Lubomír Zaorálek třásl oběma rukama rukou náměstka syrského ministra zahraničních věcí Fajsala Mikdáda. S Mikdádem se dále setkali: Babiš, Mládek, Filip a... dokonce... Schwarzenberg. Proč tolik vřelosti a zájmu? Jde o syrský lid, nebo spíše o peníze? Čtenáři si možná vzpomínají na americké kontraktory, kteří se napakovali na druhé válce v Zálivu. Že by teď něco káplo i nám? Jak hodnotit Mikdádovu cestu do ČR, která ostatně jako jediná členská země EU ponechala svou ambasádu v Damašku v chodu?
Nevím, kde začít. Vy říkáte „dokonce i Schwarzenberg“, ale to není na místě. Naopak, Karel Schwarzenberg ještě coby ministr zahraničí v rámci celé EU jako jediný odmítal „totální zničení“ Sýrie po libyjském vzoru, což značí, že díky němu byla Česká republika v tom válečnicky šíleném unijním spolku jediná při smyslech. Důvody, které ho k tomu vedly, jsem sice nějaké zaslechla, ale netuším, do jaké míry jsou reálné, a tak si je nechám pro sebe. Důležitý je nicméně fakt, že dokázal ustát tlak celé krvežíznivé EU, za což mu náleží respekt. A právě on také prosadil, že naše ambasáda v Damašku zůstala po celou dobu války otevřená a udržel v ní i skvělou diplomatku Evu Filipi coby velvyslankyni i s jejím týmem. Když po něm přišel – vůči Bruselu konformní – pan Zaorálek, objevily se pokusy „vyhovět“ některým cizím zájmům a celou akci zarazit (a možná se k tomu dodnes hledají sebemenší záminky), ale zatím se těmto lidem naštěstí nedaří.
Přitom je důležité si ale uvědomit, že ambasáda v Damašku a Eva Filipi se svými bohatými kontakty v Sýrii nezastupuje jen ČR, ale i EU a zájmy USA. Takže suma sumárum, Sýrie je to jediné, čím může být Česká republika v mezinárodních vztazích pro Západ důležitá. Čím jiným ještě můžeme zaujmout? Pravidelnými Zaorálkovými výpady proti Rusku? Děláte si srandu? Jinými slovy, pokusy celou tu poctivě budovanou strukturu v Sýrii zbortit, jsou ve skutečnosti jen pokusy o sabotáž zájmů České republiky. A to, že v rámci EU nejvíc prská Francie, která se cítí ublíženě, že se na jejím koloniálním „zadním dvorku“ pohybujeme zcela suverénně, zatímco ona ne? Jéžiš, ať si prská. Díky Schwarzenbergovi a posléze i kontinuálně jasnému názoru Miloše Zemana jsme si udrželi pozici, kterou nám dnes ostatní tiše závidí. A já osobně jsem na to hrdá, tím spíš, že důvodů k hrdosti na „Czechii“ obvykle moc není.
A z výše řečeného vyplývá i návštěva Fajsala Mikdáda a jeho „nediplomaticky“ vysoké přijetí v Praze. Obecně platí, že všechno je dnes o penězích. Američané „zrušili“ Irák a vrhli se na jeho rekonstrukci, protože jiných způsobů „produkování hodnot“ už je dnes pomálu. V běžném životě to známe třeba z koupě televize – nějakou si za nějaké peníze pořídíte, ale víte, že není stavěná tak, aby vydržela víc než pár let. A kdyby náhodou vydržela, tak vám změní kódování čehosi, takže si stejně budete muset koupit novou, abyste na jinak funkční televizi vůbec něco viděli. A stejné je to s válkami, jen v mnohem větším rozsahu – je potřeba něco zničit, aby vydělal zbrojní průmysl a na následné rekonstrukci vydělají i ostatní. Nicméně, na rozdíl od Iráku je v Sýrii jiná situace: stát nepadl, nakonec i s pomocí Ruska, Íránu (a Číny vzadu) přežil a dnes si vybírá, kdo se na zmíněné rekonstrukci bude podílet. Íránci a Číňané uvolnili spoustu miliard a Fajsal Mikdád do Prahy přijel stvrdit to, co mi už loni říkal v rozhovoru pro Literárky Bašár Asad, tedy, že rekonstrukce se bude týkat jen zemí, které Sýrii neničily, ale spolupracovaly s ní. Mimochodem, „irácký scénář“ byl pro Sýrii dopředu připravovaný, protože už před třemi lety se v USA začala tvořit konsorcia pro rekonstrukci válkou zničené Sýrie. Ironií osudu byl jednou z hlavních postav těchto aktivit například Wesley Clark, který proslul jako velitel útoků NATO vedoucích k „osvobození“ Kosova a posléze i jako významný investor v „demokratickém“ Kosovu… Pro něj opravdu platí princip „sám si zničím, sám si opravím, a vždy vydělám“.Zkrátka, pokud bude nyní mít ČR možnost podílet se na rekonstrukci Sýrie, je to jedině dobře. Příjemně mě přitom překvapuje, že tady v souvislosti s návštěvou pana Mikdáda nevznikla stejně hloupá aktivistická paranoia jako s čínským prezidentem. Že by za to mohl osobní podíl Karla Schwarzenberga?
