Neprobrali jsme Irák, kde byl v roce 2005 zraněn při výbuchu ve škole. Nedošlo na historky z Afghánistánu, Pákistánu ani Haiti, z míst, odkud jako specialista na válečné zóny i dějiště přírodních katastrof pravidelně reportoval. "Veterán CNN", jak mu v americké televizní stanici přezdívají kolegové, má na jeden rozhovor příliš mnoho zážitků, a tak si povídáme o nejtěžším postu, který kdy zastával. "Číny se stejně nemůžu zbavit," opakuje s úsměvem, když se hovor znova stočí k největší − a svým způsobem nejméně pochopené − zemi na světě.
Tématem, jež však nelze pominout, je Etzlerův návrat do České republiky, odkud odešel v roce 1991. Co dál v zemi, která zahraničním reportérům jeho střihu nabízí příležitosti spíše výjimečně? Náklady na jejich novinářskou misi jsou totiž velmi vysoké, případně se v některých redakcích ozývá přesvědčení, že "zahraničí Čechy stejně nezajímá". Žurnalista, v jehož projevu se navzdory dlouholetému exilu roztomile ozývá slezská intonace, říká, že je tu zatím spokojený, ačkoliv se tu zpočátku cítil jako Alenka v říši divů.
Do České republiky jste se sice vrátil vloni v lednu, ale předtím jste byl pryč 26 let. Už jste zpracoval dojmy z návratu? Jaké jsou?
Připadám si jako na věčné dovolené. Já v Praze nikdy předtím nežil, až dnes. Do Ameriky jsem v roce 1991 odcházel přímo z Ostravy. Objevuju to tady.
Ostravský rodák, vystudoval tělocvik a zeměpis na Pedagogické fakultě Slezské univerzity v Ostravě, později absolvoval žurnalistiku na univerzitě v coloradském Boulderu. V roce 1991 odešel do Spojených států, kde se zpočátku živil manuálně. Příležitost vrátit se k televizní práci, jíž se v Československu věnoval jako dramaturg zábavních pořadů, dostal v roce 1999, kdy se stal produkčním v CNN. Pro CNN přitom začínal jako řidič. Etzler působil jako válečný zpravodaj v řadě světových válečných zón. V roce 2006 se stal zpravodajem České televize v Číně, kde působil do počátku roku 2014. Je prvním a dosud jediným Čechem, který získal televizní cenu Emmy. Se svým týmem byl oceněn za přínos moderních technologií ve zpravodajství. Dnes pod hlavičkou CNN trénuje novináře, pracuje jako reportér a provozuje produkční společnost.
Jste po všech svých štacích s hlavním městem spokojený?
Moc se mi tu líbí! Jsem tu sice od loňska, ale z toho jsem byl pět měsíců pryč. Peking, kde jsem strávil několik let, je příšerný na pohled, Hongkong vám zevšední během pár týdnů. Ale v Praze je každá ulice jiná. Zakotvil jsem na Vinohradech. Je to geniální čtvrť. Vytvořil jsem si zónu dvou tří bloků, odkud vůbec nemusím vyjít. Je tam úplně všechno. Kampa, kde spolu sedíme, je pro mě zatím terra incognita.
Kdysi jste říkal, že vám nejvíc vyhovuje žít na místech, která jsou v tu chvíli středem světa. Teď žijete v zemi, jejíž významnou předností je to, že se tu prakticky nic neděje. Nejste z toho nervózní?
Ano a ne. CNN mě, zaplať pánbůh, pořád posílá do terénu. Naposledy třeba na teroristické útoky v Bruselu nebo na demonstrace opozičního politika Alexeje Navalného v Moskvě. Ale člověk se po čase dostane do bodu, kdy si uvědomí, že už toho viděl dost. Teď pracuji na svých věcech, nikdo po mně nestřílí, nesleduje mě ani mi nenadává. Z Číny jsem mohl udělat cokoliv a vždycky se to někomu nelíbilo. Když byla má reportáž kritická, byl jsem členem havloidně-židovského spiknutí. Když byla pozitivní, platila mě Komunistická strana Číny…
Naše hodnocení je jedna věc, ale jak vlastně funguje zahraniční zpravodaj v Číně? Do jaké míry místní dohlížejí na to, co děláte nebo neděláte?
