Není vše z populární kultury jen odsouzeníhodný odpad. Kýč v ní sice dominuje, ale občas se v něm jako brilianty na smetišti vyjímají tvůrčí, svěží a inspirující počiny. Mezi ně patří americký animovaný televizní seriál Simpsonovi, z nějž i za sto let bude možné čerpat informace o současnosti.
Obzvlášť „geniální“ na něm je, že nadsázka reality ji trefně postihuje a nově utváří. V jednom z mnoha dílů seriálu Líza Simpsonová, nepravděpodobně nadaná a idealistická dcera nenadaného a veskrze vyčůraného otce, pochybuje o americké demokracii – dávno před Donaldem Trumpem.
Nebyl by to tento seriál, v němž je vše možné, kdyby pomoc nebyla v dohledu. A stejně jako při poplachu hasičů sjíždějí právníci v oblecích po tyči a jejich záchranný vůz se s mohutným houkáním sirén řítí k nebohé Líze. Jde totiž o vteřiny a věc je vážná – jedné americké holčičce hrozí ztráta víry v demokracii!
Klání o hlasy voličů
Hrůza domyslet, pokud by se uvedené mělo stát v západní společnosti normou. Neslyšeli bychom totiž zřejmě nic jiného než ječivý zvuk houkaček záchranných vozů beznadějně uvízlých v dopravních zácpách vyvolaných tím, že by všechny byly permanentně v akci, a ani to by nestačilo. Vždyť kolik lidí těšících se z demokracie v ni ztrácí víru.
V kláních o hlasy voličů spíše vítězí mistři v surfování na vlnách jimi často vzedmutých emocí, nestydatí exhibicionisté a obtěžující egomaniaci než věcní a službě státu oddaní lidé
Paradoxně nejhorší dění by zřejmě nastávalo v situacích, které jsou největším svátkem demokracie – bezprostředně po volbách. Zejména nebozí elitářští kavárníci by stále častěji potřebovali nepřetržitou péči v reakci na poznání, že se většina jejich spoluobčanů rozhodla svěřit moc v zemi osobám s prapodivnou minulostí a ještě prapodivnějším současným chováním, a to navzdory, či hůře „díky“ tomu, že na tyto skutečnosti byli při volební kampani upozorňováni.
To je zejména v uplynulých letech spíše nikoliv neobvyklý stav demokracie než paradox. V kláních o hlasy voličů totiž spíše vítězí mistři v surfování na vlnách jimi často vzedmutých emocí, nestydatí exhibicionisté a obtěžující egomaniaci než věcní a službě státu oddaní lidé. Těm prvním tato „podivná kvalifikace“ umožňuje dosíci moci, jíž pak vytvářejí své zemi – v lepším případě – zbytečné problémy, ti druzí by stát řídili mnohem lépe, na tomu odpovídající pozice však mohou v současné dryáčníkům přející době zpravidla zapomenout.
Svázané ruce
Existuje i další problém demokratického vládnutí – v ideálním případě to totiž není jen soubor pravidel, ale i hodnot, který by měl obecný konsenzus vyznávat, a v němž přednosti pravdy a lásky k bližním tvoří nikoliv poslední, zanedbatelnou položku. A zde je i kámen úrazu – ti, kdo chápou demokracii jen jako formální pravidla hry, se tomu mohou pošklebovat – platí pouze volební vítězství, lhostejno, zda pomluvou a lží. Tomu nemůže druhá strana kvůli sebeomezení „přirozenou slušností“ konkurovat.
Jak svého času připomněl prezident Václav Havel to, nač neustále v poslední době narážíme – ten, kdo to myslí s demokracií upřímně, má nezřídka svázané ruce, ten, kdo ji chce použít (a možná i zneužít) pouze pro své privátní cíle může v podstatě vše
Jak svého času připomněl prezident Václav Havel (1936–2011) to, nač neustále v poslední době narážíme – ten, kdo to myslí s demokracií upřímně, má nezřídka svázané ruce, ten, kdo ji chce použít (a možná i zneužít) pouze pro své privátní cíle může v podstatě vše. Jak řekl náš jiný a první prezident: „Demokracii bychom už měli, teď ještě ty demokraty.“ Na první pohled o ně není nouze, „zaklínání se demokracií“ patří ke koloritu.
