Narodil se v roce 1985 v Čechách, od roku 1991 žije v Rakousku. Na Vídeňské univerzitě vystudoval Ondřej Cikán starořečtinu. Píše poezii, prózu, divadelní hry, překládá z němčiny i do němčiny, točí filmy – a chystá se otevřít vlastní nakladatelství.
LN: Letos na podzim startuje vaše nakladatelství Kétos. Během pár měsíců vydá v Rakousku pět knížek české literatury: Máchu, Váchala, Nezvala, Krchovského, Lazarovou. Každý text úplně jiná poetika, všechno ve vašem překladu do němčiny. Co vám ty knihy spojuje?
Nejvíc mě zajímá dobrodružná, výpravná poezie a básnická próza – tedy formy, kde se pojí napínavý děj s poezií tak, aby působily na čtenáře na více úrovních. V německém prostředí je dneska poezie záležitostí spíš pro mozek než pro srdce a co se týče prózy, oslavuje se jasné a srozumitelné vyprávění. Aby se to trochu napravilo, vybral jsem pro Kétos díla, která odpovídají mému ideálu dobrodružného básnění. V roce 2012 jsem vydal překlad Máchova Máje. Teď navážou jednak básně J. H. Krchovského, jednak sbírka Železná košile Zuzany Lazarové. Váchalův Krvavý román a Nezvalovu Valérii a týden divů zas chápu jako poetickou prózu. Od Máchy jsem pak vybral několik dopisů, které spolu vytvářejí napínavý mikroromán.
LN: Mají Rakušani o někom z té pětice pojem? Jsou to autorské profily, které mají šanci v Rakousku, potažmo v německy mluvících zemích rezonovat?
Ani toho Máchu v německojazyčném prostředí vlastně nikdo nezná. A nemáme už Václava Havla, který by ve světě dokazoval, že Češi stojí za pozornost. Nicméně pevně věřím, že vybraná pětka rezonovat bude. Chce to jen dobré překlady.
LN: Kdo vám dal překladatelsky nejvíc zabrat?
Fuška byl jistě Krchovského precizní vázaný verš. Ale nejvíc jsem se pral s Váchalovým Krvavým románem. Chtěl jsem pochopit všechny jeho narážky, a tak jsem se pustil do obsáhlého komentáře. Kromě toho jsem dbal, abych převedl do němčiny i Váchalovy grafické fóry a všechny úmyslné i neúmyslné chyby. Zabralo mi to přes pět let.
LN: Jste bilingvní, v Rakousku žijete od šesti let. Překládáte i opačným směrem: z němčiny do češtiny?
Ve škole jsem začal psát německy, abych kamarádům přiblížil českou poezii. Ještě jsem ji nedokázal překládat, takže jsem ji napodoboval. Časem jsem chtěl psát i česky, ale vůbec mi to nešlo, protože německá poetika je úplně jiná než česká. Po mnoha pokusech jsem to snad zvládl a dneska píšu jak německy, tak česky. Letos na podzim vyjde v nakladatelství Pavla Mervarta byzantský epos Digenis Akritis, který jsem přeložil s Markétou Kulhánkovou. A aby náš Kétos spojoval české a německé prostředí, přeložil jsem do češtiny co nejzvukomalebněji Rilkovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho. To je podle mě německý Máj. Českou poezií mě krmila babička Karla Cikánová. Jako výtvarnice nemohla po roce 1968 vystavovat, a tak vyučovala na základce výtvarnou výchovu a češtinu. Logo našeho nakladatelství, velrybu, nakreslila ona.
LN: Vystudoval jste klasickou filologii, v disertaci porovnáváte antické romány s byzantskými romány 12. století. Co je z té doby použitelné pro dnešek?
Ze starověku je použitelné snad všechno. Byzanc je pro mě příliš zblblá křesťanským fanatismem. Během studia jsem se specializoval na starořecké dobrodružné romány. Typických reprezentantů tohoto žánru se zachovalo pět: Charitón, Xenofón z Efesu, Longos, Achilleus Tatios a Heliodor. Zajímavé je například, že hrdinky těchto románů jsou daleko chytřejší a odvážnější než hrdinové. Hlavně mě ale na starořeckých románech baví jejich hravost. V každém textu se opakují typické scény jako zdánlivá smrt hrdinky, únos nebo líčení moci Eróta a ženské krásy – ale každý autor s tím zachází jinak, má zcela jiný duktus vyprávění a vkládá tyto scény do jiných souvislostí, čímž mění jejich význam. Antické romány ožily znovu právě v Byzanci 12. století. Byzantinci sice na své antické předlohy zdaleka nedosahují, ale je fajn sledovat, s jakým humorem pracují s těmi typickými scénami. A jinak, co si budeme povídat, základní lidské problémy byly ve starověku stejné, jako jsou dnes.
LN: Co vás zavedlo tak hluboko do minulosti?
Chtěl jsem začít od píky. Miluju Iliadu a vidím v ní Svaté písmo, kde je obsaženo vše. Když čtu novodobé knížky, zajímají mě jejich zdroje. Například Váchal pojmenoval dvě postavy Krvavého románu Chlis a Dafnié podle hlavních postav Longova románu Dafnis a Chloé. To je pěkný fór, který ovšem funguje lépe, když má čtenář aspoň trochu ponětí o Longovi. Znát antické základy znamená mít z dneška větší srandu.
LN: Vedle překládání sám píšete romány, básně, divadelní hry. Před dvěma lety jste natočil film Menandros & Thais. Zkoušíte, která tvůrčí poloha je vám nejblíž, nebo prostě dáváte myšlence, látce výraz, o který si sama řekne?
O režii filmu Menandros & Thais jsem se podělil se scénografem Antonínem Šilarem. Jsme od dětství pokrevní bratři a chtěli jsme spolu udělat něco velkého. A jistě, forma si říká o obsah a obsah o formu.
LN: O čem je ten film?
Je to nový zástupce žánru zmíněných starořeckých románů. Tháidu unesou piráti, prodají ji do otroctví a Menandros ji hledá po celém antickém světě. Zároveň ví, že ji vlastně najít nesmí, protože z toho bude katastrofa. Zesílili jsme některé prvky antických předloh do surreálna. Mísí se tu starověk se současností. Vícejazyčnost antického světa pak ve filmu napodobujeme tím, že kombinujeme češtinu s němčinou.
LN: V roce 2002 jste spoluzaložil skupinu Die Gruppe. Odkazujete na slavnou Wiener Gruppe?
Skupinu jsme založili ve Vídni s Anatolem Vitouchem. Ale neměli jsme název, tak jsme jí začali říkat prostě Skupina. Odkaz na Wiener Gruppe to trochu je. Obdivovali jsme hlavně H. C. Artmanna.
LN: Jak se dneska žije v Rakousku umělci, který by se rád udržel na volné noze?
Některému dobře, když dělá sociálněrealistické věci o jasně čitelných relevantních tématech, které snadno sbírají dotace, anebo když se přizpůsobí trhu. Jedno i druhé mi připadá hloupé. Věřím, že lze psát poeticky, zábavně a subtilně a nepodceňovat publikum. Tím pádem sedím trochu mezi židlemi vážné a zábavné literatury, což je v německojazyčném prostředí problém – žít se z toho moc nedá.