Scházíme se po jednom z beznadějně vyprodaných představení Čtyři dohody. Roky stojí na něm – na Jaroslavu Duškovi (57). V televizi na sebe upozornil v seriálu Pustina a v létě jde do kin film Úsměvy smutných mužů, kde hraje matematika Milana, úředníka, alkoholika se schopností cestovat světy. Vznikl na motivy stejnojmenného knižního bestselleru Josefa Formánka.
Zájem o Čtyři dohody – inscenaci motivovanou moudrostí starých Toltéků – je tak veliký, že pražští překupníci nabízeli lístek za více než 2000 korun. Třeba pražský Klub Lávka, kde jsem se s panem Duškem také sešla, proto část vstupenek prodává nejdříve v aukci. Jinde zase spadl kvůli zájmu fanoušků usilujících o tu svou vstupenku server...
Aby snímek vůbec vznikl, rozjela se kampaň: Pomozte dostat Jardu Duška z blázince. Usilovala o získání peněz na jakýsi složitý filmový trik. Ten mi také neprozradíte?
Ten trik je v tom, že se Milan rozplyne. Zmizí z filmu, přemění se. Já jsem ten trik ještě neviděl. Ale měl by se přeměnit v takový aerosol a jaksi vytěkat. Protože on není úplně z téhle planety.
To jsem pochopila. Ale víte, kolik lidí přispělo, aby se mohla jeho postava rozplynout?
Nevím.
Je to pět set padesát.
Tak to jsou hodní. Že tolika lidem záleží na tom, abych se rozplynul. To je od nich hezké.
Postava Milana, dá se říci, je podivínská. Podivínská byla, dá se říci, i vaše postava v Pustině. Vysvětlíte mi, kde došlo k tomu přelomu, že jste se z komediálního herce stal podivínem, kterého hrajete v posledních letech?
Já v posledních letech spíš nic moc nehraju. Hrál jsem jen v Pustině a v Úsměvech smutných mužů. Nic jiného jsem nehrál. A režisér Úsměvů, Dan Svátek, protože viděl Pustinu, mně pak napsal esemesku, že Pustinu viděl a že mu to pomohlo obsadit roli, o níž nevěděl, kým ji má obsadit. A poslal mi scénář (smích). Jenže místo Milana mi napsal – myslím – že jde o roli Ládi. Já jsem pak četl ten scénář a ten Láďa tam má asi jen dvě věty za celý film. A já jsem opravdu upřímně přemýšlel, proč měl problém s touhle postavou, ten režisér Svátek. Říkal jsem si: to je možná nějaká mlčící figura, která tam pořád někde sedí a kouká...
Skupina pánů, dříve často velmi úspěšných ve svých oborech, se ve filmu Úsměvy smutných mužů sešla v léčebně. Každý z nich pojal boj s alkoholem po svém.
FOTO: Úsměvy smutných mužů
Přemýšlel jsem, co je tam za problém. Láďa tam měl dvě repliky typu: „Josefe, přijdeš teda?“ Tak jsem pak panu Svátkovi napsal esemesku, že jsem v rozpacích a že nevím, co by ode mě očekával. A on mi odpověděl: „Proboha, jedná se o roli Milana. Já jsem se překlepl.“ Tak to mě docela pobavilo, že jsem původně četl něco úplně jiného. Jinak toho Milana jsem si zahrál docela rád. Mně se ta postava líbí.
Když jste zjistil, že jde o postavu Milana, četl jste ten scénář znovu?
Ano, přečetl jsem si ho zas.
Natáčelo se v psychiatrické léčebně. Jak dlouho jste tam celkově byl?
Já ani nevím. My jsme tam i zkoušeli, měli jsme v Petrohradě (v okrese Louny – pozn. red.) i úvodní soustředění. To byly asi dva tři dny. Pak jsme tam i natáčeli, ale nějak si nepamatuju, kolik dnů jsem točil. Deset? Nevím.
Já jsem tam shodou okolností na natáčení byla, když vy jste tam nebyl. Padl tam slib, že ten film bude v léčebně uveden. Platí to?
Bude to 16. června.
Takže pacienti skutečně uvidí snímek jako první?
Já se domnívám, že jo. Takhle jsem to pochopil. Že večer tam bude projekce právě pro lidi z toho Petrohradu.