Mimochodem, všiml jste si, že se tady o Číňanovi mele už přes měsíc? Nejsme my opravdu šťastná země, když nemáme žádná důležitější témata?
Barack Obama zavítal do Británie a do Německa. V Británii „soudružsky“ doporučil Britům, aby zůstali v EU. V Německu vychválil do nebes Angelu Merkelovou za její uprchlickou politiku, nazval ji „strážkyní Evropy“ a obhajoval smlouvu TTIP. Co ke každému bodu říci, stejně jako k celkovému dojmu cesty amerického prezidenta? Jaké skryté signály a detaily lze vypíchnout? A pokud jde o TTIP, někteří se obávají, že je to cesta k zaplavení evropského trhu geneticky modifikovanými potravinami... Že by nám, žertovně řečeno, odkráčela z talíře tříoká brambora?
Tříoká brambora zdrhající z talíře je fakt dobrá představa, a pokud to dokáže i po uvaření, tak paráda! Vsadím se, že by se k tomu v sadě začaly dovážet i nové speciální bramborové tasery… Dělám si legraci. Teda, doufám, že si dělám legraci.
Tak vážně. Barack Obama podnikl „rozlučkové turné“ po svých největších spojencích. Začal v Saúdské Arábii, kde ho na letišti odmítl přivítat král a tamní královská televize zatloukla i to, že vůbec přiletěl. Důvodem bylo, jak jsme o tom mluvili už minule, že se v USA zvažuje zveřejnění 28 utajovaných stran z oficiální zprávy o útocích z 11. září – a právě na oněch 28 stranách mají být důkazy o tom, že hlavní prsty tehdy patřily právě našim tmářským spojencům, Saúdům.
Pak Obama odjel do Británie, kde zastáncům brexitu pohrozil málem peklem, pokud Británie vystoupí z EU, a naštval tím i zastánce setrvání, protože ti se cítí ponížení, že je musí jezdit zpoza moře hájit zrovna Američan. No a v Německu mu 100 tisíc lidí v ulicích Hannoveru naznačilo, že smlouva TTIP není to pravé ořechové. Když pak Obama vychválil Angelu Merkelovou za její zvládnutí migrační krize… Co si s tím počít? Ve srovnání s realitou jsou věty, které zazněly, jen snůškou blábolů, svědčí ale o tom, že Angela Merkelová je prodlouženou rukou Washingtonu, který by rád otevřel cestu americkým korporacím a nechal je Evropu zaplavit tu frackingem, který nefunguje už ani v USA, jindy nebezpečnými chemikáliemi nebo geneticky modifikovaným hnusem a očividně i migrací. A že Britové dostanou sodu, jestli z téhle podivné evropské party vystoupí. Je zvláštní, že podpora pro TTIP mezitím padla nejen v Německu, ale i v samotných USA na nějakých 17 procent čili lidé už plně chápou, o čem že to ta „smlouva o volném obchodu“ vlastně je. A proč je třeba ji utajovat. Tu podporu zmiňuju jen tak, protože je jasné, že při schvalování TTIP „hlas lidu“ nikdo z mocných poslouchat nebude…
Minulý týden jste tureckého prezidenta Erdogana označila za někoho, kdo Evropu vydírá a „vždy si z ní rád urve další kus“. V relaci k výhrůžkám, že k nám pustí uprchlíky, pokud nedostane evropská víza pro Turky. Tento týden Erdoganův předseda parlamentu vyzval ke kodifikaci islámu v dosud sekulární turecké ústavě. Lze se tomu při současných trendech vlastně divit? Kam a jakou rychlostí se náš spojenec – Turecko – v kontextu podobných vztahů ubírá a jak bychom se podle toho měli zařídit?
