V pátek budete v Praze osobně představovat svůj nový film „Kosovo – moment v civilizaci“. Co vás vedlo k volbě právě tohoto tématu filmu?
Když takzvaný „ministr zahraničí“ tzv. „Kosovské republiky“ oznámil, že Kosovo v roce 2017 požádá o členství v UNESCO, věděl jsem, že musíme pokračovat v činnosti, kterou jsme začali před dvěma lety, kdy jsme úspěšně lobbovali proti vstupu Kosova do UNESCO. V té době jsme spustili do té doby největší srbskou petici, kterou jsme předali do centrály UNESCO v Paříži, a nyní jsme chtěli posunout boj o krok dále. Proto jsem se rozhodl natočit dokument o srbském dědictví UNESCO v Kosovu a Metohiji, abych světu ukázal, že světové kulturní dědictví by nemělo zůstat střeženo těmi, kteří ho roky, desetiletí a stáletí ničili.
Čelil jste během natáčení filmu ze strany aparátu tzv. státu Kosovo a jeho orgánů nějakým konkrétním překážkám? Bylo natáčení přímo v Kosmetu (Kosovo a Metohije – pozn. red.) nebezpečné?
Náš tým se na takzvaný stát vůbec neobracel, ani s nimi nemáme co probírat, protože je neuznáváme. Žádným překážkám jsme nečelili, protože jsme v Kosovu a Metohiji natáčeli tajně. Data natáčení a práce jsme drželi v tajnosti a přijeli jsme tam hned po kosovských volbách, protože jsme se dozvěděli, že albánské tajné služby budou příliš zaneprázdněné odposloucháním albánských politiků v Kosovu, a nikoli srbskými tématy. Vše jsme museli stihnout během extrémně krátké doby deseti dnů. Bylo to samozřejmě nebezpečné, ale už jsme zkušení a problémům se dokážeme vyhnout. Kdykoli to bylo kritické, začali jsme mluvit anglicky a Albánci si mysleli, že jsme Američané a odvážně nám ustoupili.
Jak se v současnosti v Kosovu a Metohiji žije srbské komunitě, která je tam ve výrazné menšině?
Srbové v Kosovu mají zoufalý život. Žijí v evropském ghettu 21. století. Bez nároku na návrat do svých domovů, práva na zaměstnání, práva na důstojný život. Kromě institucionálního mučení existuje proti Srbům také jemnější, psychologičtější, ale stejně destruktivní forma tortury.
Například, v Gračanici, jedné ze srbských enkláv v Kosovu a Metochiji, je hlavní ulice, která se nachází hned vedle slavného kláštera Gračanica. Náš tým seděl v kavárně v té ulici a viděli jsme projíždět džíp bez střechy, ve kterém seděli čtyři Albánci. Poslouchali albánskou nacionalistickou hudbu, která byla neuvěřitelně hlasitá. Pomyslel jsem si, že to je provokace. Projeli ulicí, ale žádný ze Srbů nereagoval. Pak se vrátili tou stejnou ulicí. Takhle se projížděli kolem dokola. Znovu a znovu. Pokoušeli se vyprovokovat útok, aby mohli pokračovat v propagandistické rétorice o „násilných Srbech“ a „albánských obětech“.
Srbové se nenechali vyprovokovat. Ale není to pro ně snadné. Představte si, že musíte takovým provokacím čelit. Že nacházíte zničené hřbitovy, zničené domy, hrozby na každém kroku, vraždy svých politických vůdců, nemají nikoho, komu se svěřit, nikdo vás nechrání a navíc si velká část světa si myslí, že jediní viníci jste vy a můžete za všechny problémy.
Otázka ohledně Kosova, kde Albánci v roce 2008 vyhlásili nezávislost, je pro většinu evropských politiků velmi citlivá, většinou k tomu nechtějí zaujmout jasný postoj a jen mluví o právu na sebeurčení národa. Jak si to vysvětlujete?
OSN jasně uvedla, že právo na sebeurčení národů se týká bývalých kolonií. V ostatních případech má primát zásada nedotknutelnosti hranic, tedy suverenita a územní celistvost států. Věc je velmi jednoduchá – jestliže má ve světě existovat určitý řád, respektování mezinárodního práva a vláda spravedlnosti, pak je jasné, že Kosovo je neoddělitelnou součástí Srbska. Ale existují ti, kteří nechtějí pořádek. Ti, kteří chtějí, aby o průběhu událostí ve světě rozhodla síla, aby mohli násilně používat nespravedlivá řešení, neboť jim přináší krátkodobý zisk nebo jsou v souladu s jejich geopolitickými zájmy. Takoví politici jsou pohromou civilizace. Jsou to lidé, kteří se této síle odevzdají v naději, že to něco vynese i jim. Tito lidé budou historií zapomenuti, protože historie si bude pamatovat ty, kteří bojují za spravedlnost, pořádek a stejná práva pro všechny.
Trailer k filmu Kosovo – moment v civilizaci:
Rozumím, že to srovnání není vůbec přesné, ale proč podle vás představitelé EU nebo Západu obecně nevystoupili razantně s podporou celistvosti Srbska, tak jako v případě Krymu a Ukrajiny, a dokonce často dělali opak?
Přesně proto, že jim oddělení Kosova zapadalo do geopolitických zájmů, ale odloučení Krymu těmto zájmům neodpovídalo. Dobrým příkladem je Katalánsko. V den hlasování o nezávislosti Katalánska jsme viděli scény policejní brutality. Nebyly tam žádné vážnější nepokoje, byly sporadické, s nižší intenzitou.