Úspěšná Pustina mu přinesla roli i v Úsměvech smutných mužů.
FOTO: HBO
Jak se skloubí život umělce s tím, že máte rád přírodu a jste rád na jednom místě?
Musíte jet nějakou přírodou. To je ideální...
Platí pořád, že máte ekodům v Jindřichovicích?
Nemám tam ekodům. Ani nevím, co tohle slovo znamená. Je tam taková homole postavená systémem superadobe, to znamená z materiálů, které lze najít na tom místě. Tedy z písku je hlavně tenhle dům. Pak je tam jíl, nasekaná sláma.
Viděla jsem dokument, v němž jej stavíte. Splnil všechno to, co jste od něj očekával?
To ještě předčil.
Takže v něm není třeba zima?
Ne, není. Žije v něm Renata Němcová, už šest sedm let. Prostě od té doby, kdy se postavil. Tak nějak tam zůstala, už je tam doma. Na zimu si nestěžuje. Jen když je mimořádný vítr, tak to vše trošku vyfouká. To ale udělá asi s každým domem.
Ještě jsem v rámci přípravy na rozhovor narazila na informaci, že moc nejíte. Tedy jíte údajně jednou denně.
Tohle je úplně různé. Třikrát denně ani nejím, maximálně tak dvakrát.
A jak se to skloubí s povoláním herce, které musí být energeticky náročné.
Myslíte hlad jako herec?
No, třeba. Ale na jevišti přece vydáváte při představení spoustu energie.
Takhle úplně to není. Představy o vydávání a přijímání energie. Pokud fungujete v něčem, co vás baví, co máte ráda, tak vás to zároveň dotuje. Je to, jako když si hraje dítě. Těžko si budete představovat, že se dítě unaví hrou, že by si hrálo a to ho vyčerpávalo. Že by si člověk řekl: ten tam dává také energie do té hry... Ano, dítě tam dává svou pozornost, jenže ten vtip je právě v tom, že když se něčemu plně věnujete s plnou pozorností, tak ono vám to energii vrací. To je přece případ toho, když se do něčeho zaberete, děláte něco, co vás zajímá, tak třeba nemáte hlad.
Nenapadne vás jíst. Jako děti jsme nepotřebovali jíst. Pořád nás někdo do jídla nutil. Říkával: „Musíš se najíst, abys byl silný.“ Ale my jsme hlad neměli. My jsme si chtěli hrát. A ta hra nás sytila. Takže když potom hrajeme divadlo na podobném principu, já nepotřebuju jíst, abych to hrál. Naopak. Já třeba před představením nemohu dvě tři hodiny jíst. Mně by to při té hře vadilo. Ten plný žaludek.
Blíží se léto. Předpokládám, že diváky pozvete do kina. Na Úsměvy smutných mužů. Je nějaká kniha, kterou byste jim doporučil?
Knížka? Teď jsem četl knížku Skladatel počasí. Ale tu si spíš lidé jakoby vážou sami. Myslím si, že nevychází v nějakém vydavatelství. Ale já bych jim doporučil naši novou knížku, která se jmenuje Malé vizity aneb Malé vizity. Je to zápis improvizací, které hrajeme s Pjérem la Šé’zem v Divadle Kampa.
A jistý Pedro Inka to sledoval ze záznamů na internetu a napadlo ho, že to bude zapisovat do takových povídek, do textů. Pak nám to poslal. Já jsem to přeposlal vydavatelství Eminent, které vydalo už dvě knížky, které jsem dělal s Pavlínou Brzákovou, a oni mi řekli, že to vydají. Vyšla asi před měsícem tahle knížka. Mě samotného baví. Já jsem totiž už dávno tyhle improvizace zapomněl. Tak jsem udiven, co tam čtu. Proto tu knihu nabízím. I pro mě byla překvapením.
A říkáte si: „To jsem tak hezky, chytře vymyslel?“
Ne, ne, ne. To já spíš žasnu, jaké nehoráznosti tam jsou, jaké úlety. Někdy jsem překvapený, co všechno tam je. Možná to tam napsal ten Pedro Inka. Možná jsme to ani nehráli. Já nevím...
Úsměvy smutných mužů budou mít premiéru 12. července. Tvůrci pár dnů předtím snímek představí také na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