Hlídají to stoprocentně. Čína byla nejtěžší země, ve které jsem kdy pracoval, a to jsem strávil přes tři roky ve válečných zónách v Iráku a Afghánistánu, působil jsem na Haiti i na okupovaných palestinských územích v Izraeli. Je tomu tak z řady důvodů. Za prvé, pořád vás sledují a snaží se vám vaši práci hatit. Odposlouchávají vám telefony. Tohle nám sice kolegové říkali předem, ale naplno mi to došlo, až když nás tam vyslýchali a ptali se na věci, o kterých jinak vědět nemohli. S jednou naší čínskou spolupracovnicí jsme třeba šli na večeři. Náhodně − a na poslední chvíli − jsme si vybrali restauraci kus od centra. Vyprávěla nám o tom, že má nemocnou sestru. Číňané to všechno věděli… Byl jsem tam třiadvacetkrát zatčený. Jde víceméně o obtěžování, ale jedna italská novinářka tamní situaci připodobnila ke každodennímu vstupu do válečné zóny. Jen vyjdete ráno z bytu, jste v ní. Podle mě to odpovídá.
Předpokládala jsem, že zahraniční redakce budou v Číně sledované a tiše trpěné, ne že vám budou do práce rovnou házet vidle.
Číňané zahraniční novináře tiše trpěli do olympiády v Pekingu v roce 2008, i když v tom období jsem já osobně měl nejhorší zážitky. Pak se chtěli ukázat v dobrém světle kolem roku 2010, když bylo Expo v Šanghaji. Ovšem v roce 2011 začaly na Blízkém východě jasmínové revoluce, které měly odezvu i v Číně. Po nich totálně přitvrdili vůči zahraničním médiím, ale těm místním taky. Novinářská práce, jak ji známe, je za současného prezidenta prakticky nemožná, problém je udělat i cestopisný dokument. Najít respondenty na rozhovor je neuvěřitelný úkol, všichni se bojí. Aparátčíci nevyhrožují jen nám, ale i našim čínským kolegům, volají jejich rodičům. Těch se ptají: víte, co dělá vaše dcera? Že zrazuje Komunistickou stranu Číny? Je to peklo. Chcete slyšet historku o tom, jak se tam pracuje?
Samozřejmě.
V roce 2011 jsme pro CNN dělali reportáž o inflaci. Byli jsme nabírat materiál na trzích v Pekingu, kde si lidé stěžovali, že rostou ceny oleje na vaření, rajčat a dalších věcí. Tak jsme si řekli, že díky tomu možná někdo vydělává víc peněz − a že takového člověka najdeme. Odjeli jsme za Peking, byl únor nebo březen, pole nebyla obdělaná, ale našli jsme skleníky, kde se pěstovala rajčata. Bavili jsme se s tamní manažerkou, která nám vyprávěla, že skutečně vydělávají víc. Najednou jsem si všiml, že s někým telefonuje. Vzápětí začala být strašně nepřátelská a měli jsme okamžitě odjet. Naštěstí bylo dotočeno, já už potřeboval jen pár širokých záběrů, takže jsem vyběhl do pole, kolegyně na mě čekaly a nakládaly techniku do auta. Když jsem se vracel ke statku, podíval jsem se na obzor a tam byl záběr jak z Francouzské spojky: tři policejní auta nám blokovala cestu. Policisté vtrhli do našeho auta a kolegyni, Američance tchajwanského původu, která nám tlumočila, začali nadávat do ku*ev, její matce do prostitutek, protože pracuje pro zahraniční média. Mysleli si, že je Číňanka. Já tomu nejdřív nerozuměl, ale pochopil jsem, co se děje, když se roztřásla a rozbrečela. Chvíli byla tak otřesená, že se mnou nedokázala mluvit.
Co jste dělal?
Okamžitě jsem volal pro pomoc na ministerstvo zahraničních věcí i do Čínského klubu zahraničních dopisovatelů, že nás ilegálně zadržují. Kolegyně byly nezkušené a nevěděly, že nemají dávat své novinářské průkazky policistům do ruky, jenom jim je ukázat. Policie chtěla, ať s nimi jedeme na stanici, což jsem samozřejmě absolutně neměl v úmyslu. Po hodinovém prostoji se rozhodli, že nás vyslechnou na místě, ale tvrdili nám úplné nehoráznosti − že jsme na statek vnikli násilím, vyhrožovali majitelce a podobně. Výslech jsem tajně nahrával na iPhone, protože v Číně se může stát, že na stanici si s vaší výpovědí pitbulové z komunistické strany udělají, co budou chtít. Pustili nás za čtyři hodiny. Tohle je jedna z desítek věcí, co jsem tam zažil. Je to skutečně sebevědomá země.
Jak si tak obrovský stát, který si od nepaměti myslí, že je "vládcem všeho pod nebesy", představuje, že uřídí, co se o něm kde říká?
