Je to o ekonomice, hlupáci! Legendární slogan vyvěšený v centrále volebního štábu Billa Clintona snažícího se o nemožné − porazit extrémně populárního prezidenta George Bushe staršího, vítěze války v Zálivu − má co říct i k těmto volbám. Před čtvrtstoletím Bush musel Bílý dům nakonec vyklidit ve prospěch naprostého outsidera kvůli tomu, že se americká ekonomika dostala do hluboké recese. Voliče vlastně moc nezajímalo, že prudký růst nezaměstnanosti a drahý benzin z velké části způsobily vnější okolnosti, a vládnoucího prezidenta, který navíc nesplnil daňové sliby, ztrestali.

Stejný vzorec chování samozřejmě funguje i v opačném gardu. Zlepšení hospodářské situace výrazně zvyšuje vyhlídky na znovuzvolení pro ty, kdo si dokážou zotavení připsat za zásluhu. Tentokrát bude vliv o to větší, že se kondice Česka nikdy v moderní historii nezlepšila tak dramaticky jako během uplynulých čtyř let. Jenže při objektivním hodnocení je nutné brát v úvahu i to, co už bylo nastartováno předchozími vládami, a neopomenout ani vnější vlivy, které jsou pro malou otevřenou ekonomiku nakonec rozhodující.

Ven z hluboké deprese

Když jsme šli naposledy k parlamentním volbám, bylo v Česku přes 550 tisíc nezaměstnaných. Do ledna, kdy se moci ujala vláda ČSSD, ANO a lidovců, se zástup lidí bez práce prodloužil o dalších 80 tisíc a míra nezaměstnanosti kulminovala na 8,6 procenta. Hned od dalšího měsíce začala křivka nezaměstnanosti klesat. Její směr se od té doby nezměnil, kromě menších "zubů" způsobených sezonními výkyvy mířila jen a jen dolů, aby měsíc před volbami nezaměstnanost spadla až na 3,8 procenta. Podle evropské metodiky beroucí v úvahu jen osoby schopné brzy nastoupit do zaměstnání je dokonce pod třemi procenty. Lidí bez práce je méně než 300 tisíc, což už překonává největší předkrizovou konjunkturu.

To, že se trend nezaměstnanosti zlomil přesně v okamžiku, kdy noví ministři usedli do vládních křesel, byla výhra jackpotu a jako taková samozřejmě nebyla nijak zasloužená. Pozitivní vývoj má kořeny v hospodářském obratu, ke kterému došlo kolem pololetí roku 2013. Po dvou letech recese začala ekonomika opět růst a se zpožděním to bylo znát i na trhu práce.

Stejný rok byl totiž bodem obratu i v EU. Poté co se povedlo zabránit eskalaci dluhové krize, se vracela spotřebitelům důvěra a podnikům, a tedy i českým exportérům, zakázky. Rok nato se růst v eurozóně obnovil a následující roky se přes přetrvávající potíže jihoevropských zemí blížil ke dvěma procentům.

Ještě výraznější byl obrat u nás. Druhá, zdánlivě nekončící fáze recese přinesla do společnosti depresi, kterou ještě prohloubily události vedoucí k pádu Nečasovy vlády. Po období klesající poptávky lidé sice začali více nakupovat, ovšem statistiky tehdy pozitivní vývoj neukázaly a pravý obrázek odhalila až jejich pozdější revize. Ekonomika stoupala, ale podniky vystresované předchozími potížemi ještě lidi nepřibíraly a spíše víc vytěžovaly stávající pracovníky. Když se tato rezerva vyčerpala, začala zaměstnanost růst a s odstupem i platy.

Levněji už nebude

Pod kotlem přitopila také Česká národní banka, která se na začátku listopadu 2013, necelé tři měsíce před nástupem nové vlády, odhodlala oslabit korunu. Centrální bankéři v době, kdy ekonomiku brzdily vládní škrty, úpěnlivě vyzývali občany, aby nešetřili a neodkládali nákupy v naději, že zboží zlevní, a zapřísahali se, že pokles cen nedopustí. Po sražení sazeb na nulu došli experti ČNB k názoru, že nyní už jim zbývá poslední nástroj − kurz.

Kola ekonomiky se roztočila naplno. Lepší nálada zavládla i ve službách, slabá koruna a pověst Česka jako bezpečné oázy přilákaly rovněž rekordní počty turistů. Konjunktura se přelila do celé ekonomiky.

To současně znamená, že se firmy začaly přetahovat o lidi a musely přidávat. K tomu přispěla i vláda, především tím, že nabírala nové lidi. Ve velkém. Někde, třeba v armádě, to bylo odůvodněné, ale přibývalo i úředníků. Vládní sektor pravidelně přidával, až se průměrný plat státních zaměstnanců dostal nad úroveň v soukromém sektoru.

