INFO Times24

Gerhardt Bubník nazval svou loni vydanou knihu pamětí Život mezi paragrafy. Nejde ale jen o to, že už více než půl století pracuje jako advokát a rozhodce, slovo paragraf totiž označuje i jednu krasobruslařskou figuru. A v tomto sportu doktor Bubník strávil svůj druhý život – jako závodník, rozhodčí i funkcionář Světové bruslařské unie (ISU).

Bubník patří mezi nejrespektovanější právníky v Česku a ani po osmdesátce nepřestává komentovat aktuální dění. To prokázal i v rozhovoru pro LN – kritizuje v něm advokáty, kteří kvůli vidině tučných zisků zapomínají na etická pravidla své profese, například střet zájmů.

LIDOVÉ NOVINY: Včetně koncipientské praxe za sebou máte téměř 60 let v advokacii. Kolik času jí ještě věnujete?

BUBNÍK: Když mi bylo pětasedmdesát, říkal jsem si, že bych měl pomalu skončit. Rezignoval jsem na post ve vedení Světové bruslařské unie (ISU), byť jsem slíbil, že rozdělané věci dokončím, včetně vleklé dopingové kauzy rychlobruslařky Pechsteinové. Doma jsem nechtěl brát nové případy a říkal jsem si, že během roku, dvou svou praxi ukončím. To se ale nepodařilo. Až do loňska jsem věnoval dobrou polovinu svého času práci na kauze Pechsteinová, navíc jsem už více než 50 let aktivním rozhodcem v Praze a přes 20 let v Lausanne.

Neberu sice nové klienty, ale mám široké příbuzenstvo a řadu blízkých přátel. Ti všichni potřebují řešit nějaké právní záležitosti. Poslední měsíc jsem opravdu vytížený na sto procent.

Hodně se to zvolnilo předloni v létě, kdy jsme po sedmi letech kauzu Pechsteinová vítězně ukončili u německého Nejvyššího soudu. Pak jsem začal více pracovat doma na počítači přes internet, do kanceláře jsem chodil tak dvakrát do týdne. To bylo rozumné, ale teď v posledních týdnech, kdy už mi táhne na třiaosmdesát, mám nechtěně práce nad hlavu, od nevidím do nevidím, včetně sobot a nedělí.

Celý týden jsem psal jeden rozhodčí nález. Sice šlo o prkotinu, ale skutkově i právně složitou. Neumím odbýt ani malou věc, abych neriskoval zrušení rozhodčího nálezu. A sice neberu nové klienty, ale mám široké příbuzenstvo a řadu blízkých přátel. Ti všichni potřebují řešit nějaké právní záležitosti. Aktuálně řeším velmi složité smlouvy ohledně zrušení spoluvlastnictví a převodů bytů a garáží v SJV, kde jsem členem, a kde bydlím. Poslední měsíc jsem opravdu vytížený na sto procent.

LIDOVÉ NOVINY: Ještě vás to baví?

BUBNÍK: Mě to vždy bavilo, já neumím lelkovat, sedět doma. Přes den jsem zvyklý pracovat. Ale když je toho moc, v tomto věku už hůř snáším stres, nechci udělat chybu.

LIDOVÉ NOVINY: Dá se to chápat tak, že advokacie je celoživotní poslání? Pracovali až do pozdních let i jiní vaši kolegové a přátelé z advokacie?

Zejména ve velkých advokátních kancelářích koncipienti vychováváni nejsou. Tlačí se na rentabilitu, koncipienti dělají přípravné a pomocné práce, ale nepodílejí se na řešení případů. A je to vidět, zejména na zkouškách z trestního práva, které ve velkých kancelářích nikdo nedělá.

BUBNÍK: Můj kolega z kanceláře Stanislav Myslil je o pět let starší a také je stále aktivní, do práce chodí jednou až dvakrát týdně, neumí bez toho být. Ze starší generace všichni pracovali, dokud jim zdraví dovolilo. Opravdu je to životní poslání.

LIDOVÉ NOVINY: Ve svých pamětech píšete, že když jste byl jako koncipient na praxi u advokáta Jaroslava Nováka v Lipníku nad Bečvou, ubytoval vás ve svém domě jako člena své rodiny. Jsou tyto doby dávno pryč?

