Sociolog Daniel Prokop publikoval nedávno studii, dle které dorostla do věku 50 let života generace, která sice uvítala listopad 89, ale nyní volí Babiše a Zemana, protože je systémem zklamaná. Dává dnešní doba, třeba poslední rok, důvod zříkat se listopadových hodnot a přistupovat na politiku Zemana a Babiše?

Listopadových hodnot? Co mají dnešní radikální marxisté demonstrující proti výsledkům relativně svobodných voleb společného s listopadovými hodnotami?

Jak to myslíte?

Nechci teď řešit skutečné pozadí mocenských změn v českých zemích, ale ti lidé, kteří byli v listopadu 89 v ulicích, ti chtěli zemi, kde bude možné svobodně mluvit a ne zemi, kde se lidé budou bát vyjádřit nesouhlas s multikulturní politikou. Chtěli zemi, kde budeme moci vychovávat děti podle svého a ne zemi, kde budou dětem ve škole vymývány mozky, a za nesouhlas bude hrozit odebrání. Chtěli zemi, kde si budeme vládnout sami a ne zemi, o které se bude rozhodovat v Bruselu a Berlíně. Chtěli zemi se silnou národní ekonomikou a ne zemi, která bude patřit nadnárodním korporacím.

Hodnoty lidí z listopadu 89 dnes hájí Miloš Zeman a Václav Klaus. Dokonce i Andrej Babiš s estébáckou minulostí je od nich méně vzdálený než funkcionáři stran jako Piráti, TOP 09, KDU či ODS, které postupně převzaly neomarxistický program.

Ale poprvé od listopadu 89 máme vládu s podporou komunistické strany…

Nejde přece o konkrétní osoby nebo konkrétní organizace. Jde o to, že nechceme, aby se vrátily poměry, jaké byly v 50. letech nebo za normalizace – čistky, zastrašování, zatýkání, vláda tajné policie, likvidace občanských svobod, nahrazení demokratického rozhodování vůlí stranických sekretariátů. Pak se musíme ptát, od koho něco takového hrozí.

Zcela jistě to není KSČM. Skutečnou hrozbou pro občanské svobody jsou multikulturní neziskovky, velká média, univerzity ovládané radikálními intelektuály, Evropská unie, a konec konců i takzvané tradiční strany.

Lidí, kteří povykovali na Václavském náměstí a kteří podepisují Milion chvilek, fakticky usilují o obnovení toho nejhoršího z bolševického režimu. Ovšem bez těch pozitivních prvků, které v rámci toho režimu postupně vznikaly a které jej ke konci činily poměrně snesitelným.

A otázka zklamání z polistopadového vývoje?

V české společnosti se můžeme setkat v podstatě se dvěma stanovisky. Jedno z nich říká, že předlistopadový režim byl až do poslední chvíle děsivý a nesnesitelný, že součástí každodenního života byl tehdy brutální teror, že lidé prý žili v děsivé bídě, zaostalosti a podobně. S tímhle pohledem se dnes setkáte téměř výhradně u lidí, kteří ten režim nezažili, nebo u lidí, kteří jsou placení za to, že takové věci říkají – třeba funkcionáři ODS a TOP 09.

Ten druhý pohled říká, že předlistopadový režim měl některé dobré a některé špatné stránky, převážila nespokojenost, ale dnes se ukazuje, že žijeme v systému ještě horším, než byl ten husákovský. To je pohled, který převažuje mezi lidmi, co předlistopadový systém zažili. Ty lidi nemůžete strašit návratem před listopad, protože vědí, že to nebylo až tak špatné.

Pan Prokop má pravdu, když říká, že tito lidé jsou mnohdy zklamáni. Jsou zklamáni oprávněně, i když je třeba vidět, že jejich hodnocení je hodně nespravedlivé.

V čem je to nespravedlivé?

V tom, že je všechno od listopadu 89 vnímáno jako celek. Ve skutečnosti to bylo několik různých období a působily naprosto rozdílné politické síly.

Dá se to nějak popsat?

Pro první roky po listopadu byl typický výrazný ideový střet. Na jedné straně v něm stáli zastánci národního státu a otevřené svobodné společnosti, jejichž nejvýraznějším představitelem se stal Václav Klaus, na druhé straně havlisté, kteří prosazovali model nesamostatné země řízené úzkou elitou. Ve volbách v roce 1992 byli havlisté rozdrceni a Česká republika prožívala svůj největší rozkvět. Možná je škoda, že se nepodařilo zachránit velké státní podniky – dílem se rozpadly, dílem byly rozkradeny. Ale na jejich troskách vznikly tisíce firem, které daly lidem minimálně stejně dobrou práci, přišly s novými produkty, spousta z nich se prosadila i na západních trzích.

