Napsat něco rozumného, a přitom nového o střední Evropě se zdá nad lidské síly. Znamená to mimo jiné přečíst stovky knih, prohlášení a diskusí a přemýšlet o nich. A také nahlédnout veškerou problematičnost tohoto regionu, jeho přerušenou existenci, nesamozřejmost, pochyby, politiku i nepolitickou politiku, kulturní sílu, statečnost obyvatel i tragické selhání intelektuálů.
Když střední Evropa mohla být, tak být nechtěla, a když toužila po existenci, převálcovaly ji velké ideologie a tanky. Střední Evropa generuje umírněné i radikální nacionalisty, filosemitity i antisemity, mýtotvůrce i mýtobořitele, ateisty i světce, demagogy i čisté duše: touhu po životě a současně zániku. Jednou větou: celá střední Evropa patří na pověstnou lenošku doktora Freuda do Vídně.
Pokud si chtějí studenti na univerzitě něco přečíst o střední Evropě, dávám jim většinou Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře od italského spisovatele Claudia Magrise. Je to kniha o literatuře, jak jinak, ale také o významné středoevropské panovnické rodině, sociálních prostředích, upadlé politice i o snech. Stále ideální úvod k tématu!
Rozhodl jsem se ale nyní pro následující cestu. Použiji texty českého autora a současně Středoevropana, Ria Preisnera (1925–2007), abych dokumentoval komplikovanost bludiště střední Evropy. Pokusím se vybrat citáty, o nichž jsem přesvědčen, že se dotýkají klíčových témat, která charakterizují výstižně místo ve středu kontinentu, v němž je nám dáno žít.
Dobrá varianta
Mohli to být i jiní autoři. Preisner je však vhodný nejméně ze tří důvodů. Měl zkušenosti nejméně ze dvou středoevropských lokalit: z Mukačeva, kde se narodil, tedy místa dodnes „hraničního“, a z Prahy, v níž prožil velkou část své dospělosti. Patřil k českým exulantům, neboť ho vyhnala z domoviny sovětská vojska v roce 1968, a to jak víme, je jedna z význačných středoevropských osudových charakteristik.
Každý ze střední Evropy má ve své rodině někoho, kdo zahynul v koncentráku nebo gulagu, byl vysídlen nebo vyhnán, nebo přinejmenším – to je ještě dobrá varianta, prožil nejméně dva nebo tři režimy, z nichž každý mu vnucoval nějakou doktrínu a vyžadoval jeho loajalitu
Každý ze střední Evropy má ve své rodině někoho, kdo zahynul v koncentráku nebo gulagu, byl vysídlen nebo vyhnán, nebo přinejmenším – to je ještě dobrá varianta, prožil nejméně dva nebo tři režimy, z nichž každý mu vnucoval nějakou doktrínu a vyžadoval jeho loajalitu. A konečně Preisner je člověk s odstupem, protože na vrcholu své tvůrčí dráhy (byl germanistou, ale též filozofem) se usadil v Pensylvánii, kde srovnával (středo)evropské a americké dějiny.
Kdo se chce s tímto autem seznámit blíže, nechť nahlédne do jeho knih. Citáty jsou z jeho pozoruhodného díla Kritika totalitarismu, z části nazvané příznačně Středoevropská otázka. Preisner se zde vyjadřuje svým typickým způsobem, v podobě fragmentů, které mu, jak tvrdil, umožnily nejlépe vyjádřit jinak neuchopitelnou podstatu totalitárního fenoménu, který považoval za moderní výhonek gnostického myšlení – podobně jako jeho velký vzor německo-americký konzervativní politický filosof Eric Voegelin (1901–1985).
