INFO Times24

Je pravda, že protesty na jaře 1968 začaly tím, že jste chtěl získat přístup na dívčí koleje?
To je absolutní mýtus, čirá fantazie. Nevím, proč se to pořád opakuje. Nějaká podobná, celkem nedůležitá událost se skutečně stala, ale já s tím neměl nic společného. Protesty začaly, protože se mladí lidé začali bouřit proti autoritářství, které tehdy ve společnosti ještě převládalo.

Překvapilo vás, jak velké tyto protesty nakonec byly?
Ano, tak velký dopad jsem neočekával. To ukazuje, jak hluboko tenhle problém ležel. Podobalo se to natlakovanému hrnci, který vybouchl. Pro mě je to ale už tak dávná minulost.

Má smysl se k ní po padesáti letech stále vracet?
Dnes už nemá smysl zabývat se tím, co bylo tehdy. Uběhlo padesát let, půl století. To je stejné, jako bychom se v roce 1968 ptali veterána z první světové války, jaký odkaz nám zanechala jeho doba. Na jedné straně chápu, proč tento rok lidi tak fascinuje. Šlo o poslední velkou revoltu proti starým pořádkům, která se mezitím stala součástí jakési kolektivní imaginace. Ale stejně tak se můžeme bavit o tom, co po sobě zanechala francouzská revoluce na konci 18. století. Pro mě to byla krásná doba, ale jde o minulost, která je dávno pryč. Celá tahle diskuse o tom, co nám rok 1968 zanechal, je pro mě v současné době irelevantní.

Neobtěžuje vás, že se na to pořád někdo ptá?
Co vám budu povídat, na roku 1968 bych si mohl postavit živnost. Mám pozvání do mnoha různých měst v Argentině, Brazílii, Mexiku, USA, Kanadě, severní Africe a v Evropě. Všude mě zvou, abych o tom vyprávěl. Já ale říkám: Mě už se to netýká. Důvod, proč má toto datum stále takový zvuk, nicméně ukazuje, že původní problém ještě zcela nezmizel. Ale proč? To je otázka, kterou si musí položit každý sám. Tu za nikoho takhle jednoduše nezodpovím.

Hlavním tématem je pro vás dlouhodobě Evropa, dvacet let jste byl poslancem Evropského parlamentu. To pro bývalého anarchistu není úplně běžná cesta.
Lidé se mění a občas je to celkem komické. Od mládí jsem se angažoval v komunální politice, byl jsem radním. Ještě na střední škole jsem se stal jedním z nejmladších předsedů studentského parlamentu. Mé pojetí politiky se postupně měnilo a nakonec jsem se dostal do Evropského parlamentu. Ale jedna vlastnost mě možná provázela po celou dobu: autenticita. Přes všechny změny jsem vždy dělal to, čemu jsem věřil. Pokud bych to měl zobecnit, vždy jsem hledal určitou utopii. Posledních 25 let je pro mě touto utopií Evropa.

Když mluvíte o evropské utopii, máte na mysli Evropskou unii?
Přesně. Řeknu vám příběh. V červnu 1944 se vylodili Spojenci v Normandii, já se narodil devět měsíců poté. Jako dítě jsem začal velmi rychle mluvit a svým rodičům, německým židům, kteří se schovávali na jihu Francie, jsem tehdy říkal: Do padesáti let zmizí hranice mezi Francií a Německem. Nebudou mít ani vlastní armády. Pak se zruší hranice s Itálií, Polskem, Maďarskem... Vše bude jeden společný prostor a válka už se nebude moci opakovat. A rodiče si začali dělat starosti: To dítě mluví příliš brzy. Navíc říká nesmysly. Tehdy to znělo opravdu absurdně. A dnes? Tohle je pro mě ta utopie. Velká evropská myšlenka přitom vzešla z nejproblematičtějšího kontinentu - měli jsme tu války, imperialismus, kolonialismus, totality, demokracii jsme vybudovali a zase zničili. Ale na těchto základech jsme dokázali vytvořit prostor pro společné soužití. To je utopie.

Přesto zejména v poslední době přibývá Evropanů, kteří tento projekt vnímají kriticky, až negativně. Proč to zašlo tak daleko?
Ta myšlenka je stále relativně nová, nějakých šedesát let. Jak dlouho trvalo, než se v jednotlivých evropských státech upevnila demokracie? Staletí. Tváří v tvář globalizaci před lidmi stojí otázka: Znamená pro nás Evropa určitou ochranu, nebo je naopak branou, kterou sem globalizace vtrhne se vším všudy? To způsobuje nejistotu a strach. Ve společnostech, které musely žít dlouhou dobu v komunismu, to navíc vyvolává obavy ze ztráty nezávislosti. Můžeme diskutovat, co se v rámci Evropské unie povedlo a nepovedlo. Zároveň si však musíme uvědomit, že v době globalizace je sjednocená Evropa jedinou možností, jak přežít. Národní státy v dalších třiceti letech už nebudou na globální scéně znamenat vůbec nic. Pokud si chceme zachovat vlastní národní suverenitu, musíme vytvořit společnou evropskou suverenitu, která bude všechny ostatní sdružovat a zaštiťovat. A to musíme evropským občanům lépe vysvětlit.

