Jednají s námi jako s domorodci. Co nám řeknou naši vnuci? Stát musí zasáhnout
ROZHOVOR Naše země krvácí a odliv zisku a kapitálu z České republiky bude mít dlouhodobé důsledky. Mezinárodní srovnání ukazují, že odliv dividend v poměru k hrubému domácímu produktu je v tuzemsku nejvyšší z celé Evropy. Makroekonom Jaroslav Ungerman, poradce několika českých premiérů včetně nynějšího, je přesvědčen o nutnosti nynější stav změnit. Odmítá se smířit s tím, že sem přišel zahraniční kapitál, a ten přece musí dostat svůj zisk, jinak by tu nebyl. Tento vývoj má ekonomické či sociální důsledky, o nichž se ale na odborných mezinárodních fórech nemluví. Tak nějak si představuje, že jednali koloniální úředníci s domorodci.
Foto: ČT
Popisek: Jaroslav Ungerman
V letech 2010 až 2016 odteklo z České republiky ve formě dividend 2 252 miliard korun, což odpovídá 7,6 procenta HDP. Měl by se stát pokusit odlivu kapitálu nějak zamezit, nebo ho alespoň zmírnit?
Už sama otázka nabízí odpověď. Ano, stát by se měl pokusit s tímto odlivem něco udělat. Naše země takto „krvácí“ a nesporně, že tento odliv zisku a kapitálu z České republiky bude mít dlouhodobé důsledky. Některá mezinárodní srovnání také ukazují, že odliv dividend v poměru k hrubému domácímu produktu je v České republice nejvyšší v Evropě. A já si myslím, že o takové prvenství bychom usilovat neměli. Navíc tento odliv dividend není – a ani nemůže být – doprovázen nějakými mimořádnými výsledky rozvoje české ekonomiky – v dlouhodobém vývoji.
Jestli ročně odteče 250 až 300 miliard korun jako dividendy do zahraničí, pak takový odliv se musí projevit v úrovni soukromých investic, četnosti inovací, investic do nové techniky, ve stavu infrastruktury a tak dále. Kdyby se podařilo tento odliv zmírnit třeba o polovinu, měli bychom zde investiční kapitál v rozsahu hodně přes 100 miliard – pro ilustraci je to více než je roční objem kapitálových výdajů státního rozpočtu v letošním roce.
Investorům, zahraničním stejně jako domácím, ale jde samozřejmě o to, investovat tam, kde bude návratnost nejvyšší. Pokud by se pro ně v tu chvíli rýsovala v tuzemsku, nepochybně by tu možnost využili. Proč by je tedy stát měl „trestat“ nějakými opatřeními omezujícími výplatu dividend kamkoli do zahraničí?
Nejde přece o to někoho trestat. Ale měli bychom si uvědomit, že v podobě dividend jde vlastně o zisk či hodnotu, která tu byla vytvořena naší pracovní silou. Do její přípravy jsme jako společnost investovali – a rozhodně ne málo. Byl zde využit i další potenciál – životní prostředí, infrastruktura a podobně a položme si otázku, zda za použití tohoto potenciálu dostáváme dostatečnou „odměnu“.
Stačí se přece podívat například na zatížení našich rozhodujících dálničních tahů a na rychlost, s jakou se opotřebovávají. Podívejme se také na to, kolik hektarů nejlepší zemědělské půdy zaujímají sklady sloužící potřebám celé Evropy. Je daň za to, že jsme v centru Evropy, dostatečná? Neměli bychom mít ještě nějakou vyšší polohovou rentu? Přitom se uvědomme, že jde o nevratné ztráty nejlepší zemědělské půdy, nesporně bohatství, které jsme zdědili po našich předcích. Co nám řeknou naši vnuci?
Takže je podle vás načase, aby stát začal jednat? A jak by měl postupovat?
