Zesnulý William F. Buckley mladší (1925–2008), „velký starý muž“ amerického konzervatismu, který začínal jako jeho „velký mladý muž“, vlastně enfant terrible, aby se nakonec stal respektovaným velkým starým mužem, a jenž zemřel téměř před jedenácti lety, rozlišoval mezi konzervativním člověkem a konzervativcem.
Konzervativní člověk je podle Buckleyho konzervativní v mnoha názorech, ale některé jsou nekonzervativní, až protikonzervativní – takový byl například bývalý 43. prezident USA George W. Bush. Konzervativec je konzervativní konzistentně. A takovými podle Buckleyho byli jeho přátelé – americký republikánský politik Barry Goldwater (1909–1998) a bývalý 40. prezident USA Ronald Reagan (1911–2004) – i on sám.
Tři postoje
Pokud by otázkou bylo, co je konzervatismus, pak maximálně stručně jej lze charakterizovat třemi postoji. Za prvé, státní moc a vláda jsou nutné, protože lidé nejsou andělé. Zároveň ti, kdo vládnou, rovněž nejsou andělé, proto je třeba, aby vláda a státní moc byly omezené a existovala jejích vnitřní i vnější kontrola, systém brzd a protiváh, jak popsal čtvrtý prezident USA James Madison (1751–1836) v Listech federalistů č. 51.
Státní moc a vláda jsou nutné, protože lidé nejsou andělé. Zároveň ti, kdo vládnou, rovněž nejsou andělé, proto je třeba, aby vláda a státní moc byly omezené a existovala jejích vnitřní i vnější kontrola, systém brzd a protiváh.
Za druhé, konzervativci ctí tradici, zvyklosti, morálku a náboženství, protože učí chovat se slušně. A to je důležité pro svobodu, neboť jak napsal britský politik Edmund Burke (1729–1797) ve svém díle Úvahy o revoluci ve Francii, kontrola lidského chování někde být musí, a jsou jen dvě možnosti – buď uvnitř člověka, nebo vně něho v podobě státní represe.
Za třetí, dobrovolná sdružení, spolky, rodina, kluby, charitativní a vzdělávací organizace, univerzity, skaut či junák a farnosti konzervativci milují, protože dávají smysl lidským životům.
Poslušný i rebel
Pro konzervativce jsou typické tři vlastnosti. Za prvé, musí být poslušný i rebel, loajální i rebelující, tudíž revolucionář, či přesněji kontrarevolucionář. Musí být poslušný a loajální k pravdivému, dobrému a krásnému, proto musí být rebelem proti nepravdě, zlu a ošklivosti. To v současnosti znamená, že musí být především proti ideologiím, a to jak démonickým – nacismu a komunismu –, tak otravným, jako je multikulturalismus, genderismus či jeho nejnovější odnož transgenderismus.
Konzervativec musí být poslušný i rebel, loajální i rebelující, tudíž revolucionář, či přesněji kontrarevolucionář. Musí být poslušný a loajální k pravdivému, dobrému a krásnému, proto musí být rebelem proti nepravdě, zlu a ošklivosti.
Západní konzervativci porazili monumentální a monstrózně ozbrojené ideologie nacismu a komunismu. A nyní si někdo myslí, že kapitulují před trpasličími ideologiemi, jako je pokrokářství, levicový liberalismus a politická korektnost? „Nikdy se nevzdáme, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na polích a v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme,“ jak řekl velký britský konzervativec Winston Churchill (1874–1965). A ví se i, jak to, co následovalo, skončilo.
Parafrází výroku dalšího velkého konzervativce Ronalda Reagana konzervativci tvrdí: odsuneme politickou korektnost a pokrokářství na smetiště dějin jako bizarní kapitoly lidské historie, jejíž poslední stránky právě píšeme. Alespoň my, tady a teď, ve střední Evropě.
Vděčnost
Za druhé, pro konzervativce je příznačná vděčnost, je vděčný za všechna požehnání, kterých se nám dostalo. Uplynulých téměř 30 let žijeme ve střední Evropě v bezprecedentní svobodě, bezpečí a prosperitě, a měřeno našimi dějinami uprostřed zázraku. Takovou svobodu a bezpečnost jsme v naší historii snad nikdy neměli. Národy střední Evropy už k sobě nechovají nenávist, přestaly se nenávidět, což je svým způsobem také jeden malý zázrak.
Vděčnost činí šťastným. Ti, kdo si uvědomují, že mají být za co vděční, tedy konzervativci, jsou většinou šťastní, rozhodně šťastnější než jejich oponenti. Ti nevidí důvod být vděčný, ale jen křivdy a stížnosti, jsou mrzutí a rozezlení.
Zároveň pociťujeme stále ostřeji, že o to vše můžeme přijít – že o tento zázrak můžeme přijít. Ze západu se na nás valí ideologie politické korektnosti. Z východu, z Ruska, nám hrozí brutální síla, která nerespektuje hodnotu lidského života a jednotlivce. A z jihu na nás tlačí historicky nepřátelská civilizace, ve které existuje radikální proud islamismus, jehož vyznavači nás nenávidí a nejraději by nám všem uřízli hlavy.
Za třetí, vděčnost činí šťastným. Ti, kdo si uvědomují, že mají být za co vděční, tedy konzervativci, jsou většinou šťastní, rozhodně šťastnější než jejich oponenti. Ti nevidí důvod být vděčný, ale jen křivdy a stížnosti, jsou mrzutí a rozezlení. A mají tolik práce a úkolů – zachraňovat velryby a deštné pralesy, uvalovat kvóty, integrovat segregované toalety na základě cisgenderu ve prospěch transgenderu a vyřešit a napravit všechny nespravedlnosti světa –, a tak málo času. Proto se nedokážou ani na chvíli uvolnit a bavit, nemají čas být šťastní. Tolika demonstrací je třeba se zúčastnit za pokrokové kauzy.
Dobře se bavit
Konzervativci mohou být šťastní, protože nejsou ideologové. Amají v podstatě povinnost být šťastní, veselí, dobré nálady a hodně se smát – svým odpůrcům. Vysmívat se jim, protože směšní a absurdní jsou. Konzervativci mají být radostní, těšit se ze života a dobře se bavit.
Konzervativci mají být radostní, těšit se ze života a dobře se bavit
Poté, co jsme si řekli, jak být konzervativní, co znamená být konzervativcem ve střední Evropě? Co to obnáší? Co udělat? Obnovit monarchii a povolat zpět Habsburky! Samozřejmě, že žertuji. Ale ne zcela.
Překlad upraveného projevu v úvodu mezinárodní konference mládežnických středopravicových organizací zemí Visegrád 4+ na téma Střední Evropa a nový disent – od potížistů k vizionářům, jež se konala 22. až 25. listopadu 2018 v Praze.