Svoboda a volnost
„Staré Rakousko se po svém rozpadu stalo symbolem ,starých dobrých časů‘. Dokud existovalo, bylo ztělesněním ,zlých časů‘. Teprve jako symbol, když zmizelo z mapy střední Evropy, se stalo ohniskem dějinných snah a koncepcí, které by snad mohly střední Evropě vrátit dějinný smysl a význam: být usměrňovatelkou a neutralizátorkou iracionálních a ničivých sil, které doléhají na jádro Evropy nejen z východu, ale i ze Západu.“
Rakousko bylo státem, který nakonec dopřával svým národům značnou svobodu a volnost, protože – na rozdíl od jiných impérií – nevytvořil tvrdý tlak na uzákonění a vybudování jednotného státního národa
První citátem se ocitáme in medias res, v jádru věci, a hned v několikerém smyslu. Pokud máme mluvit o střední Evropě, pak nemluvit o Rakousku, popřípadě Rakousku-Uhersku, jeho státnosti, úkolech a tragickém konci, je zhola nemožné. Preisner odkrývá paradox „starého Rakouska“, který spočívá v tom, že až po destrukci se v kombinaci racionální úvahy a iracionální nostalgie vracíme k Rakousku, jaké mělo být, ale jaké jsme ho ve chvíli, kdy existovalo, vidět nechtěli.
Ale Rakousko bylo také naším státem a například Češi vedle Chorvatů mu takřka do poslední chvíle věnovali loajalitu. Rakousko bylo také naším státem, jehož rod podporoval mnoho českých kulturních snah.Rakousko bylo státem, který nakonec dopřával svým národům značnou svobodu a volnost, protože – na rozdíl od jiných impérií – nevytvořil tvrdý tlak na uzákonění a vybudování jednotného státního národa.
Žádný tyglík národů
Na rozdíl třeba od Francie a Británie, o USA ani nemluvě, rakouští vládcové nakonec nevytvořili ideálního státního občana. Rakousko se nikdy nestalo tyglíkem národů a etnických skupin. Těch pár lidí u dvora, pár důstojníků a biskupů, kteří se cítili být Rakušany, byla jen nepatrná vrstvička v moři ambiciózních národů a nárůdků, které chtěly být své. A některým se to posléze podařilo.
Rakousko se nikdy nestalo tyglíkem národů a etnických skupin. Těch pár lidí u dvora, pár důstojníků a biskupů, kteří se cítili být Rakušany, byla jen nepatrná vrstvička v moři ambiciózních národů a nárůdků, které chtěly být své. A některým se to posléze podařilo.
Důležitá je také poznámka o ztraceném či mýtickém smyslu rakouského soustátí. Připomeňme, že to byla otázka, kterou se většinu svého politického života zabýval například historik a politik František Palacký (1798–1876). Co víc – byl to český politický program od chvíle, kdy si Češi začali uvědomovat, že nějaký politický program mají. Být „usměrňovatelkou a neutralizátorkou“ ničivých sil z východu i západu, byla pro českou politiku svého času realita.
Preisner si tu podává ruku s otcem národa, který je ovšem vlastním národem víceméně zapomenut. Čemu se divit, ve střední Evropě je to běžné. Zde se pomníky minulosti většinou boří.
Totalitární konec
„Střední Evropa jako celistvý politicko-geografický útvar se rozpadla po druhé světové válce. Dnes (1982) se hovoří o sovětské hegemonii ve východní Evropě, což však vystihuje realitu jen zčásti a značně staticky, neboť ani ,východní Evropa‘ a ,hegemonie‘ se nekryjí beze zbytku.
Preisnerovi se zdálo, že se čas nachyluje k totalitárnímu konci celé Evropy, nejen té střední, která se po druhé světové válce proměnila v předpolí sovětského impéria, jež navíc vypadalo takřka až do svého konce nezničitelně
Uvážíme-li, že hranice mezi totalitarismem a demokracií v Evropě probíhají na Labi a zasahují hluboko do historického území Západu –, existence západního Berlína v obklíčení sovětských vojsk je toho názorným, i když nepřímým dokladem – je zřejmé, že sovětskou hegemonii ve střední Evropě lze chápat jen jako přechod k hegemonii nad celou Evropou.“
Takto pesimisticky uvažoval jeden z významných představitelů českého exilu na počátku osmdesátých let. Zdálo se mu, že se čas nachyluje k totalitárnímu konci celé Evropy, nejen té střední, která se po druhé světové válce proměnila v předpolí sovětského impéria, jež navíc vypadalo takřka až do svého konce nezničitelně.
