INFO Times24

Obálka knihy Karla Pacnera „Státníci a zločinci XX. století“, ze které pochází tento text.

 

Když v lednu 1976 zemřel v Číně oblíbený a všeobecně respektovaný člen politbyra Čou En-laj, vedení země bránilo šíření informací o jeho smrti. Když poté v dubnu uctily jeho památku tisíce lidí v Šanghaji a potom i v Pekingu, vedení komunistické strany to označilo za „kontrarevoluční incident“. Náměstí Nebeského klidu v centru metropole vyklidily oddíly armády, následovalo zatýkání ve školách a továrnách.

Nejvyšší kruhy čínských komunistů protesty znepokojily. Když se hledal viník, šanghajská skupina v čele s Maovou ženou Ťiang Čching přesvědčila další členy politbyra o tom, že nepokoje zosnoval místopředseda vlády a známý bojovník proti ultralevicovému křídly strany Teng Siao-pching.

Teng byl na své místě v té době zhruba čtyři roky po dlouhém období v nemilosti (v 60. letech dokonce skončil jako údržbář traktorů) a zdálo se, že jeho kariéra již podruhé půjde ke dnu. Mao Ce-tung ho hned odvolal ze všech funkcí a povýšil Tengova rivala Chua Kuo-fenga z úřadujícího předsedy vlády čili Státní rady na předsedu regulérního.

Teng se začal skrývat. Pravděpodobně odletěl vojenským letadlem do Kantonu, kde mu poskytl azyl velitel vojenské oblasti Sü Š‘-jou. Současně žádal ministra obrany maršála Jie Ťien-jinga, svého dávného přítele, aby spolu se stranickým tajemníkem ze S‘-čchuanu Čao C‘-jangem připravili útok na „gang čtyř“, tedy byla skupinu čtyř členů politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Číny, kterou vedla vdova po Mao Ce-tungovi Ťiang Čching.

Gang měl své nepřátelé a Jie přesvědčil o nutnosti zásahu nejen premiéra, ale i velitele speciálního oddílu „8341“ Wang Tung-singa a člena Vojenské komise Čchien Si-liena.

Když začátkem září 1976 Mao zemřel, projednávalo politické byro jeho politické dědictví. Chua argumentoval dokumentem, který se zdál skutečně být napsaný Maovou rukou (obsahoval krátkou zprávu: „S tebou ve vedení nemám obavy.“). Ťiang se pokusila získat moc zjevným falzifikátem. Tvrdila, že by měla být zvolena předsedkyní ústředního výboru ČKS. Odmítli ji.

Vdova začala chystat puč. Nařídila svým lidem v Šanghaji, aby vytvářeli ozbrojené milice, a plánovala přesun několika armádních oddílů, jejichž velitelé jí byli věrní, z Mandžuska do Pekingu.

Ve středu 6. října si předvolal Chua na jednání politbyra tři její nejbližší společníky. Jak přicházeli, zatýkali je vojáci z oddílu „8341“ a premiér každému přečetl obvinění z protistátní činnosti. O hodinu později zadrželi ve městě Čung-nan-chaji i Ťiang. Nikdo se nebránil.

Čtyři dny nato poslal Teng Chuovi blahopřání ke jmenování do funkce a nabídl mu svou podporu. Plenární zasedání ústředního výboru ČKS, konané v červenci, vrátilo Tenga do všech funkcí, které donedávna vykonával. Ale nejen to: prakticky od té chvíle se stal Teng nejmocnější osobou v zemi, kterou pak během dalších 20 let nasměroval k tomu, aby se po staletích úpadku stala znovu světovou supervelmocí.

Boj o první komunistickou provincii

Teng Sioa-pcheng pocházel ze zámožné venkovské rodiny ve vesnici Sie-sing v provincii S‘-čchuan. Jeho otec Teng Wen-ming měl rozlehlý jednopatrový dům a obdělával deset hektarů půdy. Když se ukázalo, že jeho žena Čang nemůže mít děti, počal svůj rod s vedlejší manželkou (konkubínou) Tchan. Teng Si-sien, jak znělo chlapcovo původní jméno, se narodil 12. července 1904. Byl druhým dítětem ze čtyř, ale nejstarším klukem. Jeho matka patrně zemřela koncem dvacátých let, otec se ještě dvakrát oženil. V roce 1938 ho přepadli a zabili bandité.

