INFO Times24

Život herečky Jany Štěpánkové skončil v úterý. V říjnu Lidovým novinám poskytla poslední rozhovor, který vám v nezkrácené podobě přinášíme.

LN: Nechtěla bych se vás dotknout, ale říká se, že lidé v určitém věku si nepamatují, co měli včera k obědu, ale dokonale si vybavují, co se stalo třeba před sedmdesáti lety. Jaká je vaše nejstarší vzpomínka?
Ježiš, já teď zrovna přemýšlím, co jsem měla včera k obědu... A víte, že to nevím?

LN: Mně by to taky dalo práci. A ta nejstarší vzpomínka?
Já mám pocit, že úplně první si pamatuju Rakovník u mé babičky. Jak jsme spolu chodily na trávu pro králíky. Takové normální věci. Byla to matka táty, úžasná paní. Čím jsem starší, tím víc na ni myslím.

LN: Jste nejstarší dítě Zdeňka Štěpánka. Možná si otec přál syna – to se prý stává, že se pak dcera chová spíš jako kluk.
Nevím o tom. Nikdy mi nic takového neřekl.

LN: My, diváci, známe vašeho otce jako velkého dramatického herce, z kterého, přiznám se, na mě šel občas i strach. Jaký to byl táta?
Máte pravdu, že z něj někdy šel strach. Nikdy mě neuhodil, ale uměl se na mě podívat tak, že to bylo za deset výprasků. Že se mi až podlomily nohy. On zkrátka sám o sobě, svou podstatou, vzbuzoval veliký respekt, na jevišti i doma. Prostě jen tím, jaký byl. Ale uměl být i něžný.

LN: Záleželo otci na tom, jaké nosíte známky ze školy?
No... to tedy nebyl rád. Ve škole jsem k poslušnému dítěti měla hodně daleko a moc dobré známky jsem nemívala. Ale to jsem otci nemohla pomoct. To se nedalo nic dělat. Mě škola strašně nebavila. To přímo bolelo, jak mě nebavila. Mě tam nezajímalo nic.

LN: Vůbec žádný předmět?
Jenom dějepis, protože jsme měli dobrou kantorku. Vzpomínám si třeba, jak nám vykládala o napoleonských válkách, to jsem byla nadšená. Ale psát testy z fyziky nebo matematiky bylo pro mě opravdové utrpení.

LN: Nebavila vás ani česká literatura? Vás, pravnučku Vítězslava Hálka?
Myslím, že jsme se za války o české literatuře moc neučili. Nebo se na to vůbec nepamatuju. Ale já jsem to nikde nikomu, natož ve škole, neříkala, čí jsem pravnučka. Takže to nevěděli. Ani jsem to nesměla říkat, to mi doma pořád kladli na srdce: „Prosím tě, o těchhle věcech mlč, neříkej to nikomu, protože to bude vypadat, že se vytahuješ.“ A musím uznat, že to bylo velice rozumné. Taky mi doma říkali: „Ať se děje, co se děje, vždycky stůj nohama pořád na zemi.“ A to se mi později mnohokrát hodilo. Například v době, kdy jsem byla takzvaně slavná.

Třeba když jsme v pardubickém divadle měli československou premiéru Skřivánka Jeana Anouilhe. Režíroval to Karel Jernek a mělo to nevídaný sukces. Ono není divu, protože tady se tenkrát v padesátých letech hrála spíš Parta brusiče Karhana nebo Boženka přijede – což byl kombajn – a podobné skvosty. A my hráli Anouilhe. Hostovali jsme s tou inscenací v pražském Karlínském divadle a čtyřikrát ho vyprodali, bylo to něco nevídaného, francouzská ambasáda kolem toho udělala rozruch.

Jeden novinář se mě pak ptal: „A jak jste tu slávu ustála?“ Já povídám: „Normálně. Furt jsem stála nohama na zemi.“ Naši mi taky důrazně zakazovali někde mluvit o tom, kdo k nám chodí domů na návštěvu. Byla to strašná léta. Opravdu. Mně taky jednou nabízeli, že když jim řeknu, o čem se u nás doma lidi baví, budu za to moct jet na festival mládeže do Berlína.