Uvedený citát je důležitý, abychom si uvědomili, že střední Evropa po rozpadu Rakouska z velké míry a po roce 1945 definitivně přestala existovat. Preisner by v tom viděl souvislost – od rozpadu Rakouska jako smysluplné státní garance po rozpad a rozklad nástupnických států včetně Československa a pak upadnutí do rukou totalitárních systémů, což byly – podle Preisnera ovlivněného svatým Augustinem – nikoli státy, ale lupičské bandy, které reálné státy reálně vyprázdnily a naplnily pouze svou vulgární ideologií.
Povzdech
Střední Evropa zanikla, což může upozorňovat na pomíjivost všech státních i kulturních útvarů. Pravda, v letech 1945 až 1989 se o střední Evropě mnohokrát mluvilo, a to všude po světě – v důsledku mnoha středoevropských exilových vln. Čas od času se také vyskytli i v rámci sovětských satelitů odvážlivci, kteří diskutovali alespoň o kulturním významu této části Evropy, o středoevropských spisovatelích, smíchu či kavárnách.
Středoevropské kulturní debaty ze starého režimu mají však jedno společné – poněkud se vyhýbají dvěma otázkám, což je příznačné: otázce státní suverenity a otázce liberální ekonomiky. Jejich páteří je povzdech. To, co ze střední Evropy zůstalo, je kultura.
Češi v této partii sehráli slušnou úlohu – proti Milanu Kunderovi můžeme mít deset výhrad, ale skutečnost, že tematizoval středoevropský fenomén a do značné míry jej i popularizoval – i když vždy s jinými akcenty –, je pravda, s níž ani jeho kritici nic nenadělají.
Všechny tyto středoevropské kulturní debaty ze starého režimu mají však jedno společné – poněkud se vyhýbají dvěma otázkám, což je příznačné: otázce státní suverenity a otázce liberální ekonomiky. Jejich páteří je povzdech. To, co ze střední Evropy zůstalo, je kultura, umělecké hodnoty. Ty můžeme připomínat, v nich můžeme i zčásti bytovat.
Preisner z exilu sledoval i slavnou chvíli, kdy se zdálo, že střední Evropa povstává jako pověstný Fénix z popela, a kdy se kácí sovětský moloch, který stál na hliněných nohou, tedy v letech 1989 až 1990, zůstal však skeptikem. Ostatně, citáty se týkají i nebezpečí, které přichází na Evropu nejen z východu, ale i ze západního směru. Zdá se, že americké bombardování Bělehradu mu vzalo poslední zbytky naděje pro střední Evropu.
Amorální postava
„Literát Bert Brecht, nikoli Thomas Mann, platí dnes (1982) za největšího básníka (!) střední Evropy. Před ním takto hystericky a freneticky a nechutně slavili měšťáci ve střední Evropě pouze Richarda Wagnera, s nímž má Bertold Brecht nemálo podobného. Příčina? Brecht řekl jasné ano k bolševickému totalitarismu při současném (dialektickém) zachování všech výsad a znaků měšťáctví.
Švejk je Preisnerovi příznačná i přízračná středoevropská postava, Hašek je příkladem českého ideového blouznivectví a anarchismu. Švejk je amorální postava, člověk bez zábran, který se chechtá ve chvíli, kdy je třeba mlčet nebo trpět.
Nemohlo být dokonalejšího výrazu symbiózy buržoy a bolševika, to vše zpracováno a přetaveno do formy povýtce estetické. Nikoli iracionálně totalitární ,v kráse zemřít‘, nýbrž racionálně totalitární ,v kráse přežít‘, to je krédo B. B. Symbióza operního Tristana a Švejka.“
Málokdo udělal pro českou a současně středoevropskou kulturu více než Preisner. Mám na mysli především jeho kongeniální překlady Hermanna Brocha a jeho úvahy nad Franzem Kafkou, které se datují již k době jeho vysokoškolských poválečných studií – mimochodem sdílených s pozdějším germanistou světového významu Peterem Demetzem.
