V roce 2010 z občanských průkazů zmizela kolonka, do níž se vyznačovalo omezení způsobilosti k právním úkonům. Tento údaj byl v našich občanských průkazech a jejich předchůdcích – všeobecných občanských legitimacích – už od jejich zavedení v roce 1919. Velmi důležitá kolonka byla z průkazů vymazána proto, že eurokraté chtěli, aby identifikační průkazy v celé EU vypadaly stejně.
Do procesu tvorby technické normy na Evropský identifikační průkaz nešťastně zasáhly i nevládní neziskové organizace zabývající se lidskými právy. Podařilo se jim na politické úrovni prosadit názor, že vyznačení nezpůsobilosti k právním úkonům do průkazů nesvéprávné poškozuje a stigmatizuje. I když ve skutečnosti chránilo. Neziskovky tím dosáhly stavu, kdy občan dnes nemá šanci zjistit, jestli nějakou věc kupuje od osoby, která mu ji může prodat. Smlouva uzavřená nesvéprávnou osobou je podle zákona neplatná. Normální občan tak může být snadno okraden při neplatné koupi např. automobilu od nesvéprávného spoluobčana. Ti jsou používáni organizovanými gangy jako „bílé koně“ k řetězovým podvodům. Jejich oběti z řad svéprávných občanů se tím podle nového občanského zákoníku mohou zamotat do mnoho let trvajících a nákladných soudních sporů. České soudy v těchto sporech vynesly již první rozsudky. Nový občanský zákoník, který prosadil bývalý ministr spravedlnosti a dnes předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, navíc zkomplikoval jednoduché a levné řešení tohoto problému. Zrušil soudní úkon zbavení způsobilosti k právním úkonům – tzv. úplnou nesvéprávnost. A to včetně lidí, kteří ani nevnímají podněty okolí a nekomunikují. A ponechal pouze možnost rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům. Ta je však vymezena rozsudkem, který výčtovou metodou stanoví limity úkonů, k jejichž platnosti je nutný podpis opatrovníka stanoveného soudem. Fatální chybu však udělalo Ministerstvo vnitra, které si evropskou technickou normu špatně vyložilo. Norma, která má sjednotit rozměry průkazů a zavést povinně zapisované údaje o občanovi, totiž neříká, že další údaje tam být nesmí. Pouze stanoví, které tam být musí a v jakém pořadí. Celý problém vznikl kombinací několik faktorů: Bezuzdné touhy eurokratů vše udělat v celé EU stejné. Jejich nadřazování politického záměru praktičnosti a proveditelnosti. Snahou dosáhnou záměru i za cenu porušování v primárním právu zavedených procedur. A české práci ve spěchu. A pod tlakem různých „paralelních motivací“ dodavatelských firem. Celé je to drahé pro státní kasu. A v mnoha ohledech nebezpečné pro občany. Údaj o omezení způsobilosti k právním úkonům by se totiž do „občanek“ lidí, kterých se týká, na zadní stranu vešel. Takto nemá běžný občan často možnost zjistit, že s takovou osobou jedná. Že se sjednáním smlouvy s ní řítí do průšvihu.
Maastrichtský počátek
Idea jednotného „unijního“ občanského průkazu se v hlavách eurokartů zrodila už v roce 1991. Hned po podpisu Maastrichtské smlouvy, která do komunitárního práva zavedla institut evropského občanství. Což bylo politické gesto, které se prakticky projevilo až s odstupem mnoha let. A to řadou velmi drahých opatření. Zpočátku se o něm jen diskutovalo na politické a úřednické úrovni. Praktickou realizaci se členským státům dlouho dařilo oddalovat kvůli nákladnosti a logistické složitosti. Ovšem Brusel pracuje vytrvale a dlouhodobě. A to, co si vytkne jako cíl, většinou dříve nebo později získá.
Kdy začala federalizace Evropy?
