Když jsem byl na koncertě, měl jsem výčitky, že tím okrádám nemocné děti, říká Josef Koutecký
Foto: Jana Přinosilová
„Děti v nemocnici jsem choval, bral jsem je do náručí. braly mně z kapsičky u pláště tužky. A ony věděly, že doktor není ten zlý. Že není ten, který jim ubližuje,“ říká Josef Koutecký
„Tam, kde nebyla možnost i čas, že se dítě uzdraví, za děti jsem se modlil. I lajk může dítě pokřtít. V medicíně jsem zažil obrovské zázraky, ale nebyly to ty, které definuje víra. Tedy jako zázrak, který probíhá obrovským procesem, než se může vůbec za zázrak považovat. Zažil jsem situace, kdy jsem nevěřil, že by dítě mohlo přežít. A přežilo,“ říká lékař a zakladatel dětské onkologie v Československu Josef Koutecký, host Osobnosti Plus.
„Ale i obráceně, kde jsem myslel, že to pro nás bude jednoduché, protože dětí přežije přes devadsát procent, a přišli jsme o něj,“ dodává.
Lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu Josef Koutecký se narodil 31. srpna 1930 v Praze. Po sametové revoluci zastával čtyři funkční období post děkana 2. lékařské fakulty UK, v mezidobí byl prorektorem Univerzity Karlovy v Praze. Obdržel řadu ocenění, mezi jinými medailí Za zásluhy II. stupně od prezidenta republiky nebo hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské onkologie. V roce 2015 převzal Cenu Neuron za přínos světové vědě v oboru medicína. Blízcí lidé mu říkají Peťo.
Vztahovaly po mně ruce
Když Kouteckému končila celodenní služba, zůstával ještě hodiny u nemocných dětí a věnoval se jim. „Asi to tak ve mně je. Přišel jsem do toho pokoje plného batolat v postelích s vysokými pelestmi a ty děti se na mne natahovaly. Představte si, že se dítě natahuje k doktorovi – každé dítě přitom od doktora utíká. A já jsem je choval, bral jsem je do náručí, ony mně braly z kapsičky u pláště tužky. A věděly, že doktor není ten zlý. Že není ten, který jim ubližuje,“ říká lékař, který je vedle řady odborných publikací také autorem knihy pro děti Vodníček Buližníček.
„Dodávalo mně to energii, samozřejmě,“ odpovídá host pořadu Barboře Tachecí na otázku, jestli ho takové momenty po celém náročném dni unavovaly, nebo naopak nabíjely. „Abych to ale také obrátil, narozdíl od většiny jiných oborů bylo stonání nádorem, a obzvlášť v dřívější době, dlouhé. Tyto děti neumíraly brzy. Byly u nás i řadu měsíců. A jestliže jste dlouhou dobu a často, byť třeba s přestávkami podle toho, jak jdou cykly chemoterapie, s nimi v nemocnici, nezbytně tam vzniká kontakt, vazba. Stejně tak s jejich rodiči.
„Myslím, že víc času než osobnímu životu a své ženě jsem dával onkologii. Ale duše, té ne. Myslím, že duši nelze měřit na čas.“
Josef Koutecký
Měli jsme tehdy zákaz přístupu rodičů, protože jsme se šíleně báli infekce. Děti, které mají léčbou porušenou imunitu, velmi snadno chytnou infekci. A některé děti neumřely na nádor, ale na infekční komplikace po léčbě nebo během ní. Tedy ty děti byly skutečně opuštěné.“
Nesl jsem si to s sebou
Narozdíl od lékařů, kteří osobní kontakt s pacienty odmítají, se staly pro Josefa Kouteckého dětské osudy součástí jeho vlastního života „Kontakt, který jsem navázal - a tam, kde jsem pak byl neúspěšný, tak jsem přišel domů, a tím, že jsem zavřel dveře kliniky a otevřel dveře našeho bytu, tak to ze mě nemohlo spadnout. Často jsem měl zlé večery a zlé noci. Jednu tu dobu, to vám bylo až patologické. Zažil jsem takové dvouleté období, jsem byl třeba i na koncertě a během koncertu jsem si vyčítal, že nepracuji, že nestuduji a tím ty děti ošizuji. Byl jsem tou prací posedlý,“ říká odborník.