INFO Times24

Které sportovní týmy patřily v historii k nejúžasnějším? A co je odlišovalo od ostatních oslavovaných, ale nikoli stejně dobrých týmů? Zástupce šéfredaktora amerického deníku Wall Street Journal Sam Walker na zodpovězení těchto otázek pracoval jedenáct let a výsledkem je stejnou měrou zábavná jako poučná kniha The Captain Class: The Hidden Force That Creates the World’s Greatest Teams (Kapitánská třída. Skrytá síla, která vytváří nejlepší týmy na světě). Podle Walkera rozdílovým faktorem nebyli špičkoví hráči, peníze, vedení klubu ani trenér. Tím, co výjimečné týmy odlišovalo od ostatních, byl... kapitán.

Walker vybral několik sportovních týmů, které svého času dominovaly. Za všechny jmenujme brazilskou fotbalovou reprezentaci (1958–1962), fotbalový tým Barcelony (2008–2013) nebo třeba baseballový tým New York Yankees (1949–1953). Všechny tyto týmy měly hvězdy: Brazilci Pelého, Barcelona Messiho a Yankees DiMaggia. Podle Walkera byli ale mnohem důležitějšími články týmu často nenápadní kapitáni – Bellini (Brazílie), Puyol (Barcelona) a Berra (Yankees).

Povinná četba pro manžery

Správní kapitáni musejí mít podle Walkera sedm vlastností. Za prvé, musejí být extrémně houževnatí, soutěživí a nesmějí se nechat odradit. Podobně jako slavný kapitán hokejistů Montreal Canadiens Maurice Richard přezdívaný Raketa. V roce 1952 utrpěl během zápasu play-off otřes mozku a musel opustit led s krvavým šrámem na hlavě, a ve třetí třetině se na ledovou plochu vrátil a vsítil vítězný gól. Za druhé, musejí hrát na hraně pravidel a dělat „chytré“ fauly. Podle Walkera úspěšní kapitáni nebyli žádní andělé.

Nejlepší kapitáni nemusejí být výraznými řečníky. Často mluví se spoluhráči po jednom, z očí do očí, a dokážou citlivě rozeznat, zda je třeba zvednout hlas, nebo být spíše ohleduplný. Walkerovu knihu budou milovat všichni sportovní fandové, číst by ji ale povinně měli i manažeři.

Za třetí, nevadí jim pozice nehvězdného hráče. Příkladem je Didier Deschamps, fotbalista Juventusu Turín, kterému se svého času fanoušci i novináři vysmívali, že je pouhým nosičem vody v hvězdném týmu. Podle Walkera byli ti nejlepší kapitáni nenápadnými hráči, kteří přijali na hřišti podřízenou úlohu, přihrávali ochotně ostatním a obětovali se pro tým. Snad i proto se v jeho výčtu těch nejskvělejších sportovních lídrů neobjevil třeba basketbalista Michael Jordan, jenž se příliš soustředil na sebe, a občas nepřihrával spoluhráčům, které neměl zrovna v oblibě.

Za čtvrté, musejí komunikovat prakticky. Nejlepší kapitáni nemusejí být výraznými řečníky. Často mluví se spoluhráči po jednom, z očí do očí, a dokážou citlivě rozeznat, zda je třeba zvednout hlas, nebo být spíše ohleduplný. Za páté, používají nonverbální komunikaci. Hokejista Maurice Richard byl známý tím, že v šatně před zápasem soustředěně upřel svůj plamenný (podle některých spíše hrozivý) pohled na jednotlivé spoluhráče a pak prohlásil: „Jdeme to vyhrát.“

Za šesté, mají odvahu postavit se vedení. Každý z Walkerem vybraných kapitánů se alespoň jednou v kariéře postavil vedení klubu a hájil svůj tým. Za sedmé, dokážou ovládat své emoce. Vědí, kdy je mohou využít, aby svůj tým vybičovali k lepšímu výkonu, a kdy je lepší emoce naopak krotit. Walkerovu knihu budou milovat všichni sportovní fandové, číst by ji ale povinně měli i manažeři. Oněch sedm pravidel správných kapitánů platí jak ve sportu, tak v byznysu.