Souvislost mezi psychickým stavem člověka a jeho tělesným stonáním je známa dávno. Třeba vojenští lékaři si všimli, že se mnohem lépe hojí zranění vítězů než poražených.
Spojmem psychosomatika přišel německý lékař Johann Christian Heinroth na počátku 19. století. „Zaměřil se na vztah těla a duše ve svém pojednání o nespavosti. Později se mezi psychosomatické choroby počítaly například astma, žaludeční vřed, Crohnova choroba a další,“ říká Vladislav Chvála, předseda Společnosti psychosomatické medicíny České lékařské společnosti J. E. Purkyně.
Nic tajemného
Dnes už se podle doktora Chvály o čistě psychosomatických nemocech nemluví, spíše o psychosomatickém způsobu stonání. „Může se projevovat jakýmkoli onemocněním, které nereaguje na běžnou léčbu. Pak je třeba uvážit, že ve hře jsou ještě jiné faktory, možná psychické, vztahové nebo duchovní. Těm se při běžném vyšetření obvykle pozornost nevěnuje, takže ani nevíme, co za konflikty v rodině zrovna prožívá třeba adolescent, který přišel s angínou. Pokud mu pomohl penicilin a pár dnů volna, není třeba nic řešit. Ale pokud má angínu pošesté v roce, tak bychom se měli jeho životem zabývat. Pozornost, kterou věnujeme vhodným způsobem právě kontextu, jeho individuální situaci a prožívání, může vést ke změně v jeho stonání. K řešení a uzdravení,“ vysvětluje Vladislav Chvála.
Lidé už se nechtějí cpát léky, říká k zájmu o psychosomatiku Hnízdil |
Jeho přístup k pacientům může vypadat nekonvenčně. Pacient s tímto typem stonání totiž podle něj potřebuje zažít přijetí a pochopení své jedinečnosti. „Nelze to dělat jako na běžícím páse. Potřebujeme smysluplný rozhovor, který přivede na světlo nejen biologická fakta (kde vás to bolí?), ale také jedinečnou psychickou realitu (jak to prožíváte?), kterou nelze oddělit od reality vztahové (kdo nebo co je teď největším zdrojem vašeho napětí?). Přes dvacet let vyučujeme zdravotníky takzvanou práci s časovou osou. To je technika rozhovoru, která umožní, aby se subjektivní bio-psycho-sociální realita pacienta stala obsahem prvního setkání. Nevěřili byste, jak i lékaři s dlouhou praxí jsou překvapeni, co všechno v životě pacienta spolu souvisí a že zdrojem většiny našich nemocí jsou naše nejbližší vztahy a jejich prožívání. Vůbec nic tajemného. Oč obyčejnější, o to těžší,“ líčí doktor Chvála.
Kolotoč se roztáčí
Většina z nás má zcela jiné zkušenosti. Pokud medicína nic neobjeví, stávají se z nás simulanti a někteří jsou ještě posíláni na psychiatrii. „Stejně jako psychiatrické poruchy je i psychosomatické stonání v naší společnosti stále stigmatizováno. Lidé mnohem lépe snášejí těžké tělesné onemocnění, které má jasné nálezy a je vidět, než nejasnou poruchu, která je ovšem invalidizuje stejně radikálně. To souvisí s vývojem naší civilizace. Nemoci, které lze zobrazit, jako by byly ty pravé. Ty těžko vysvětlitelné jsou nepravé anebo vymyšlené. Zabývám se psychosomatikou třicet let a viděl jsem jen velmi málo simulantů,“ upozorňuje Vladislav Chvála.
Psychosomatický nemocný se může jen těžko bránit. Je mu zle, chce pomoc a důvěřuje lékaři. Ten udělá všechna vyšetření, která potřebuje ke zjištění správné diagnózy. Zkusí léčbu, jen aby se pacientovi co nejdříve ulevilo. Jenže v případě psychosomatické nemoci se toho moc nenajde, léčba nepomáhá a nemoc nepřechází.
Nejistota vzrůstá. Situace se komplikuje. Pacient jde za dalšími a dalšími lékaři. Ti dělají totéž, co ten první. A kolotoč psychosomatického stonání se roztáčí. „Pro společnost je to velmi drahá skupina nemocných a není jich málo. Solidní odhady říkají, že jde o 30 až 40 procent všech pacientů,“ pokračuje lékař. Co se stane pak? Nemocný nepochodí u lékařů a vydává se za léčiteli a méně solidními podnikateli se zdravím. Vyzkouší řadu „zaručeně“ přírodních prostředků a metod. Když má štěstí, může se kolotoč zastavit, aniž ví, jak se to stalo. „Možná mu léčitel sedl, stalo se mezi nimi, co se mělo stát. Mohlo jít o vhodnou metaforu k jeho situaci, vhodné slovo…, nevíme. Pak se to přičte zázračné metodě a k té se upnou další zoufalci,“ komentuje doktor Chvála.
Klíčový faktor – nejistota
Psychosomatika je ještě hodně neprobádaným územím, klíčovým faktorem psychosomatické medicíny je nejistota. Proto podle doktora Chvály nemá většina lékařů psychosomatiku ráda. „To máte psychosomatické,“ říkají nemocným, když nevědí jak dál.
„Jsme vychováváni k jistotě, abychom přesně věděli, přesně diagnostikovali a správně léčili. Bojíme se selhat. Jenže s psychosomatickým pacientem máme jedinou jistotu – že nebudeme vědět. Neví to ani on. A rady typu,asi toho máte nad hlavu a nejraději byste se na to vykašlal‘, mohou být sice dobrou nápovědou, mnohem častěji ale zastaví celý proces úzdravy. Nejobtížněji léčitelní pacienti si to vyloží jako odmítnutí – a zase se jen zablokují. Velká část vnitropsychického procesu je totiž nevědomá, ke svému vyjasnění potřebuje čas a bezpečí. To my lékaři poskytnout obvykle nemůžeme, dokážeme je jen dobře motivovat. Tito pacienti patří do rukou vysoce specializovaných psychoterapeutů,“ dodává Vladislav Chvála.
Psychosomatika se občas přirovnává k šamanství a doktor Chvála neoponuje. „Je to tak. Lékaři by ale měli pracovat s jasněji definovanými nástroji. A to není snadné. Musíme mít jasno v medicínou popsané biologické oblasti. Musíme vědět víc, než je běžné, o psychologii a psychoterapii, o vztahu a komunikaci. Mnohem víc než nás naučili na lékařských fakultách. A já navíc přidávám, že je velmi dobré umět pracovat s celou rodinou formou rodinné terapie. To je vynikající cesta k léčbě psychosomatických poruch především u dětí a dospívajících. Všechny tyto nástroje jsou vědecky zkoumatelné, víme, proč to děláme, a nevysvětlujeme tajemné ještě tajemnějším. Pokud se k tomu naučíme používat akupunkturu nebo nějakou jinou tělovou techniku a budeme jí rozumět v duchu bio-psycho-sociálního vylaďování, budeme mít širší záběr i pro ty pacienty, pro které je zatím psychoterapie nebo rodinná terapie nepřijatelná,“ uzavírá šéf Společnosti psychosomatické medicíny České lékařské společnosti J. E. Purkyně Vladislav Chvála.