Americká bezpečnostní rada zažila v posledních dnech menší zemětřesení. Když ani ne po měsíci od jmenování rezignoval kvůli podezřelým vazbám na Rusko prezidentův poradce Michael Flynn (psali jsme zde), zaplnil jeho místo přechodně generál Keith Kellogg (více zde).
Fotogalerie |
Donald Trump chtěl pak na místo dosadit penzionovaného viceadmirála Roberta Harwarda, ten však překvapivě nominaci odmítl. „Po čtyřiceti letech v armádě jsem v jedinečné pozici mít konečně trochu času pro sebe,“ vysvětlil rozhodnutí.
Znovu tak rozdmýchal neklid, který utnul až generál Herbert R. McMaster, který v pondělí přijal Trumpovu nabídku a bude se o křeslo národního bezpečnostního poradce ucházet (více čtěte zde).
Nominace veterána válek v Perském zálivu, Iráku i Afghánistánu vzbudila veskrze pozitivní ohlasy. The New York Times charakterizoval McMastera jako „respektovaného vojenského stratéga, který odmítl konvenční myšlení a pomohl otočit válku v Iráku v jejích nejtemnějších dnech.“
Nadšení z výběru nového poradce netajil ani John McCain, republikánský senátor z Arizony, který jinak vystupuje jako jeden z hlavních kritiků Trumpovy administrativy. „Nedokážu si představit lepší a schopnější národní bezpečnostní tým, než ten, který máme teď,“ uvedl bývalý kandidát na prezidenta a samotného McMastera na Twitteru označil za „muže s ryzím intelektem, charakterem a schopnostmi.“
Poradcem byl i Kissinger
Proč však vzbuzuje výběr jednoho z prezidentových poradců takový rozruch? „Národní bezpečnostní poradce vždy soupeřil s ministrem zahraničních věcí. Často se pak ministerstvo zahraničí mohlo cítit, že je ve stínu. To se stalo například v počátku 70. let, kdy byl poradcem Henry Kissinger. Každý dnes zná Kissingera, ale nikdo už si nepamatuje Rogerse, který byl tehdy ministr zahraničí,“ vysvětlil politolog Jan Hornát z Ústavu mezinárodních vztahů.
Úloha bezpečnostních poradců přitom není v zákonech nijak specifikována a náplň práce tak závisí především na hlavě státu. „Záleží na každém prezidentovi, jakou váhu tomuto úřadu dává. Rada slouží jako malé ministerstvo zahraničí uvnitř prezidentské kanceláře, přičemž si tam (prezident) může nominovat koho chce a nemusí se na nikoho ohlížet,“ popsal dále Hornát.
Kromě udílení rad spočívá funkce podle Hornáta například v přípravě zahraničních cest prezidenta. Server Foreign Policy popisuje poradce jako někoho, kdo má poslední slovo, než prezident přikročí k činům. Musí být také schopný jednat s prezidentem na rovinu a prezentovat mu věci „bez obalu“.
McMaster by s tím neměl mít problémy, tvrdí třeba generál Dave Barn, který zná navrhovaného poradce řadu let. Podle něj si McMaster nebude brát při výkonu funkce žádné servítky. „Nepochybuji, že bude denně chodit za šéfem a říkat mu drsné věci, které možná nebude chtít slyšet. Podle mě ho však prezident s tímto očekáváním přijal,“ cituje Barna magazín Politico.
Zatímco Flynn podporoval prezidenta už během kampaně, McMaster na něj až doposud neměl žádné vazby. Trumpa přesto zaujal. „Je respektovaný všemi v armádě a my jsme poctěni, že ho máme,“ řekl prezident po jeho jmenování.
Ostruh získaných v armádě si Trump cení. McMaster není ostatně prvním vojenským hodnostářem v jeho týmu. Hodnost generála má ministr obrany (o něm více zde) a ministr vnitřní bezpečnosti (více zde). „Můj osobní názor je takový, že ho přitahují šarže. Když to řeknu zjednodušeně, jsou to všechno tvrdí chlapíci, kteří si jen tak nenechají do něčeho kecat a mají za sebou tvrdou zkušenost. Nepreferuje lidi s teoretickými znalostmi, ale spíše s praktickými zkušenosti,“ myslí si Hornát.
Chytrý voják nedotčený politkou
McMaster se narodil v Pennsylvánii, absolvoval vojenskou akademii ve West Piontu a v 80. letech vstoupil do armády. Od počátku kariéry si s sebou nese pověst určitého narušitele stávajících pořádků. Jako mladý důstojník kritizoval generální štáb ohledně postupu během války ve Vietnamu, výtky na adresu tehdejšího vedení shrnul v dizertační práci a později také v knize Dereliction of Duty (Zanedbání povinnosti).
V roce 1991 se zúčastnil války v Perském zálivu a na bitevní pole se vrátil i v roce 2004 v rámci mise v Iráku. Spolu s generálem Petraeusem přepsal metodiku protipovstaleckých operací, jež armáda pod heslem „vyčistit, udržet, postavit“ následně aplikovala. Postup spočíval ve „vyčištění“ měst od vzbouřenců a následného uhájení pozic po dobu nezbytnou k získání podpory u místní populace a vybudování lokálních bezpečnostních složek, které po odchodu vojsk převezmou kontrolu nad danou oblastí.
McMaster při nasazení v Iráku osobně vedl operaci na dobytí města Tal Afar, kde následně zmíněnou doktrínu uplatnil. Generál Petraeus, který byl údajně na post bezpečnostního poradce také zvažován, označil McMastera za „skutečného strategického myslitele a vůdčí osobnost s vynikajícími organizačními schopnostmi“.
V roce 2014 zařadil McMastera časopis Time do stovky nejvlivnějších osobností světa a označil ho za jednoho z autorů moderní americké armády.
Zatímco bitevní pole zná čtyřiapadesátiletý veterán dobře, na politickém bojišti ve Washingtonu je nováčkem. Otázkou nyní je, zda pro něj tato skutečnost bude spíše přítěží, či výsadou.