BUBNÍK: Měl jsem štěstí, že jsem dělal koncipienta ještě v době, kdy dožívala generace předválečných advokátů. Tehdy bylo samozřejmé, že advokát koncipienta vychovával. Nejen školitel, ale i jiní advokáti se mnou debatovali a poučovali mě. Za mnohé vděčím doktoru Jiřímu Heyerovi z pražské Advokátní poradny č. 1. Bylo mu přes sedmdesát, už nechodil k soudu, ale vypracovával náročné posudky a rešerše, jež se mnou probíral.

Bohužel mám dojem, že tyto časy jsou pryč. Zejména ve velkých advokátních kancelářích koncipienti vychováváni nejsou. Tlačí se na rentabilitu, koncipienti dělají přípravné a pomocné práce, ale nepodílejí se na řešení případů. A je to vidět, zejména na zkouškách z trestního práva, které ve velkých kancelářích nikdo nedělá. My jsme byli vychováváni univerzálně, dělalo se všechno, trestní právo byla běžná součást každodenní práce. I když jsem se mu pak už nevěnoval, byl jsem po zkouškách schopný být obhájcem.

LIDOVÉ NOVINY: Je to tím, že v advokacii vítězí byznys?

Heslem dnešní doby je profit za každou cenu. Zejména v devadesátých letech jsem hodně pracoval pro nadnárodní korporace. Všechny se sice navenek chlubí etickými kodexy a protikorupčními programy, jenže zdaleka ne všechna tato pravidla se dodržují.

BUBNÍK: Bohužel to je globální trend, který se rozlil i do svobodných povolání – z lékařů a bohužel i advokátů se stali podnikatelé. Není to dobře, ale jsem realista, svět se zkrátka změnil. Heslem dnešní doby je profit za každou cenu. Zejména v devadesátých letech jsem hodně pracoval pro nadnárodní korporace. Všechny se sice navenek chlubí etickými kodexy a protikorupčními programy, jenže zdaleka ne všechna tato pravidla se dodržují.

Pokud nejde vysloveně o porušení zákona, tyto korporace neváhají jít touto cestou, přestože jim to jejich vlastní interní pravidla zakazují. Znám i případy, kdy společnost dostane od svých právníků varování před daným postupem, ale protože se jím nechce řídit, nechce je písemně. Aby ten dokument nešlo v budoucnu použít jako důkaz proti nim.

LIDOVÉ NOVINY: Změnil se za ty roky vztah klienta a advokáta? V knize je fotokopie vřelého děkovného dopisu od otce studenta, kterého jste v roce 1965 obhajoval v kauze Majáles. Je něco takového obvyklé i dnes?

BUBNÍK: Musíme rozlišovat vztah fyzické a právnické osoby k advokátovi. Blízký vztah se může vyvinout jen mezi člověkem, který se dostal do nesnází, a jeho právníkem. Nemusí to být jen trestní právo, ale třeba i rozvod nebo spor o výpověď z práce. Tam není důvod, aby se vztah změnil, bylo to stejné v roce 1965 jako v roce 2017. I dnes advokáti dostávají takové děkovné dopisy. Firma vám také zašle děkovný dopis, ale je to spíše formální a neosobní. Je to zkrátka poskytnutá služba, za kterou dostáváte odměnu.

LIDOVÉ NOVINY: V posledních letech jste kritizoval problematiku střetu zájmů, zejména v souvislosti s pražským rozhodčím soudem. Jde o jedno z etických pravidel, na které se už nedbá?

Konflikt zájmů nemusí být skutečný, evidentní, ale stačí, když okolnosti vyvolávají důvodné pochybnosti, že by mohlo jít o střet zájmů. Už to by mělo vést k tomu, aby se člověk vzdal své pozice, tedy odmítl zastoupení nebo funkci rozhodce. Jenže u nás se to vykládá zúženě – pokud jsem vnitřně přesvědčen, že střet zájmů nemám, je to v pořádku.

BUBNÍK: Naprosto. To je nešvar, který postihuje nejen rozhodčí řízení, ale především advokacii. Část advokátů dává přednost dobrému honoráři za zastupování v dané kauze, přestože tam je nebo hrozí konflikt zájmů. V minulosti třeba zastupoval protistranu nebo se jinak angažoval v té věci. Ve všech etických kodexech navíc je ustanovení, že konflikt zájmů nemusí být skutečný, evidentní, ale stačí, když okolnosti vyvolávají důvodné pochybnosti, že by mohlo jít o střet zájmů. Už to by mělo vést k tomu, aby se člověk vzdal své pozice, tedy odmítl zastoupení nebo funkci rozhodce.