Umění tehdy prožívalo rozkvět i bez dotací, byly podniknuty obrovské investice do zlepšení životního prostředí a do zdravotnictví, byly opraveny zdevastované nemovitosti, podstatně rozšířena dálniční síť a spousta dalšího. Bez půjček, bez dotací a bez zahraničních investic. Je vlastně až neuvěřitelné, co všechno tehdy čeští lidé dokázali postavit a zaplatit v tak krátké době.

Jenže na konci 90. let se začali výrazně prosazovat havlisté, ti postupně ovládli média a univerzity, do hry vstoupila i Zemanova ČSSD jako další silný hráč, začaly se prosazovat zahraniční korporace, socialistické vlády jim začaly vyplácet takzvané investiční pobídky a privatizovaly banky zahraničním skupinám (Klaus je nechával ve státním vlastnictví), objevil se problém nezaměstnanosti, začaly se kupit další sociální problémy… Bylo to vlastně takové přechodové období, které skončilo až vstupem do Evropské unie. Vstup do EU znamenal také změnu politických poměrů. V podstatě všechnu moc koncentrovala úzká elita spojující velké úřady, média, neziskovky…  A nastalo systematické ničení národní ekonomiky, zemědělství, školství, morálky, národní hrdosti… vlastně všeho.

S tímhle hodnocením nemusí všichni čtenáři souhlasit. Je ale nesporné, že tu působily různé politické síly a že různá polistopadová období se od sebe výrazně lišila. A že v těch letech, kdy se Česká republika chovala nezávisle a kdy jsme se nenechali šikanovat od havlovských intelektuálů, se dařilo mnohem lépe než v jiných obdobích.

Liberálně orientovaní pozorovatelé nechápou, proč Češi, „kteří se mají tak dobře“, podporují „populisty“ jako Zeman či Okamura a slyší na to, o čemž jsme už mluvili, že se o ně Andrej Babiš postará. Čím to je?

Myslím, že tato otázka ukazuje podstatu myšlení „kavárny“. Není vedena tím, že by se chtěl tazatel něco dozvědět. Je to vlastně jenom takové vyznání víry. Chcete-li se cítit nóbl člověkem, musíte věřit, že Češi se mají tak dobře jako ještě nikdy. Musíte si tu víru udržet, i když víte, že skoro milion lidí je v exekuci a že například každá třetí rodina si nemůže dovolit poslat své dítě na letní tábor.

Musíte si udržet víru, že Tomio Okamura je populista, i když zároveň víte, že jako jeden z mála otevírá opravdu závažné problémy, i když mu to přináší jen nevýhody a že jako téměř jediný lidem neslibuje rozdávání peněz.

Udržet si takové přesvědčení není snadné. To už potřebujete vysokou odolnost vůči faktům. Takovou odolnost získáte jen dlouhým výcvikem v pitvoření se, lichocení a ponižování se před všemi autoritami.

Ve skutečnosti je to tak, že podstatná část obyvatel se nemá dobře a že Zeman ani Okamura nejsou žádní populisté.

Znám osobně jednoho miliardáře, který si stěžuje, že prodavačky pracující v jeho obchodech za minimální mzdu volí Babiše. Kdyby ten pán chtěl změnu, mohl by jim dát prodejny do pronájmu a poskytnout takové podmínky, aby si vydělaly dvojnásobek současného platu. Ty holky by si rychle osvojily podnikatelskou mentalitu a Babiše by určitě nepodporovaly. Jenže ono je snadnější dřít lidi z kůže a nadávat, že špatně volí.

Odumírání tradičních politických stran, na jedné straně ČSSD, na druhé straně liberální, proevropská pravice. Mohou si za to samy? Když například sledujete rétoriku Miroslava Kalouska o demokracii, obraně hodnot listopadu 89, obraně Evropské unie, boji proti Rusku, boji za Tibet... Nedrží se Kalousek a ostatní témat, která jsou vyčichlá?

To není problém jednoho Kalouska, ale problém celkového způsobu provozování politiky. Lidé, co určují poměry v politických stranách, jsou naprosto odříznuti od normálních lidí. Naučili se normálními lidmi pohrdat, vysmívat se jim a kašlat na ně. Odříkávají fráze, za které jim tleská pár profesionálních komentátorů, ale žádného normálního člověka nezajímají. A že jim pak chybí hlasy těch lidí u voleb? To přece nevadí. Když přestane táhnout TOP 09, najme se nová reklamní agentura a podpoří Piráty. Až za pár let přestanou táhnout Piráti, opět se změní reklamní agentura a vytvoří další „projekt“.

