Přehnaně tolerantní vs. přehnaně xenofobní aneb radikalizace Čechů
Napříč společenským spektrem se vyprofilovaly dva protichůdné tábory. Zatímco jedni - xenofobně smýšlející - migranty rázně odmítají, druzí - přehnaně tolerantní - nabízejí uprchlíkům pokoj pro hosty ve svém domě.
V České republice v současné době neexistuje skloňovanější slovní spojení než „uprchlická krize“. Od samého začátku se zdála být situace kolem přívalu migrantů vyhrocená. S prohlášením Angely Merkelové, jež se nechala slyšet, že Spolková republika Německo s otevřenou náručí vítá všechny uprchlíky bez rozdílu věku, pohlaví, víry i sociálních podmínek, ovšem situace vygradovala ještě dramatičtěji.
Nejsem fanouškem přistěhovalců, jako ani jejich odpůrcem. Jsem však vychován v souladu s česko-křesťanskou tradicí, takže necítím žádnou náklonnost k vyznavačům islámu. Někteří západní pozorovatelé přirovnávají nynější migraci z Blízkého východu k útěku z komunistické části Evropy před pádem železné opony. Nemyslím si, že by výše uvedená komparace byla na místě, neboť Češi -byť socialističtí - zastávali stejné hodnoty jako občané cílových států (SRN, Švédsko, USA, Kanada). Byli vychováni v křesťanském prostředí, vyloučena byla negramotnost, měli evropské sociální i kulturní návyky, byli pracovití atd. Současná situace je odlišná, a tak nesdílím nadšení aktivistů z přijímání nekonečných tisíců žadatelů o azyl, o kterých ani nevíme, zda jsou gramotní, jestli s sebou nepřinášejí nákazy nebo jestli nejsou chapadlem extremistických spících buněk. Dle mého by v konzervativní České republice, jejíž občané nejsou zvyklí na multikulturalismus, přijímání běženců stejnak sklouzlo k „čunkovskému řešení“.
Jako každý rub má i svůj líc… Nepřijímáním uprchlíků z kritických regionů zcela popřeme osvícené myšlenky, které jsme tak směle donedávna hlásali. Znevážíme hodnoty Evropské unie, jež odkazuje k jednotě, spolupráci a toleranci. Když jsem výše psal o přirovnání k útěku z komunistické středovýchodní Evropy, jak bychom se na druhou stranu cítili my, kdyby nás Němci a Rakušané za minulého režimu nashromáždili do odchytových center s tím, že za měsíc budeme posláni zpět za hranice? Dost pravděpodobně by to byl pro občana z východního bloku rozsudek smrti. Přemýšleli jste ale někdy kromě toho, že uprchlíky v Česku nechcete, také o budoucnosti Syřana, kterého z Evropy vyhostíme?
Naproti tomu – teď budu polemizovat sám se sebou – v současné době se jedná o tisícovky občanů. Situace je do jisté míry stále zvládnutelná a není důvod panikařit. Ale jak se zachováme, až se dají do pohybu statisícové davy, přičemž jejich ženy a děti budou své partnery a otce následovat? Bude je stále Frau Merkel a její Bundesrepublik Deutschland vřele zvát? A co až se dá do pohybu miliarda Číňanů? Také je pohostíme a dáme jim kapesné?
Není v moci evropského politika - ať už z Prahy, Berlína či Bruselu - zabránit útěku nevinných civilistů z války a chudobou zmítaných regionů. Nejvyšší prioritou politických špiček by měla být snaha tyto oblasti stabilizovat, a to i za cenu vysokých nákladů. Dokud bude na irácko-syrském území působit IS, proud uprchlíků neustane. Zajistit všem z nich příhodné podmínky pro život v době, kdy už vyrazili na evropskou pouť za lepším životem, je úkolem sisyfovským.
Cílem tohoto příspěvku není rozuzlení. Nebudu a ani se nechci stavět do role soudce, ostatně samozvaných hlasatelů univerzální pravdy a jediného správného názoru je v Česku mnoho. V současné době, kdy majorita lidí čerpá informace ze zpravodajských platforem bulvárního charakteru, se zdá být každý Čech demografickým odborníkem. Čtenář a posluchač většiny českých medií ani nemá příležitost udělat si jiný názor na běžence než radikálně negativní. Diskuse o uprchlické krizi postrádá umírněné pohledy. Česká společnost se z nepochopitelných důvodů úplně polarizovala. Napříč společenským spektrem se vyprofilovaly dva protichůdné tábory. Zatímco jedni - xenofobně smýšlející - migranty rázně odmítají, druzí - přehnaně tolerantní - nabízejí uprchlíkům pokoj pro hosty ve svém domě. Chybí nám třetí cesta, nějaký rozumný kompromis...
I čtenář s horší pozorovací schopností musel zaznamenat, že se Češi značně radikalizují. Neradostné je, že české hodnoty a kulturu zatím nejvíce brání lidé, kteří nečtou knihy, nechodí do divadla, neznají české dějiny, ani slova státní hymny. Největší problém pro českou společnost však nespočívá v nich samotných, ale v talentu těchto lidí ovlivňovat a radikalizovat slušné občany. V tomto smyslu pro nás mohou mít velmi neblahé následky parlamentní volby v roce 2017. Dá se totiž před nimi očekávat vábení samozvaných spasitelů, kteří budou hrát na extremisticko-populistické tóny.
To bude v Česku opět jednou veselo… Ale jak také jinak – v zemi, kde největším xenofobem je Asiat!
Patrik Urban