Politici liberální levice tak činí záměrně, minulost nenávidí a věří, že na jejích troskách vyroste nová multikulturní tolerantnější společnost.
Liberální pravice možná jedná nevědomě jako souputníci progresivistů, protože jí chybí konzervativní rozum, netuší, jak pomalu leč nezvratně míří budovaný svět k rozvratu. Ve svých opevněných čtvrtích si žijí se svými voliči blahobytně. Nevíme, jestli je zánik naší sice postkřesťanské, ale stále ještě pohodlné evropské civilizace nevyhnutelný, ale „všechny státy na západ od našich hranic včetně severní Ameriky už delší dobu vykazují symptomy stejné choroby”. (Murray)
Těžko určit, kdy se dala evropská krize do zrychleného pohybu a ani nemusíme hledat onen osudový výstřel z pistole, jímž všechno údajně začíná, jak mají ve zvyku tvrdit bulvární angloameričtí komentátoři, protože dějinné výbuchy se připravují a hromadí pomalu v zázemí dlouhé doby a vlastně o ničem nesvědčí.
Začal rozpad Evropy svoláním generálních stavů v Paříži roku 1789, dobytím Bastilly, nebo snad výstřelem v Sarajevu a první sebevražednou válkou, která smetla evropská i koloniální impéria, zasela konečné náboženské pochyby a zahájila hledání nové legitimity (a světského náboženství bez Boha) v kolektivním fašismu a komunismu? Jakou roli hraje Osvětim v dnešním existencionálním zmatení Německa, jež v roli nové morálky a soudce do značné míry svou ideologii neomezeného přistěhovalectví a likvidace vlastního národa diktuje ostatním státům v Evropské unii?
A co způsobil fenomén tzv. kulturní revoluce 60. let, kdy se vzbouřila středostavovská mládež a smetla jakž takž ještě přežívající tradiční normy odvozené z křesťanství a nahradila je sekulární ideologií „totální rovností, bojem za osvobození jednotlivce i menšin, multikulturalismu a frontálním útokem proti společenské autoritě i hierarchii, rodině, národu a historické tradici”. (Aleš Valenta, Německo: Mýtus a realita).
Tady už rozpoznáváme ostré kontury progresivistické politiky hlavního proudu, dnešního kartelu tzv. systémových stran, který vytvořil za pilné součinnosti novinářů a udavačů diktaturu politické korektnosti, oné závazné etiky společenské inkluze, jež má nahradit zastaralé křesťanství a převychovat své misogynní a rasistické občany. Rovnost a tolerance povýšené na absolutní princip mají zajistit soulad mezi pohlavím, rodiči a dětmi, mezi nejrůznějšími libovolně sebedefinovatelnými menšinami a imigranty, inkluze má jednou provždy skoncovat s naší otřesnou diskriminací, ačkoli je naše kultura ta nejsvobodnější a nejtolerantnější na světě. Některé ctnosti, zejména mystická láska k bližnímu, utržené ze řetězu náboženského kontextu a výchovy dokážou rozvrátit svět (G.K.Chesterton). Za úsilím převychovat společnost se ovšem skrývá agrese. Dívčí válka feminismu ničí mužské džentlmenství i erotiku, o lásce a manželství ani nemluvě.
Západní krize k nám zatím doléhá jen ozvěnou. Pod vlivem této vládnoucí ideologie se rozštěpila společnost. Na veřejnosti i v soukromí a zejména na internetu se lidé chovají stále iracionálněji, vyjadřují se extrémně a vulgárně, každodenní zprávy vyvolávají zuřivé výpady, politické názory nesmiřitelně rozdělují rodiny i přátele. Média i ta kdysi vážená pro svou objektivitu jsou sektářská, argumentují výlučně k povzbuzení svých přívrženců a hecování nepřátel. Povstal Babylon, liberální znamená neliberální, demokratické nedemokratické, tolerantní nesnášenlivé, spravedlivé často nefér, všeobecné vzdělání nevzdělanost, rovnost menšin cenzuru zločinů a ochranu před zákonem, antirasismus obranu muslimského antisemitismu atd. atp., samé oxymórony.
Marně si liberální elita, zaslepená svým samozřejmým „etickým normativem”, stěžuje na nepochopitelné nacionalisty, extremisty a populisty. Odkud se vzali? Už před sto lety to tušil zmíněný Chesterton:
„Bezbřehá a mlhavá mystika splynutí všeho v jedno je jediná opravdu reakční myšlenka, jde totiž o pokus vrátit svět zpátky do chaosu. Tato ideologie nechápe potřebu rozmanitosti, chce mít vše stejné, nevidí, jak se na sebe v zrcadle dívají muž a jak žena, nechápe odlišný svět dětí, lásku k národu, náklonnost k místu, různý kolorit, historii – čest a půvab vlasti, všechno, za co ještě stojí žít. Ať už vědomě, nebo ne, je naštěstí taková negace odmítnuta miliony obyčejných lidí. Těch lidí, kteří rozmanitost světa vytvářejí svou prací, kteří milují ženu, protože je nemužská, a muže, protože je neženský, svůj dům a kostel, protože jsou nádherně odlišné, pole a zahrady, protože jsou osobní, a vlajky, protože jsou svaté. Tady nejde o lidstvo, ale o lidi. Jde o ctnosti lidské existence. Jde o lidský domov... Naše poněkud přihlouplá demokracie stále ještě věří v romantiku života, v úžasnou odlišnost muže, ženy a dítěte, původ veškeré poezie. Hrozí nám, zvláště v Evropě, oligarchie pedantů, kteří ve jménu Unie a sjednocování života chtějí vše srovnat. A protože logika a jasné myšlení upadají, obávám se, že milionům lidí nezbude nic jiného, než se řídit svým instinktem. Tak jako u zvířat, bude ten pud správný. Otázka je, zda se nedají zastrašit. Jde totiž o spor mezi agilním intelektem a ustrnulým davem”.
Autor: Alexander Tomský