Málokdo se však také věnoval tolik postavě Švejka, a to v kritickém smyslu. Švejk je Preisnerovi příznačná i přízračná středoevropská postava, Hašek je příkladem českého ideového blouznivectví a anarchismu. Švejk je amorální postava, člověk bez zábran, který se chechtá ve chvíli, kdy je třeba mlčet nebo trpět.
Výraz středoevropské každodennosti
Švejk je postava bezpáteřná, figurka, která své krédo „To chce klid!“ povyšuje na český program. Švejk je v moderní době opozicí k radikalismu Jana Palacha, je manifestací lhostejnosti. Specifický český nihilistický příspěvek střední Evropě. Preisner neváhá dokonce mluvit o „švejkismu“ (od Haškova bourání Rakouska k bourání jako principu).
Švejk se stal výrazem středoevropské každodennosti zatažené do válečného konfliktu a reagující na ni po svém, středoevropské schopnosti smát se i v kritických chvílích, středoevropské vychytralosti, která se směje patosu, středoevropské antipolitičnosti a antiklerikalismu, středoevropského dobráctví a touhy přežít za každou cenu.
Samozřejmě, že nemusíme s Preisnerem v této věci souhlasit. Švejk je přece jenom román. Ostatně, zastánců švejkovství je více než jeho kritiků. Jde o to, že ve střední Evropě existují symbolické literární postavy, které ji charakterizují – a Švejk k nim patří.
Švejk se stal výrazem středoevropské každodennosti zatažené do válečného konfliktu a reagující na ni po svém, středoevropské schopnosti smát se i v kritických chvílích, středoevropské vychytralosti, která se směje patosu, středoevropské antipolitičnosti a antiklerikalismu, středoevropského dobráctví a touhy přežít za každou cenu.
Podle Preisnera je to ovšem také obraz specificky českého vzdělance, který „tíhne k bandasce s kávou a je selsky vychytralý a smyslný“, a je schopný okořenit jakoukoli ideologii přízemnostmi a bonmoty. I to je střední Evropa a český přínos k její kulturní tváři: Kafkův brouk z Proměny a Haškův Švejk.
Střed, most a tanky
„Má-li být střední Evropa, tj. Německo a podunajské země skutečně demokratické, pak je nutno v těch zemích prosadit demokracii, která by v jistém smyslu tvořila diametrální protiklad k racionálně koncipované francouzské demokracii. Tedy demokracii iracionální? Demokracii na fundamentu náboženském?
Střední Evropa trpí nejen představou středu, ale i mostu, po kterém kráčejí myšlenky, tu od západu na východ, tu od východu na západ. A vedle nich, často paralelně, také tanky.
Görres – a s ním řada dalších středoevropských politiků – nebyli s to tuto specificky evropskou demokracii definovat. Tato nejistota se zračí ostatně v Masarykově nezdařeném pokusu o kompromis mezi racionální demokracií francouzského typu a puritánskou demokracií anglosaskou.“
Střední Evropa, to jsou též avantgardní pokusy o hledání liberálně demokratických zásad, konzervativní zvraty a socialistické a komunistické experimenty spjaté většinou s mechanickou modernizací, jako ostatně v celé Evropě. Střední Evropa navíc trpí nejen představou středu, ale i mostu, po kterém kráčejí myšlenky, tu od západu na východ, tu od východu na západ. A vedle nich, často paralelně, také tanky.
Tendence
Pro Preisnera byl Masarykův „pokus o demokracii“ ve střední Evropě něčím, s čím se vyrovnával celý život. Navzdory všem nedokonalostem a selháním to byl pokus úctyhodný – Beneš byl vedle Masaryka už jen reprezentant rousseauovského typu demokracie lidu, od níž byl jen krok k diktatuře proletariátu a „lidové demokracii“. Co jiného ostatně řeší všechny středoevropské země, které se okolo roku 1989 uvolnily z imperiálního sevření, které je málem zadusilo – hledání adekvátní podoby demokracie, „vyvážené“ demokracie.