To možná v současnosti chybí: dialog o tom, co Evropa znamená a proč ji potřebujeme.
Určitý dialog probíhá, dochází v něm však ke spoustě nedorozumění. K tomu musíme více podporovat evropské programy, jako je Erasmus. Nejen pro studenty, ale i pro všechny ostatní. Pro učně, absolventy, mladé zaměstnance. Pokud se EU odhodlá k tomu, tento program finančně výrazně podpořit, pak z něj budeme mít prospěch všichni, i vy v Česku. Musíme rozšířit to, co Evropa nabízí. Měli bychom také zapracovat na podpůrných programech pro mladé lidi bez zaměstnání. To jsou podle mého názoru věci, které mohou tento kritický postoj změnit.

Co podle vás Evropu v současné době nejvíce ohrožuje?
Nacionalismus. Chybějící solidarita. Rasismus. Antisemitismus. To jsou čtyři největší nebezpečí pro nás všechny.

Do třiceti let, tedy velmi brzy, podle vás národní státy přestanou nenásilně existovat...
V té době nás budou válcovat Američané, Číňané, Rusové a kdovíkdo další. Hospodářství jednotlivých evropských států nebude mít samostatně šanci na přežití. Současný model už nebude životaschopný.

Evropa se bude muset změnit proto, aby přežila?
Evropané ji budou muset změnit a prohloubit tak, abychom si mohli zachovat svou svobodu.

Je vám asi jasné, že tato slova v současné době ne každý rád slyší.
Máte úplnou pravdu. Tohle je nesmírně těžké. Ale podobně to vypadalo v padesátých letech, když se začínalo mluvit o sjednocené Evropě. Tehdy se také zdálo, že je to nesmysl. Takže ano, existuje tady skepse. A teď jde o to, zda my jako politici, ale i celá společnost nalezneme sílu, představivost a optimismus k tomu, abychom dokázali lidem srozumitelně vysvětlit, že to, co jim nabízíme, znamená více svobody, jistoty a bezpečnosti, ne méně. To je základem dialogu, k němuž musíte mít odvahu. To se týká i českých politiků. Pokud budou pořád jen couvat... To máte jako ve fotbale. Pokud nepůjdete dopředu, nikdy nedáte gól. Koneckonců český fotbal byl svého času jedním z nejlepších v Evropě. Kde je teď? Česká ekonomika žije z propojení s Evropou, stejně tak je na ni napojena relativně vysoká životní úroveň.

Nemáte obavy, že po vzestupu populistických hnutí po celém kontinentu Evropská unie v současném stavu nedokáže přežít?
Zůstaňme nohama na zemi. Například AfD dostala v Německu nějakých 13 procent, to není žádná tragédie. Nebo se podívejme na Rakousko a Itálii. Rakousko má nyní pravicově konzervativní vládu, v níž se zejména FPÖ vyjadřovala vůči Evropě velmi kriticky. Ve vládě jsou však velmi opatrní. O nějakém vystupování z Unie nebo eurozóny už nemluví. Nadále se hlasitě vymezují vůči imigraci, to ano, ale jinak se chovají velmi obezřetně. A to je všechno po referendu o brexitu. 

Nebo Itálie. Ještě před několika lety chtělo Hnutí pěti hvězd referendum o EU. Teď jejich předseda Luigi Di Maio – zrovna před pár dny jsem ho znovu slyšel v televizi – říká tři věci: Patříme k západnímu světu. Patříme do NATO. Patříme do EU a na tom se nebude nic měnit. Proč? Vidí, že v rámci Evropy jsou jako celek silnější, a zároveň že jim Unie dává ochranu. Samozřejmě existují věci, které se mnohým nelíbí, ale tak se musíme snažit je změnit. 

Podobným vývojem prošli také Řekové. Jsou skeptičtí, ale vidí, co vše jim Unie dává. To je ta situace, v níž se nyní nacházíme. Nemyslím si, že to Evropu zničí. Je to jako s jízdou na kole: nemůžeme zastavit, jinak spadneme. Musíme Unii dál rozvíjet.

Klady a výhody EU pociťují zejména ti, kterým se daří dobře. Jak byste je popsal těm ostatním, kteří mají pocit, že jim nic nepřinesla?
Řekl bych jim: Ano, rozumím vám. Ale podívejte se spíš na svou vládu v Praze, když se váš život příliš nezlepšil. Pokud nefunguje MHD nebo jsou na silnicích díry – to přece nemá s Evropou nic společného. Existují naopak země, které to s pomocí evropských fondů daly do pořádku. Jestli stát dokáže využívat výhod členství v EU, záleží především na národní vládě. Tuhle jednoduchou skutečnost je třeba neustále opakovat. Francouzský prezident Emmanuel Macron navíc navrhuje vytvořit celoevropský investiční fond, který by pomáhal vyrovnávat společenskou nerovnost. Prospěch z toho nakonec budou mít všichni. To ale nikdo nevysvětluje, téměř se o tom nemluví.

Není to ta hlavní chyba evropských politiků, že přenechali prostor populistům a demagogům na lokální úrovni?
Když se něco povede, místní politici to prezentují jako vlastní úspěch. Pokud je někde problém, je to najednou chyba Evropy.

Tak to by se evropští politici měli víc snažit s tím něco dělat.
Je to tak.