Uprchlíci: otázka nezní "ano či ne", ale "jak"
Po krizi na Ukrajině se Evropa dostává do možná ještě větších vnitřních rozporů. Důvodem jsou uprchlíci. Co z toho vyplývá pro ČR? Podíváme se bez emocí za trochu vzdálenější horizont a pokusíme se najít ty správné otázky.
Ve vyhrocených případech veřejně propíraných situací veřejnost celkem přirozeně tíhne k černobílému vidění situace. Nyní jedni nadávají na islám (ač mnozí s ním přišli do styku pouze skrze televizní obrazovky), druzí vykřikují hesla o humanitě a solidaritě, úplně ignorujíc sociální a demografickou realitu. Bohužel, každá taková polarizace společnosti, navíc značně živena médii, která se bojí vypískat oba extrémní póly stejně, velmi znepříjemňuje jakoukoli možnost konsenzu. Proto bych se tímto článkem rád položil otázky, které bohužel nezní veřejným prostorem příliš silně.
Otázka, zda přijmout určité počty uprchlíků, je otázka podružná, která vyšla jako výsledek přílišného zjednodušování. Situace, která nyní na Blízkém východě a v severní Africe panuje si totiž vyžaduje řešení, na kterém bychom se měli podílet i my, ať už jménem České republiky či v rámci společného postupu Evropské unie. Je klíčové pochopit, že uklidnění a stabilizace našeho sousedního regionu je pro nás skutečně závažným úkolem a především je v našem zájmu. Nemyslím si proto, že otázka zní „Přijmout či nepřijmout?“, ale mnohem spíše zní „Jak pomoci?“. Touto otázkou se pokusím nyní polemizovat s oběma názorovými tábory, které se momentálně profilují v české veřejnosti.
Řekněme, že nějaké ty uprchlíky přijmeme
V případě, že se zapojíme do přijímání uprchlíků, je důležité se optat sami sebe, zda jsme na to dostatečně připraveni a odhodláni. Přijme-li stát uprchlíky z cizích zemí, je úkolem jeho i uprchlíků samotných, aby se nově příchozí co nejlépe a nejrychleji integrovali. Avšak na čem závisí integrace? Mohly by vůbec pomoci jakési integrační sociální programy, pokud sama společnost odmítá přijmout tyto lidi mezi sebe? Těžko. Integrovat romskou menšinu se stát snaží již dlouho a jaký je tohoto snažení výsledek? Nechť si každý čtenář odpoví z vlastní zkušenosti. Připomeňme však úspěšnou pomoc tři a půl tisíci Jugoslávců, kteří také prchali před válečným konfliktem. Velká část z nich byla z Bosny a jednalo se převážně o muslimy.
Hovoří se o tom, že uprchlíky bychom měli přijímat selektivně – vybírat si. Tedy bereme vzdělané, bereme mladé s potenciálem. Ostatní nechť zůstanou doma. To je myšlenka hezká, jenže neobstojí, prozkoumáme-li ji z dlouhodobého hlediska. Představme si, že by se takto zachovali všechny země EU. Odliv mozků, tedy současných a budoucích elit postižených států, by byl obrovský. Je zcela jisté, že situaci by to nepomohlo, ba by ji to pravděpodobně zhoršilo. Ve své domovině by totiž zůstavali lidé, jimž se nedostalo vzdělání a žijí v nižších sociálních vrstvách. Jejich mobilizace uskupeními, jakým je třeba Islámský stát, by poté nebyla příliš obtížná. Zkrátka by se nám podobná situace vrátila oknem třeba další dekádu, tentokrát by však mohla být horší.