Dnes má řada lidí pocit, že tlak na federalizaci Evropy a odebírání pravomocí členským státům a jejich předávání evropským orgánům v Bruselu přišel až s Lisabonskou smlouvou – respektive jejím předchůdcem, v referendech zamítnutou evropskou ústavou. Jde o velmi rozšířený omyl. Znalci evropské problematicky mohou potvrdit, že tyto tendence jsou v EU a jejích předchůdcích – Evropských společenstvích (ES) a Evropském hospodářském společenství (EHS) – zjevné minimálně od roku 1986, kdy tehdejší členské státy schválily tzv. Společný evropský akt (JEA). Šlo o dohodu, která vznikla na návrh Komise ES (předchůdce dnešní Evropské komise) a která zakotvila nadřazenost evropského práva nad vnitrostátními zákony – tzv. superioritu. Podepsána byla v únoru 1986 na summitu, který se konal v Lucemburku. V platnost vstoupila v roce 1987. Tehdy se ve skutečnosti rozjel vlak, který chvíli rychleji a chvíli pomaleji a s různými odbočkami, ale zato vytrvale míří k vytvoření „evropského nadstátu“.
Pro mladší ročníky se sluší dodat, že tehdy se ovšem většina rozhodnutí na evropské úrovni činila jednomyslně. Což bylo z pohledu eurokratů nepraktické. Mnoho unifikačních návrhů tehdy končilo v archivu, protože se často našel jeden nebo více států, které jejich zavedení neodsouhlasily. Většinou z důvodu nákladnosti, nebo poškození zájmů domácích firem či obyvatel. Dnes už lze konstatovat, že odmítnuté nápady většinou nekončily v koši, ale pouze dočasně „zaparkované“ v bruselských „šuplících“ eurokratů. Odkud se po čase vynořily opět. Třeba v mírně pozměněné podobě. Nebo se tak tvářící.
Federalizačnímu úsilí dal v roce 1991 na nejvyšší úrovni „zelenou“ balík smluv dnes označovaných jako Maastrichtská smlouva. V jeho rámci došlo k rozšíření oblastí hlasování kvalifikovanou většinou. Tedy tak, že lze jednotlivý stát, nebo i skupinu států přehlasovat. Což eurokratům umožnilo zrychlit tempo europeizace národních předpisů.
„Sešmelcování“ evropského práva
V holandském Maastrichtu, kde byl balík smluv podepsán, se také „zrodila“ EU. Smlouva o Evropské unii vznikla jako samostatná nová smlouva. Vedle do té doby existujících smluv o Evropském hospodářském společenství, Evropském společenství uhlí a oceli a Evropském společenství pro atomovou energii, které byly v Maastrichtu „sešmelcovány“ do jedné Smlouvy o zřízení Evropských společenství (ES). Všechny tři do té doby existující evropské smlouvy se týkaly výhradně ekonomických věcí. Do dalších okruhů politiky v členských státech jako např. kultura nebo vnitřní bezpečnost v podstatě nezasahovaly. Nebo zasahovaly nepřímo.
Od roku 1985 totiž existoval i balík smluv podepsaný v Lucemburském pohraničním městečku Schengen. V jedné z nich tehdejší členské státy začaly mezi sebou vytvářet společný evropský trh. S volným pohybem zboží, s odstraněním celních a dalších kontrol zboží na hranicích. První schengenská dohoda o volném pohybu zboží byla později „pohlcena“ do Smlouvy o zřízení Evropských společenství při jejích novelizacích.
Schengen totéž, co EU
Druhou schengenskou smlouvou byl vytvořen prostor volného pohybu osob. Tato smlouva je dnes známější, protože právně platí dodnes. I když jsme v rámci migrační krize svědky masivního porušování jak samotného textu této smlouvy, tak i k ní vydaných prováděcích předpisů. Smlouva o volném pohybu osob fakticky stojí vedle práva EU, i když někdy bývá nesprávně považována za jeho součást. Tato schengenská smlouva totiž při svém sjednání nebyla podepsána všemi členy tehdejšího Společenství. Velká Británie ji nikdy nepodepsala. Na druhou stranu je však otevřena i pro nečleny dnešní EU. Smluvními stranami dohody, kterou došlo k odstranění pohraničních kontrol osob, jsou i Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Dnešní stav, kdy má Švýcarsko kvůli zabránění průniku migrantů na svých hranicích 85 tisíc vojáků provádějících kontroly, je právně vykládán jako „dočasné“ pozastavení platnosti režimu volného pohybu. Smlouva jej umožňuje vyhlásit na půl roku. Švýcaři jej takto po pololetích prodlužují již třetím rokem.
