Půvabná blondýna má pod palcem přes tisíce hektarů půdy, na kterých se pěstuje například i brokolice, mrkev, pšenice nebo sója. Podnik, o který se stará, má pod sebou i živočišnou výrobu. Největší úspěchy ale sklízí s všestarskou cibulí.
„Jsme jediní, kterým se podařilo dostat se s cibulí na seznam chráněných označení původu Evropské unie. Tomu předcházel schvalovací proces, který zahrnoval kromě velkého papírování i testování. To bylo v roce 2008, v době, kdy jsme už měli podobnou ochrannou známku v rámci České republiky. Evropa byla tenkrát nakloněna novým státům a fungovala velká podpora regionálních potravin,“ říká Monika Nebeská, která má cibule i v kanceláři na stole, protože zkoumá, jak se chová v nestabilních podmínkách.
Velmi ji mrzí, že lidé stále nemají dostatečnou důvěru vůči lokálním produktům a mnohdy dávají přednost těm s označením bio, které jsou však dováženy ze zahraničí.
„Jsem sice zastánce zdravé stravy a sama nemám ráda průmyslově zpracované potraviny, ale je přece nesmysl kvůli nálepce bio vozit potraviny přes půlku Evropy. My taky umíme vypěstovat zeleninu v dobré kvalitě. Jde jen o to, přizpůsobit se podmínkám, které v jednotlivých regionech máme, a nesnažit se pěstovat všechno a všude. Když máte podnik, který je dobře řízen, vypěstujete skvělé věci. Zemědělství má u nás tradici, půdě rozumíme, jsme šikovní a nápadití, umíme využívat technologie, které neškodí životnímu prostředí,“ myslí si Monika Nebeská.
Monika Nebeská (50), podnikatelka
|
Sama byla dlouhá léta zemědělstvím nepolíbena, do zemědělského družstva ji přivedla náhoda. Učila zrovna na strojní průmyslovce v Hradci Králové ekonomiku a výpočetní techniku, když jí jeden ze studentů nabídl pracovní pozici ve Všestarech.
„To bylo fakt JZD jako z nějakého socialistického filmu. Nastoupila jsem jako účetní v roce 1996 a první čtyři roky byly hrozné. Snažila jsem se zlepšit zastaralý, ale zaběhnutý systém, doma jsem měla malé dítě, na které jsem byla sama. To byl stres, který bolel. Každý den,“ vzpomíná Monika Nebeská.
Velkého pochopení se tehdy nedočkala ani od svých mužských kolegů. „Bylo mi v té době dvacet sedm. Svobodná holka, co vyrostla na sídlišti, nemanželské dítě a přišla mezi ostřílené chlapíky, kteří se v zemědělství pohybovali celý život. Dávali mi jasně najevo, co si myslí.“
Nakonec se jí podařilo přesvědčit kolegy, že změny v podniku mu mohou jen pomoci. Dnes šéfuje celému zemědělskému družstvu, a když může, pomáhá, kde je třeba a věnuje se charitě.
„Ráda si povídám s faráři v okolních vesnicích, a když je potřeba, přispěju třeba na obnovu oltáře nebo varhan. Možná to pro někoho může být poněkud kontroverzní názor, ale já si myslím, že vesnice budou vypadat hezky, když budou mít opravené kostely. A stejně tak ráda podporuji i dětský domov nebo základní školu. Uvědomuju si, že každá vesnice, lidé i firmy v ní mají svoje pravidla a já se je tady u nás snažím dodržovat.“