Jsem duší, myšlením i vzděláním technik. My technici máme rádi to, co lze změřit, zvážit, v nejhorším odkrokovat. Víme, že kilo peří není těžší než kilo železa, chápeme trojný bod a závislost skupenství na měnícím se tlaku a teplotě, ale kdyby nám chtěl někdo tvrdit, že Ludolfovo číslo může být při určitém výkladu a po kladném nálezu Ústavního soudu třeba 4,18, ani se na sebe nemusíme podívat a víme, že je to hovadina.

Čím dál častěji jsem však vtahována do světa práva. Dílem kvůli Thespisu, dílem kvůli tomu, že v mé rodině je právníků rozhodně podstatně více, než je "v místě a čase obvyklé". Přiznávám, že zprvu mi svět práva přišel poněkud odtažitý - je na mě příliš nejednoznačný a někdy připomíná svět, v němž by mohlo být kilo železa těžší než kilo peří. Jak říká to známé: když se sejde pět právníků, mají šest právních názorů. Jenže pak jsem si uvědomila, že na to nazírám zbytečně technicky. My víme, že Ludolfovo číslo vždycky začíná 3,14 - právo však definuje pouze rámec, který teprve musí být naplněn, aplikován, zdůvodněn a nakonec vyargumentován. Když to značně zjednoduším - zákon říká, že se nemá vraždit, ale trest za vraždu se může lišit podle okolností a v žádném případě se nedají specifikovat podrobnosti (v žádném zákoně nemůže být napsáno, že se nesmí vraždit v půl desáté večer na náměstí ve Volyni a vrah musi mít žluté, červené, modré nebo zelené tričko). Jinak řečeno - absolutní nula je ve stupních Celsia - 273,15 a hotovo, šmytec. Svět práva takhle přesný být NEMŮŽE, takže v něm zásadní roli hrají i zvyklosti, zkušenosti a nepsaná pravidla; význačnou roli v něm hrají i tzv. judikáty, což bychom my technici nazvali "to tu nikdy nebylo, ale nebylo by blbý na to takhle nahlížet a podle toho to dál posuzovat".

Česká ústava se nejeví jako příliš dokonalá. Jednak to vlastně ani nejde, protože v právu prostě je určitý prostor pro to, že Ludolfovo číslo je 4,18; jednak se vypráví příliš mnoho veselých historek o tom, jak rychle a za jak veselých okolností tehdy vznikala. Výklad zákonů, a tedy i ústavy, může být doslovný, extenzívní (rozšiřující) nebo restriktivní (zužující). Právě extenzívní výklad ústavy teď používá prezident Zeman - my technici bychom to pojmenovali "dělám si, co chci, aby bylo po mým a dělám to až na samu mez únosnosti a tu hranici si pečivě hlídám".

Jmenování vlády se týká článek 68 ústavy, který říká, že vládu jmenuje prezident - nejdříve předsedu a na jeho návrh i členy vlády. Ústava neříká - pokud ji tedy nečtu blbě - že vláda má odpovídat výsledku parlamentních voleb, ale asi předpokládá to, co se rozumí samo od sebe. V naší zemi nemáme žádné "vládní volby" a pokud nikdo nezrušil to, že máme do složení vlády co mluvit (demokracie je vláda lidu), asi je logické, že složení vlády je odvozeno od výsledku parlamentních voleb. Ústava to tedy neříká doslova, ale je zajímavé, že zatím nikoho nenapadlo jmenovat třeba vládu zahradních trpajzlíků nebo dalmatinů, ačkoliv kdyby se tak stalo, ústavě to neodporuje - je to tak nedokonalý zákon, že ku příkladu vůbec neříká, že ve vládě mají být lidské bytosti.

Nedělejme si iluze, že politika zajímá všechny lidi, kteří mají volební právo. Ačkoliv aktem volby svěřujeme politikům správu věcí veřejných a především našich peněz, je mnoho lidí, které to nezajímá. Je to logické – málokdo z nás ví něco víc o vnitřnostech Temelína, a to jsou pro naše životy podstatně důležitější než politika. Koho to nezajímá, nejde volit – a má na to svaté právo. Prezidenta taky volilo jen 5 milionů lidí, i když oprávněných voličů je přes 8 milionů. Horší je to, že v každém národě je mnoho lidí, které to nezajímá a přece volit jdou. Na ty odjakživa mířili populističtí politici – a v naší prezidentské volbě tomu nebylo jinak.

Miloš Zeman je populista jako když ho vyšije. Když jsem s ním dělala v roce 1990 nedlouhý rozhovor, který samozřejmě zakončil jedním ze svých – dnes obvyklých – bonmotů, připadalo mi to až okouzlující. Byl tak jiný, než dosavadní komunističtí politici, navíc jeho text v Technickém magazínu ze srpna 1989 byl také tak jiný – Miloš Zeman byl prostě osvěžující. Po tolika letech jeho působení v politice mi už nepřipadá ani svěží ani vtipný. Bonmoty jsou stále též, chytré poučování trošku leze z krku, populismus je k nevydržení. Kampaň před druhým kolem ukázala Miloše Zemana v nelichotivém světle – stačí si vzpomenout na dvouhodinovou televizní debatu, kde se opřel do Věry Čáslavské a Zdeňka Svěráka a berličkou v tom opírání mu byly lži, osobní útoky, odvádění od tématu…

Nicméně nechci tu rozebírat, co si myslím o Miloši Zemanovi, protože se nechci přít s jeho příznivci, navíc tu o to už vůbec nejde. V průšvihu jsme všichni, ať jsme ho volili anebo ne. Jen člověk s velmi malým politickým rozhledem to nevidí. Dnes už nejde o to, kdo koho volil a už vůbec nejde o to, kdo bude mít jaké korýtko, jak čtu často v diskusích, kde se Zemanovi příznivci strefují do voličů Karla Schwarzenberga. Ne, jde tu o sílu a charakter naší demokracie, která trpí jen běda tomu, že Miloš Zeman nectí pravidla politické slušnosti a dokonce je schopen říci, že pojem ústavní zvyklosti je idiotský (ale tak balancuje na hraně, že už neřekne, že ústavní zvyklosti jsou idiotské).

