INFO Times24

 

Pravými vítězi listopadu 1989 nejsou ani stávkující studenti, ani původní parta disidentů a umělců kolem Václava Havla – ale ti, kteří se v následujících letech během „odnárodnění“ domohli miliardových majetků, míní ekonom a vysokoškolský pedagog Jaroslav Šulc. A kritizuje i transformaci ekonomiky dle „šokového“ scénáře Václava Klause, která následovala. To, že mají Češi zhruba jen třetinové až poloviční mzdy oproti Němcům, je přímý důsledek rozhodnutí učiněných zkraje 90. let, dodává Šulc, podle nějž bylo české „národohospodářství“ zprivatizováno nevýhodně a škodlivě.

 

 

Letos slavíme 30 let listopadu 1989. Čím pro vás je toto výročí?

To je těžká otázka, skutečně. Osobní význam to pro mě nemá žádný. A jeho symboliku vidím jako účelově zkreslovanou skutečnými vítězi listopadu 1989.

A to je kdo?

Rozhodně jimi nejsou ani tehdejší studenti, kteří se účastnili studentských stávek, ani ta původní parta herců, umělců a disidentů okolo Václava Havla.

Skutečných vítězů je jen několik desítek lidí. Jsou to hlavně ti, kterým se v několika polistopadových letech probíhajícího „odnárodnění“ podařilo se domoci miliardových majetků a je přitom jedno, zda se k nim dostali prostřednictvím kuponové privatizace, investičních privatizačních fondů či načerpáním nikdy nesplacených úvěrů od později, i v důsledku toho, zkolabovaného státního bankovního systému. To jsou skuteční vítězové listopadu.

A je to celé dobře vidět na tom, jak v české společnosti narůstá frustrace. Nebožtík Havel to nazval dobou blbé nálady již před 25 lety, ale ona trvá dodnes. Společnost je extrémně polarizovaná. Větším sociálním konfliktům brání v Evropě jen nadprůměrný ekonomický růst a zcela famózní růst platů, mezd a důchodů.

Je něco, co v diskusi o listopadu 1989 tak, jak je vedena, postrádáte?

Vnímám dva naprosto odlišné proudy informací o skutečných podmínkách, za jakých mohl listopad 1989 vzniknout. Zcela jiný výklad podávají oficiálními miliardáři vlastněná – a bohužel rovněž i ta veřejnoprávní – média, a zcela jinou interpretaci těchto podmínek nám zprostředkovávají média alternativní. Právě na alternativních médiích hovoří většinou zcela bezprostředně ti, kteří u těch událostí byli přítomni a kteří o tom mohou podávat velmi kvalifikovaná svědectví. Jsou to dva zcela odlišné výklady.

Výklad mainstreamových médií je všeobecně znám. Co lze ale nalézt na těch alternativních zdrojích, jak jste nakousl?

V mainstreamu se vypráví hlavně o tom, jak byli zmláceni studenti a jak nespokojení lidé svrhli režim. Pravdou je, že skutečně agenti StB 17. listopadu 1989 dovedli dav manifestujících studentů na Národní třídu a tam během asi půl hodiny byly obušky zmláceny desítky či až stovky lidí. To je naprosto korektní informace. Ovšem je to jenom půlka pravdy.

Jaká je podle vás ta druhá?

Ta druhá půlka pravdy, která je podstatná pro objektivní informování a kterou já osobně v diskusi o listopadu 1989 postrádám, je, že přítomní příslušníci z Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti na příkaz svého velitele na Národní třídě konali v hrubém rozporu s rozkazem tehdejšího ministra vnitra, jak federálního, tak národního, a také v rozporu s usnesením tehdejšího předsednictva ústředního výboru KSČ, aby k potlačení demonstrace nebylo použito silových metod. A tato věc ve sdělovacích prostředcích nezaznívá, což výrazně zkresluje – generaci, která to nezažila – povědomí o 17. listopadu 1989.