Václav Havel je terčem řady vtipů, posměšků a přezdívek. Zároveň se snižuje jeho význam jako našeho osvoboditele od komunismu s tím, že šlo o předem vyjednané předání moci. Přestali Češi chápat Havla? Chápali ho vůbec někdy? Neuškodil si sám Havel tím, že na sklonku života prezentoval vyhraněně liberálně neomarxistické názory? Neškodí Havlovi jeho dnešní zastánci, kteří se ho snaží srdnatě hájit?

Ovšem, že Havlovi jeho zastánci škodí. Rád bych řekl něco laskavějšího, ale v tuto chvíli představují takzvaní havlisté tu nejhorší morální spodinu společnosti, na jakou můžeme narazit. Vypnuté mozky, kolaborantská mentalita, ochota podpořit jakoukoliv špinavost, žádné zábrany a skvěle vyvinutá schopnost zmocnit se dotací či grantů. Kdekoliv probíhá vzpomínka na Václava Havla nebo se staví lavička Václava Havla, pokaždé se tam soustřeďují právě takové deformované bytosti.

Je otázka, zda to vlastně není k Václavu Havlovi příliš kruté. Nechci vytahovat záležitosti jeho soukromého života, ale co se týče politického myšlení, nebyl to čistý neomarxista. Najdeme u něj i určité konzervativní prvky. Řekl bych, že jeho psaní bylo určováno spíš tím, že nebyl dost chytrý a měl velmi chatrné vzdělání. Z toho, co psal a říkal, čiší zmatek. Nicméně za tím vším vidíme u Havla elitářský instinkt. Nesnášel pracující lidi, pohrdal jimi a nejspíš se jich i trochu bál. Platilo to i obráceně. Navzdory masivní propagandě nikdy neměl lidovou podporu. Každý, kdo šel s jeho podporou do voleb, tak drtivě prohrál.

Mládež bývá vždy jiná než střední a starší generace. V českých volbách hlasuje dramaticky jinak. Liberálněji, pravicověji, vyhraněně proti Miloši Zemanovi. Zazněly již hlasy, že bude-li mládež neustále přehlasovávaná, raději odejde ze země. Je to možné? A co myšlenka Jiřího Peheho, že u nás bude dobře, až odejde starší voličská generace a nastoupí ta mladší?

Opravdu se tu podařilo vybudovat velmi efektivní systém vymývání mozků. Ten systém zahrnuje školy, pedagogické fakulty, média, korporace a dokonce i organizace jako skaut nebo církve. Získal takovou sílu, jakou jsme si za komunismu vůbec nedokázali představit.

Podstatná část mladých lidí odolává, nicméně skutečně můžeme mluvit o napětí mezi těmi, kdo tímto systémem vymývání mozků prošli, a mezi těmi, kdo dospívali před jeho vznikem. Není to napětí srovnatelné s rozdělením mezi sociálními třídami, přesto je poměrně významné.

Pokud si ale pan Pehe dělá naději, že se takto podaří postupně převychovat veškeré obyvatelstvo, bude zklamán. Součástí manipulace je totiž příslib. Mladí lidé se ochotně nechávají manipulovat poměrně stupidní propagandou, protože je zároveň vytvořeno očekávání, že když budou věřit všem poučkám, přijme je elita mezi sebe a budou mít snadný život. Že to budou právě oni, kdo bude psát regulace, převychovávat a rozdělovat si dotace.

To má tři základní fráze. Nejprve lidé těm nepsaným slibům naivně věří. Pak si uvědomí, že místa v neziskovkách a managementech není dost a začnou agresivně soupeřit navzájem proti sobě. Začnou závodit, kdo bude horlivěji věřit multikulturní propagandě. A nakonec zjistí, že byli podvedeni. To ještě neznamená, že se z nich stanou vlastenci. Spíš budou otrávení, frustrovaní, možná naletí nějaké další ideologii. Ale pokud si pan Pehe myslí, že ti lidé budou ještě za 10 či 15 let aktivně podporovat EU, je nesmírně naivní.

Prezident tvrdí, že většinu médií ovládá „kavárna“. Jiní mají strach z toho, že média vlastněná Babišem slouží Babišovi. Na ČT jistá část veřejnosti nadává. Jak to s těmi českými médii tedy vlastně je? Je lepší Václav Moravec, nebo Jaromír Soukup?

Je skutečností, že naprostá většina lidí působících ve velkých médiích jsou neomarxisté, nenávidí demokracii, velmi často nenávidí i vlastní národy. Mnoho mediálních profesionálů je posedlá představou, že jejich posláním je převychovávat ostatní lidi. Když zjišťují, že si běžní občané žijí podle svého, často k nim cítí až zběsilou nenávist. Tak je tomu všude na světě – vychází to ze způsobu fungování redakcí a vzdělávání novinářů. Proto se taky tomuto druhu pokleslé žurnalistiky říká mainstream, tedy hlavní proud. Občas se podaří vytvořit redakci, kde je to jiné, ale to jsou výjimečné případy.