Jenže u nás se to vykládá zúženě – pokud jsem vnitřně přesvědčen, že střet zájmů nemám, je to v pořádku. A když třetí osoby mají navzdory tomu pochybnosti, je to jejich problém a na to není třeba brát ohledy. To je nesprávné, protože to vyvolává nedůvěru, a nejen k dotyčné osobě, ale k celé instituci, například k advokacii či k rozhodčímu řízení.

LIDOVÉ NOVINY: Vadí vám, že lidé z vedení Rozhodčího soudu HK a AK ČR aktivně zastupují strany ve velkých arbitrážích před tímto soudem?

BUBNÍK: Velmi mi to vadí.Někteří právníci tvrdí, že není žádný problém být členem předsednictva či dokonce místopředsedou rozhodčího soudu a současně právním zástupcem stran v řízeních před ním (místopředsedou rozhodčího soudu je advokát Radek Pokorný, který před tímto soudem zastupoval mimo jiné firmu Škoda Transportation ve sporu proti Českým drahám – pozn. red.). S tím ale nesouhlasím.

Někteří právníci tvrdí, že není žádný problém být členem předsednictva či dokonce místopředsedou rozhodčího soudu a současně právním zástupcem stran v řízeních před ním. S tím ale nesouhlasím.

Člen předsednictva může stokrát říkat, že na kauzu nemá žádný vliv, ale to nestačí. Post člena předsednictva a zejména místopředsedy má váhu a může mít dopad na rozhodce, že pokud v řízení vystupuje takový funkcionář rozhodčího soudu jako advokát jedné ze stran, přikládají mu větší váhu, byť třeba neúmyslně. Nebo ještě hůře, že si to s ním rozhodci nebudou chtít rozházet, protože místopředseda soudu může v budoucnu rozhodovat, koho jmenuje za rozhodce nebo předsedu senátu v nějakém velkém sporu.

Zkrátka si myslím, že mezi těmi dvěma posty je konflikt. Více než 20 let jsem rozhodcem u sportovního tribunálu CAS v Lausanne a tam bylo v roce 2010 dokonce do řádu zařazeno pravidlo l, že kdo je zapsán na listině rozhodců, nesmí být nikdy právním zástupcem strany před CAS.

LIDOVÉ NOVINY: Aktivní advokáti by tedy neměli být ve vedení rozhodčího soudu?

BUBNÍK: Nejdu tak daleko jako CAS, neříkám, že zapsaní rozhodci nesmějí zastupovat před rozhodčím soudem, ale dovozuji z toho, že je-li někdo ve vedoucím postu rozhodčího soudu, neměl by vystupovat jako právní zástupce strany. Vždyť nikdo ty lidi nenutí, aby seděli ve vedení instituce. Člověk se musí rozhodnout, zda dá přednost prestiži, nebo vydělávání honorářů.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik vás střety zájmů omezovaly ve vaší vlastní praxi?

Neříkám, že zapsaní rozhodci nesmějí zastupovat před rozhodčím soudem, ale dovozuji z toho, že je-li někdo ve vedoucím postu rozhodčího soudu, neměl by vystupovat jako právní zástupce strany. Vždyť nikdo ty lidi nenutí, aby seděli ve vedení instituce.

BUBNÍK: V posledních letech se mi stalo čtyřikrát, že jsem nepřijal post rozhodce – dvakrát v Praze, dvakrát v Lausanne. Přitom mohu s plnou odpovědností říct, že ani v jednom případě jsem konflikt zájmů neměl. Byly tam ale okolnosti, které mohly vzbuzovat určité pochybnosti, třeba, že jsem se v minulosti znal s příbuzným jedné strany. Raději jsem se ale funkce vzdal, než abych riskoval zrušení rozhodčího nálezu.

V jednom případě jsem se u pražského rozhodčího soudu vzdal postu předsedy senátu v prestižním a mediálně sledovaném sporu, kde šlo o miliardy korun. Zjistil jsem, že jeden z rozhodců nemá pro spor potřebnou kvalifikaci, což by jednoznačně bylo důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. On ale odmítl odstoupit, takže jsem dobrovolně rezignoval, přestože jsem žádný střet zájmů neměl. Vzdal jsem se tím i odměny mnoha milionů korun, která by mi náležela. Nestálo mi to za tu ostudu, kdyby se to provalilo. Nakonec to prošlo, nález nikdo nenapadl. Ale u mne to neprošlo. (usmívá se)

LIDOVÉ NOVINY: Koncem šedesátých let jste studoval na Harvardu a zažil jste vysokou obtížnost přípravy studentů práv. Oproti tomu na českých fakultách stále stačí nabiflovat se látku jednou za semestr. Nakolik se to pak odráží v práci absolventů?