Nyní si představte, že by byly vytvořeny katalánské ozbrojené skupiny, které by začaly zabíjet španělskou policii a civilisty. Že by tyhle skupiny měly spojení se světovými teroristy a že by prováděly teroristické útoky proti španělskému státu. Představte si to na chvíli. Přěsně to dělali albánští extremisté v Kosovu koncem 90. let, proti srbskému státu, srbské policii, srbským civilistům a dokonce i neposlušným Albáncům. Pokud by se to stalo dnes v Katalánsku, bombardovali by Američané Madrid, aby zabránili pokusům Španělska o zastavení teroristů? Neudělali by to. Ale bombardovali Bělehrad a zbytek Srbska, protože Srbsko se snažilo zachovat svou jižní provincii. Samozřejmě spolu s hroznou propagandistickou kampaní, jejímž prostřednictvím byli Srbové označeni za největší zločince na světě, a to jen proto, aby tak omluvili bombardování Srbska před světovou veřejností. Dobří lidé pravdu znají. Ti špatní pravdu mění a skrývají.
Srbsko se oficiálně uchází o vstup do Evropské unie, přestože velká část členských států Kosovo uznala, hlavně země, které mají v EU největší slovo, jako Německo. Není obhajoba srbského Kosova ze strany oficiálních představitelů v Bělehradě v rozporu se snahou vstoupit do EU?
Evropská unie sama o sobě nemusí být nutně špatná, pokud s ní umíte dobře vyjednávat. Bohužel s EU, po téměř dvou desetiletích, má Srbsko „stále bližší“ vztahy a dosud jsme ještě pořádně nevyjednávali. Nejde o vyjednávání, když jedna strana (EU) požádá druhou stranu (Srbsko), aby něco udělala, a jestli to neudělá, bude se potýkat s izolací. To není jednání, ale plnění ultimát.
Vzpomínám si, když nám řekli, že Srbsko musí ještě vydat Ratka Mladiće a budeme v EU. To už bylo dávno. Nyní nám říkají, že potřebujeme normalizovat vztahy s Kosovem a budeme v EU. Pohádky pro malé děti. Pokud tomu někdo opravdu věří, co na to mám říct... ať napíše dopis Santa Clausovi.
Český prezident Miloš Zeman, stejně jako jeho předchůdce Vaclav Klaus, tzv. stát Kosovo neuznává a odmítá jmenování českého velvyslance. Do jaké míry tohle Srbové vnímají? Tehdejší česká vláda sice Kosovo uznala, ale není a nebyla to pravomoc prezidenta.
Víme, že český národ je s námi. Evropští politici jsou víceméně figurky amerických geopolitických zájmů, čest výjimkám, jakými jsou Miloš Zeman a Václav Klaus. Věřím, že jednou česká vláda shromáždí politickou odvahu, aby se postavila proti americkým zájmům v otázce Kosova, a že uznání Kosova odvolá. To by bylo v souladu s naším historickým přátelstvím. Vždy jsme stáli na straně Čechů, když byli v obtížných dobách, a víme, že Srby milujete a hodně nám pomáháte. Věřím, že společně můžeme konfrontovat globální neoliberální elitu, která nám způsobuje mnoho nespravedlností.
Zabýváte se geopolitikou, vystupováním USA a Ruska na mezinárodní scéně. Změnila se podle vás situace během ročního působení Donalda Trumpa?
Mnoho se nezměnilo, ani se nemůže hodně změnit po pouhém roce nového prezidenta USA. Trump si možná myslel, že Americe může vládnout jako korporaci, ale začíná si uvědomovat, že být „ředitelem Bílého domu“ není to samé jako být generálním ředitelem korporace – skutečná moc není v rukou ředitele, ale v rukou „hlubokého státu“ (úřady, neziskovky, média atd. – pozn. red.). Je to asi jako v korporaci, ve které máte správní radu, kterou jste si nevybrali, a která rozhoduje o všem a dává vám „za uši“, když nepracujete tak, jak se jim líbí. Nicméně, bojujete a prospíváte alespoň proto, abyste je zpomalili v jejich záměrech. Tak se chová Donald Trump, zpomaluje záměry „hlubokého státu“. Ale Amerika stále míří špatným směrem a protiruská hysterie dosahuje svého vrcholu. A ještě dlouho se to podle mě nezmění.
Jaké jsou v současnosti pro náš svět a specificky pro Evropu dle vašeho mínění největší hrozby?
Apatie obyčejných lidí. Víte, můžeme mluvit o americkém „hlubokém státu“, o jemu poslušných evropských a jiných zahraničních politicích a o zlých zájmových skupinách – ale jejich moc je v podstatě v našem pacifismu, v naší lenosti, v naší neochotě organizovat se a bojovat proti jejich zájmům. Jejich propaganda by nepadala na úrodnou půdu, kdyby občané odmítli protiruskou hysterii, kdyby odmítli politiku síly a jednoduše se rozhodli kontrolovat své osudy. Můžeme to udělat, nikdo nám v podstatě nezabrání. My jsme většina, oni jsou menšinou. Ale ta klec, kterou jsme vytvořili v našich hlavách, ten hlas, který nám říká „nemůžeme nic změnit, jsou příliš silní“, to je největší hrozba pro náš svět. My sami jsme největší hrozbou pro nás, protože neděláme nic pro to, abychom vnější hrozbu porazili.
Článek obsahuje štítky
autor: Radim Panenka