Jedna z poměrně zajímavých možností by byla přijímat lidi v mladém a středním věku, ovšem pouze na dobu určitou. Poskytnout jim zde určité vzdělání či jiný způsob rekvalifikace a poté, co se situace v jejich zemi uklidní jim umožnit vrátit se zpět. Tito lidé by měli pro obnovu často zničených států a společností nedozírný vliv. Problém je však pochopitelně v tom, že není zcela jasné, zda bychom je případně donutili, aby se skutečně vrátili či zda bychom jim umožnili zůstat v ČR. Nehledě na to, že valná část by se nejspíš pokusila emigrovat dále do Německa či skandinávských zemí.
A nyní zase řekněme, že nepřijmeme ani dušičku
Momentálně to vypadá, že plán povinných kvót je definitivně pod drnem. Přijímání uprchlíků zůstane zcela dobrovolné. V našich, tradičně rovnostářských zemích, to však vypadá, že přijetí jediného migranta v ČR by pro členy vlády mohla být politická sebevražda. Pracujeme proto nyní s předpokladem, že si „kolem hranic natáhneme ostnatý drát“, a nenecháme k nám přijít vůbec nikoho. Jak by to však vypadalo v praxi?
Tak předně bychom se tím vypořádali pouze s imigranty legálními, ilegální běženci by k nám pravděpodobně proudili tak jako tak. Musíme si však připustit, že my zřejmě cílová země uprchlíků nejsme. Tou je Německo, je jí Švédsko, jsou jí Norsko či Dánsko, popřípadě Francie. Co hůře, ilegální migranty nemůžeme ani efektivně zastavit, neboť to záleží na tzv. transitních zemích, nejčastěji Řecku, Itálii a místy Španělsku. To jsou pravděpodobně ty státy, se kterými bychom měli v těchto věcech jednat. I ony jsou totiž členy Schengenského prostoru a na tom, kolik se do Evropy dostane uprchlíků (nepředpokládám, že by přilétali letadly přímo do evropského vnitrozemí) jsou zodpovědné hlavně tyto státy. Bohužel se všechny tři státy nacházejí v poměrně svízelné ekonomické situaci a nelze se zcela spolehnout, že budou svou úlohu zvládat na úkor jejich vlastních národních problémů. Především to pochopitelně platí pro Řecko.
Rozhodneme-li se tedy skutečně nepřijmout, rozhodně tím pro nás práce nekončí. Musíme se zapojit do řešení problému. Varianty jsou vlastně dvě. Pomoci transitním státům zvládat přílivy lidí na hranicích nebo se zapojit do programů, které se snaží pomáhat přímo v postižených zemí. Na řeč by měla přijít i případná zvýšená podpora v útocích proti Islámskému státu, který země, z nichž lidé prchají, rozvrací. Uvědomme si navíc, že nejvíce budou migrační vlnou stiženy cílové země, o nichž jsem se zmínil výše. Jedna z věcí, která by našemu státi rozhodně neprospěla, by bylo Německo v problémech. A dá se předpokládat, že Německo by přílivem migrantl trpělo nejvíce.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že tímto článkem nenavrhuji žádné z načrtnutých řešení. Pokouším se klást otázky, které si zatím neklademe. Musím se zcela lidsky přiznat, že nemám páru, jak bych nastalou situaci řešil, kdybych za ní byl zodpovědný. Realita je navíc taková, že nerozhoduje jeden člověk, ale společenství reprezentantů jednotlivých států, které mají své vlastní zájmy a situace je pro každé z nich různě podstatná. Pokud se ukázalo, že státy jižní Evropy jsou k řešení krize na Ukrajině a razantnímu postupu vůči Rusku dosti vlažné, může se brzy ukázat, že stejně vlažné budou země střední a východní Evropy k jejich problémům s migranty. Nakonec se může stát, že Řekům nervy skutečně povolí a nechají migranty, navíc již s doklady, volně proudit do EU. A Řecko se může stát jen jedním takovým nejistým uzlem. Nezapomeňme, že na 20. prosince jsou naplánovány parlamentní volby ve Španělsku, které může vyhrát španělská, byť méně radikální, obdoba Syrizy, tedy uskupení kolem politologa Iglesiase PODEMOS.