Ó, komunisto, požehnej nám!
Bylo by logické, kdyby sociální demokraté v očekávání kandidatury Miloše Zemana místo hry na primárky rovnou nasadili silného kandidáta - Jana Švejnara. Tím spíš, že Švejnar měl už leccos "odpracováno" z minulé prezidentské volby, v níž svedl s Klausem rovnocenný souboj.
Miloš Zeman a Jiří Dientsbier
Vzpomínáte? Jedním z argumentů pro přímou volbu prezidenta bylo: Aby o hlavě státu nerozhodovali komunisté, jak jsme to zažili při volbě Václava Klause. Teď tedy jdeme do plebiscitu, a co nevidíme? Hned dva prezidentští kandidáti, Dienstbier a Zeman, se přetahují o podporu KSČM a mohou se přetrhnout, aby jednomu z nich udělil Filip komunistické požehnání.
Který to bude? Komunisté se tváří tajuplně a vychutnávají si situaci, kdy mohou oba pány blahosklonně kádrovat. Bylo by ale překvapením, kdyby o víkendovém sjezdu, během něhož se mají rozhodnout, nepodpořili Miloše Zemana.
Už jenom proto, že kolem Zemana se točí řada aktivních členů KSČ z dob pozdní normalizace, kteří určitě nebudou propastně vzdáleni Filipovi a jeho soudruhům. A zdaleka nejde jen o Miroslava Šloufa nebo bývalého velitele tankové divize generála Zbytka. Ale třeba i expředsedu JZD Slušovice Františka Čubu.
Komunisté ale možná uvažují ještě jinak: Když podpoří Zemana a ten se dostane na Hrad, mohla by se Strana práv občanů se svým prezidentem v zádech vyšvihnout do parlamentu. A stala by se pro až dosud izolovanou KSČM velmi přirozeným spojencem. Tahle představa by tak měla vyděsit leckoho, zejména však sociální demokraty.
Názorový server HNDialog najdete také na Facebooku ZDE
Divné hrátky s profesorem
Přitom volební strategie Lidového domu je nepochopitelná. Sobotkovi s Haškem muselo být jasné, že Miloš Zeman si nenechá protéct šanci přímé volby mezi prsty. A že v mítincích na náměstích spočívá jeho síla, kterou neztratil ani lelkováním na Vysočině, s tím také měli počítat.
Za této situace bylo logické, kdyby namísto hry na primárky vedení rovnou nasadilo jediného vskutku silného kandidáta, kterého měli k dispozici - Jana Švejnara. Tím spíš, že Švejnar měl už leccos "odpracováno" z minulé prezidentské volby, v níž svedl s Klausem rovnocenný souboj. A zrovna tak rovnocenný souboj mohl teď svést se Zemanem.
Na tom nic nemění ani to, že sám Švejnar nakonec vzbuzoval rozpaky a údiv svým nekonečným váháním. S ním ale začal, až když ho vedení ČSSD nesmyslně postavilo do konfrontace s mladým Jiřím Dienstbierem.
Profesor z Ameriky by ale hlavně nemusel chodit na námluvy do komunistického domu v ulici Politických vězňů. Jeho záběr by totiž sahal i hodně do středových voličských vod. Možná právě mezi ty voliče, jež může odradit Dienstbierovo poklekávání před Vojtěchem Filipem.
Dilema hradní mučírny
Podobně přízemním způsobem ovšem vybírali svého prezidentského uchazeče i občanští demokraté. Až dospěli ke kandidátovi z nouze - Přemyslu Sobotkovi. Ten se v době, kdy ODS obestírá pověst nejúplatnější strany, položil veřejnosti na lopatu s dvojsmyslným heslem: "Naše země, naše pravidla." Pak se ovšem nemůžeme divit, že se do role středopravicového kandidáta na prezidenta vpravuje Jan Fischer.
Pokud tedy nedojde v horké fázi kampaně k nějakému podstatnějšímu obratu, může nás v lednu potkat pro leckoho mučivá volba: podpořit na Hrad normalizačního komunistu Jana Fischera, nebo Miloše Zemana - jehož kryptovláda s ODS umožnila průnik do politiky i mafiánům. O tom, kdo z těch dvou by byl pro stát větší ostudou a nebezpečím, se vyplatí už teď přemýšlet.