Začíná to být opravdu bizarní – islamizovaná ústava, která, jak ujišťuje Erdogan, nezmění sekulární charakter státu. No paráda! V Turecku se šíří mnohoženství, Erdoganova manželka vychvaluje údajné přednosti harémů a vláda zvažuje, že zakáže alkohol, zatímco sám prezident se čím dál víc ve svých projevech opírá o Alláha coby hlavního ochránce a vůdce všech jeho kroků. Zakladatel sekulárního tureckého státu Kemal Atatürk se musí obracet v hrobě a půlka Turků, kteří nevolili Erdogana a jimž musí z toho všeho naskakovat husí kůže, má našlápnuto do Evropy.
Zdá se tedy, že to Erdogan s opětovným budováním „Osmanské říše“ míní vážně, byť čistě v teorii to zní opravdu bláznivě. A v rámci uhájení těchto velikášských a středověkých snů začala se Erdoganova vláda bránit vypovídáním nepohodlných zahraničních novinářů; a bere to opravdu důsledně a „napříč spektrem“ – rušení akreditací, vypovídání ze země nebo nevpouštění do země už se dotklo novinářů z Německa, Ruska, Holandska…
A za této situace vyrazila delegace lídrů EU v čele s kancléřkou Merkelovou do vzorového uprchlického tábora v Gaziantepu. Podle fotek z místa byli všichni náramně spokojení s tím, co viděli, ale nejvíc se usmíval turecký premiér, který je provázel. Nejspíš se mu hodně líbilo, když Donald Tusk varoval Evropu, aby Turky neprovokovala, a to v době, kdy i americká média psala o tom, že turecká armáda střílí syrské uprchlíky na hranicích… Naprosté zaprodání evropských hodnot v přímém přenosu.
Upřímně řečeno, kdyby mi někdo třeba ještě před pěti lety tvrdil, že bude Ankara islámská a přitom dokáže držet celou EU pod krkem, tak si budu myslet, že se úplně zbláznil. A najednou je to tu. Přitom nesmíme zapomínat, že Barack Obama právě za tuto politiku Angelu Merkelovou tak vychválil, takže lze předpokládat, že silné Turecko a slabá, manipulovatelná Evropa Americe v jejích geopolitických úvahách z jakýchsi důvodů zrovna vyhovuje.
Cesta ven z toho všeho je složitá. Na jedné straně je tu neoddiskutovatelná „migrační zbraň“, na jejíž spoušti má Turecko prst, na druhé straně jsou nikým nevolení lídři EU, jichž se nelze zbavit, aby mohli být nahrazeni někým, kdo by byl s to razit nějakou sebevědomou politiku… Projekt Evropské unie se v každém případě znovu a znovu diskredituje, fakticky s každým dalším dnem. Není pak až tak velký div, že v rakouských prezidentských volbách kandidáty „klasických“ stran drtí odpůrce Unie Hofer… Příklon k nacionalismu bude podle všeho jakousi jednotící reakcí, kterou uvidíme ve více zemích EU. Je to nejspíš pochopitelné, protože – jak je EU v současnosti nastavená – prostor pro jinou reakci vlastně ani neexistuje. Současně je to ale i nešťastné – přesun z jednoho unijního extrému k jinému extrému, nacionalistickému, nutně vyvolá jen další problémy.
České úřady v minulých dnech neprodloužily akreditace dvěma postarším ruským novinářům, kteří v Česku dlouhodobě působili a kteří se míní bránit proti nařčením ze špionáže či jiné „protičeské“ činnosti. Lze čekat, že ruské úřady vypoví na oplátku některé naše korespondenty v Rusku. Co lze cítit z celé věci? Zaslouží si zmínění ruští novináři vypovězení? A na oplátku zasluhují si vypovězení z Ruska např. Miroslav Karas či Martin Dorazín? Mimochodem jako perličku můžeme uvést, že český občan jménem Petr Michalů emigroval do Ruska a požádal o politický azyl.
Naše vláda příčiny vypovězení ruských novinářů utajuje, a tak motivy, které ji k tomuto kroku vedly, neznáme. Samozřejmě, pokud vlády obecně něco – tím spíš v tak „nehořlavém“ případě, jako je vypovězení dvou novinářů – utajují, otevírají tím jen prostor ke spekulacím, včetně zpochybňování svých kroků. Na mne osobně to dělá dojem nějakého našeho kapricu. Něco jako „Zeman nás táhne na Východ, tak ukážeme, zač je toho loket“. Ruská vláda už oznámila, že českého kroku „lituje“ a tak podobně, ale důležité je, že avízovala, že bude postupovat recipročně. Z čehož by pro změnu vyplývalo, že „padnou“ dva ze tří českých novinářů, kteří jsou aktuálně v Rusku akreditováni. Netroufám si tipovat, kteří to budou, nebo zda opravdu půjde o princip „dva za dva“. Ale myslím, že mezi nimi nebude Jiří Just, který píše pro Aktuálně a podle svých nedávných reportáží ze Sýrie letěl do Latakie a Palmýry rovnou z Moskvy s ruskými ženisty. Možná se pletu, ale podle těch reportáží má v Moskvě pevnou pozici.