Domnívám se, že jsme byli v těchto otázkách příliš dlouho benevolentní a nebyli jsme ochotni si připustit myšlenku na omezení systému investičních pobídek. Vytvořili jsme zákon, který umožňuje, že po splnění určitých podmínek – a to není tak těžké – si investor může požádat o pobídky dokonce v podobě hotových peněz – a dostane je, aniž by nás zajímalo, co s nimi pak udělá.
Tohle ustanovení zákona bychom měli změnit co nejdříve stejně jako stanovit, že o dalších investičních pobídkách bude rozhodovat vláda, že to nebude jako dosud „samoobsluha“.
Musíme se také podívat, jak jinak odplývají peníze z naší ekonomiky, zda vztahy mezi českou dcerou a zahraniční matkou jsou korektní. Je dost indicií, že například odplývají peníze ve formě plateb za poskytování služeb v informační a výpočetní technice, na řešení tzv. výzkumných úkolů a tak dále. O to si české dcery zmenšují zisk a naopak, zahraniční matky si vylepšují své výsledky. To je další kanál, kudy unikají z ekonomiky peníze. Dokazovat takové jednání není jednoduché, ale myslím, že finanční úřady již přestávají takové praktiky tolerovat.
Měl by smysl zákon, který by chtěla navrhnout SPD Tomia Okamury a který by ukládal nadnárodním korporacím reinvestovat podstatnou část svých zisků zpět do České republiky?
Návrh tohoto zákona jsem neviděl, a tak těžko soudit. Musíme se pokusit využít praxe ostatních zemí v Evropě, protože jistě to není jenom náš problém, jak bránit vývozu dividend ze země. Určitě – jak jsem již uvedl – bude muset jít o komplex nástrojů, které takový odtok kapitálu ze země omezí.
Od raných devadesátých let investovali do naší ekonomiky zahraniční investoři, protože tu nebyl dostatečně silný domácí kapitál. Nestali jsme se tím ale „věčnými“ vazaly silnějších ekonomik, z jejichž područí se cestou, kterou jsme se vydali, nikdy nemůžeme vymanit, a že tedy budeme navždy „krmelcem Evropy“, jak tvrdí ekonom Karel Kříž?
Výraz „krmelec Evropy“ je jistě expresivní, ale trochu vystihuje podstatu jevu. Chápu ho především jako novinářskou zkratku. Nicméně měli bychom si téma trochu více rozebrat.
Neubráním se – hovoříme-li o tomto jevu – jedné své osobní vzpomínce. Před pár lety jsme měli setkání s delegací Mezinárodní měnového fondu, nebo OECD a tam jsme si posteskli, že odtok dividend z naší ekonomiky je příliš vysoký v relaci k HDP. Tehdy nám vedoucí delegace blahosklonně vysvětlil – protože pochopil, že tu tržní ekonomiku chápeme špatně – že to je přece naprosto v pořádku. Přišel sem zahraniční kapitál, a ten přece musí dostat svůj zisk, jinak by tu nebyl. Že takový vývoj má nějaké důsledky ekonomické či sociální – o tom nepadlo ani slovo. Tak nějak si představuji, že jednali koloniální úředníci s domorodci…
Prostě – na co si, vy Češi, stěžujete? – vždyť se máte tak dobře – ale to slyšíme nejen od zahraničních „expertů“.
Co může velikost tohoto problému nejvýstižněji dokumentovat?
Uvedu pár čísel. Tři největší české banky – Českou spořitelnu, ČSOB a Komerční banku – jsme privatizovali zahraničnímu kapitálu. Stát za to tehdy v letech 2000–2002 dostal kolem 100 miliard korun. Banky byly bez špatných úvěrů. Sanace těchto bank včetně zkrachovalé IPB stála kolem 300 miliard korun. Tedy stát na této transakci ztratil až 200 miliard.