BUBNÍK: Mnozí čeští právníci nejsou zvyklí myslet, analyzovat a argumentovat, berou to polopaticky. Může to být dáno tím, jak tu vypadá studium práv. Já jsem díky Harvardu už v sedmdesátých a osmdesátých letech získal pověst, že mám k věcem jiný přístup. Kolegové mé rady oceňovali, ale zároveň nastávaly konflikty. Dodnes to tak je. Přicházejí pro radu, ale nepřipravení! Dopředu si nevytyčí problémy, které je třeba řešit, nezjistí si potřebné skutkové okolnosti, nenastudují si literaturu a judikaturu.

LIDOVÉ NOVINY: V čem je hlavní rozdíl?

Díky Harvardu už v sedmdesátých a osmdesátých letech získal pověst, že mám k věcem jiný přístup. Kolegové mé rady oceňovali, ale zároveň nastávaly konflikty. Dodnes to tak je.

BUBNÍK: Standard absolventů právnických fakult je dnes nepochybně vyšší, než byl v mé době. Zvýšila se obtížnost přijímacích zkoušek a studenti mohou vyjet do zahraničí, což je obohatí o jiný přístup k právu. Rozhodně to ale není tak dobré, jak by mohlo a mělo být. Přednášky jsou založeny na pasivní účasti a zkoušky včetně státnic jsou stále ústní, což kritizuji nejvíce. Odříkání tří otázek nijak neprověří schopnost myslet a argumentovat, hodnotí se jen to, jak se to student nabifloval. Navíc je to subjektivní, jako býval v krasobruslení hodnocen „umělecký dojem“. (směje se)

Na Harvardu to bylo jiné. Zkoušky jsou písemné a je to celodenní dřina. Profesor do několikastránkového zadání zakóduje problémy, které se během semestru řešily na přednáškách. I když se tomu říká přednášky, jsou to spíše diskuse a těžiště studia je doma. Výsledek zkoušky odvisí od toho, zda jste problémy odhalili a jak jste je odůvodnili. Nemusíte s nikým souhlasit, ale musí to být dobře podložené argumenty a znalostmi.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik tam studijní výsledky ovlivňovaly kariérní vyhlídky?

BUBNÍK: V zimě 1968 jsem na Harvardu zažil studentské bouře jako dozvuk událostí na Sorbonně. Studenti si stěžovali, že jsou pod extrémním tlakem, že nespí a jen studují od rána do noci. Na konci každého ročníku se totiž zveřejnilo pořadí studentů podle výsledků zkoušek, a to pak mělo vliv na vaši budoucí kariéru. Dodnes to tak v určité podobě platí.

Standard absolventů právnických fakult je dnes nepochybně vyšší, než byl v mé době. Zvýšila se obtížnost přijímacích zkoušek a studenti mohou vyjet do zahraničí, což je obohatí o jiný přístup k právu. Rozhodně to ale není tak dobré, jak by mohlo a mělo být.

Tento systém vede k extrémní soutěživosti, mnozí studenti se z přetížení zhroutili, výjimkou nebyly ani sebevraždy. Jako zahraniční studenti jsme toho nebyli ušetřeni, ale nezávisela na tom naše kariéra. Stejně jsem studoval celý den a velkou část noci. Pracoval jsem ale jen do jedenácti, pak jsem šel spát. Ale žádný z mých amerických spolužáků nikdy neskončil před druhou hodinou.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik vám titul z Harvardu pomohl získávat klienty?

BUBNÍK: Ten titul jsem až do roku 1990 neužíval, deset let mi jej odmítali nostrifikovat. Ale samozřejmě se o tom vědělo, už v sedmdesátých a osmdesátých letech jsem měl řadu klientů ze zahraničí. V zahraničích seznamech advokátů jsem byl uveden, že dělám zahraniční obchod, ovládám jazyky a mám titul z Harvardu. Doporučovalo mě i britské a americké velvyslanectví v Praze.

Ale nepomáhalo mi to k mimořádným výdělkům, protože k advokátům tehdy přišel jen zlomek peněz, které pro sdružení advokátů vydělali. Mnohem lépe na tom byli řezníci, zelináři, taxikáři, číšníci nebo pumpaři… Kradli, šmelili a brali i čtyřikrát víc než já.