Dobře, ale co z toho vyvozujete?

To, že incidentu na Národní třídě dala volný průběh určitá část Státní bezpečnosti, která byla zainteresovaná na tom, aby situaci eskalovala. Tito StBáci tomu dali volný průběh jakožto k ideální zámince na odstřelení tehdejšího Jakešova komunistického vedení.

Co by z toho ale měli? Proč by to dělali?

Míchá se nám do toho vyšší hra a geopolitika. Tehdejší Jakešovo vedení totiž odmítlo požadavek, který někdy v roce 1987 dostalo od Gorbačova, aby byly v Československu provedeny reformy analogické k tomu, co se odehrávalo v Maďarsku a v Polsku. Sovětský svaz se koncem osmdesátých let potýkal s obrovskými vnitřními problémy, které se naléhavě snažil vyřešit.

Jedním z těch nejpalčivějších bylo i to, že již nadále nebyl schopen dotovat své východoevropské spojence. Celé to bylo o tom, že se Sověti potřebovali zbavit svých východoevropských kolonií. Byla to jedna z možností, jak mohl Gorbačov Sovětský svaz revitalizovat poté, co mu Západ vyhoví v jeho žádostech o zahraniční úvěry, zrušení obchodního embarga a podobně. Podmínkou ze strany Západu bylo uspořádání svobodných voleb ve východní Evropě, a Rusové s tím souhlasili. Počítali totiž, že i ve svobodných volbách v zemích jejich bývalého bloku vyhraje levice.

Jenom bych ještě zdůraznil, že přímo 17. listopadu 1989 byl hned vedle jen kousek od Národní třídy usazen v jisté kanceláři náčelník sovětské KGB Gruškov, který monitoroval, jak to na demonstraci probíhá. Sovětské špičky, a v návaznosti na to i část špiček tehdejší StB okolo Alojze Lorenze, jednaly s přímým pověřením Gorbačova. Úkolem, který měli, bylo vše vyřešit do prosincového setkání Gorbačova s Bushem na Maltě a hlavně bez násilí, aby netekla krev. Takže dostali zelenou, ať to spustí.

Gorbačov však nedělal nic jiného, než co mu diktovala nutnost, stav tehdejší sovětské ekonomiky s trudným dědictvím po Brežněvově etapě stagnace. Neměl už na výběr.

Ovšem toto se o listopadu 1989 moc veřejně nevypráví. Není to jen nějaká konspirační teorie, jak se říká?

Ne, nevypráví se to jednoduše proto, že se to nehodí. 30 let se tady soustavně vypráví jeden a ten samý příběh – a nyní je naprosto nemyslitelné, aby dnešní média řekla – všechno je jinak, 17. listopad proběhl za tiché asistence a podpory Gorbačova, Sovětského svazu, KGB a StB. To prostě ze spousty důvodů nejde.

A co onen dokument, ve kterém Rusové údajně listopadovým událostem vyjádřili podporu, a který byl určitým lidem, kteří byli tehdy ve víru dění, představen 21. listopadu 1989 přímo na sovětské ambasádě. Existuje?

Rusové nepopírají jeho existenci, ovšem odmítají jej však vydat.

Jak v té souvislosti vidíte roli vůdce revoluce Václava Havla?

Teď asi čtenáře překvapím, ale já mám vůči Václavu Havlovi docela neutrální vztah a spíše bych řekl, že pozitivní. S Havlem jsem se stýkal profesně a nikdy jsem s ním neměl žádný problém. Respektuji jej jako člověka.

Jak jako ekonom a předlistopadový plánovač hodnotíte s odstupem 30 let výsledky Klausovy privatizace takzvaně „šokem“?

