INFO Times24

Radek Polomík se do amerického Seattlu přestěhoval kvůli práci ve firmě Microsoft, ale nyní se po pěti letech chce vrátit zpátky do Čech. Protože jak sám říká, zjistil, že se tu máme lépe. „Pět let mi bohatě stačilo na objevení toho, v jak dokonalé zemi žijeme. Obzvlášť miluju Prahu a další malebná místa po Česku. I ty krásný kopečky na Moravě. Máme tu neuvěřitelně hluboký lidi s kulturou a pevnými kořeny, které prostě žádný Američan mít nemůže, i když se je snaží od nás pochytit,“ říká.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Nejvíc mně asi uhranula vzpomínka na to, když jsem naživo viděl Space Needle. Je to velká věž, která je považována za dominantu Seattlu. Byl to pro mě symbol toho, že člověk musí být velmi opatrný, co tvoří ve svých obrazech kolem sebe, protože pár měsíců před tím, než jsem dostal nabídku pracovat z US, jsem vytvořil komiks, kde jsem si utahoval z vysokých šéfů Microsoftu včetně toho, který mě pak do Seattlu přivedl. A jako jeden z obrázků jsem tam dal právě fotku Space Needlu. Až když jsem tu věž uviděl naživo, tak mě naplno trklo, že jsem si už tuto realitu vytvořil nějaký čas nazpět. No a pak mě samozřejmě naprosto uhranuly hory, které se kolem Seattlu tyčí - a to hlavně vulkán Mount Rainier. Ta nevybuchlá sopka na vás vybafne snad z každého koutu Seattlu tak nečekaně, že jen s otevřenou pusou ustrne veškerá konverzace a všichni jen s údivem obdivují její krásu. No napsal bych tady asi dalších tisíce věcí, ale to by bylo na dlouho. Tak jen ještě zmíním, že se mi moc líbilo, jak se na vás každý na ulici usmívá, a pak v rychlosti zmíním, že to, co mi utkvělo v paměti, je, že jsem trávil svoje první Vánoce mimo rodinu tisíce kilometrů daleko na druhém konci planety. Když jsem den před Vánoci ještě visel na schůzce s mým šéfem a klientem do čtyř hodin odpoledne, tak jsem si říkal, že ti Amíci jsou snad blázni, že takhle tráví čas den před Vánoci. V tom mi jasně došlo, že takhle žít určitě nebudu a že si to velmi rychle přizpůsobím, a taky že se to povedlo. Pak mě ještě šokovalo, když jsem si nesl z práce jídlo a procházel se po třetí avenue a bezdomovec se na mě s lítostnýma očima podíval a zeptal se mě, co to mám v té krabici a jestli tam mám jídlo, tak jestli mu ho nedám. Já jsem byl tak v šoku a vystresovanej z práce, že jsem jen řekl sorry a pokračoval dál. Až teprve po dvou minutách vnitřního boje v hlavě mě srdce přesvědčilo se vrátit a to jídlo mu dát. Říkal jsem si: „Sakra, tady lidi prosí o jídlo?“ Dost mě to překvapilo a od té doby jsem mluvil s desítkama bezdomovců třeba i na Havaji, kde jsem je bral na obědy a vyslechl si jejich příběhy a snažil se je podpořit.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Zaručeně. Už jsem učinil kroky k návratu a není cesty zpět. Chci se do prosince tohoto roku vrátit. Pět let mi bohatě stačilo na objevení toho, v jak dokonalé zemi žijeme. Obzvlášť miluju Prahu a další malebná místa po Česku. I ty krásný kopečky na Moravě. Máme tu neuvěřitelně hluboký lidi s kulturou a pevnými kořeny, které prostě žádný Američan mít nemůže, i když se je snaží od nás pochytit. Zjistil jsem, že to nejde. Mám tam super přátele, ale to jsou většinou veteráni z války, co se snaží žít každý den naplno bez nějakého hnaní se za kariérou a povrchními vztahy. V Česku mám přátele, se kterými i když se pohádám, tak je to po pár dnech pryč. V USA jsem slyšel tolik příběhů o tom, jak si dlouholetí kamarádi ublížili a už se nikdy znovu neviděli. Co mi ale bude chybět, je nejkrásnější příroda, co jsem kdy viděl. Ty hory, řeky, mořský pláže bez domů s velrybama jsou prostě dechberoucí. Jinak asi nejzásadnější utrpení Američanů, co vidím, je, že mám spoustu přátel, kteří jsou zadlužení až po uši, a to jenom ze vzdělání. 