Otec dbal na vzdělání. Proto poslal syna do školy, kterou řídili francouzští jezuité a v září 1920 na studia spojená s prací do Francie. Chlapec se nejdřív učil v Normandii čtvrt roku francouzsky. Vystřídal několik zaměstnání, na školu mu moc času nezbývalo. Sblížil se s čínskými komunisty – jejich francouzskou buňku vedl Čou En-laj. V roce 1924 vstoupil do strany.

Začátkem ledna 1926 odjel spolu s několika dalšími rychlíkem do Moskvy. Studium na Sunjatsenově univerzitě ho bavilo. Učitelé je seznamovali s dějinami revolucí, s marxistickou filozofií a ekonomií, zvláštní ráz měl kurz vojenství, jehož praktickou část vedli rudoarmějci.

Po návratu do Číny ho strana vyslala do nově založené Sunjatsenovy vojenské akademie v Si-anu. Stal se vedoucím politického oddělení.

Když začal na jaře 1927 Čankajšek likvidovat komunisty, utekl Teng do Chan-kchou, kde povýšil na tajemníka ústředního výboru. Začátkem srpna 1927 zahájili komunisté povstání v Nan-čchangu v provincii Ťing-si. Podíleli se na něm mnozí vedoucí funkcionáři včetně Čou En-laje a Ču Teho. Podle historika Aleše Skřivana mladšího se to považuje za počátek dlouhodobého boje komunistů s Kuomintangem.

Po třech dnech vyhnali jejich patnáctitisícovou armádu Čankajškovi vojáci. A pronásledovali ji. Rudoarmějský sbor sužovaný hladem, zimou, nemocemi a dalším strádáním se rychle rozpadal, mnozí vojáci dezertovali. Šest stovek zubožených mužů dovedl Ču Te v dubnu 1928 do pohoří Ťing-kang k Maovi.

V neděli 7. srpna 1927 se Teng poprvé setkal s Maem. V domě jednoho Rusa v Chan-kchou se sešlo nejvyšší vedení ČKS. Mladý funkcionář poprvé sledoval výměnu na nejvyšším místě – členové vedení obvinili generálního tajemníka Čchen Tu-sioua, slavného zakladatele strany, z oportunismu a spojenectví s Kuomintangem. Po tomto ostrém řezu se strana rozštěpila – menší část zůstala věrná Čchenovi, většina s kritikou souhlasila a hlasovala pro nového generálního tajemníka spisovatele Čchü Čchiou-paje.

Teng se spolu s novým vedením přesunul do Šanghaje, kde působil jako tajemník ústředního výboru. Také se tam oženil – vzal si funkcionářku Čang Čchien-jüan. Manželka však zemřela po patnácti měsících na následky potratu.

Vedení rozhodlo, že začne na čínském venkově vytvářet oblasti ovládané sověty. První bude v provincii Kuang-si, které je vzdálené od Čankajškových území a leží u sovětských hranic. Kromě toho nový guvernér sympatizuje s levicovým hnutím.

Na šestém sjezdu Čínské komunistické strany v červnu 1928, který se z bezpečnostních důvodů konal u Moskvy, byl Teng v nepřítomnosti jmenován zástupcem vedoucího sekretariátu ústředního výboru. Současně se stal v Si-anu vedoucím politického oddělení na nové Sunjatsenově vojenské akademii.

Úkolem založit první komunistickou oblast pověřili v létě 1929 Tenga. Přes Hongkong a Hanoj dorazil v září do provinční metropole Nan-ning. Guvernér mu vyhověl – jmenoval šanghajského komunistu Čanga Jün-iho velitele jednoho z pluků místní posádky a sám vyrazil v čele dalších vojáků na jih proti Čankajškovi.

Teng a Čag se rozhodli obsadit město Po-se, z něhož mohli kontrolovat západ Kuang-si včetně obchodní cesty spojující Kanton s Laosem a Barmou. Ráno 11. prosince 1929 vztyčili jejich vojáci za přítomnosti místních obyvatel na tržišti Po-se rudou vlajku se srpem a kladivem. Během čtvrt roku ovládli komunisté se 30 tisíci vojáky další území, v únoru 1930 i krajské město Lung-čou.