Demokracii ohrožuje nejen tendence k autoritativním formám vlády, s nimiž má střední Evropa bohaté zkušenosti, ale také a především k novým ideologiím a úpadkové politické praxi
Přičemž platí varování: Masarykova koncepce demokracie nebyla přijata v bývalém Československu nejen Němci, Slováky, Maďary a Rusíny, ale s největší pravděpodobností ani většinou Čechů, v nejlepším případě byla trpně snášena. Protiklad elitních menšin a většiny lidu či národa je stálý problém, jak se ukazuje i jedenáct let po Preisnerově smrti. Demokracii navíc ohrožuje nejen tendence k autoritativním formám vlády, s nimiž má střední Evropa bohaté zkušenosti, ale také a především k novým ideologiím a úpadkové politické praxi.
Ta spočívá mimo jiné v tom, že tradiční politické strany mohou zradit svůj program. Ve střední Evropě se to týká podle Preisnera například sociální demokracie, která kolísá mezi tím být „strážkyní demokratické limes“, být „pašerákem totalitárního kontrabandu“ nebo (zcela nově) být propagátorem kulturního marxismu, který stále počítá s vybudováním nového člověka zbaveného všech tíživých okolností svého života a očekávajícího brzký ráj na zemi.
Dva odlišné světy
„Antisemitismus není jen projevem primitivní, zločinné nenávisti k židům; v něm je obsažena in nuce už celá principiální struktura totalitární ideologie. Antisemita klade abstraktum ,společnosti‘, jíž rozumí absolutizovanou, čistou společnost, která každý pokus o uchování duchovní nezávislosti, lidského soukromí stíhá jako ,parazitismus‘.
Židovský fenomén patří ke střední Evropě. Právě zde se vytvářejí dva odlišné světy: svět asimilovaných židů žijících v rostoucích městech (typickým případem je zakladatel sionismu Theodor Herzl) a svět tradičních židovských obyvatel evropských štetlů, malých vesnic a městeček v Haliči i jinde.
Antisemita potírá jakoukoli možnost jiného názoru, jakýkoli projev jinakosti jako cosi ohrožujícího samu podstatu společenského zřízení. Neasimilovatelnost židovstva se mu stává symbolem všemožného ,revizionismu‘ a ,frakcionářství‘ a ,zrady lidu‘.“
Židovský fenomén patří ke střední Evropě. Právě zde se vytvářejí dva odlišné světy: svět asimilovaných židů žijících v rostoucích městech (typickým případem je zakladatel sionismu Theodor Herzl) a svět tradičních židovských obyvatel evropských štetlů, malých vesnic a městeček v Haliči i jinde.
Stát Izrael
Od osmdesátých let 19. století se radikalizují národní a tradicionalistické ideologie a co je podstatnější – a co má na mysli Preisner –, starý křesťanský antisemitismus se objevuje v zesvětštělé podobě a v pseudovědeckém hávu, a to takřka v celé Evropě – příkladem je jak Dreyfusova aféra ve Francii, tak pogromy v předrevolučním Rusku.
Sionismus vyvrcholí v roce 1948 založením státu Izrael, o němž se dá s nadsázkou říci, že je také výhonkem střední Evropy, protože mnoho Středoevropanů z něj učinilo svou domovinu
Ve 20. století však nastoupil ještě tvrdší antižidovský kurz, což muselo vést k tomu, že se sionistický program stal smysluplným východiskem židovské situace. Preisner v zásadě upozorňuje na zlo, jež působí i ve střední Evropě (konečně, kde vyrostl Hitler?!) a které si nevybírá.