Euro jako politický marketing EU
V hospodářské oblasti Maastricht přinesl také zásadní převrat. Do Smlouvy o zřízení ES byla zapsána i část týkající se společné evropské měny dnes nazývané euro. Šlo o druhý pokus o její zavedení. První pokus v sedmdesátých letech 20. století ztroskotal. Ekonomové se dodnes přou o to, jestli v důsledku ropné krize, nebo pro svou nereálnost. Už tehdy chtěli politici dosáhnout sladění různých ekonomik s různými hospodářskými cykly, což se jim nepodařilo. Napoprvé experiment zastavili ještě před tištěním společných bankovek a ražbou společných mincí. Druhý pokus, který byl odstartován v Maastrichtu, vedl ke zřízení Evropské centrální banky, která od roku 2002 vydává společná platidla euro. V některých zemích nahradila dosavadní národní měny. Otázka, jak je pokus úspěšný, je tématem mnoha jiných článků. Lidé na to mají mnoho různých odpovědí. Faktem však je, že společné platidlo existuje a lze jím platit. Což do značné míry lze považovat za další krok k evropskému nadstátu. Už v době zahájení prací na zavedení eura šlo o čistě politický projekt, který měl posílit pocit „evropské identity“. Z ekonomického hlediska byl zbytečným. V roce 1991 již byly běžně rozšířené bankomaty, které v každém státě umožňovaly výběr peněz v měně příslušné země. S různými měnami uměly žít i podniky. A již tehdy byly běžně rozšířené bankovní a pojišťovací nástroje k zajištění velkých a dlouhodobých obchodů proti výkyvům směnných kurzů měn.
Evropské občanství jako další reklamní trik Bruselu
Jednou z částí maastritského balíku – konkrétně Smlouvou o EU – byla vedle hospodářského sdružení ES ustavena EU jako politická organizace. S cílem provést integraci i v dalších, nehospodářských oblastech. Jedním z těchto kroků, obsažených přímo ve smlouvě, bylo i zavedení tzv. evropského občanství. Nebyla jím zrušena či nahrazena občanství členských států, ale evropské občanství k nim přibylo. Resp. bylo dáno nad ně. Každý občan členského státu se od jeho zavedení stal i občanem EU. Má právo se volně pohybovat po Unii, nebo se kdekoli na jejím území usadit. Pokud na to má prostředky. Po sérii různých přechodných opatření, která občany východoevropských zemí 10 let omezovala v právu najít si práci v libovolném členském státě, dnes už dává všem euroobčanům i toto právo. Stejně jako právo kdekoli na území EU podnikat.
Vytvoření evropského občanství bylo také čistě politické gesto. Práva, která zaručuje, již v té době byla popsána ve stávajících dokumentech. Jen neměla jedno společné krátké pojmenování. Šlo v podstatě o marketing federalizačního projektu. Hned po zavedení občanství EU započaly práce na vytvoření společných osobních dokladů. Brusel se od počátku zaměřil hned na tři: cestovní pasy, řidičské průkazy a identifikační průkazy občanů (u nás nazývané občanské průkazy).
Zde je namístě uvést, že národní orgány – včetně policejních složek – po ničem takovém jako společné doklady nikdy nevolaly. Šlo o iniciativu eurokratů s cílem posílit v občanech „pocit evropantsví“. Policistovi, který kontroluje identitu osob, je totiž úplně jedno, jaké doklady člověk má. Tedy pokud jsou pravé. Pokud člověk nepáchá protiprávní činnost a je kontrolován v rámci běžné hlídkové činnosti policie – třeba při silničních kontrolách – tak policista zkontroluje jen, jestli dotyčný má vše v pořádku a jestli není mezi osobami, které jsou aktuálně hledány. K tomu má nejen jména hledaných, ale i jejich popisy. Tam, kde se na někoho, kdo je podezřelý, zaměří více, si jej stejně může předvést na služebnu k důkladnější identifikaci. V případě cizinců pak nastupují technické metody mezinárodní spolupráce, které umí ve vysokém procentu případů rychle odhalit osobu s padělanými doklady.