Na jedné straně je to možná dobře, na té druhé je třeba o to pečlivěji sledovat, zda ji její zapřisáhlí obhájci netunelují do vyprázdněné fasády, jež se podobá jednou za čas pořádanému zápasu v bahně (každý úder povolen) zvanému volební proces. Obzvlášť důmyslně si v tom počínají stoupenci přímé demokracie, kteří by v důsledku dnešní situace zápasili v populisticky oplácaném bahýnku nejraději co nejčastěji, nejlépe permanentně.
Něco jiného…
Z formálního hlediska teorie demokracie tomu není příliš co vytknout, naopak, hlas lidu by zněl v referendech prakticky permanentně, co na tom, že zmanipulovaný strašením a lhaním, jak je to zatím jen jednou za čas ve volbách. Až rouhavě proto po prezidentech přichází na mysl Otec národa František Palacký (1798–1876), jenž stoupencem všeobecného volebního práva nebyl, naopak podle něho jeho rozšíření mimo vzdělané a bohaté přivede k „hovadismu“.
Nebylo by lepší zkusit něco jiného než demokracii – než v nervy drásajících sekvencích vidět po mnoha volbách u nás i ve světě její postupnou erozi k oligarchicko-autoritativním režimům?
Nebylo by lepší zkusit něco jiného než demokracii – než v nervy drásajících sekvencích vidět po mnoha volbách u nás i ve světě její postupnou erozi k oligarchicko-autoritativním režimům?Naše planeta se údajně stane neobyvatelnou až za půl miliardy let (a i kdyby mnohem dříve), proč se do té doby vázat historií pouhých několika tisíciletí a nezkusit něco lepšího?
Už tu houkačku záchranného vozu slyším, a věc je nadmíru vážná – jeden stárnoucí pán ztrácí víru v demokracii, ba co hůř, pohrává si nejspíše s myšlenkou nastolit dle platónského vzoru tyranidu moudrosti, fakticky K-K-K (nikoliv Ku-klux-klan) – „Krutovládu kosmopolitní kavárny“.
Osvícený absolutismus
Snad nebude tak zle. Rád bych toho pána vzal v ochranu, byť se z jeho původního velkého salámového špalku víry v demokracii ukrojilo po mnoha důležitých volbách doma i v zahraničí už hezkých pár koleček, navzdory tomu o vládě moudrých neuvažuje, a to z prostého důvodu – netuší, jak ji legitimně nastolit. A právě okolo otázky legitimity se vše točí.
Možná se „osvícený absolutismus“ někdy hodí víc než „liberální demokracie“, která však jediná dává lidským bytostem vědomí jedinečné důstojnosti, neboť – s vědomou nadsázkou patosu a aspoň formálně vzato – i ta nejnepatrnější z nich spoluvládne, má nezadatelná práva, a je z ní tak smyta i ponižující nálepka „poddanství“
Nedávno vydaná a skvostně vypravená kniha Jedno slunce na nebi, jeden vládce na zemise zabývá vládou panovníků v různých oblastech Země zhruba ve 14. století a konstatuje, že všude šlo v podstatě o to ospravedlnit fenomén vlády před poddanými jejími úspěchy při zajištění bezpečnosti, prosperity a spravedlnosti – pomineme-li další, a nikoliv nedůležité složky legitimity spočívající v dynastickém či ideově-náboženském ukotvení.
Navíc se možná „osvícený absolutismus“ někdy hodí víc než „liberální demokracie“, která však jediná dává lidským bytostem vědomí jedinečné důstojnosti, neboť – s vědomou nadsázkou patosu a aspoň formálně vzato – i ta nejnepatrnější z nich spoluvládne, má nezadatelná práva, a je z ní tak smyta i ponižující nálepka „poddanství“. Této legitimitě vzcházející ze svobodných voleb na základě všeobecného volebního práva se nic jiného nemůže rovnat.
