezinárodním srovnání je považuje za unikátní vzdělávací systém, který tvoří kořeny naší kulturnosti, který je potřeba hýčkat, rozvíjet a podporovat. Pět stovek základních uměleckých škol, na kterých studuje na 250 tisíc dětí, by prostřednictvím tohoto nadačního fondu mělo získat podporu pro své projekty a talenty a pro kreativní prezentaci svého poslání. Poslání a plány fondu budou představeny na donátorském galavečeru v Rudolfinu tento pátek 26. února.

Neznámé pašije s Collegiem v kostele sv. Anny

Příhodně předvelikonočnímu období odpovídal program dalšího koncertu 4. pražské sezóny Collegia 1704. Pro většinu návštěvníků byl dozajista rozšířením obzorů: na Janovy pašije Alessandra Scarlattiho s barvitým vyprávěním posledních dní Ježíše Krista navázal nářek matky nad ztrátou syna - Stabat Mater Tommasa Traetty.

Srovnání s pašijemi jednoho z nejvýznamnějších skladatelů tohoto hudebního žánru a Scarlattiho o generaci mladšího souputníka, Johanna Sebastiana Bacha, jasně ukazuje odlišnosti přístupu těchto tvůrců. Alessandro Scarlattiho bývá považován za zakladatele neapolské školy a její typické opery seria, která od 80. let 17. století určovala po celé jedno století evropskou operní módu a zasahovala i do jiných vokálních žánrů. Pro posluchače, kteří znají spíše Scarlattiho opery na světská, většinou na mytologická nebo antická témata, bylo uplatnění principů opery seria v pašijích zajímavým srovnáním. I když je rozsáhlý part evangelisty doprovázený často pouze continuem a vyprávění příběhu by v opeře po formální stránce zůstalo pouhým recitativem, pěvecká linka je bohatá se zdůrazněním afektů a melismaty na důležitých slovech. Náročný part průvodce téměř 45ti minutového díla zvládla s obdivuhodnou koncentrací německá altistka Julia Böhme. Part Krista byl svěřen Portugalci Hugo Olivierovi s zvučným basem. Stabat mater o dvě generace mladšího představitele neapolské operní školy – Tommasa Traetty – bylo spíše ukázkou standardní produkce – a zároveň standardní – tím míněno vysoké – úrovně koncertů Collegia 1704 vedeného Václavem Luksem.

Německá zpěvačka Julia Böhme a dirigent Václav Luks.

Nicméně – tento koncert byl mimořádný tím, že na něm byla představena nová nahrávka Collegia 1704, která rozšiřuje diskografii tohoto souboru o další dílo Jana Dismase Zelenky, jehož objevování a prosazování si Václav Luks vytkl jako cíl, který se mu bezesporu daří postupně naplňovat. Zhodnocení první nahrávky slavnostní svatoxaverské mše a litanie ke svatému Františkovi Xaverskému včetně jejího příběhu novodobé rekonstrukce si nechávám na příští pondělí.