Rusko není ani v Sýrii náš spojenec, říká v rozhovoru pro HN diplomat Petr Kolář. Vladimir Putin podle něj stojí o spojenectví se Západem pouze kvůli vítězství nad Islámským státem, který znamená přímé bezpečnostní riziko i pro Rusko. "Vojenská porážka Islámského státu ale neznamená definitivní vítězství nad zvráceným militantním islamismem. Ten musíme porazit jinak a v tom nám Rusko nepomůže," říká Kolář.
HN: Když jsme spolu mluvili naposledy před dvěma lety, bylo to hlavně o Rusku. Od té doby se mnoho věcí změnilo: Rusové mimo jiné anektovali Krym a Evropská unie na ně uvalila sankce. Splnily sankce to, co jsme si od nich slibovali?
Samy o sobě by sankce nesplnily zdaleka tolik, kdyby nebyly podpořeny stále klesajícími cenami ropy a plynu. Hlavní hodnotou sankcí je ale nebývalá míra jednoty EU, která je schopna sankce držet a prodlužovat. Za to jsem prezidentu Putinovi vděčný.
HN: Ale na druhou stranu také vidíme nebývalou jednotu Rusů v podpoře Vladimira Putina.
To je pravda. Ale k tomu se dá říct jen: Každý svého štěstí strůjcem. My nemůžeme řešit vnitřní problém Ruska, to ať si vyřeší Rusové. Bohužel místo svého Konrada Adenauera mají zatím Putina. Pokud věří, že s ním kráčí vpřed, je to jejich volba.
Absolvent oborů knihovnictví a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy patří mezi nejzkušenější české diplomaty.
Na ministerstvo zahraničí nastoupil v roce 1993.
Postupně prošel velvyslaneckými posty ve Švédsku, Irsku, Spojených státech a Rusku.
Krátce byl poradcem prezidenta Václava Havla a dva roky (2003–2005) působil jako náměstek ministra zahraničí.
Státní službu opustil v roce 2012, rok pracoval pro PPF, v roce 2014 ho angažovala mezinárodní advokátní kancelář Squire Patton Boggs.
Je ženatý a má dva dospělé syny.
HN: Ano, ale jaký je výsledek? My jsme jako EU skoro jednotní a Putin bez zjevné nervozity vládne dál.
Nemůžeme být netrpěliví. Velká část hrdého ruského národa se dlouho cítila nedoceněna, a dokonce ponižována Západem. To je jedna z premis, s nimiž Putinova propaganda pracuje dovnitř Ruska: utváří iluzi, že vrací Rusům důstojnost a brání jejich tradiční hodnoty.
To se mu zatím daří. Procitnutí není otázka jednoho, dvou let, je to proces na dlouhou dobu. To si musí Rusové zažít, přežít a překonat.
HN: Takže sankce musí trvat jak dlouho?
Jak dlouho bude třeba a jak dlouho je dokážeme udržet. Sankce nebudou hlavní hybatel dění. Jsou důležité proto, abychom ukázali, že si nenecháme všechno líbit. Putin nás dlouho testoval a zkoušel, co mu projde. Podařilo se mu to ještě v Gruzii, ale na Ukrajině se mu to už nezdaří. Co bude po Putinovi, nedokážu říct.
Musíme vycházet z toho, že Rusko by mohlo být naším partnerem, v zásadě o to stojíme, ale musí to být Rusko srozumitelné, předvídatelné a spolehlivé, které respektuje pravidla slušného chování. Rusko bylo od roku 1994 jedním z garantů samostatnosti a územní integrity Ukrajiny. Zpronevěřilo se samo sobě.
HN: Ano, proto si dělá, co chce.
A ještě asi nějakou chvíli dělat bude. Ale stačí se podívat na ekonomické ukazatele nebo na to, jak se jim tenčí strategické zásoby. Možná to není poznat na první pohled, ale pohyb jde přesně opačným směrem, než který byl příznačný pro první putinovské období. Tehdy po chaosu a zmatku začal Putin něco stavět. Teď má něco postaveno, snaží se to uhájit, ale v zásadě se už podemílají základy stavby. Musíme vytrvat.
Je to v zájmu naší vlastní sebezáchovy, stanovit nějakou hranici, přes kterou ho nepustíme. A on se ji pokusil překročit.
Ukrajina je klíč k Rusku. Pokud se nenecháme zblbnout, zkorumpovat nebo zastrašit a pokud se z Ukrajiny stane normální funkční, demokratický a časem i prosperující stát, nebude to také návod pro Rusy? A nechtěli bychom, aby i Rusko bylo jednou takové?
HN: A je Ukrajina tak, jak ji vidíme dva roky po Majdanu, takovým příběhem úspěchu?
Zatím ne. Ale není to jen vinou Ukrajinců. Evropa se do toho kvůli řadě jiných problémů, které musí řešit, nepustila s vervou, kterou by si to zasloužilo. Nemáme žádný Marshallův plán, žádnou silnou strategii. Když říkám, že Ukrajina je klíč k Rusku, platí také, že je klíč i k nám. Pokud necháme Ukrajinu padnout a rozvrátit, může to pokračovat dál.
