INFO Times24

Ze začátku si musíme položit otázku, co to vůbec moderní demokracie je. Podle Roberta Dahla má demokracie tyto zásadní kladné důsledky: 1) Zabraňuje vzniku tyranie; 2) Zajišťuje základní práva; 3) Zajišťuje všeobecnou svobodu; 4) Umožňuje lidem, aby rozhodovali sami o sobě; 5) Umožňuje mravní samostatnost; 6) Umožňuje rozvoj člověka; 7) Chrání základní osobní zájmy lidí; 8) Zajišťuje politickou rovnost; 9) Usiluje o mír; 10) Usiluje o prosperitu 2001, s. 46)

Když vezmeme díla předních teoretiků moderní demokracie, pak to, co Dahl považuje za polyarchii najdeme v jakési syntéze jejich děl. Jedná se zejména o Jeana-Jacquese Rousseaua, Alexise de Tocquevilleho a Johna Stuarta Milla.

Za praotce myšlenky moderní demokracie můžeme bezesporu považovat právě Rousseaua. Nicméně ten byl na svou dobu až příliš radikální, neboť pojem demokracie chápe doslova jako vládu lidu. Sám Rousseau tvrdí, že: „demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi.“ (cit. dle Cabada, Kubát, 2002, s. 353).

Rousseau mluví zejména o suverenitě lidu. Podle něj existuje určitá „obecná vůle“, kdy lid, jako celek, požaduje něco jiného než člověk-jednotlivec. Z toho pak vyplývá, že jednotlivec nemůže předat svou vůli druhému jednotlivci a tím pádem se nechá jenom velice těžko zastupovat. „Každý zákon, který lid osobně neschválil, je neplatný; není to zákon.“ (cit. dle Cabada, Kubát, 2002, s. 354). Rousseau tím položil základy přímé demokracie a demokracie totalitního typu.

Alexis de Tocqueville „objevil“ pro Evropu americkou demokracie, když ji zevrubně popsal během svých dvouletých cestách po Spojených státech. I když byl aristokratem, pochopil princip demokracie jako výhodu pro všechny občany: „Stát jako celek bude možná méně skvělý, méně slavný, méně silný, ale většina občanů se zde bude těšit lepšímu osudu a lid bude klidný, ne proto, že by se vzdal naděje na něco lepšího, ale proto, že jeho osobní zájem splývá se zájmem obecným.“ (de Tocqueville, 1992, s. 14)

Přesto má americký systém demokracie podle Tocquevilleho jednu obrovskou nevýhodu – tyranii většiny. Ve jménu většiny a rovnosti je dle něj potlačována svobodná individualita a to vede k teroru většiny a demokratickému despotismu. Je zajímavé, že tento problém řeší teoretikové demokracie a politologové do dneška. Zda je lepší taková demokracie, která upřednostní drtivou válcovitost většinu, nebo demokracie, která bude brát ohled i na menšinu přes možnou zdrcující kritiku většiny.

John Stuart Mill je představitelem klasické liberální teorie. Mill byl radikálním přívržencem svobody jednotlivce, jehož nezadatelné právo je řídit si svůj život nezávisle na rozhodnutí společnosti. „Práva a zájmy kteréhokoli člověka budou chráněny před nevšímavostí tehdy, když daná osoba bude sama schopna a připravena se za ně postavit. (…) Lidé jsou v bezpečí před zlem v rukou jiných jen natolik, nakolik mají moc se sami před ním ochránit a nakolik se skutečně ochraňují.“ (cit. dle Dahl, 2001, s. 52)

Mill, stejně jako Tocqueville, se obává (i když v daleko větší míře) tyranie většiny. Cílem, jak toto obejít, je reprezentativní demokracie. Takovýto druh demokracie je zřízení, kde lid vykonává prostřednictvím volených zástupců kontrolní moc nad veškerou činností vlády. Takový parlament však nemá zasahovat do správy státu, či formulovat návrhy zákonů, které schvalují. (Cabada, Kubát, 2002, s. 361).

Pro takový parlament navrhoval Mill všeobecné volební právo pro všechny vrstvy obyvatelstva, i když se obával volebního práva pro dělnické vrstvy, přesto lze vzít v úvahu jeho citát, který se právě dělníků zastává: „Pohlédne parlament, nebo alespoň nějaký jeho člen, někdy, třeba jen na malinký okamžik, na jakýkoli problém očima pracujícího člověka? Pokud se objeví nějaká věc, na níž jsou nějakým způsobem zainteresováni dělníci, je vůbec někdy při jejím posouzení brán v úvahu jiný názor než názor zaměstnavatelů?“ (cit. dle Dahl, 2001, s. 73) Pro volby do parlamentu pak doporučoval systém poměrného zastoupení dle metody Thomase Hara.

V praktickém pojetí moderní demokracie se v počátcích proti sobě utkali dvě alternativy: pojetí přímé demokracie a reprezentativní demokracie.

