Pehe přímo píše: „Tak především je těžké ždímat politické body z politiky strachu, pokud je tento strach založen částečně na fikci. Pravda, uprchlická krize otřásá Evropou, ale do České republiky se kromě několika stovek běženců, které slíbila přijmout česká vláda, žádné uprchlické tsunami nevalí.“
Tenhle Peheho izolacionistický pohled na naši zemi mě zaskočil. Jako kdyby fakt, že v ČR nebo třeba na Islandu, kde mimo jiné muslimové ve středověku byli, předurčoval takové země ke splendid isolation nebo chcete-li k tomu, být ostrůvkem pozitivní deviace v prostředí zemí, které si s nimi nevědí rady. Důsledky by na nás dříve nebo později dopadly stejně.
Pehe se mýlí i v tom, že „strašit masovým přistěhovalectvím a islámem nelze příliš dlouho věrohodně v zemi, kde většina voličů živého přistěhovalce nikdy neviděla a islámský fundamentalismus zná jen z televize“.
Je mi dost trapné kritizovat autora, že podceňuje média a jejich vliv na čtenáře, posluchače a diváky. Musel bych se ho zeptat, proč do nich přispívá. Ale lidé mají čím dál více také osobních zkušeností. Mohu Jiřímu Pehemu zprostředkovat setkání se členem mé rodiny, který před několika dny projížděl dodávkou přes Calais do Anglie. Nepřál bych mu to zažít. A takové zkušenosti mají už stovky a možná tisíce našich občanů – a nemlčí o nich. Položil si Pehe otázku, proč Velká Británie nechce uprchlíky v Calais do své země pustit?
Druhý člen rodiny bydlí u německých hranic poblíž islámské komunity a nezdá se, že by neměl obavy. Položí si Jiří Pehe otázku, proč v Sasku a část politiků CDU chce obnovit kontrolu hranice?
Nemluvě o jednom sociologickém jevu. Na Slovensku se uskutečnil věrohodný, tj. reprezentativní, validní a reliabilní výzkum romské komunity. A je zajímavé, že největší obavy z Romů mají právě ti z většinové společnosti, kteří s touto komunitou osobní zkušenosti nemají. Ale to přece neznamená, že tento jev budeme bagatelizovat.
Jiří Pehe neváhal sáhnout do historie, že extrémním silám se daří v zemích po ekonomickém kolapsu a uvádí příklad Výmarské republiky, po němž se dostal k moci Hitler. Má pravdu. Má také pravdu, že naše ekonomická situace se zlepšila a lidé jsou výrazně spokojenější než za minulých pravicových vlád.
Ale kdo ještě v roce 2005 tušil, že americká monetární politika a hypotéky amerických bank povedou ke světové finanční a ekonomické krizi? A kdo varoval, že nabídka asociační smlouvy Ukrajině povede k vážné bezpečnostní krizi a nemusí se podařit ji alespoň, jako v Moldávii a Jižní Osetii, nechat zamrznout?
A to říkám přesto, že když jsem několik let pracoval na dlouhodobých vizích, držel jsem se zásady, že ve stabilizovaných obdobích je vhodné připomínat scénáře katastrofické a v těch skutečně kritických pak hledat a zpracovávat scénáře, jak se z nich dostat. Proto jsem nesouhlasil s egyptologem profesorem Miroslavem Bártou, že není vhodné interpretovat civilizační krize z psychologických i politických důvodů apokalypticky.
Ve srovnání s Jiřím Pehem si tedy nejsem jistý, že zase převažuje Fukuyamův sen o světlé budoucnosti nad Huntingtonovým střetem civilizací. I kdybych si to jako on přál. Buďme proto rádi, že extremisté nemají zatím žádný ucelený program.
Antonín Rašek