Probíhá jednání o policejní žádosti o vydání pro vyšetřování dvou hlavních mužů hnutí ANO, Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka. Je to účelové se snahou ovlivnit volby, jak říká Babiš a další členové hnutí ANO?

Nějaký vliv to na volby mít bude. To je jasné. Jaký, však nedovede samozřejmě nikdo přesně určit. Většinový odhad je, že ne moc velký. Babišův elektorát přijme tezi o účelovce. Protibabišovský tábor ho volit nebude tak jako tak. Mám obavu, že to zvýší nedůvěru v politický systém a posílí to miniaturní politické formace, kterých se přihlásilo letos do voleb rekordní množství. Do parlamentu se nedostanou, ale uberou hlasy těm, co se tam dostanou. Je otázka, co to udělá s volebními výsledky. Policejní vyšetřování je hezká věc, ale mně jde o to, jakou budeme mít vládu. Abychom měli vůbec nějakou a byla rozumně poskládaná. Události, jichž jsme svědky, nejsou ve prospěch nějakého účelného řešení.

V tom honu na Babiše si lze těžko představit, že s ním někdo udělá koalici. Vy jste upozornil na nebezpečný fakt, že tu kromě 10 až 15 procent hlasů voličů komunistů může přibýt 30 procent dalších hlasů, se kterými nikdo nebude chtít nic mít. Navíc k tomu můžeme přidat nějakých sedm procent Okamurovy SPD. To už ale je dohromady hrozivé číslo. Co z toho může vzniknout?

Přesně. Toto je myšlenka, kterou vyjadřuji už rok. Když si sociální demokracie všimla, že má Babiš třicet procent hlasů... Usoudila tedy, že je zločinec a je třeba ho odhalit. Vede to k tomu, že najednou tu bude obrovský zásek do celého systému. Jednak, že ztrácí koaliční potenciál, a také tím, že to svádí dohromady subjekty, které by jinak nemusely k sobě inklinovat. V jednom komentáři jsem připomněl Rapallskou smlouvu z roku 1922. Tehdy byli v Evropě ti oškliví ve válce poražené Německo a Leninovo Rusko. Všichni na ně dělali dlouhé nosy, až se tyhle dvě mocnosti spojily. Leninovo Rusko výrazně přispělo k remilitarizaci Německa se všemi důsledky včetně vzestupu Hitlera. Druhý příklad je z nedávné historie, kdy po volbách v roce 1998 Jan Ruml, tehdy předseda Unie svobody, hrdě prohlásil, že se sociální demokracií nebude koalovat. Vznikla opoziční smlouva, jejíž neblahé důsledky mafianizace politického života pociťujeme dodnes. Tyhle experimenty vedou k velmi neblahým důsledkům a já z nich mám obavy.

Jaký očekáváte další vývoj v případu vyšetřování Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka?

Tyto mé výše zmíněné obavy vůbec nevyjadřují můj vztah k policejnímu vyšetřování pana Babiše. Nevím, jestli je opodstatněné, nevím, jestli k něčemu povede. Z hlediska dobrých mravů se mi aféra kolem Čapího hnízda jeví jako velmi problematická, protože to vypadá jako přinejmenším trik. Opakuji trik, protože když se řekne podvod, tak to je trestný čin. To však někdo musí dokázat a soud takto kvalifikovat.

Mezi námi – nikomu to neříkejte – myslím, že pan Babiš z toho vyklouzne. Doposud z podobných věcí vyklouzl každý. Že by zrovna u Babiše tomu bylo jinak, by bylo velmi divné.

Hlavně si tohle mohou říkat jeho voliči. A naopak, může ještě nějaké získat?

To je možné. Je to součást spekulací, že to z něho dělá mučedníka a sympatie mu to spíše přidá, než ubere. Ale to nevíme. Nevolil jsem ho, ani volit nebudu. Ale co já vím, co kdo má v hlavě a koho bude volit.

Vidíte nějakou změnu v evropské politice s příchodem francouzského prezidenta Macrona?

Macron je ten příklad, u kterého se potvrzuje teze, že politici jsou prodavači naděje. Získal svou pozici na sliby, které byly zjevně nesplnitelné. Nebyl zvolen kvůli tomu, aby takzvaně udělal pořádek v Evropské unii. To je Francouzovi jedno. Ale sliboval, že udělá pořádek v domácí hospodářské politice. Pokud se pokusí třeba omezit státní výdaje a byrokratický aparát, změnit pracovní zákoník – ve Francii či Itálii je sociální systém hypertrofovaný – uvidíme, co se stane. Francouzi nejsou jako české školní odbory, které se sejdou v Betlémské kapli a cosi tam špitají – a je to protest. Tam létají Molotovovy koktejly a jsou převržené autobusy na ulici. Jestli tohle bude chtít Macron prosadit – já si myslím, že nebude – tak s tímto musí počítat. Co se týče jeho pozic k Evropské unii – vždycky je to tak, že když nastane nějaká kritická situace, jde o to, kdo to zavinil, kdo je ten ošklivý a na koho budou házet mrkve. Zjevně to budeme my.