Přímá demokracie (někdy též označována jako monistické pojetí), je tehdy, když je moc lidu koncentrována – a jako takové je chápáno spíše jako nerealizovatelný ideál, jenž se objevuje pouze v konceptu plebiscitní demokracie. (Říchová, 2002, s. 38)

Toto pojetí vyzdvihoval Rousseau, ale v moderních zřízeních je velmi těžké něco takového uskutečnit. Jedinou vyjímkou je Švýcarsko, kde se hlasuje referendem už od roku 1802. Dnes ve Švýcarsku existuje celá řada různých druhů referend či lidových iniciativ. Přesto se i ve Švýcarsku pomalým plíživým tempem začíná ujímat spíše zastupitelský model.

V ostatních vyspělých zemích se s formou přímé demokracie můžeme setkat jen prostřednictvím referend. I tak se ve státech západní Evropy uskutečnilo v letech 1918-1995 celkem jen 145 referend. (Říchová, 2002, s. 48)

Reprezentativní demokracie (pluralitní pojetí), odpovídá tradici liberální demokracie. Formálním výrazem pluralistického pojetí je zastupitelská demokracie, která patří k běžným formám demokratické vlády v současné době. (Říchová, 2002, s. 38)

V takovémto systému si lid volí své reprezentanty, kteří pak jednají a rozhodují „jako lid“. Lid na své reprezentanty přenáší fakticky část svých kompetencí a oni se pak v takto vymezeném prostoru mohou chovat autonomně. Důležitou strukturou jsou v tomto systému politické strany, které se podílejí na výběru reprezentantů a následně i plní funkci reprezentace zájmů v zastupitelských orgánech moci. (Říchová, 2002, s. 45)

Není třeba dlouze vysvětlovat, že zastupitelský model se stal celosvětově nejrozšířenější pro svou jednoduchost (i lepší manipulovatelnost). Zároveň se ale tento model stal jedním z pilířů polyarchie. Podle Dahla je výraz demokracie vyhrazen pro ideál – demokracie je to, k čemu se reálně systémy vztahují, ale čeho nejsou schopny nikdy dosáhnout. Pro reálné demokracie, tj. „moderní zastupitelské demokracie se všeobecným volebním systémem“ se všemi jejich nedostatky a odchylkami od ideálu, užívá termín polyarchie. (Říchová, 2002, s. 34)

Co podle Roberta A. Dahla, tvůrce a propagátora tohoto termínu, vyžaduje rozvinutá moderní demokracie?

1) Volené státní činitele; 2) Svobodné, spravedlivé a časté volby; 3) Svobodu projevu; 4) Alternativní zdroje informací; 5) Svobodu shromažďování a sdružování; 6) Občanství zahrnující všechny dospělé lidi (inkluzivní občanství). (Dahl, 2001, s. 81)

Základní kritéria polyarchie vymezil Dahl takto: Ve volbách každý volí, hlas každého jedince má stejnou váhu a vítězí ta alternativa, která získá nejvíce hlasů. Před volbami si každý jedinec může svou alternativu vybrat a o všech možnostech jsou všichni stejně informováni. Po volbách vůdcové, jenž získali nejvíce hlasů, nastupují na místa těch, jež získali hlasů méně a příkazy zvolených funkcionářů se plní. Mezi volbami se všechna rozhodnutí, která jsou v tomto období učiněna, podřizují rozhodnutím učiněným při volbách. (Říchová, 2000, s. 164-5) Aby systém co nejlépe fungovat je třeba, aby každé z těchto kritérií bylo splněno absolutně.

Pro vyslovení obecných postulátů studoval Dahl všechny relevantní podmínky ve vazbě na dva ukazatele – liberalizaci a univerzálnost, kde liberalizace je právo opozice účastnit se na politickém procesu a participace právo podílet se na rozhodování a účastnit se politického života ve společnosti.

Zatímco Velká Británie měla na konci 18.století vysokou hodnotu liberalizace a nízkou participace, pak bývalý SSSR měl vysokou hodnotu participace, ale nulovou liberalizaci. Polyarchie pak stojí na maximálním možném průsečíku obou hodnot. (Říchová, 2000, s. 166-7)

Z hlediska historického vývoje polyarchií vymezil Dahl tři základní období: 1776-1930, 1950-1959 a 80. a 90. léta. Každé období, které je napočet polyarchií po většinu období stabilní je zakončeno mohutným nárůstem. A tak zatímco v roce 1879 byl počet polyarchií pouhých 7%, dnes dosahuje takřka 60%. (Říchová, 2000, s. 168)

I přes kritiku některých politologů, že Dahl zavedl jen nový pojem a nic tak objevného nepřinesl, je nutné si uvědomit, oceňují kritikové empirické hodnocení stanovených kritérií demokratičnosti. Díky tomu mohou instituce sloužit jako odpovídající ukazatele, jejichž prostřednictvím lze kvalitu polyarchie v reálném světě poměřovat. (Říchová, 2000, s.174-5)

Moderní demokratická společnost je i přes některé nevýhody a občasné zaskřípání tím nejlepším možným zřízením, které člověk na své dlouhé pouti zatím dokázal vymyslet.

Autor:  Mgr. Jindřich Čermák