Proti "levné práci" vedou systematickou kampaň odbory a díky konjunktuře slaví úspěchy. Zatím většinou bez stávek, což důvěru v udržitelnost ekonomického růstu dál posiluje. Munici odborářům dává také vyšší inflace, která se po letech, kdy nebyla daleko od nuly, tlačí ke třem procentům. Nyní jsme už zjevně v situaci, kdy je růst HDP vyšší než potenciál ekonomiky. Obrazně řečeno, ekonomický stroj překročil svou maximální rychlost. Navenek je to znát především extrémním nedostatkem pracovních sil. Rezervoár práceschopných nezaměstnaných je prakticky vyčerpán, oči zaměstnavatelů se tak obracejí k seniorům a ženám v domácnosti. A především do ciziny. Navzdory tomu, že v zemi legálně pracuje už přes 380 tisíc cizinců (o sto tisíc víc než před krizí), je tlak firem na dovoz pracovních sil extrémní. Kromě usnadnění přístupu Ukrajinců v tom ale vláda moc neudělala a zřejmě se k tomu ani neodhodlá.

Pro část podniků je tak východiskem z nouze automatizace. Čas levné práce jako vše řešící konkurenční výhody opravdu končí.

Stát a jeho skvělá čísla, která někdy zavádějí

Současná garnitura i předcházející prezidentský Rusnokův kabinet bez důvěry zdědily od Nečasovy vlády na evropské poměry velmi konsolidované státní finance. Možná až příliš. Snaha o úspory (požadované voliči tehdejší koalice) totiž přispěla k prodloužení recese. Na druhou stranu politika úspor v době vrcholící evropské dluhové krize pomohla ke zlepšení ratingu Česka, což se této vládě navzdory impozantním číslům nepovedlo.

Výběr daní se v posledních letech razantně zvýšil, což z velké části zařídila samotná konjunktura, ale roli hrály i nové páky pro berňák. Klíčovými jsou kontrolní hlášení a elektronická evidence tržeb prosazené šéfem ANO Andrejem Babišem. Ministerstvo financí je sice, co se přínosu novinek týká, notoricky přehnaně optimistické, takže reálná čísla slibů ani prvotních odhadů nakonec nedosahují, část podvodů a šedé ekonomiky však nové nástroje (za nezanedbatelnou cenu) eliminovat dokázaly. Zlepšit výběr daně z přidané hodnoty, pro rozpočet nejdůležitější daně, pomohl podle Mezinárodního měnového fondu i registr nespolehlivých plátců spolu s elektronizací podání k DPH. Babiš si připisuje zásluhy i za to, ovšem jde o opatření, které prosadila už Nečasova vláda.

Současná koalice také zrušila druhý pilíř důchodového systému, aniž by však byť jen naznačila, čím chce udržitelnost penzí podpořit. Přitom si ale nechala zvýšenou DPH, jejíž výnos měl reformu pomoci zaplatit. Opticky rozpočet vylepšuje i "krizová" dodatečná daň z nafty, o jejímž vrácení zpět už ani nikdo nemluví.

Výsledku rozpočtu zásadně pomohl rekordní počet zaměstnaných, kteří platí daně a pojištění, a naopak minimální počet lidí čerpajících dávky v nezaměstnanosti. Spolu s růstem zisků firem, zprvu opatrným zvyšováním důchodů a především přílivem evropských peněz to loni vedlo k přebytku, který nemá v historii země obdoby. Jenže plus 60 miliard (při plánovaném 70miliardovém deficitu) z podstatné části vykouzlilo i jedno zásadní selhání státu: dlouhodobá neschopnost investovat.

Ministerstva nedokážou rozjet užitečné projekty a využít možnosti, které Česku dávají evropské fondy. Fiasko ministerstva průmyslu (ovládaného sociálními demokraty) se 14 miliardami, s nimiž by bylo možné urychlit rozvoj rychlého internetu, může být příkladem. Problémem s ještě větším dopadem je, že ministerstvo dopravy (řízené politiky ANO) nedokázalo navzdory volebním slibům ve velkém rozjet stavbu dálnic ani vysokorychlostních železnic. Připravený rozpočet na příští rok naopak způsobí odklad řady projektů.

Infrastruktura tak za poslední čtyři roky velký skok neudělala. Úspěšné země se nám dál vzdalují, což je pro budoucnost problém. Unikátní doping v podobě mixu slabé koruny, levné ropy a nízkých úroků, který ekonomice pomáhal během minulých čtyř let, tu nebude věčně.