LIDOVÉ NOVINY: To se asi hodně změnilo po roce 1989.

V zahraničích seznamech advokátů jsem byl uveden, že dělám zahraniční obchod, ovládám jazyky a mám titul z Harvardu. Doporučovalo mě i britské a americké velvyslanectví v Praze. Ale nepomáhalo mi to k mimořádným výdělkům, protože k advokátům tehdy přišel jen zlomek peněz, které pro sdružení advokátů vydělali.

BUBNÍK: To ano, pak se mi titul vyplatil i finančně. Díky své specializaci jsem si mohl dovolit dost vysoké sazby. Zájem investorů byl v devadesátých letech obrovský a advokátů, kteří by to uměli a ovládali dobře jazyky, bylo málo. Pracoval jsem pro řadu zahraničních firem, například pro Philip Morris při privatizaci tabákové továrny v Kutné Hoře.

Tehdy jsme přemýšleli, zda kancelář nerozšířit. Expandovat jsme ale nechtěli, protože bychom museli nejprve vychovat koncipienty, a nemohli bychom tak intenzivně dělat svou práci. Myslím, že jsme se s doktorem Myslilem tehdy dobře rozhodli. Dobře jsme odhadli, že dalších deset let zvládneme poptávku sami uspokojit. A za těch deset let se tu usídlily velké mezinárodní kanceláře, kterým bychom stejně nemohli konkurovat.

LIDOVÉ NOVINY: Takže jste za svou kariéru nevychoval žádného koncipienta?

BUBNÍK: Ale ano, jednoho. Myslím, že jsem dostál tomu, jak se ke mně chovali moji školitelé. Vychovával jsem ho, nechtěl jsem, aby za mne dělal práci. Je to doktor Vít Horáček, uznávaný pražský advokát a rozhodce, vyučuje také na pražské fakultě. Protože jsme nechtěli kancelář rozšiřovat, odešel do advokátní kanceláře Glatzová a spol. Rád říká, že jsem ho dobře vychoval. (usmívá se)

LIDOVÉ NOVINY: Ve své kariéře jste se zabýval především civilním a obchodním právem s mezinárodním prvkem. Ve své knize líčíte některé příběhy, které jsou opravdu zajímavé – letecké havárie, únosy dětí nebo dobrodružnou „loupež“ uměleckých děl českých sklářů v USA. Která ta kauza se vám nejvíce zaryla do paměti?

BUBNÍK: Nikdy nezapomenu na případ, kdy mi při pokusu o únos dítěte zavraždili klienta. To bylo něco úděsného, s tím se civilní právník nesetká a nikdy vás na to nikdo nepřipraví. To mě poznamenalo hodně. Nejsem žádný panikář, ale tehdy jsem měl důvodné obavy o život, protože mi na chodbě soudu lidé z matčiny strany vyhrožovali. Říkali mi, abych si dal pozor, abych nedopadl jako můj klient. Na tuto kauzu nikdy nezapomenu.

Nikdy nezapomenu na případ, kdy mi při pokusu o únos dítěte zavraždili klienta. To bylo něco úděsného, s tím se civilní právník nesetká a nikdy vás na to nikdo nepřipraví. To mě poznamenalo hodně.

Začal jsem mít blízký vztah k prarodičům toho chlapce, o kterého se stále soudně bojovalo. Dlouho mě i po skončení věci jednou či dvakrát za rok s chlapcem navštěvovali, zejména, aby se pochlubili jeho vysvědčeními. Naposled to bylo, když s vyznamenáním absolvoval konzervatoř. Západoněmecká policie nakonec po několika letech zjistila, že pachatel únosu a vrah byl najat přímo matkou dítěte. Tato kauza byla nejsilnější z lidského hlediska.

Z profesionálního hlediska stále vzpomínám na vítězství v největší arbitráži ve Vídni o sto milionů dolarů, což bylo tehdy před více než 30 lety desetkrát více než dnes. Nechci se chlubit, ale jsem hrdý na jeden okamžik. Já a tři další i kolegové našeho mezinárodního týmu jsme dva roky dřeli, ale přesto tápali a neměli jistotu, že v této nesmírně složité arbitráži uspějeme. A potom mě uprostřed noci napadla spásná myšlenka, díky které se to otočilo, a my jsme vyhráli. Když si na to vzpomenu, je to hřejivý pocit, že se to tehdy povedlo. (usmívá se)

LIDOVÉ NOVINY: Vždy vás nejlepší myšlenky napadaly v noci?