LN: Mluvíte o Státní bezpečnosti?
(mlčky přikývne) To ani nechci rozvádět. A to mi bylo patnáct. No, nebyla sranda to ustát. A musím našim v duchu děkovat, jak dobře mě na to připravili.

LN: Svazovaly vás někdy ohledy na vaše slavné předky? Pocit, že jim nesmíte udělat ostudu?
To víte, že ano. To velice. Nemáte ani představu jak. I když jsem o nich nikdy s nikým nemluvila. Já se o své předky nijak nezasloužila, tak proč bych se jimi měla vychloubat? Na druhou stranu je to fajn, když to v tom rodokmenu je, to přiznávám.

LN: Máte ráda poezii Vítězslava Hálka? Nebo jeho smutné povídky o starých lidech?
Já vlastně nevím. Některé jeho básničky a povídky jsem přečetla, některé ani ne. Ale že bych propadla kouzlu jeho poezie, to asi ne.

LN: „Vyběhla bříza běličká, jak ze stáda ta kozička...
... vyběhla z lesa na pokraj, že prý už táhne jara báj...“ Ježišmarjá, vidím, že to umíme obě.

LN: Vloni vysílala Česká televize šestidílnou sérii Bohéma režiséra Roberta Sedláčka o osudech filmových hvězd první republiky za druhé světové války a po ní. Vystupovaly tam i postavy vašich rodičů. V televizní besedě jste pak řekla, že vaše rodina zvažuje žalobu kvůli dehonestaci. Udělali jste to opravdu?
Naše rodina usoudila, že nemá cenu podávat žalobu, protože už to bylo stejně odvysíláno a jen by se to dál jitřilo, znovu a znovu o tom psalo. Já nevím, kdo si na tom chtěl dělat popularitu, jestli scenáristka Tereza Brdečková... Protože jak tam byla zobrazena naše rodina, to nebyla vůbec žádná pravda. A já to opravdu těžko snášela. Honza, můj syn, mi říkal: „Mami, tak se na to nedívej!“ Ale to mně zase nedalo. Takže jsem se zase dívala a zase se rozčilovala.

LN: Vy jste v tom ostatně taky vystupovala – jako dítě. Jak jste se sama sobě líbila?
No, to bylo úplně debilní. Myslím, že pan režisér Robert Sedláček mě asi nikdy do ničeho neobsadí, protože musí tušit, co bych mu asi tak pověděla.

LN: Řekla jste v jednom rozhovoru, že se těžko seznamujete. Když se nad tím zamyslím, nejste vlastně introvert?
Jsem.

LN: A jak se to slučuje s hereckým povoláním? S předváděním se před lidmi?
Víte, já jsem introvert, když hledám cestu k roli. K tomu nikoho nepotřebujete, prostě si kutáte sama pro sebe. No, ale pak už to nejde, pak už introvert být nesmíte. Pak už je to vlastně pravý opak. Ale něco vám řeknu: já teď hraju v Ungeltu, což je malinké divadlo, maximálně tak pro devadesát lidí. Diváci jsou tam strašně blízko. A já nejsem schopná se podívat do hlediště. Ještě tak když je tma a nikoho nevidím. Ale podívat se během hry na nějakého diváka, nedej bože do očí – to je vyloučeno. To prostě nejde. A co by se stalo, kdybyste se podívala? Já nevím. Ale bojím se toho. Možná to nějak souvisí s tou introvertností, protože mám kolegy, kteří to naopak vyhledávají. Já bych se z toho zbláznila. Taky jste zřejmě dost konzervativní – nepamatuju si, že byste měla jiný účes nebo že byste si oblékla něco výstředního. Jako mladá holka jsem měla jiný účes, nosila jsem koňský ohon a la Brigitte Bardotová. Ale pak přišla chvíle, kdy mě přestal bavit. Kolegyně mě varovaly, že když se dám ostříhat, už nikdy, nikdy nebudu mít dlouhé vlasy. Měly pravdu. Dlouhé vlasy, to už nejde. Nebudu přece poslední rusalka v Čechách.