Už téměř rok objíždí Petr Kolář s několika dalšími bývalými politiky, diplomaty a aktivisty v rámci Iniciativy pro evropské hodnoty zemi.
Oficiální agendou turné je "podpora principů liberální demokracie ve střední Evropě".
Očekávaný vedlejší efekt je však zjevný: je to snaha najít kandidáta, který by se za dva roky postavil ve volbě prezidenta Miloši Zemanovi.
Když ale Petr Kolář dostane přímou otázku, jestli bude kandidovat sám, probudí se v něm okamžitě minulost diplomata: "To opravdu nevím. Nechci to vylučovat, abych nevypadal, že uhýbám, když tu pobízím lidi k aktivitě.
Ale vůbec po tom netoužím, což je základní nedostatek. Uspět může jen ten, kdo to opravdu chce a kdo by chtěl být prezidentem všech občanů. Já ale vím, že tu žije spousta lidí, o jejichž přízeň vlastně vůbec nestojím.
Abych do toho šel, tak bych musel cítit, že je po mně poptávka, a také bych musel nabýt dojmu, že se nenašel nikdo lepší.
Ale do toho stavu jsem ještě nedospěl. Pořád doufám, že se někdo objeví a já ho budu moci podpořit. "
HN: Není naše situace komplikovaná i tím, že proti Rusku sice uplatňujeme sankce, ale málo platné, v Sýrii je to náš spojenec?
Rusko není náš spojenec. Sleduje v Sýrii jiné cíle než my. Ale máme s Ruskem jednoho společného nepřítele. Putin použil tuším někdy v září 2015 příměr "protihitlerovské koalice".
Ano, existuje tu nebezpečí, které je pro nás i pro Rusko fatální. Dnes v Sýrii bojují tři, možná pět tisíc bojovníků Islámského státu s ruským pasem. Nad tím nelze zavřít oči.
Rusko má už zkušenosti s teroristickými útoky islamistů. A Rusové jsou si vědomi, že je jen otázka času, kdy se něco takového, jako se stalo v Paříži, stane i v Moskvě či Petrohradu.
I Putinovým zájmem je spojenectví se Západem a vojenská porážka islamistů. V tom můžeme s Rusy spolupracovat. Stejně jako si jisté parametry spolupráce dokázali domluvit lidé jako Stalin, Churchill a Truman.
HN: A výsledkem byly sféry vlivu a železná opona.
Je jen na nás, jestli připustíme nějakou obnovu sfér vlivu. Rusko o to samozřejmě stojí, proto podporuje Asada. V našem zájmu to není.
Vojenská porážka Islámského státu taky neznamená definitivní vítězství nad zvráceným militantním islamismem.
Ten musíme porazit jinak a v tom nám Rusko nepomůže.
HN: Je česká politika vůči Rusku srozumitelná a jednotná?
Co se týče Ruska, je česká vláda v rámci EU a NATO solidní partner. Se srozumitelností a jednotou je to horší.
Bohužel veškeré dění v téhle zemi je výrazně ovlivněno prezidentem Zemanem, který se stal nástrojem ruské propagandy. Česká republika je ale parlamentní demokracie, není to prezidentský systém. Ani přímá volba na tom nic nezměnila.
Prezident by měl plnit zadání vlády. Může zahraniční politiku ovlivňovat − jmenováním velvyslanců nebo tím, jak zastupuje stát navenek. To ovlivňuje, jak jsme vnímáni v zahraničí, a taky debatu o Rusku v téhle zemi.
HN: Mimochodem, když mluvíme o pravomoci prezidenta jmenovat velvyslance, co říkáte na odjezd prezidentova poradce pro zahraniční politiku Hynka Kmoníčka na velvyslanecký post v USA, který jste taky zastával?
Asi vás překvapím, ale myslím, že bych jako bývalý velvyslanec neměl hodnotit své nástupce. Irové pro to mají hezké rčení: Každý velvyslanec má dva největší nepřátele, svého předchůdce a svého nástupce.
Předpokládám, že ministr zahraničí, který vyslání Hynka Kmoníčka do USA navrhl, i vláda, která toto vyslání schválila, vědí, co činí a co tím sledují. Já si přeji, aby naše spojenectví s USA bylo co nejtěsnější, a proto Hynkovi přeji hodně štěstí.
HN: Nepřeceňujeme trochu nebezpečí ruské propagandy? Když se člověk podívá na stránky jako Sputnik nebo Aeronet, je to hlavně velmi směšné.
Ty bych opravdu nepřeceňoval a spíše nám pomáhají. Mnohem nebezpečnější jsou Putinovi užiteční idioti, kteří ruskou propagandu šíří a jsou jejími nosiči, i když to možná často ani netuší.
Je to zvláštní směsice lidí, najdeme tam současného i bývalého prezidenta, pana Konvičku, Echtčecha Okamuru, doktora Robejška a mnoho dalších více či méně sofistikovaných alarmistů, kvazivlastenců a pseudoochránců evropské kultury a křesťanských hodnot.
