Za počátek bodu zlomu, kdy se do české demokracie přimíchala hořká pachuť, považuje ředitel fondu Karel Škácha moment, kdy uzavřely politické spojenectví Zemanova ČSSD a Klausova ODS. „Opoziční smlouva zlikvidovala možnost jakékoliv kontroly,“ říká Škácha v rozhovoru pro LN. Kniha Premiéři v rukách poradců je zdarma dostupná na webu fondu.

LN: Kniha je označená jako prázdninové čtení, ale vyšla pár měsíců před sněmovními volbami. To je náhoda?
V načasování knihy není žádný záměr. Dosud jsme vydali čtyři knihy a vždycky vyšly před prázdninami. Pokud bychom to chtěli načasovat na volby, knížka by vyšla třeba v září. Rozhodně to není žádný předvolební útok. NFPK se snaží být maximálně apolitický a „střílí” na všechny strany.

LN: Proč v knize není ani zmínka o Andreji Babišovi?
Jak jsem řekl, věnujeme se kauzám napříč politickými stranami. Věnujeme se i kauzám kolem Andreje Babiše. Babiš v knize není jednoduše proto, že nebyl a není premiér.

LN: Co je tedy cílem knihy? Osvěta společnosti, nebo popíchnutí politiků?
Hlavně ukázat lidem, co za mediálním obrazem politiků není vidět. Že jsou věci jinak, než se zdají.

Když přijedu třeba na Šumavu a bavím se tam s lidmi o politice, je vidět, že pochopitelně úplně nevědí, co je za tím vším. Když se o politiku nezajímáte na denní bázi, neznáte všechny příběhy. Lidi nemusí vědět, že kvůli systému, který máme, premiér ani nemůže být tak silná osobnost, jak se zdá v televizi. Kvůli koaliční vládě a pnutí uvnitř stran musí vždycky dojít k nějakému kompromisu, a za tím vždycky někdo stojí. Síla knihy je v tom, že jsou tam všechny příběhy premiérů pohromadě. Má spíš charakter shrnující zprávy.

LN: Pod žádnou z knih NFPK není nikdo podepsaný. Proč nejsou autoři zřejmí?
Jsme přesvědčeni, že publikace splní svůj účel více, když autor nebude znám. Lidé se zkrátka bojí neznámého, projektují si do toho své černé představy a jejich případná nejistota je mnohem silnější než při znalosti konkrétní osoby autora.

LN: Jak knihu přijali hlavní aktéři knihy?
Zatím jsme nezaznamenali žádné negativní reakce. Většinou vždycky nejvíc nadává ten, kdo je potrefený. Tady se evidentně všichni bojí něco říct. Zhruba pětinu knihy tvoří odkazy na zdroje informací, aby to bylo neprůstřelné. Jako politolog mám ohlasy od svých spolužáků, kteří nyní učí na fakultách. Je to pro ně materiál, který se jim přesně hodí.

LN: Kniha líčí, že se česká politika bez lobbingu a korupce neobejde. Opravdu se tomu tady daří o tolik víc než jinde?
Začal bych větou „My jsme cinkali klíčema a oni zakládali firmy.“ Nadšení ze změny systému znamenalo zaslepení lidí, kteří nevěnovali pozornost tomu, že tady někdo v zákulisí připravuje něco, co je vlastně úplně o něčem jiném.

Jednoznačně se to dá spojit s osobou Václava Klause, který v této zemi zhasl. Do různých struktur a nejen exekutivních, zákonodárných, ale i třeba mezi státní zástupce, byli delegováni lidé, kteří plnili něčí úkol a celé prostředí uzavírali. Když se třeba dnes propálí pochybné financování politických stran, je z toho kauza, ale v 90. letech to nikdo neřešil.

LN: Kde se podle vás stala největší chyba?
Jednoznačně největší problém je opoziční smlouva z roku 1998, která tomu dala totální korunu. Místo toho, aby se společnost rozvíjela, otevírala a stávala se demokratickou, změnila se v bezmála oligarchii. Opoziční smlouva zlikvidovala možnost jakékoliv kontroly. Tehdy se spojila dvě křídla pravice a levice, která se domluvila prostě na čemkoliv. Spojenectví přežila dodnes, stále na ně narážíme v současných obchodních kauzách. A nikomu už nevadí, že jeden je pravice a druhý levice.

