Paní Lucie pracovala jako redaktorka v nakladatelství. Takovém, které na trh chrlí jednu knihu za druhou s úmyslem co nejvíce vydělat. Už v něm nepracuje. Vadilo jí, že pod tlakem na co největší rychlost a lacinost práce produkují romány plné hloupých chyb. „Starší redaktorky říkaly, že před mnoha lety měly na přípravu jedné knihy klidně měsíc až dva. My jsme měli týden. A když bylo před Vánocemi, tak třeba jen dva dny. Ať chcete, nebo ne, kvalitní knihu za tak krátký čas neuděláte,“ říká paní Lucie (jejíž celé jméno i název zmíněného nakladatelství redakce zná).
Samozřejmě že na knižním trhu nejsou jen takové knižní „velkovýkrmny“, v jaké pracovala zmíněná dáma. Jenže opravdu kvalitních nakladatelských domů také není mnoho a ledabylá práce těch zbývajících se podepisuje na klesající jazykové kvalitě vydávané četby. Trpí tím především čtenáři. Jazykovědec Karel Oliva však varuje, že špatná čeština v knihách přerůstá i mimo čistě literární oblast. „Čtením se fixuje nejen obsah, ale i to, jak má v psané formě vypadat správný text. V momentě, kdy se čte méně a ještě se čtou texty s chybami, praxe v grafické správnosti ustupuje do pozadí. Je to velká škoda, protože tím opravdu upadá kultura jazyka,“ míní Oliva.
Mých tisíc chyb
Jeho slova dotvrzují výsledky nedávno předaných anticen Skřipec. Jejich laureáti jsou „oceněni“ za hrůzostrašné překlady. Chyby v takto pranýřovaných knihách však nejsou často dány jen neznalostí či špatnou znalostí výchozího jazyka, ale rovněž humpoláckým zacházením s češtinou.
Za příklad může posloužit jinak dobře prodávaná kniha memoárů francouzského herce Jeana-Paula Belmonda, která v Česku vyšla pod názvem Mých tisíc životů. „Nikdy jsem se nebil bez příčiny. Ale nepožádat o souhlas a snažit se ulovit snímek z mého soukromí tvořilo nezbytný a dostatečný důvod k tomu, abych se rozčílil,“ líčí Belmondo v kostrbatém převodu do češtiny.
Porota Skřipce na svém webu v případě hercovy autobiografie odkazuje na recenzi Jany Machalické v LN. „Čteme dlouhé, kostrbaté, květnaté věty s francouzským slovosledem, jejichž význam je často doslova zašifrovaný, případně jde o nepochopitelné protimluvy,“ popisuje Machalická svůj zážitek z četby.
„Nakladatelství šetří na překladatelích. Práci zadávalo studentům za pár korun, takže podle toho pak vypadal výsledek. Šlo o to, aby vše bylo co nejlevnější a co nejrychleji. S tím jsem se také moc neztotožňovala.“
Zkušenost s přístupem ke knižním překladům přidává i Lucie: „Nakladatelství šetří na překladatelích. Práci zadávalo studentům za pár korun, takže podle toho pak vypadal výsledek. Šlo o to, aby vše bylo co nejlevnější a co nejrychleji. S tím jsem se také moc neztotožňovala.“ Odměňování překladatelů je dalším velkým tématem. „Jelikož literární překlad se platí ani ne polovinou částky, jakou dostanete za komerční překlad pro firmu, tak se literárním překladem prakticky nikdo neuživí. Já například ještě dost hodin týdně učím angličtinu,“ říká překladatelka Lenka Kapsová.
Její slova potvrzuje další překladatel, Viktor Janiš, který hovoří o běžné odměně ve výši 150 korun za normostranu převedenou do češtiny. O něco výše se pak ocenění pohybuje v nakladatelství Argo. „Průměrný honorář za nově vytvořený překlad se pohybuje v rozmezí 160 až 180 korun za normostranu textu, kmenoví překladatelé dostávají 200 korun i více, vždy ale záleží na prodejním potenciálu konkrétního titulu,“ popisuje Richard Klíčník z Arga.
S nepříliš vysokými platy se potýkají i další články v řetězci, na jehož konci je vydaná kniha. „Ještě hůř jsou placeni redaktoři a korektoři, ti musejí přečíst tisíce stránek měsíčně, aby si vydělali na živobytí. Právě v tom, že z nakladatelství skoro vymizeli interní redaktoři a vše se zadává externě, vidím jádro problému: za 35 korun za normostranu nelze očekávat, že redaktor bude srovnávat překlad s originálem,“ popisuje Janiš.
„Ještě hůř jsou placeni redaktoři a korektoři, ti musejí přečíst tisíce stránek měsíčně, aby si vydělali na živobytí. Právě v tom, že z nakladatelství skoro vymizeli interní redaktoři a vše se zadává externě, vidím jádro problému: za 35 korun za normostranu nelze očekávat, že redaktor bude srovnávat překlad s originálem.“
A dodává, že by kvalitě vydávaných knih obecně prospělo, kdyby všechny zainteresované profese měly na jejich přípravu dvakrát až třikrát více času. „Ale zaplatit to nikdo nechce. Nakladatel chce po nás mercedes, ale zaplatí jen za trabanta, nakonec pak dostane superba. A občas i ten mercedes,“ tvrdí Janiš.
Jazykovědec Oliva nicméně upozorňuje, že některé vydavatelské domy kvůli úsporám rezignovaly i na zmíněného knižního superba. „Vydavatelství ruší jazykové korektory. Často v rámci takzvané racionalizace, hledání úspor. Jedná se o chybu, neboť si tím vydavatelé dělají ostudu,“ říká Oliva.