Samozřejmě existovala alternativa, ale asi nemá cenu o ní dnes po třiceti letech hovořit. Václav Klaus nepřipouštěl žádnou velkou diskusi. Výsledky transformace však byly předvídatelné. Byl to experiment na celém státě a platíme za něj dodnes ještě i nyní po třiceti letech. Každý občan naší republiky na něj doplácí v průměru zhruba stokorunou denně, která odtéká do zahraničí. Jedná se o masivní každoroční odliv kapitálu – chcete-li peněz – z této republiky dělený počtem dní v roce a počtem obyvatel Česka, celkem asi tak 300 miliard korun za rok. To je i dnešní každodenně placená cena za transformaci české ekonomiky počátku devadesátých let skrze Klausovu metodu, cena za to, že máte podhodnocenou korunu, podhodnocené mzdy, a mohl bych pokračovat.

To, že mají Češi třeba asi jen třetinové až poloviční mzdy oproti Němcům, je přece přímý důsledek rozhodnutí učiněných zkraje 90. let. České národohospodářství bylo zprivatizováno natolik nevýhodně a škodlivě, že to skončilo až takhle. Došlo k rozbití ucelených výrobních celků typu výrobních hospodářských jednotek, oborových podniků, ztratili jsme pozice dodavatele kompletních investičních celků, jako byly z Československa exportované cukrovary, chemičky, tepelné elektrárny a podobně. Rychle došlo k faktickému zdecimování základů české ekonomiky včetně zemědělství a ke ztrátě potravinové soběstačnosti.

A v okamžiku, kdy jste toto vše fakticky předal do rukou zahraničního kapitálu, tak ten kapitál chce logicky ziskovou prémii za to, že do toho byl v prvé řadě ochoten ty své investice dát. A nyní si zcela legálně vybírá své desátky a nás tu nechá blouznit o svobodě.Takže toto vidím jako konečný a neúprosný účet za 17. listopad 1989. Budou ho platit ještě naše děti a jejich děti, bohužel.

Jaroslav Šulc, Ing., CSc.

Narozen 27. dubna 1948 ve Zlíně

Absolvent Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, obor Řízení a plánování národního hospodářství a postgraduálního studia na Ústředním ústavu národohospodářského výzkumu. Původně působil jako pedagog na VŠE (1974–1990), poté na Vysoké škole finanční a správní, o.p.s., jako vedoucí katedry financí a finančních služeb (červen 2004–2009).

Prošel dlouhodobými odbornými stážemi resp. zaměstnáním ve státní správě (Federální statistický úřad, odbor národohospodářských bilancí a finanční statistiky ve funkci vedoucího odborného referenta-specialisty; Federální ministerstvo pro strategické plánování resp. Státní plánovací komise, svodný odbor a odbor makroekonomických analýz ve funkcích vedoucího odborného referenta-specialisty, vedoucího oddělení a zástupce ředitele odboru; stáž na Ekonomickém oddělení ÚV KSČ; Ministerstvo financí, náměstek ministra odpovědný za cenovou politiku, finanční politiku, legislativu finančního trhu a bankovnictví, výkon státního dozoru nad sázkovými hrami a loteriemi a také v pojišťovnictví a penzijním připojištění).

V 90. letech pracoval v soukromém sektoru nejdříve jako ekonomický publicista v podnikatelském týdeníku Československý PROFIT (1991-1995), poté (v letech 1995-2001) v pozici náměstka generálního ředitele a člena představenstva dnešního penzijního fondu AXA, a.s., následně deset let jako předseda představenstva spořitelního družstva Peněžní dům, Uherské Hradiště (2004-2014), resp. poté předseda dozorčí rady Exportní a garanční pojišťovny (2014-2018) a působil v dalších orgánech a komisích.

V této dekádě zastával pozici ekonomického poradce, postupně – předsedy Senátu (2009-2018), ministra práce a sociálních věcí (2013-2014) a premiéra (2014-2018), či předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů (2009-2018), a to až do odchodu do starobního důchodu. Je autorem několika desítek odborných článků a publikací.

Autor: Jonáš Kříž