Parazituje na lidské přirozenosti a využívá všech možností – ve střední Evropě nejen hlavní ideologické proudy, ale i nacionalismus hledající jednou zakořenění v „rase“, „půdě“ nebo „krvi“, jindy internacionalismus, s nímž sice mnozí židé koketovali, ale pak se do něj stejně nehodili.
Sionismus vyvrcholí v roce 1948 založením státu Izrael, o němž se dá s nadsázkou říci, že je také výhonkem střední Evropy, protože mnoho Středoevropanů z něj učinilo svou domovinu – jak zněl termín Balfourovy deklarace, která dala židům signál, že mohou s domovem v Palestině počítat. Antisemitismus ovšem nevymizel – jak se říká v poměrně smutném bonmotu: antisemitismus trvá i tam, kde židé už dávno nejsou.
Hrozivá otázka
„Ideu – nic víc – federativních spojených států evropských vyhlašoval levý liberalismus už ve 30. letech 19. století. K uskutečnění této ideje bylo tenkrát asi tak daleko jako dnes. Místo federativní Evropy se z revoluce 1848 zrodila Evropa nacionalistická a imperialistická a ovšem i pokroková, ta těžkomyslná, dekadentní a pozitivistická stará Evropa, která s vlajícími prapory a s nepředstavitelným nadšením rozpoutala první světovou válku.
Preisnerovo varování i závěrečná otázka znějí až hrozivě. Jsou skutečně všechny pokusy o sjednocení Evropy, na kterých by se podílela i střední Evropa, odsouzeny ke katastrofě?
Po ní se opět vynořila levicově liberalistická idea – nic víc – spojených států evropských. Místo k spojeným státům učinila Evropa první kroky k totalitarismu. Znamená to tedy, že ona idea je naprosto chimérická a neuskutečnitelná?“
Preisnerovo varování i závěrečná otázka znějí až hrozivě. Jsou skutečně všechny pokusy o sjednocení Evropy, na kterých by se podílela i střední Evropa, odsouzeny ke katastrofě? Jistě, opět se nemusíme ztotožňovat s jeho závěrem, že k tomu tendují pokusy, které vycházejí z levicově liberálních ideálů nebo z imperiálně-mocenských ambicí.
Zlaté ruce
Můžeme si myslet pravý opak, nic nás ale nezbaví základního úkolu. Promyslet povahu, již mají i současné pokusy o scelení Evropy. Proč by to nebylo možné? Evropští intelektuálové se ve 20. století zmýlili v ideologiích a možných ohroženích svých států a společností tak často, že je namístě od nich požadovat reparát. Měli by nyní, poučeni z minulosti, přece jen lépe odhadnout, zda současný pokus o „Evropskou unii“ je stejně nebezpečný jako předchozí pokusy, nebo zda představuje „výjimku z evropského pravidla“.
Středoevropský úděl v širším smyslu znamená něco jiného pro Čechy, Maďary, Slováky, Maďary, Rumuny, Bulhary, Slovince a třeba Litevce… Kdo je dokáže někdy sjednotit, aniž by vytvořil opět nějaké monstrum, musel by mít pověstné zlaté ruce. Pokud to bude někdo, kdo chápe sjednocení pouze jako problém sociálně organizační, má střední (a nakonec i celá) Evropa problém.
Spolu s Preisnerem se můžeme ptát, zda evropská realita politická, hospodářská, ale i kulturní a mentální, není natolik rozdílná, že ze své povahy brání hlubšímu sjednocování, které na rozmanitost přestane brát ohled. A zda tato různost nepředstavuje „poklad Evropy“ viditelný zejména v Evropě střední, pro kterou stále není národní stát a jeho zájmy vyčpělý pojem, pro kterou je státní suverenita posvátná – právě proto, že zažila její smrt.
Středoevropský úděl v širším smyslu znamená něco jiného pro Čechy, Maďary, Slováky, Maďary, Rumuny, Bulhary, Slovince a třeba Litevce… Jaké pestré a bohaté spektrum dějin, postav, idejí, etnických a náboženských skupin, protikladných názorů, stereotypů a mýtů! Kdo je dokáže někdy sjednotit, aniž by vytvořil opět nějaké monstrum, musel by mít pověstné zlaté ruce. Pokud to bude někdo, kdo chápe sjednocení pouze jako problém sociálně organizační, má střední (a nakonec i celá) Evropa problém.