Pokud to pro mnohé nic neznamená a osvícený vladař či silný vůdce slibující výměnou za „držhubupoddanství“ bezpečnost (zajistí často), prosperitu (obstará někdy) a spravedlnost (naplní jen výjimečně) imponuje zdáním „opečovávající autority“, demokracie upadá, až se pro většinu stane v posledních svobodných volbách postradatelnou a zmizí. Něco zásadního se při zajištění zmíněné triády opomenulo, snad si demokraticky zvolení zastupitelé příliš libovali v pletichaření a korupčnictví, možná lidé zhloupli a sedli na lep podvodníkům…
Střízlivá odbornost
Lze pochopit i ty, kterým model „řídit stát jako firmu“ vyhovuje, což koresponduje s často zmiňovanou oblíbeností „úřednických vlád“. Snímá totiž odpovědnost za spoluvládnutí, jež se omezuje na potvrzení „správy firmy“ ve volbách, a především evokuje klid, profesionalitu a odborné směřování k naplnění „klíčové triády“. Je sice podstatné kdo, s jakou minulostí a jakými současnými zájmy to nabízí (nejde-li o krytí jiných záměrů), ale to ponechme při teoretickém zkoumání předností a záporů tohoto modelu stranou.
Samo o sobě to totiž na první, a dokonce na druhý pohled nevypadá špatně. Při dostatečné volební podpoře tohoto modelu zmizí obtížné a nevyhnutelnými krizemi doprovázené dohadovaní politiků demokratických stran, převáží střízlivá odbornost na úkor často absurdních záměrů egomaniaků, navíc nikdo hned nemůže mluvit o diktatuře.
Při dostatečné volební podpoře zmizí obtížné a nevyhnutelnými krizemi doprovázené dohadovaní politiků demokratických stran, převáží střízlivá odbornost na úkor často absurdních záměrů egomaniaků, navíc nikdo hned nemůže mluvit o diktatuře. Navzdory tomu dříve či později oslabí demokratické kontrolní mechanismy.
Navzdory tomu dříve či později oslabí demokratické kontrolní mechanismy („šlapající firma“ nepotřebuje tento brzdící písek ve svém soukolí), povadne „demokratický status jednotlivce“ (firma nepotřebuje ani kverulanty testující neustále svá „nezadatelná práva“), a především celý stát se zploští na firmu, kdy ve jménu prosperity bude umenšena zejména spravedlnost (třeba sociální), protože firma musí především myslet na zisk, který může důsledná aplikace (na cestě vpřed) brzdící spravedlnosti snížit.
Při třetím pohledu musí tento technokratický projekt s utopickými rysy buď sám sebe kvůli neřešitelným vnitřním rozporům pohřbít, nebo se udržet jen za cenu nastolení diktatury, k níž svým zaměřením skrytě inklinuje.
Soutěž politických stran
Pro někoho je to možná mrzuté, ale zdá se, že lidstvo udělá nejlépe, když si svou formu vlády podrží i v následující půl miliardě let – demokracii zakotvenou v otevřené soutěži tradičních politických stran. Přitom korekce nebezpečí, jež s sebou tento model přináší, existuje. Říká-li americký právní teoretik Robert Bork (1927–2012), že jsme vydání na milost a nemilost legislativním většinám, jedním dechem dodává, že tomu tak je, „pokud ústava nehovoří jinak“.
Jinými slovy, jak se obával již starořecký filozof Aristotelés (384–322 před naším letopočtem), ne každý nesmysl, jejž vyhlásí většina za právo, musí „dobrý demokrat“ akceptovat. Neplatí to, budou-li práva menšiny nebo i jediného člověka protiústavně omezena. Podle Borka se role ústavních soudů, „rady moudrých“, která nad uvedeným dohlíží, nepřípustně zvětší, nadhodnotí-li ústavní pojistky o ty, jež nemají přímou oporu v ústavním textu, čímž brání vládnout legislativním většinám i tam, kde je to legitimní.