Miloš Zeman se velmi rád zaštiťuje silou svého mandátu, ačkoliv ta je prakticky nejmenší možná (matematické vysvětlení zde). V druhém kole volby bylo odevzdáno 4,958 milionu platných hlasů. Nejnižší možné minimum pro volbu tedy 2,479 milionu hlasů, Miloš Zeman jich dostal 2,717 milionu - tedy jen o necelých 240 tisíc více. To není při pěti milionech lidí, kteří volili, síla mandátu, před níž by bylo nutno si v úžasu sednout na zadek a zůstat sedět s otevřenou pusou, dokud nám do ní nevletí moucha. Ve chvíli, kdy volba prezidenta rozdělí voliče prakticky půl na půl (5% nad a 5% pod nutnou hranicí), by měl  ten, který vyhrál, velmi významně pracovat na tom, aby společnost dále nerozděloval, ale spojoval. Moudrý člověk by se moc nevytahoval svým vítězstvím, naopak by voličům protivníka měl nabídnout ruku ke smíru a k cestě za prospěchem celé země, která patří nám všem, bez ohledu na to, koho jsme volili. Toho jsme se - bohužel - od Miloše Zemana nedočkali. Naopak sám rád a často říká, že jedná v zájmu lidí, kteří ho volili. Problém je však v tom, že republiku máme jen jednu a prezident by měl konat ve prospěch VŠECH.

A já bych teď chtěla říci někdejším voličům Miloše Zemana – tahle zem je naše, ne politiků. Situace se komplikuje, protože nový prezident – a je jedno, jestli je váš, můj nebo společný, protože dopad to má prostě na všechny – si s tou zemí začíná dělat, co chce. Právo není tak změřitelné či odkrokovatelné jako technické disciplíny a Miloš Zeman jen využívá toho, že ústava nemůže být tak doslovná, aby se v ní nedaly najít skuliny k řešením, která by skutečného demokrata nikdy nenapadlo hledat. Prozřeme, prosím. Je jedno, koho si přejete u vlády vy a koho já, protože při “extenzívním výkladu ústavy” může vládnout kdokoliv, koho si přeje prezident, zcela bez ohledu na to, koho si přáli voliči. Vy, já, kdokoliv…

Demokracie vzala své jméno z řečtiny - znamená to "vláda lidu". Parlamentní demokracie pak značí to, že vláda lidu je vykonávána prostřednictvím volených zástupců, které volíme v parlamentních volbách. Z logiky věci jednoznačně a jasně vyplývá, že prezident je povinen ctít vůli lidu a sestavením vlády pověří buď předsedu vítězné strany anebo předsedu strany, která má tak silný koaliční potenciál, že je schopna dostat od parlamentu důvěru k další činnosti. Po odstoupení Petra Nečase měl prezident povinnost ctít vůli lidu projevenou v posledních PARLAMENTNÍCH VOLBÁCH (a zdůrazňuji to pro to, protože volba prezidenta nemá žádnou souvislost s vůlí lidu o rozložení sil ve sněmovně - to říkají jen parlamentní volby) a pověřit sestavením vlády buď Bohuslava Sobotku, jehož strana vyhrála minulé parlamentní volby anebo Miroslavu Němcovou, která mu přinesla podepsanou stojedničkovou většinu.

Před závěrečnou otázkou promiňte dvě poznámky, které jsou sice samozřejmé a neříkala bych je, kdyby se prezident země netvářil, že je nechápe:

1)    výsledek parlamentních voleb vyjadřuje to, komu chtějí dát voliči důvěru pro to, aby v jejich zastoupení vykonával moc zákonodárnou (parlament) či výkonnou (vláda)

2)    výsledek volby prezidenta určuje osobu, jíž dávájí voliči pouvoir k výkonu funkce prezidenta. Prezident je součastí moci výkonné, nicméné jeho volba nevypovídá nic o tom, koho si lidé přejí v parlamentu - nikdo se jich v té volbě na to neptá a kdyby se ptal, musela by pravidla naznačovat další kroky. Buď by rovnou vylučovala prezidentskou kandidaturu osob, které nereprezentují stranu žádnou anebo nějakou z těch, které nejsou zastoupeny v parlamentu - anebo by musela pravidla jasně říkat, že po volbě prezidenta obsadí jeho strana xy míst v parlamentu. Obojí je samozřejmě absurdní - stejnou měrou, jak absurdní je odvozovat názor voličů na složení parlamentu z toho, jak volili prezidenta.

A já se teď zcela vážně ptám: existuje v této zemi jeden jediný občan, který v minulých parlamentních volbách volil Jiřího Rusnoka?