Zrovna můj soused se přestěhoval do Bostonu, aby začal studovat druhou vysokou školu. Už teď má dluh 80 tisíc dolarů (1,6 milionu korun). Na dva roky dalšího studia si půjčuje dalších 130 tisíc dolarů (2,6 milionu korun). Každý Čech si jistě spočítá, že něco takového je prostě holý nesmysl. I s vysokou školou měl problém v Seattlu sehnat odpovídající práci, tak prostě další reálnou možnost, kterou viděl, bylo jít na další studium, aby mohl pracovat pro IT společnost a najít si ženu a třeba mít i jednou dům. 

Když jsem se ho zeptal, jaký že úrok bude platit za tu půjčku, tak řekl: „No to nic moc není, je to jen pět procent“. No tak když tohle pak vidíte, jak lidi trpí, tak se vám tam dlouhodobě vychovávat rodinu moc nechce. A to nemluvím o zdravotnictví, které pro většinu Američanů znamená neustálé žití ve strachu, protože vědí, že i když mají pojištění, tak pokud někdo z rodiny vážně onemocní, tak to většinou znamená krach pro rodinu. 

A to je důvod, proč většina Američanů žije ve strachu, co bude, a proto musí mít více prací. Tady v Česku na tom sice s platy nejsme nejlépe a hodně si stěžujeme, ale z vlastní zkušenosti bych řekl, že je lepší mít méně na materiální statky, než se bát, že někdo z rodiny nedostane péči, kterou potřebuje, když onemocní.

A ještě jeden příklad. V Seattlu lidi platí za měsíc na veřejnou dopravu to, co my tady za rok. Jezdí to tu kromě vlaků na minutu přesně. Až jsem někdy nechápal, že si lidé stěžují,  když měl vlak 10 minut zpoždění. 

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Chybí mi občas takový ty český „prasárničky“ jako bramborák a nebo český koláče a buchty a další sladké dobroty, které nejsou tak přeslazené jako v Americe. Ale zase co se jídla týče, tak jsem tady jako v ráji, protože v Americe je hodně organické zeleniny všeho druhu a kuchyně z celého světa. V tom se ještě máme občas co učit. 

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Většina lidí nad Českem většinou pohne obočím a to je celé, čekají na další nápovědu. Tak říkám jako první spíš Prague. Na to hned slyší a většina lidí Prahu zná a byli zde na návštěvě. V poslední době od většiny slýchávám, že Praha je nejkrásnější město, co navštívili, a že Paříž hodně zaostává, co se krásy a malebnosti týče. Většinou mi taky říkají, že v Česku žijou hodně srdečný lidi, se kterýma měli nejkrásnější přátelský vztahy. Rádi se do Česka vracejí a pak samozřejmě zmiňují, že máme jedny z nejkrásnějších žen (mají pravdu). To je myslím taky jeden z dalších důvodů, proč se vracím. Hluboké, vtipné a krásné ženy. 

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
No tak nějak povrchově ano. Šel jsem svým tancem podpořit kandidáta na prezidenta Berniho Sanderse. Liší se to tady tak, že si nikdo nedovolí uplácet na nižších pozicích, ale úplatky se dávají i tady. To ano, většinou na nejvyšší politický úrovni pomocí darů a různých zakázek. To, co se mi líbí, je, že spousta lidí tu má integritu, takže když něco hlásají, tak to většinou myslí vážně a uvádí to i do praxe. Trumpa nepočítám. Toho tu většina lidí nemůže ani vystát a stydí se za něj. Hodně přátel hledá cesty, jak by se z Ameriky odstěhovalo, protože už vidí jeho povrchnost. Jeden kamarád se vrátil po roce z Bali. Žil v Seattlu od dětství, a když jel na Bali na 3 týdny, tak se z toho nakonec stal rok. Do Seattlu se vrátil vydělat peníze, aby se mohl natrvalo usadit mimo státy. O Česku jsem paradoxně zjistil nejvíce tady. Můžu srovnávat. A vyšlo mi z toho, že v Česku se máme opravdu krásně.