Bez skřipce i bez vlků
Řada lidí každoročně tráví léto pod stromem u vody a s dobrou knihou. Na co by si měli dát pozor? Janiš varuje před romány z edice Omega nakladatelství Dobrovský, s. r. o. To má ostatně na kontě hned několik Skřipců: „Najímají zcela nezkušené překladatele, nedají jim prakticky žádné redakční zázemí a pak překlad dopadne předvídatelně špatně.“
Kapsová by nedoporučila knihu Ženy, které běhaly s vlky. „Najdete v ní chyby doslova na každé straně. Od faktických přes stylistické a gramatické až po překlepy. Redaktor ji snad neviděl ani z jedoucího vlaku,“ soudí.
„Čím delší a jazykově náročnější kniha je, tím více času se snažíme poskytnout. Na rukopisy o délce 1000 stran to bývá rok i více.“
Oba se naopak shodují, že zárukou kvality bývají osvědčené firmy Argo a Host. „Čím delší a jazykově náročnější kniha je, tím více času se snažíme poskytnout. Na rukopisy o délce 1000 stran to bývá rok i více,“ popisuje Anna Kremláčková z brněnského Hostu.
Dodává, že kvůli zachování kvality vydávaných textů se snaží své lidi lépe odměňovat. „Ačkoliv se stále nejedná o závratné částky, je výše odměny ve srovnání s dalšími nakladateli nadprůměrná,“ tvrdí Kremláčková.
V Argu se snaží domluvit datum vydání nové knihy tak, aby vyhovovalo všem lidem, kteří se na přípravě podílejí. „Pokud termín dodrží plus minus čtrnáct dní, je vše v pořádku. Ovšem to je ideální situace,“ uzavírá Klíčník.
I dnes vycházejí knižní hrůzy„Špatné překladatele je lepší vůbec nezaměstnat,“ říká respektovaná překladatelka Lenka Kapsová. LIDOVÉ NOVINY: V 90. letech přicházela na trh obrovská vlna knih, často plných chyb, překlepů, hrubek i překladatelských lapsů. Vycházejí takové hrůzy i dnes, nebo je situace s tou tehdejší nesrovnatelná? KAPSOVÁ: Raná devadesátá léta byla divoká v tom, že k nám vtrhlo leccos, co tu dřív z důvodu umělého odstřižení od svobodného světa nebylo – od různých náboženských skupin přes podomní a pouliční prodejce prapodivného zboží až po záplavu knižních škvárů. Tenkrát jsme se v tom neuměli zorientovat a skákali lecčemu a leckomu na špek. Myslím, že v tomto jsme snad vyzráli, a tak ne že by nadále nevycházely hrůzy, ale už je nějak lépe dokážeme odlišit, lépe víme, z jakých zdrojů raději vůbec nebrat. LIDOVÉ NOVINY: Čím jsou chyby dány? Je to špatnou redaktorskou či korektorskou prací? Nedostatkem času odpovědných pracovníků? KAPSOVÁ: K pochybení může dojít ve všech fázích přípravy překladu – u překladatele, u redaktora, u korektora, a dokonce ještě i u sazeče, který zanáší poslední připomínky odhalené již ve vysázeném textu. Čím zásadnější chyby jsou, tím spíš jde o pochybení na začátku řetězce, tedy u překladatele, který je spáchal, a u redaktora, který je nevychytal. Na obhajobu redaktorů je ovšem třeba říct, že se jim někdy dostane do ruky tak špatně odvedený překlad, že i při sebepilnějším zachraňování už může být výsledkem jedině kompromis. Správné by bylo takový překlad vrátit a nevyplatit honorář, ale k tomu reálně dochází jen málokdy – ediční plán tlačí a nakladatelství nechtějí jít do vyhroceného sporu. LIDOVÉ NOVINY: Co s tím? KAPSOVÁ: Nejlepší je samozřejmě špatné překladatele vůbec nezaměstnat, ale někdy se stane, že si nezkušenější překladatel, který třeba napoprvé odvedl slušnou práci, „vyláme zuby“ na nějakém titulu, jenž je nad jeho schopnosti. Tomu by měl předejít hlavní redaktor tím, že odhadne, komu kterou knihu svěřit. Dobrou nakladatelskou praxí je dlouhodobě si vychovávat překladatele i redaktory – například tím, že z nich promyšleně tvoří vhodné dvojice, tedy nepřidělí začínajícímu překladateli začínajícího redaktora, nýbrž zkušeného. A naopak – riskne to a šikovného mladého redaktora pustí na dílo dobrého překladatele, což sice může být třaskavina, pokud je překladatel namyšlený a nepřijímá ochotně podněty, ale redaktor se tím mnoho naučí, ať už na rovině jazykové, či komunikační. Protože komunikace mezi redaktorem a překladatelem je do velké míry otázkou diplomacie. LIDOVÉ NOVINY: Kolik času potřebují překladatel, redaktor a korektor, aby připravili opravdu po všech stránkách jazykově dokonalou knihu? KAPSOVÁ: To nelze říct paušálně, protože to závisí na typu a délce knihy. Nelze porovnávat mohutné encyklopedické dílo, kde je potřeba ověřit každou reálii, a útlou detektivku. Ale když za průměrnou knihu vezmu román v délce 300 stran, na jeho překlad je optimální mít 4-5 měsíců a další měsíc až dva na redakční činnost. Pracnost překladu hodně závisí na stylu knihy – je rozdíl, zda jde o thriller psaný přímočarým, prostým jazykem, nebo o lyrickou prózu, která má specifický styl či rytmus. V druhém případě je na překlad samozřejmě potřeba delší čas, protože to tak „neodsýpá“, a dobré nakladatelství ví, že se mu bohatě vyplatí ten čas navíc překladateli dát. |