JUDr. Emil Hácha se narodil v Trhových Svinech, vystudoval právnickou fakultu UK. Byl dlouhá léta předsedou Nejvyššího správního soudu. Byl znalcem anglosaského práva, rovněž překladatelem /Tři muži ve člunu od J.K.Jeromeho/. Nebýt druhé světové války a expanse nacismu, ukončil by svou životní pouť jako starý vážený muž.
Jeho posledních 7 let života bylo však zcela odlišných od jeho představ. Po abdikaci Edvarda Beneše byl velkou většinou parlamentu zvolen třetím presidentem Československé republiky a to v době, kdy byly již odtrženy Sudety a na Slovensku sílily separatistické tendence. Jako vzdělaný muž, výrazně apolitický, musel vědět, že svým "přijímám" na sebe bere velmi těžký kříž. Přesto to udělal.
Další jeho osud byl již plně v režii nacistů. Ještě 14. března 1939 odjížděl do Berlína jako president státního útvaru, zpět se vracel již jako "protektorátní president" do vojsky okupované vlasti. I přesto, že fakticky nevládl, se ze své pozice zasazoval o zmírnění nacistických represí vůči mládeži, spolupracoval s odbojem ve Velké Británii a expresidentem Benešem. Málo se ví, že odmítl přísahat věrnost nacistům, že svým odvážným postojem zachránil mnoho mladých lidí z nacistických věznic a před smrtí v koncentračních táborech. Podstatný zlom nastal po atentátu na R. Heydricha, kdy již nebyl schopen zastavit běsnící teror okupantů. V té době to byl zlomený starý muž, kterého nacisté uchovávali ve funkci a při životě jen pro jakousi svou zvrhlou potřebu zdání normálního systému. Trpěl pokročilou arteriosklerosou mozku, která většinou již neumožňuje brilatní analytické úvahy.
Po osvobození v květnu 1945 byl zatčen a krátce poté ve vězení zemřel.
JUDr.Emil Hácha bývá často označován jako zrádce a to zcela neprávem. Tohoto muže stihlo opovržení české společnosti, která potřebovala po osvobození v květnu 1945 najít viníka svého většinově velmi pasivního postoje k okupantům, mnohdy i vykoupení ze svého denunciantství a kolaborace. Podobně se chovali staří Židé, kteří své hříchy přenesli na černého kozla, jehož poté vyhnali do pouště zemřít. K tomuto postoji přispěl svým mlčením i Edvard Beneš. I on mohl mít důvod popřít svého předchůdce, neboť jeho předválečná politika skončila naprostým selháním. Vlivem jeho ješitnosti se poválečný vývoj českého a slovenského národa dostal pod vliv komunistů, z něhož se doposud plně nevzpamatoval. Na rozdíl od JUDr. Emila Háchy má JUDr. Edvard Beneš svůj vlastní zákon o zásluze pro stát.
Nabízí se rovněž srovnání s Ludvíkem Svobodou, který - vzdor jednotnému protiruskému vzepětí národa - zradil svůj stát v Moskvě v roce 1968 podpisem okupačních protokolů, čímž dal Brežněvově anexi ČSSR legální punc. Z neznámých důvodů se o tomto jeho kroku příliš nemluví, přitom označení tohoto jeho přístupu pojmem zrada není přehnané.
Je snadné být presidentem v době rozkvětu společnosti, která není nikým i ničím ohrožována. JUDr.Emil Hácha vstoupil do československých dějin jako člověk, který vědomě podstupuje předem prohraný zápas, v situaci, kdy není žádné dobré řešení. V tomto nerovném zápase obstál se ctí a měl by být pro poučení více zmiňován. Český i slovenský národ mu to dluží.