Ambiciózní projekt
Jak se pro střední Evropu změnila situace po roce 1989? Nemůže být pochyb, že celá Evropa slyšela jedno velké středoevropské vydechnutí a současně nádech. Byl – obrazně řečeno – sňat příkrov, který halil střední Evropu do bezčasí a bezdějinnosti. Středoevropské státy, které byly sovětskými koloniemi, získaly zpět svou suverenitu – tedy svobodu rozhodovat o svých záležitostech.
Ambiciózní projekt Evropské unie, k němuž se Středoevropané rádi přihlásili, zaznamenal velké vnitřní trhliny, nehledě na to, že doposud neznamenal vytvoření „silné“, konkurenceschopné Evropy vůči ostatním mocnostem světa
Již téměř 30 let nás dělí od této chvíle a mnoho se mezitím změnilo, především Evropa jako celek – ambiciózní projekt Evropské unie, k němuž se Středoevropané rádi přihlásili, zaznamenal velké vnitřní trhliny, nehledě na to, že doposud neznamenal vytvoření „silné“, konkurenceschopné Evropy vůči ostatním mocnostem světa. V některých nově přistoupivších zemích se objevily silné kritiky unijního směřování a souběžně obavy, zda toto směřování je pro členské státy výhodné a prospěšné.
Díky sebevědomí a historickému vývoji jde především o Polsko a Maďarsko, „neposlušné země“, kárané unijní reprezentací. Přitom, jakkoli jsou středoevropské státy chráněné ochranným deštníkem NATO, neintegrovaly se. Tato integrace zůstala pouze na úrovni visegrádského koketování, přičemž dnes nelze ani přesněji stanovit, kdo by do této skupiny měl patřit.
Provokativní soudy
Do aktuální situace nemohou už myslitelé typu Ria Preisnera (a je jedno, zda jde o konzervativce, liberály nebo socialisty) mluvit přímo. Jejich doba měla své nebezpečí a výzvy, které nejsou bez výhrad přenositelné do dnešní doby. Navzdory tomu má smysl se jejich odkazem zabývat. Za prvé proto, že jejich životní osudy jsou „středoevropské“, vypovídají o bojích a strádáních minulých generací našich předchůdců. I jejich životy představují naše dědictví, které přejímáme.
Preisner byl konzervativní katolík a klasický liberál, což patrně nebude aktuální myšlenkový mainstream v porevolučním Česku. Ostatně nebyl ani v celém 20. století. Možná o to více si můžeme vážit jeho svědectví a hledat v jeho knihách obohacující perly – nebo provokativní soudy, které nás Středoevropany udržují v bdělosti.
V Preisnerově případě šlo o člověka, který musel dvakrát opustit zemi, v níž žil, navzdory tomu nezatrpkl a stále pracoval pro „zvolenou vlast“, o člověka, který se vyznačoval myšlenkovou kontinuitou, kterou by mu mohl nejeden našinec závidět, o člověka, který byl osobně velmi statečný, i když svou statečnost nevytruboval do světa (přihlásil se například ke křesťanství na začátku padesátých let, kdy téměř jistě musel následovat postih).
Za druhé je tu dílo, zapsané myšlenky, které zůstávají do jisté míry poplatné době a okolnostem, v nichž vznikly. Jejich hodnocení se bude lišit především podle toho, k jakým hodnotám se dnes hlásíme.
Preisner byl konzervativní katolík a klasický liberál, což patrně nebude aktuální myšlenkový mainstream v porevolučním Česku. Ostatně nebyl ani v celém 20. století. Možná o to více si můžeme vážit jeho svědectví a hledat v jeho knihách obohacující perly – nebo provokativní soudy, které nás Středoevropany udržují v bdělosti.