Potom odjel Teng do Šanghaje, kde se mezitím vyměnilo vedení ČKS. Nový šéf Li Li-san zastával názor, že revoluce se dostala na vrchol, stačí zaútočit na několik městských center a zbytek země padne sám.

Byl to hluboký omyl. Teng si ho uvědomil, když se po dvou měsících vrátil do Kuang-si. Čankajškova vojska tam většinu sovětizovaných území obsadila a tvrdě doléhala na rudoarmějce. Tengovi velitelé protiútok na ně odmítli, byla by to sebevražda.

Když nacionalisté zaútočili na zbytek asi 6 tisíc komunistických vojáků, odjel Teng do Šanghaje. Byl to zbabělý útěk! – odsuzovali ho někteří funkcionáři. Zvláštní komise, která toto obvinění v roce 1931 zkoumala, ale nenašla důvod ho odsoudit. „Tengova mise v Kuang-si skončila neúspěchem,“ konstatoval historik Aleš Skřivan v Tengově biografii. „Zůstaly po ní jenom tisíce mrtvých a pár šťastlivců, kterým se podařilo dojít až do Maovy základny v Ťing-kangu.“

Politický komisař armády

Čankajškova tajná policie je v Šanghaji stále aktivnější. Komunisté se proto rozhodli, že se z této východočínské metropole stáhnou. Tenga jmenovali prvním tajemníkem strany v provincii Ťiang-si, nepochybně pod vlivem Čoua.

Mladík se také podruhé oženil. Vzal si Ťin Wej-jing, která učila na škole Rudé armády v Žuej-ťinu.

Někteří funkcionáři kritizovali taktiku partyzánské války. Nemohli však zaútočit na jejího hlavního nositele Mao Ce-tunga, proto stříleli na jeho stoupence včetně Tenga. V lednu 1934 proto Tenga odsunuli na podřadné místo. Jeho manželka se s ním kvůli tomu rozvedla a vzala si Lo Mana, který tuhle aféru spustil. Tenga dokonce na několik týdnů uvěznili.

Vlivem Čou En-laje se mohl brzy vrátit do Žuej-ťinu, a to jako šéfredaktor časopisu Rudá hvězda, který vydávalo politické oddělení Rudé armády.

Čankajškova vojska dobývala stále víc území obsazeného komunisty. V říjnu 1934 se takřka 90 tisíc rudoarmějců vydalo na Dlouhý pochod do pohraničí, aby uniklo zkáze. Teng zpočátku pořád řídil armádní časopis, v lednu 1935 ho politbyro jmenovalo generálním tajemníkem strany, která měla 30 tisíc členů – vystřídal Čouovu nemocnou manželku. Na této schůzi se i Mao vrátil do výšin – do politbyra a vojenské komise.

Mao, Čou a Teng během této cesty upevňovali své vztahy. „Zatímco Teng siao-ping zůstal věrný svému pragmatickému chápání reality, romantický Mao Ce-tung se vydal na cestu abstraktního teoretizování, příznačnou se stala nevypočítatelnost některých jeho kroků na politické scéně i bizarní ideologické přístupy,“ domnívá se Skřivan. „V nejednou ohledu doplňoval tuhle dvojici Čou En-laj, intelektuál z bohaté rodiny, jenž svým gentlemanským chováním tvořil protipól Maovým rolnickým mravům. Roli spojovacího článku mezi vychrtlým, přívětivým Čouem a mohutným povahově chladným Maem hrál po dlouhou dobu právě Teng.“

Když začátkem roku 1938 zemřel politický komisař 129. divize, prosadil Mao na jeho místo Tenga. S jejím velitelem jednookým generálem Liou Po-čchengem se skamarádil. V letech 1937–1945 se této divizi podařilo vytvořit čtyři sovětizovaná území. Politický komisař dbal na to, aby vojáci v době, kdy nebojují, pomáhali rolníkům.

V září 1939 se Teng potřetí oženil. Vzal si o dvanáct let mladší Pchu Čuo-lin, dceru bohatého výrobce uzenin, která při studiích na Vysoké pedagogické dívčí škole začala koketovat s komunismem. Později utekla do Je-anu, kde se setkala s Tengem. Neměla politické ambice, soustředila se na výchovu dětí, kterých měli postupně pět.