BUBNÍK: Celý život špatně spím a bezesných nocí bylo hodně. Vždy jsem se těm myšlenkám spíš snažil uniknout, poslouchal jsem zprávy v rádiu. Pracoval jsem především ve dne. Nikdy jsem nedělal moc konceptů, ale dny a týdny jsem o případech ve dne v noci přemýšlel, pak jsem vzal diktafon a spatra jsem text nadiktoval. Takto ostatně vznikla i moje kniha.

Nikdy jsem nedělal moc konceptů, ale dny a týdny jsem o případech ve dne v noci přemýšlel, pak jsem vzal diktafon a spatra jsem text nadiktoval. Takto ostatně vznikla i moje kniha.

Dnes už píšu sám na počítači, sekretářky už nejsou zvyklé něco přepisovat. Vždy píšu víceméně na čisto, potom to už jen piluji. Stále v noci dávám dohromady argumentace, ale že by se najednou objevil nějaký zázračný nový argument, to se mi stalo asi jen jednou. (usmívá se)

LIDOVÉ NOVINY: Přestože jste půl života strávil za války nebo za komunismu, hodně jste cestoval. Máte „druhou rodinu“ v Norsku, studoval jste v USA, jako rozhodčí jste jezdil na krasobruslařské závody do ciziny. Nenapadlo vás někdy emigrovat? Obzvlášť v roce 1968, kdy jste z Harvardu sledoval, jak Československo obsazují tanky?

BUBNÍK: Emigrovat mě nenapadlo nikdy, to říkám naprosto otevřeně. To samé řekl i Václav Havel, který byl také v roce 1968 delší dobu v Americe. On ji přitom obdivoval mnohem více než já. Pro mne to je země plná kontrastů – na jednu stranu prvotřídní věda, školství a medicína, ale zároveň miliony lidí bez zdravotního pojištění, rasová segregace, bída.

Nešlo ani tak o Československo jako o Prahu. Prožil jsem tu celý život a navzdory všem těžkostem se považuji za dítě štěstěny, že jsem vždy všechno ustál a měl jsem spokojený osobní život a zajímavý pracovní život. Do Prahy jsem zamilovaný a nikdy mě to nepřešlo. Pořád po ní můžu hodiny chodit a obdivovat malostranské a staroměstské uličky, Kampu nebo Nový Svět…

Emigrovat mě nenapadlo nikdy, to říkám naprosto otevřeně. Nechtěl jsem emigrovat ani do Norska, když jsem se tam znovu ocitl v roce 1949, ve čtrnácti letech, rok po únoru. Uvažovalo se, zda mě nečeká lepší budoucnost na Západě a norští „rodiče si mě chtěli ponechat. Ale pro mne to vůbec nepřipadalo v úvahu, to pouto bylo příliš silné.

Vždy když jedu devítkou z Anděla do práce na Národní třídu, podívám se nahoru na Hrad. Navíc jsem měl už od dětství v Praze několik blízkých přátel a jako nejmladší syn jsem se staral o maminku až do jejích 90 let. Nechtěl jsem emigrovat ani do Norska, když jsem se tam znovu ocitl v roce 1949, ve čtrnácti letech, rok po únoru. Uvažovalo se, zda mě nečeká lepší budoucnost na Západě a norští „rodiče si mě chtěli ponechat. Ale pro mne to vůbec nepřipadalo v úvahu, to pouto bylo příliš silné.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vnímáte proměnu Prahy po roce 1989? Někdy jsou kritizovány některé novostavby nebo to, že se z historického jádra stal turistický skanzen.

BUBNÍK: Za poslední léta historická část Prahy neskutečně zkrásněla a ožila. Byla vždy krásná, ale byl to takový šedivý skanzen, kde žili staří lidé v nekomfortních a nehygienických podmínkách. Ta proměna je neuvěřitelná. Vždyť ve všech historických částech Prahy už skoro není stavba, která by nebyla rekonstruovaná. Pár kontroverzních staveb spočítáte na prstech jedné ruky, to přece nemůže ovlivnit celkové hodnocení proměny města.

Na Praze nejvíce obdivuji její architektonickou jedinečnost, kompaktnost, město plné zeleně uprostřed kopců. Navíc je tu skvělá kulturní nabídka, mohu si v pět odpoledne říct, že půjdu na koncert nebo do divadla. Kultura je u nás přirozenou součástí života.