Pomáhají plnit jeden z hlavních cílů ruské propagandistické války − vyvolat strach, paniku, nedůvěru v NATO, EU a naše státní instituce.
HN: To je spíš problém institucí a státu, pokud je to takhle jednoduché.
To je jiná věc, že řada institucí nefunguje tak, jak má. Ale tady se s tím pracuje ve prospěch cizí mocnosti, v zájmu zpochybnění invaze a proti spojenectví Západu. Jejich záměrem je zpochybnit směr, kterým jdeme, životaschopnost liberální demokracie, její schopnost sebeobrany, ukázat ji jako zkorodovaný, nefunkční, prohnilý a užvaněný model.
Hrozně těžko se tomu brání, když, jak správně říkáte, instituce nefungují. A když tu vidíme spoustu pokrytectví a zmatků, které si sami vyrábíme tím, že si pleteme třeba solidaritu s farizejstvím. Chceme si uspokojit své svědomí a v konfrontaci s utrpením někoho jiného zapomínáme pro okamžitou potřebu konat dobro na dlouhodobou odpovědnost za naši civilizaci.
HN: Teď už mluvíte o migrační krizi v Evropě. Jak v ní zatím obstáli Češi?
Teď už asi ano, je to lepší, než to bylo na začátku. Vláda se chová v zásadě odpovědně, oceňuji především premiéra Sobotku a vicepremiéra Bělobrádka. Naštěstí se už mění i věci na západ od nás. Nemyslím v Bruselu, kde si ještě předseda Evropské komise Juncker stále úplně neuvědomuje, že není ředitelem Evropy. Mluvím především o Německu, které se začíná mnohem více a rychleji adaptovat na reálnou situaci. Střízliví. Nakonec i kancléřka Merkelová snad už chápe, že celoevropského řešení, po kterém volá, není možné dosáhnout tak, že vnutí svou vizi ostatním, aniž by brala v potaz jejich legitimní výhrady. Konečně se pracuje na tom, aby EU byla schopná zabezpečit své vnější hranice. Začínám opět věřit, že Schengen přežije.
HN: Evropa se s migrační vlnou dostala do situace, která nemá jednoduché řešení, z mnoha důvodů. Co je teď třeba dělat?
Ano, na jednoduchá řešení jsou tu jiní. Zodpovědný přístup musí být založen na tom, že princip solidarity s potřebnými bude uplatňován tak, aby byl co nejméně zneužitelný. Není nic komplikovaného ani nemravného na detenčních centrech, kde budou žadatelé o azyl důkladně prověřeni. Můžeme se poučit u Austrálie nebo USA.
To jsou jistě velmi demokratické státy, založené na imigraci, které si ale velmi pečlivě hlídají, koho pustí do země. My to můžeme udělat po dohodě s Tureckem a jinými státy hraničícími s EU, ale budeme to tam muset financovat. Můžeme to provádět i u nás, ale podle jasných pravidel, která jsme sami přijali.
HN: A je to ještě možné, když se ta pravidla dost dlouho nerespektovala?
Je to mnohem složitější. Ale lepší začít pozdě než nikdy.
HN: Rozbila migrační vlna iluzi 90. let o věčně se integrující přátelské Evropě bez hranic?
Asi jsme museli touhle zkouškou projít. Hrozně dlouho jsme se opájeli stavem nirvány. Žili jsme v době blahobytu, jistoty a bezpečí. Když jsme vytvořili Schengen, zapomněli jsme, že taky musíme vytvořit instrumenty k jeho zajištění. A teď to doháníme, jak to tak EU občas dělá.
Naprosto legitimní součástí debaty je, jestli všechny členské státy Schengenu mají zůstat členskými státy. Ale nemůžeme v tom některé státy nechat bez pomoci a říct jim: to je jen váš problém. To by všichni Řekové museli nastoupit do pohraniční služby.
HN: Vydrží tuhle krizi Angela Merkelová?
Abychom pochopili fenomén Merkelová, musíme si přečíst Loupání cibule od Güntera Grasse, musíme si přečíst některé úvahy Carla Gustava Junga. Musíme si uvědomit, z jakého prostředí kancléřka pochází a co svým osobním příkladem Němcům přináší. Měli bychom to pochopit, ale není naší povinností to akceptovat jako něco, co mají Němci právo vnucovat jiným a uspokojovat tak svůj problém související s vlastní identitou a historií.
Nemáme se jim vysmívat a nadávat jim nebo se k nim otáčet zády. Moje noční můra je, že to Německo nezvládne, že to Merkelová neustojí, že začnou bujet xenofobní a nahnědlá hnutí a že se imunitní reakce organismu převrátí do sebedestrukce. Bohužel už víme, kam se tak civilizovaná a kulturní země může dostat.
HN: Kancléřka Merkelová ale tvrdí, že Německo i tuhle složitou situaci zvládne.
Věřím v to. Když ale chceme pomáhat potřebným, což je naše čestná povinnost, nesmíme sami spáchat sebevraždu. Je to jako v letadle: když vypadnou kyslíkové masky, nejprve si ji máte nasadit sami a pak až pomoct dítěti vedle.