Na podzim 1943 Teng opět povýšil – byl jmenován tajemníkem Severního byra ČKS a ovládl štáb 8. armády. Psal teoretické články ze všech oblastí života. Za dlouhodobý cíl považoval uplatnění komunistických myšlenek, současně připouštěl krátkodobé použití kapitalistického způsobu výroby.

Na sedmém sjezdu strany, který proběhl v létě 1945 v Jen-anu, zvolili Tenga členem ústředního výboru a jmenovali náčelníkem hlavní politické správy armády.

Panovníkem jihozápadu

Skončila druhá světová válka, japonští okupanti se stáhli. Čína byla roztříštěná a naděje na usmíření nacionalistů s komunisty neexistovala.

V první polovině roku 1946 dostala vojska generála Jen Si-šana za úkol vyčistit od komunistů provinci Šan-si. Liouova a Tengova divize postupně vlákala do hor menší útvary a zlikvidovala je – 30 tisíc vojáků. Na dlouhou dobu to byl největší úspěch čínské Rudé armády. V létě 1947 pak překročila Žlutou řeku a zahájila strategickou ofenzivu – vyřadila desetitisíce mužů.

Avšak Čankajškovu generálnímu štábu se podařilo dát dohromady sbor o 200 tisících vojáků, který po horách lovil rudoarmějce. Teng na to vzpomínal jako na nejhorší období občanské války, zvláště když měl okolo sebe jenom 500 mužů.

Na podzim 1948 se iniciativy chopila opět Rudá armáda. Vojáci byli odpočatí, od Sovětů dostali spoustu zbraní, další si ukořistili od nepřítele, jehož morálka klesala.

Rozhodující bitva proběhla na řece Chuang-che v oblasti Sü-čou od 7. listopadu 1948 do 10. ledna 1949. Zčásti ji řídil Teng jako vedoucí tajemník stranického výboru frontu. Rudá armáda zabila, zranila nebo zajala na 600 tisíc Čankajškových vojáků. Další vojenské síly dobyly několik velkých měst, velitel Pekingu se čtvrtmilionovou armádou se vzdal bez boje.

Když Mao ohlásil v Pekingu na podzim 1949 převzetí moci v Číně komunisty, neměl úplně pravdu. Čtyři provincie na jihozápadu, ve kterých žilo 150 milionů lidí, spadaly ještě pod Čankajškovo vedení, opírající se o 400 tisíc vojáků.

Politbyro poslalo do této oblasti Tenga s Liouovou divizí. Nicméně morálka nacionalistických vojáků byla mizerná a ani generálové neviděli perspektivu v dalším boji, raději se vzdávali. Rudá armáda vstoupila koncem prosince do oblastní metropole Čcheng-tu bez boje.

Tyto končiny neměly v minulosti autoritativní správní úřady a justici, vládli tam místní generálové jako diktátoři. Peking nařídil Tengovi, aby tam zůstal a anarchii ukončil – stal se nekorunovaným regionálním panovníkem. Musel zavést právní řád a vybudovat správní strukturu, obnovit hospodářství a uskutečnit pozemkovou reformu. Během dvou let se mu to víceméně podařilo.

I Tengův mladší bratr patřil k zámožným zemědělcům, rovněž někteří další příbuzní. Nemohl zabránit jejich vyvlastnění a zahnání do družstev, chtěl je však ochránit před případnými represemi ze strany vesnických chudáků a horlivých straníků, proto je ubytoval pod vojenskou ochranou.

V létě 1952 povolal Mao svého věrného Tenga do Pekingu. Přidělil mu jednu z vládních vilek a nechal jmenovat náměstkem předsedy vlády. Později ho přeřadil na ministerstvo financí. V květnu 1954 ho poslal do sekretariátu ústředního výboru ČKS – stal se jeho vedoucím. Strana měla okolo 10 milionů členů.

Konec I. dílu.

Text je výňatkem z nové knihy Karla Pacnera Státníci a zločinci XX. století. Pro Technet.cz byl redakčně upraven.

Autor: Karel Pacner