Od roku 2001 až do současnosti, tedy za necelých dvacet let, uvedené tři banky vytvořily zisk – již po zaplacení daní – blížící se částce 600 miliard korun. Lze odhadnout, že bezmála 500 miliard bylo vyplaceno akcionářům, respektive zahraničním matkám těchto bank a odešlo ze země. V nemalé míře to byla právě pro ně vítaná kapitálová injekce, neboť nebyly – vlivem nedávné hospodářské krize – ani zdaleka v tak dobré kondici jako české banky, které stát zcela očistil. Přitom je výmluvné, že zejména v posledních několika letech zisk těchto bank roste a ročně dosahuje v každé z nich kolem 10 až 15 miliard a tedy již za dva a čtvrt roku se vrací investovaný kapitál. Kde ve světě se dosahuje takové návratnosti kapitálu?
Ve světle těchto čísel se těžko odmítají návrhy na zavedení sektorové daně. A uvedený příklad nemusí platit jen pro bankovní sektor.
Netýká se odtékání dividend ze země i českých vlastníků zahraničních firem?
To je problém, o němž se moc nemluví. Část dividend odcházejících ze země patří tuzemským vlastníkům, kteří své firmy registrovali v zahraničí – často v Nizozemsku, které podle statistik patří k největším investorům v České republice, ačkoli zde tradiční holandské firmy nejsou příliš vidět.
Když s těmito vlastníky původně českých firem, nyní již „zahraničními“, hovoříte, pak vám jako hlavní důvod svého odchodu uvádějí právní nejistotu našeho prostředí. Především pak poukazují na známé jevy, jako byla – či možná ještě je – známá insolvenční mafie schopná dotlačit i úplně zdravou firmu k bankrotu pomocí zfalšovaných dokladů, podvodných soudních rozhodnutí a tak dále. A samozřejmě že dalším důvodem je i výhodné zdanění pro podobné firmy v Holandsku.
Ekonom a bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer tvrdí, že díky vstupu zahraničního kapitálu se ekonomika u nás dostala na dráhu velmi dobrého ekonomického růstu, takže firmy postupně část zisku začaly ve větší míře převádět do zahraničí ve formě dividend. Podle něj to souviselo i s tím, že zahraniční investoři disponovali nějakým know-how, které domácí investoři neměli, takže byli schopni lépe využívat výhody naší ekonomiky. Jsou tedy falešné stesky, že nás zahraniční firmy vysávaly a vysávají?
S takovou úvahou se jen těžko mohu smířit. Především si myslím – určitě naivně – že ten vztah mezi zahraničním kapitálem a naší zemí by měl být vyvážený. Že to nemůže být jenom o tom, že máme být vděčni, že sem zahraniční kapitál přišel, a dělat všechno pro to, aby byl spokojen.
Tady mohu říci jen jedno – a proč by sem ten kapitál neměl jít? Jednak tu je nesporná výhodná geografická poloha uprostřed Evropy, řada lokalit s výborným propojením na jednu ze základních výrobních oblastí EU – s Bavorskem a dál navazujícími oblastmi. Může toto nabídnout Evropa na východ od nás, nebo z Balkánu?
Dále je zde k dispozici velmi kvalifikovaná pracovní síla, která je mimořádně levná – ve vztahu k výkonnosti, kterou dosahuje. Vždyť pracovat s třetinovou mzdou a vyrábět stejně kvalitní výrobky jako německá pracovní síla – kde takovou možnost jinde získáte? Proto zisk, který zde tyto firmy realizují, je skutečně mimořádný – a to je hlavní důvod, proč jsou tady.
Lze nějak ten nynější pro nás málo výhodný vztah změnit?
Naším hlavním problémem je to, že s rozpadem východních trhů jsme ztratili finalitu výroby, možnost dodávat finální výrobky a naše firmy, aby přežily, musely jít na dodávky součástek a komponentů pro západní firmy a dostaly se do závislého postavení.
Dostat se z takového područí je cesta na hodně dlouhé roky. Bude to trvat o dost více než trvala cesta k tomu stát se takto závislou ekonomikou. Pokud však budeme dělat rozumnou hospodářskou politiku – mimo jiné podporou třeba dodavatelů investičních celků a tak dále, pak lze očekávat dobrou budoucnost. Myslím, že k tomu zatím předpoklady máme.