Momentálně to vypadá, že „nejošklivější“ je Polsko...

To je ale takové zahrávání... Poláci nejsou žádná ořezávátka. Za nacistů, když Francouzi drželi basu s Hitlerem a byli rádi, že mají Vichy a klid, tak Poláci postavili dvě tajné armády. Komunistickou a protikomunistickou. A rvali se s Hitlerem a mezi sebou. Takže s Poláky si zahrávat – stejně jako s Maďary – je velmi ošidné. Evropě to nemůže naprosto prospět. Jejich démonizace je směšná. Tyto státy si vedou svoji politiku a provinily se tím, že nepřitakávají oficiální politice, která vládne v západních zemích. To je jejich „zločin“. Ale představovat si, že je někdo nějak zlomí, třeba pan Macron, který sám bude mít potíže s těmi hochy s Molotovovými koktejly na Champs Elysées, je opravdu pošetilé.

Státy V4 čelily v posledním období společně některým nápadům přicházejícím z Bruselu, nejznámější je jejich odpor vůči kvótám na rozdělování migrantů. Teď však slovenský premiér Robert Fico názorově obrátil kormidlo směrem k tvrdému jádru Unie. Co tomu říkáte a znamená to nějaký rozkol pro V4? A jak jsme na tom v tomto směru my? Pendlujeme mezi postojem Polska a Maďarska na straně jedné a „polepšeného“ Slovenska?

Visegrádská čtyřka nikdy nebyla kompaktní jako Rychlé šípy nebo čtyři mušketýři, všichni za jednoho, jeden za všechny. Nejsoudržnější byla, když migrační krize dosáhla vrcholu a sebevražednost oficiálního západního přístupu byla očividná. Z pudu sebezáchovy se tyto státy sblížily. Je ale pochopitelné, že každý hájí svoje zájmy. My si podle mého soudu vedeme poměrně rozumně. Je třeba držet pevnou pozici, a ta naše je celkem čitelná. Že nechceme masovou migraci, to je jasné. Že děláme rozdíl mezi pomocí a otevřením dveří každému, kdo vyleze na břeh, je evidentní. Tato pozice je tedy jasná a žádná relevantní politická síla ji nezpochybňuje. Není důvod k nějakému neklidu v tomto ohledu.

Mají malé země Evropské unie šanci prosadit své názory? U těch kvót to vypadá, že naše výhrady silně ovlivnily i ostatní země...

Kvóty totiž nefungují nikde.

My jsme na to však upozorňovali jako první...

Nikde ale nebyly úplně aplikovány. Tato věc zvolna odchází do historie. Bude z toho ještě dlouho klacek v koutě, co se týče solidarity. Na posledním setkání v Salcburku vytáhl premiér Sobotka protiklacek, že z naší země odchází tři sta miliard korun zahraničním investorům, a je proto legrační vykládat, že žijeme z evropských dotací. To byl velmi správný tah.

Ale když to mám říci obecně, tak tu nejde o byrokracii či nebyrokracii Bruselu, demokratický deficit a tak dále. Tady jde o to, jaké cíle má Evropská unie deklarovány. Že se změní počasí v roce 2050 a že nebudeme mít silné vysavače a zrušíme igelitové pytlíky, to je degradace celého projektu. Ukažte mi velkou říši založenou na zrušení igelitových pytlíků. O žádné takové nevím, ani jsem o ní neslyšel.

Vítal jsem náš vstup do Unie a názor jsem nezměnil. Myslím, že alternativy k našemu členství v EU jsou mlhavé a bez reálných ukotvení. Ale že bych byl nadšený z toho, co Evropská unie dělá, to opravdu nejsem. Čekal bych od ní impozantní projekty, které reálně propojí kontinent. Například projekt vysokorychlostní železnice z Litvy do Španělska. Kdyby Unie budovala transkontinentální dálnice. Z toho bych byl nadšený. Ale Evropská unie u nás ve vsi sází smrčky. Prosím vás, proč Evropská unie sází v Černíkách smrčky? Chtěl bych, aby postavila dálnici třeba ze Štětína do Terstu. Tomu bych rozuměl. Ale smrčkům v Černíkách nerozumím.

Je mi naprosto proti mysli ideová definice smyslu Evropské unie, která vychází z levicově mýtických představ o všeobjímající lásce, kdy si Evropská unie udělí Nobelovu cenu míru za to, že se uvnitř Unie nevede válka. Že je to prý zásluha EU. Vždyť je to k smíchu. Kdo by tady vedl nějakou válku, když žádný ten stát nemá pořádnou armádu? Je to komické.

Evropa nenabízí a nerealizuje impozantní a imponující kontinentálními projekty, se kterými by se obyvatelstvo ztotožnilo a byly by jim na prospěch, ale místo nich se nimrá v prkotinách a staví lešení pro vzdušné zámky. Zásadní problémy zametá pod koberec. A tomu všemu se říká utvrzování pevného jádra Unie. Je na to tísnivý pohled.