LN: Jak jste v dětství vnímala herecké povolání svých rodičů?
Hrála jste si doma na herečku? Nehrála jsem si na nic. Ale už odmalička jsem věděla, že tam někde zakotvím. Přestože jsem jako dítě vlastně herectví snášela dost špatně. Jednak rodiče věčně nebyli večer doma, což je vada na kráse toho povolání. A pak taky... zkrátka, protože otec tenkrát hrál v inscenacích mládeži nepřístupných, nemohla jsem do hlediště. Takže jsem při jeho představeních bývala s hasičem v portále. A tam jsem někdy trpěla jak zvíře. Poněvadž jsem úplně zblízka viděla, jak můj táta umírá například jako Rožmberk. Já vlastně nevím, jestli mě tam táta nebral schválně.

LN: Vy jste tu smrt prožívala jako skutečnou?
No, právě že jsem vůbec neuměla odlišit divadlo a realitu. Byl to táta, který umíral, a já tak hlasitě vzlykala, že mě museli odvést. Nebo se taky pamatuju, jak měl na hlavě trnovou korunu a mě to bolelo, jako kdybych ji měla na hlavě já. Ježišmarjá, to musí bolet, představovala jsem si, i když jsem předtím v šatně viděla, že ta koruna je vycpaná látkou. A když už jsem později mohla do hlediště, vyznamenala jsem se zase v Národním na Jiráskově Lucerně, kde hrála moje máma. Uprostřed představení jsem na ni zakřičela: „Mamičko, nechoď do vodičky!“ Poněvadž tam byl vodník, který ji chtěl stáhnout do hlubiny. Zkrátka to pro mě byla skutečná traumata.

LN: A přesto jste chtěla být herečkou?
Ano. Protože divadlo mě zajímalo a bavilo. A když jsem přišla do divadelní šatny, ta vůně mastixu (pryskyřičné lepidlo na umělé vousy nebo vlasové aplikace), tělky, pudru, šminek – to bylo pro mě něco tak vzrušujícího, tak úžasného. Dneska už to tak není.

LN: Jak to?
Nevím. Ale není. Možná proto, že se dnes herci míň líčí. Herci nenávidí lepit si vousy, protože je to pálí. Ale ta vůně mastixu je moc krásná a patří k divadlu. Setkala jste se ve své kariéře s podezřením, že vám slavný otec umetá cestičku? Ano. Ano. Ano. Pořád. Když jsme například hráli toho Skřivánka v Karlíně, hned jsem slyšela: „To jí zaplatil otec!“ Tedy do očí mi to nikdy nikdo neřekl, ale vždycky se našel někdo, kdo mi donesl, že to kdosi o mně vykládá. Celý svůj život jsem poslouchala: „To zařídil otec. Rodiče jí to zařídili. Má protekci.“ Ano, protekce samozřejmě existuje. Může být v tom, že vás někdo přijme na školu nebo do angažmá. Jenže na jevišti už stojíte sama. A když jste špatná, hned tak už vás neobsadí. Ať je váš otec kdokoli.

LN: Naučila jste se nevšímat si toho?
Někdy se mi to dařilo. Někdy. K herectví patří rivalita. Takže by člověk asi měl počítat s tím, že je to výživná půda pro pomluvy. To víte, že jo. A ženských rolí zase tolik není. Patří to asi k tomu povolání. Možná dokonce že dřív to bylo horší než dnes. Ale není to příjemné, to vás ujišťuju. Nebo spíš nebylo to příjemné. Když jste se vdala za režiséra Jaroslava Dudka, s nímž jste prožila skoro čtyřicet let a hrála v jeho inscenacích i televizních seriálech, například v Nemocnici na kraji města, musely přece ty řeči o protekci začít znovu.