On si to nepředstavuje, řídí to. Tamní vláda vráží miliardy dolarů do toho, aby Číňané šířili po světě správný narativ o tom, jaká jejich země je. Když dneska vejdete do lepšího hotelu v Praze, nejspíš naladíte čínskou televizi CCTV v angličtině. Před dvěma lety jsem byl v Atlantě, vešel jsem do metra a málem omdlel, když jsem viděl, že u vstupu zadarmo rozdávali noviny China Daily. Kamarád mi hlásil totéž z malého hotelu v Itálii… Čína šíří svůj příběh tak, jak potřebuje. Je to efektivní.
Snaží se to Číňané skrývat?
Kdepak, vůbec se nepřetvařují. Ředitel CCTV, což je obrovský kolos, například zaměstnancům natvrdo oznámil, že nejsou novináři, ale dělníci propagandy.
Připadal pro vás v úvahu kontakt s novinářským disentem, jaký známe třeba z Ruska? Existuje v Číně něco jako podzemní deník?
Neexistuje. Mezi novináři nic takového není. Jde o jednotlivce, kteří publikují na blozích. Číňané ovšem nasadili kvanta lidí na to, aby podobné věci okamžitě mazali. V Rusku s podobnou cenzurou začali pozdě, nemají to pod kontrolou.
Rusové do digitálních armád taky investují, myslíte, že se na Čínu dotáhnou?
Ne. Čína několik posledních let vytváří gigantický intranet. Blokuje přístup k obrovskému množství stránek. Jednou se mi stalo, že jsem přišel do redakce a nemohl se dostat na jediný zahraniční web. To bylo kolem roku 2013. Volal jsem kolegům v Šanghaji a v Čcheng-tu, abych se dozvěděl, co se děje. Ukázalo se, že vláda zkoušela, jestli to dokáže úplně uzavřít. Dokáže.
My Češi si často myslíme, že tamní situaci rozumíme, protože jsme zažili komunismus. Myslíte, že je naše zkušenost přenosná?
Není. Tam je to úplně něco jiného. Navíc, v Číně nejde o disent, svobodu slova nebo lidská práva, jak si je představujeme my. Jedním z největších problémů systému je vyvlastňování a fakt, že neexistuje soukromé vlastnictví půdy. O té rozhoduje Komunistická strana Číny. Když za ní přijde developer a řekne, že chce na polích postavit elektrárnu, nabídne jí 10 milionů dolarů, straníci si je rozdělí mezi sebou a rolníci táhnou.
Novinářská práce je v Číně prakticky nemožná. Problémem je i cestopisný dokument.
Můžeme po mladých Číňanech vůbec chtít, aby brojili za změnu systému?
Ne. Je to navíc vůbec nezajímá. Natáčel jsem o tom několik reportáží. Ptal jsem se jich, a to i těch, kteří měli peníze. Říkali mi: podívejte se, co se stalo v roce 1989 na náměstí Nebeského klidu. My tak skončit nechceme. Ať si komunisti dělají, co chtějí, my budeme dělat totéž. Nás zajímá, kolik máme aut, značkových kabelek a bytů.
Odkud bude strana brát nové kádry, když mladé nezajímá?
Tohle bude jako kdysi u nás. Z chytrých mladých lidí nechce být ve straně nikdo. Ale najdou se blbci, kteří se jinak neuplatní. Anebo vypočítavci. Strana má obrovské výhody.
Co se podle vás může dál dít v zemi, kde se prolíná odkaz dvou tisíc let císařství, konfucianismu, brutálního komunismu, kapitalismu a teď i digitálního absolutismu?
To nikdo neví. A všechny dosavadní předpovědi byly špatné. Myslím si, že tamní situace je neudržitelná. Čína stojí před obrovskou řadou problémů, které není jak řešit. Vezměte si třeba životní prostředí. Během deseti let očekávám obrovskou zdravotní krizi. V Pekingu se za poslední dekádu zvedl výskyt rakoviny plic o 50 procent, aniž se změnily návyky kuřáků. Na severu Číny se ztrojnásobily vrozené defekty u dětí, fyzické i duševní. Přes 60 procent podzemních a povrchových vod je znečištěných k neužití. Kvůli politice jednoho dítěte od roku 2010 ubývá pracovní síla, do roku 2020 má Čína ztratit 16 milionů lidí. Země má špatné školství, všechno se učí na základě standardizovaných testů, na něž existuje jediná správná odpověď. Vláda o těch problémech ví a bojí se jich. Na ministerstvu vnitra utrácejí víc peněz než na ministerstvu obrany. Bojí se víc vlastních lidí než zbytku světa.