Co se týče pana Michalů, nevím, co dodat. Snad, že každý ať si žije, kde chce.
Když jsme u těch emigrací, pražský exprimátor Jan Kasl v souvislosti s politikou Miloše Zemana a celkovou politickou situací sdělil, že kdyby byl mladší, odjel by ze země a zařídil si život někde jinde. Opravdu je to tu tak hrozné, krátce řečeno? Kam vlastně v tomto světě ještě emigrovat?
Osobně mám za to, že odkaz na mladší věk je jen výmluva, protože ve skutečnosti není mnoho možností, kam odsud odjet. Na Západě je krize a pokud nemáte spoustu peněz dopředu, tak migrace tímto směrem nemá velký význam. Na Východě mají také své problémy a navíc je to „ten“ Východ, že. Na Severu je zima, na Jihu horko…
Vážně, stejný problém – a vůbec ne kvůli Zemanovi – začíná být častým tématem diskusí i mezi mými známými a každý si nakonec vygeneruje teoretický cíl podle svých preferencí. Já obvykle cynicky navrhuju Sýrii, protože spousta tupých islamistů už se hlásí o azyl v Evropě a ten jim bude postupně a tupě poskytnut. V kostce to znamená, že v Sýrii zůstanou spíš ti normálnější a s nimi i nutně i pár opuštěných vilek. A tajným trumfem může být třeba takové Mongolsko – necelé tři miliony lidí na milionu a půl kilometrů čtverečních! Tam prostě prostor pro nově příchozí být musí! A navíc z něj Číňani a Rusové chtějí udělat velkou průmyslovou zónu na nové Hedvábné stezce. Takže by tam za nějakou chvíli mohla být i práce…
Ve skutečnosti nevím, kam zdrhnout, ale vím, že o tom přemýšlí čím dál víc lidí. A to napovídá, kam jsme se to po pětadvaceti letech „budování demokracie“ dostali.
Počmárané kavárny. Jestli vás to téma alespoň trochu baví...
Na počmáraných kavárnách mi přijde nejzajímavější, že jsou dalším případem v řadě – třeba po útoku na Kliniku nebo tehdejších „událostech“ po protiislámské demonstraci v Praze – kdy poměrně značná část lidí nevěří „narativu“ a přichází s nejrůznějšími konspiračními teoriemi. Jako by lidé po pětadvaceti letech „budování demokracie“ ztráceli víru ve stát. Paradoxní je, že obvykle mají stát a vládu za bandu neschopných loutek, ale přitom jim připisují nejrůznější „false flag“ operace, které už ale nějaký ten kus fištrónu a prohnanosti vyžadují. Fakt nevím, jak to všechno je nebo jak to bylo, nijak hloubkově to nezkoumám, ale je jasné, že tu máme nebezpečný fenomén nedůvěry a k tomu stát, jehož představitelé očividně nejsou s to důvěru lidí obnovit. S tím úzce souvisí skutečnost, že lidé přestávají věřit mainstreamovým médiím, která jsou vesměs v rukou oligarchů nebo hájí zájmy establishmentu „jen tak“, z principu a setrvačnosti, a to nejen u nás. Nedávno jsem zahlédla statistiku, že se to týká asi 50 procent Američanů, v Německu se už pro změnu vžil pojem „prolhaná média“.
Pokud vše bude pokračovat tímto směrem – a nic nenasvědčuje tomu, že by byl na obzoru nějaký obrat k realitě – musí v určitém bodě nastat jakási anarchie. Ale protože anarchie, přinejmenším v teorii, pro své fungování potřebuje inteligentní a vysoce disciplinované lidi, kterých je ale obecně hodně málo, tak nás nečeká nic pěkného. Samotná negace věcí stávajících je totiž málo na to, aby mohlo vzniknout něco konstruktivního.
A na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Zajímavé bude například jednání o bezvízovém režimu pro Ukrajince, které by mělo během pár dní přijít. Pokud si „bruselští“ prosadí svou, máme tu další migrační vlnu jako hrom…
Článek obsahuje štítky