LN: Nemám pravdu?
No to víte, že máte! Já jsem si to zkrátka vyžrala. Ale ono je to tak, že i kdybyste dělala nevímco, stejně těm řečem nezabráníte. A teď už je mi to všechno fuk. V rozhovorech často mluvíte o vaší chalupě... (skočí mi do řeči) ... naši chalupu zpustošila vichřice, vyvrátila asi osm stromů. Hrůza. Do toho přišlo sucho, nebyla voda, takže člověk na to kouká a neví, jestli není někde ve stepi. Zahradu budeme zřejmě muset znovu založit. Ano, jezdívala jsem tam kdysi moc ráda. A doufám, že ještě někdy budu. Prý tam kdysi za vámi jezdilo tolik přátel, že jste museli zavést jour fixe, pevný návštěvní den, abyste vůbec někdy měli soukromí. To je pravda, byl to čtvrtek. K nám jezdívalo tolik lidí, malíři, muzikanti, herci, co měli chalupy poblíž, třeba Jaromír Hanzlík – ten teda ještě žije, ale jinak jsou všichni mrtví.

LN: Boris Hybner, kunsthistorik František Dvořák, jeho žena...
K tomu pevnému dni jsme byli vlastně donuceni, protože jinak bychom na chalupě nic neudělali. Takže jsme rozhlásili: „Přijeďte kdykoli, ale jenom ve čtvrtek.“

LN: Je pravda, že jste po šedesáti letech sekla s kouřením? Po šedesáti?
Možná ještě po víc. No... dělám pro to, co se dá. Ale po pravdě na to mám chuť pořád. Stejně je to obdivuhodné. Když o tom tak přemýšlím, myslím, že se dá říct, že se vám splnilo vlastně všechno, co si herečka může přát: skvělé divadelní role, k tomu víc než sto filmových a televizních rolí, získala jste diváckou přízeň, popularitu, ocenění od prezidenta... Už byste si mohla užívat, ale hrajete pořád... (skočí mi do řeči) Jsem blbá, že? To jsem neřekla.

LN: Herci do penze nechodí?
Chodí do penze. A já o tom taky přemýšlím, protože ono to je už pro mě tak strašně vyčerpávající. My jsme před prázdninami měli premiéru v divadle Ungelt... Mluvíte o hře Pardál? Ano. A vyčerpává mě, i když je to krátké představení. Ale jste na jevišti pořád. V Pardálovi hrajete zase s Františkem Němcem.

LN: Není to váš osudový nápadník? Že jo?
Já si to taky říkala. V Nemocnici na kraji města se ke mně ale nezachoval moc pěkně. Stručně řečeno, vybod se na mě, mrcha jedna. Taky moje matka, herečka, tu Elišku Balzerovou, která mi ho v seriálu přebrala, tehdy úplně nenáviděla. Ale my jsme s Františkem spolu hráli už před víc než padesáti lety v Libni, v Měsíci nad řekou, režíroval to tenkrát Pavel Kohout. František ještě studoval, byl trochu vyjukanej, pamatuju si, jak zvláštně, tak pomalu našlapoval. No a teď jsme se zase setkali, na stará kolena. A musím říct, že je to prima, mít vedle sebe spolehlivého člověka a dobrého herce, navíc džentlmena.

LN: Co to vlastně je, co vás nutí pořád hrát?
Jednak je mi v tom Ungeltu dobře, jsou tam hodní lidé. A to je důležité, protože u divadla nebývají hodní lidé. Tam jsou lidi, kteří pořád za něčím jdou, hlava nehlava. Ale já jsem takhle vychovaná nebyla. A taky proto, že zrovna včera jsme Pardála hráli a lidi pak zase stáli a tleskali – a to je něco, co ani neumím popsat. To je moment, kdy má herec pocit, že divadlo má smysl. A já si to pořád myslím, že má. A možná že jsem tak stará, že už není čas na to, aby mě někdo vyvedl z omylu. Poslyšte, a nemohli bychom toho už nechat?