To je mnohem větší problém než vlastnictví médií.

Proto je hrozně důležité, aby velká média neměla monopol a aby k nim existovala protiváha. Sociální sítě bez blokování, řetězové maily, alternativní média – bez toho nemůže existovat demokratická debata.

Bez ohledu na to, jestli je někomu sympatičtější pan Moravec nebo pan Soukup, je nesporné, že Jaromír Soukup má vlastní názory, projevuje určitou statečnost a jeho vystupování přispívá k tomu, že mediální svět je zajímavější. Moravec mechanicky odříkává politicky korektní poučky. Možná je jen otázkou času, kdy bude takový „moderátor“ nahrazen robotem. Nedělá nic, co by nezvládl automat.

Nebezpečné Rusko, téma české diskuse od roku 2013. Jak se do řetězce dějů stran Ruska promítla kauza pokusu o zabití agenta Skripala? Novičok prý byl syntetizován i v Česku, byť to prý znamenalo nepatrné množství. Vzorky dle německých médií získala i Spolková republika. Theresa Mayová je přesvědčena, že se o Skripalův život pokoušelo Rusko, český generál Andor Šándor to popírá. Zkrátka, nikdo nic neví. Odborníci na Rusko tvrdí, že Rusko samo rádo „rozsévá“ různé narativy, aby znejistilo evropskou veřejnost. Jakou stopu každopádně „Novičok“ nechal na důvěryhodnosti i ruské, i západní strany? A kdo vede „na body“ tu píárovou bitvu, která se vede od roku 2013?

Před osmdesáti lety, když chtěl někdo najít záminku k nepřátelskému jednání, tak se to muselo opravdu realizovat. Třeba ušít nepřátelské uniformy, navléct do nich skupinu vlastních vojáků a opravdu provést nějaký útok. Kdyby tehdy Britové hledali záminku k útoku na Rusko, nejspíš by opravdu zavraždili dvojitého agenta, aby to mohli hodit na protistranu. Nebo by v Sýrii rozprášili nějakou jedovatou bojovou látku, aby měli záminku k agresi.

Dnes se ničím takovým nenamáhají. Britské tajné služby se už dokonce ani nenamáhají vymyslet historku, která by zněla rozumně. Stačí vyhlásit jakoukoliv hloupost. V médiích sedí lidé, kteří tu informaci dají bez přemýšlení na stránku. Další lidé ty noviny čtou a jsou naučení, že musí mechanicky věřit všemu, co se tam píše.

Většina lidí si myslí svoje, ale málokdo to říká nahlas. Důvěra v média i v politiky nadále klesá, ale těm nahoře je to úplně jedno. K ničemu lidi nepotřebují, proč by měli zápasit o jejich důvěru?

Dnes se znova a znova vracíte k vymývání mozků, mechanickému opakování pouček a přetvařování. Není ten pohled přehnaný?

To je právě to, čím se naše doba liší od jiných. Byly doby, kdy vládnoucí elita sestávala převážně z bojovníků a tomu odpovídaly vlastnosti, které v ní převládaly. V jiných dobách to byli zase továrníci, převládala tedy mentalita podnikatelská, finančnická, zaměřená na zisk. V dnešní době je ale vládnoucí elita složená převážně z úředníčků, kteří si ta místa částečně vyintrikovali a částečně vyseděli. Jak jsem ukázal v knize Prolomení hradeb, poměry ve vedení ministerstev, managementech korporací, velkých redakcích a neziskovkách se hodně podobají královským dvorům za posledních francouzských králů – navoněné paruky, úzkostlivé dodržování etikety, nikdo se neodváží mít vlastní názor, všichni se navzájem hlídají, každý proti každému intrikuje. Proto tuto manažersko-byrokratickou vrstvu označuji jako novou aristokracii.

Je jasné, že takto fungující aparáty nedokážou vyřešit absolutně žádný problém kromě navyšování vlastního rozpočtu. A co horšího, objevují se další společenské skupiny, které tuto novou aristokracii napodobují a doufají, že tím posílí své vlastní životní šance nebo se aspoň stanou vznešenějšími. To jsou ti, kdo demonstrují proti výsledkům voleb, vyvěšují tibetské vlajky nebo třeba mechanicky opakují, že u nás nejsou žádní muslimští imigranti, i když je potkávají několikrát denně.

Článek obsahuje štítky