LN: Do NFPK chodí různá oznámení o korupčním jednání politiků i úředníků. Když se na ně díváte, skomírá už duch divokých devadesátých let, nebo pořád trvá?
Napojení na politiku je u většiny případů. Korupce je vždycky o tom, že se někde rozděluje krajíc, a o tom vždycky rozhoduje politická reprezentace. Je jedno, jestli na celorepublikové, krajské nebo regionální úrovni. Mechanismy korupce fungují všude stejně. Politické strany jsou dobře promazané stroje na přidělování dotací nebo rozkrádání rozpočtů. Nitky z regionální politiky vedou většinou do nejvyšších politických pater.

LN: Když mluvíte o nejvyšších politických patrech, myslíte tím i Miloše Zemana?
Prezident u nás rozhodně není nejvyšší autorita. Ústavně ano, ale fakticky ne. A to ani poté, co je přímo zvolený. Celá přímá volba je nevhodná, protože zbytečně mediálně posiluje pozici prezidenta. Ale on ty pravomoci nemá, ty má vláda a ta rozhoduje.

LN: Jakou roli tedy Zeman hraje?
Jeho specifikum je v tom, že vytvořil novou mocenskou strukturu, která je podnikatelská. Jediným cílem této skupiny je získat finanční prostředky z pozice, kterou prezident drží. Tyto skupiny typu Vratislav Mynář a Martin Nejedlý jsou úplně o něčem jiném. Ty vlastně moc nezajímá, co se děje tady u nás. To, co je zajímá, je ruský, čínský a nyní evidentně i kyrgyzský trh.

Zemanovi jde hlavně o znovuzvolení a to, že u toho podpoří nějakou firmu, je mu v podstatě jedno. Je to čistě populistická hra. Vzpomínám si na jeho prohlášení, že je prezident pro spodních deset milionů, ale když máte trochu přehled, víte, že zastupuje jinou skupinu lidí.

LN: Vidíte v kandidátech na prezidenta někoho, kdo by se mohl chovat jinak?
Nejsem naivní v tom, že bych věřil, že se tady objeví někdo, kdo přinese spásu. Lidi nechtějí a nepotřebují mesiáše, který by je zachránil. Potřebují člověka, o kterém něco vědí, třeba i nějaký drb. Ne to, že je úplně čistý, protože takový člověk jednoduše neexistuje a do politiky by se ani nedostal, protože je tam pořád potřeba nějakého kompromisu.

LN: S novým prezidentem se bude měnit i šéf Ústavního soudu. Jak se díváte na důvěryhodnost našich nejvyšších soudů?
V roce 2015 jsme vydali knihu Chapadla justiční chobotnice. Cítíme, že je zásadní problém právě v justici. A to v ohrožování zákonodárné moci, ale i té justiční. Jsou tady zásadní problémy v odvolávání, v procesním řízení nebo v přidělování kauz určitým soudcům.

Ústavní soud právě díky postavě Pavla Rychetského je důvěryhodná instituce a doufám, že se to tak udrží. Nicméně fakt, že se bývalí dva prezidenti pokoušeli ovlivňovat Ústavní soud delegováním lidí typu Zdeněk Koudelka, tuto instituci mohl znevěrohodnil. Pavlu Rychetskému se ale podařilo tyto lidi odclonit. Za důvěryhodný považuji rozhodně i Nejvyšší správní soud.

LN: Nemáte obavy z toho, že by „nepovedená“ výměna hlav těchto soudů mohla jejich dobrou pověst zničit?
Rozhodně se to stát může. Něco podobného se teď děje v Polsku, kde je snaha uzurpovat moc úplně evidentní. Silové řešení prostě nikdy není dobré. Dokážu si ale představit, že se česká justice udrží.

LN: Česká republika, jak ji popisujete, skýtá dost pesimistický obraz. Vidíte vůbec nějaké východisko?
Kdybych ho neviděl, nemohl bych v NFPK ani být. Zároveň víme, že to rozhodně nemůže dopadnout úplně ideálně, ale naše práce přináší efekty. Je ale smutné, že takovou instituci musí platit soukromý sektor, a ještě z toho má trable. Lidé, kteří nás podporují, mají problémy v byznysu. Klobouk dolů před těmi, kteří našli peníze a dávají je na tyto účely, protože to by měl dělat stát