Pro někoho je to možná mrzuté, ale zdá se, že lidstvo udělá nejlépe, když si svou formu vlády podrží i v následující půl miliardě let – demokracii zakotvenou v otevřené soutěži tradičních politických stran. Přitom korekce nebezpečí, jež s sebou tento model přináší, existuje.
Věc není jednoduchá, protože kromě dělby moci závisí kvalita demokracie i na mysli, a zejména vzdělanosti společnosti. Každopádně je nyní třeba svést zásadní bitvu především o transparentnost volebních procesů, protože předpisů tvrdě postihujících veškeré myslitelné i nemyslitelné (a stále znovu vynalézané) podrazy není nikdy dost.
Jiné ohrožení demokracie, jehož si v americkém revolučním a zakladatelském roce 1776 všímá anonymní autor úvahy Lidé nejlepšími vládci, představuje vliv peněz a s ním spojená pozvolná transformace demokracie v oligarchii, o němž říká: „Požadavek majetku přímo směřuje k tomu, aby se nad hlavy chudých a zpravidla ctnostnějších osob vyvyšovali hrabiví. Nechť o nás budoucí pokolení nemohou říci, že za hlavní požadavek kladený na vládce svobodných lidí byly zakladateli amerických států prohlášeny peníze.“
Půjdeme-li dál proti proudu „amerického času“ až do koloniálního věku, je třeba se zastavit v roce 1682, kdy vlastník Pensylvánie William Penn píše úvahu První uspořádání vlády, v níž postihuje i nadčasový problém demokracie: „Vím, že podle některých stačí mít dobré zákony, pak prý nezáleží na lidech, kteří je uplatňují. Je ovšem třeba si uvědomit, že ačkoli dobré zákony jsou cenné, dobří lidé jsou cennější. Dobrým zákonům je totiž třeba dobrých lidí, neboť špatnými lidmi mohou být zrušeny či obcházeny, zatímco dobří lidé se bez dobrých zákonů obejdou a špatné zákony nebudou trpět.“
Důstojnost člověka a občana
Pro odlišení dobrých a špatných lidí platí biblické „po ovoci poznáte je“. Životem těžce zkoušený muž, který strávil jistou dobu v anglickém vězení, klade důraz i na kvality lidí v čele státního zřízení, dokonce na úkor dokonale promyšleného vládního mechanismu s nejsofistikovanějšími pojistkami proti diktatuře.
Demokracii tvoří někdy málo, jindy však zásadně chybující lidé, proto bychom od ní zázraky očekávat neměli. Jednoduše proto, že ji i při svých chybách vytváříme, a že si tak nejlépe i při nezbytné podřízenosti vládě uchováváme nedotčenou důstojnost „člověka a občana“. A v tomto konstatování budiž skryt i zázračný lék proti vtírajícím se pochybám o smyslu demokracie.
Bez mravní integrity vládnoucích mohou totiž být občanské ctnosti, jak se o tom dnes a denně přesvědčujeme, jen „omezeně platné“. Je to smutné a v „ideálním světě“ by to tak být nemělo, ale není jedno, kdo daný úřad v demokracii zastává, což je banalita, ale připomínání této Achillovy paty demokracie nedůležité není.
Tvoří ji totiž někdy málo, jindy však zásadně chybující lidé, proto bychom od ní zázraky očekávat neměli. To říká i britský politik Winston Churchill (1864–1965) ve svém bonmotu, u nějž se často zapomíná, že v něm nevychvaluje demokracii jako skvělý způsob vlády – až poté, co ji označí za „nejhorší formu vládnutí“, dodává rozhodující „vyjma všech jiných forem, jež byly čas od času vyzkoušeny“.
Jednoduše proto, že ji i při svých chybách vytváříme, a že si tak nejlépe i při nezbytné podřízenosti vládě uchováváme nedotčenou důstojnost „člověka a občana“. A v tomto konstatování budiž skryt i zázračný lék proti vtírajícím se pochybám o smyslu demokraciepřivážený rychlými záchrannými vozy stárnoucím pánům i příliš přemýšlivým holčičkám.