Šlo to i bez EU
V případě pasů se od roku 1992 EU zapojila do procesu celosvětové harmonizace identifikačních částí cestovních pasů, která probíhá na půdě Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) od šedesátých let 20. století. Jejím cílem je zrychlit odbavování pasažérů. A tím zvýšit efektivitu letecké dopravy. Letadlo totiž vydělává, když je ve vzduchu. Čím rychlejší je odbavení cestujících pro jeden let, tím více letů ročně letadlo stihne odlétat. A logicky tak vydělat jeho provozovateli více peněz. Do roku 1992 se těchto prací účastnily všechny tehdejší i dnešní členské státy, které jsou zároveň členy ICAO jakožto dceřiné organizace OSN. V rámci ICAO byly harmonizační práce prováděny dohodou odborníků ve zvláštní komisi. S velmi uspokojivými výsledky. Všech 180 tehdejších členských států OSN se dokázalo již počátkem osmdesátých let minulého století dohodnout o umístění identifikačních údajů na stejnou stránku v rámci pasové „knížečky“. A nové pasy podle dohody zavést do praxe. A nepotřebovaly k tomu nad sebou žádný „vrchnostenský orgán“. Byl i vypracován společný systém strojově čitelných údajů, které však tehdy nebyly povinné. Jejich povinné zavedení přineslo až celosvětové zvýšení bezpečnostních opatření v letecké dopravě po 11. září 2001. Členské státy ICAO přitom průběžně dokázaly zvyšovat i kvalitu zabezpečení pasů proti padělání. Tam, kde se pracovalo společně, se koordinační úlohy úspěšně zhostil Interpol. A také k tomu nepotřeboval žádné vrchnostenské pravomoci, jako má EU.
Pasy občanů členských států schengenské dohody o volném pohybu osob byly označovány od roku 1985 zvláštním identifikačním pruhem na první vnitřní straně pasu. Což policistům mělo usnadnit rozlišování osob na „volně se pohybující“ a ty, které k tomu potřebují „další papír“ (vízum, pracovní povolení apod.) U států, které tehdy byly zároveň členy ES, se na vnějším obalu pasu od roku 1985 ocitl nápis „Evropská společenství“. Jinak si ale každý stát vydával své pasy a opatřoval si je svými ochrannými prvky stejně jako bankovky.
Drahé doklady pro občany EU
V roce 1992 EU vstoupila do procesu harmonizace technických norem pro pasy na půdě ICAO jako další subjekt navíc. Z počátku se nedělo nic a EU působila spíše jako pozorovatel. V roce 1995 se z popudu Bruselu na pasech začala objevovat slova „Evropská unie“ místo dosavadních „Evropská společenství“. Tehdy si ještě členské státy dokázaly vynutit 4 roky na důkladnou přípravu této nákladné operace výměny milionů pasů kvůli změně názvu. Tehdy stála výroba a výměna jednoho pasu v přepočtu mezi 1 000,- až 1 500,- Kč. Při stovkách milionů pasů občanů EU jde o výdaje za desítky miliard. Dnes Brusel nutí opatření zavádět zpravidla od 8 do 18 měsíců.
Po útocích na newyorská dvojčata v celém světě zrychlily práce na zvýšení bezpečnosti pasů proti padělání. USA v reakci na útok zavedly povinné čipování vlastních cestovních pasů. A nutily k tomu státy, s nimiž mají bezvízový styk. Což tehdy byly všechny státy EU. Je to trochu paradox, protože v USA neexistuje zákonná povinnost mít identifikační doklad, jako je náš občanský průkaz. A ani vlastnictví pasů není pro americké občany povinné. Navíc útoky z 11. září byly provedeny unesenými letadly letícími na vnitrostátních linkách. V tu chvíli však eurokraté ucítili svoji příležitost „začít velet“ národním státům v oblasti požadavků na identifikační doklady. Výsledkem jejich práce bylo vydání nařízení Rady 2252/2004 o normách pro bezpečnostní a biometrické prvky v cestovních pasech vydávaných členskými státy. Tedy nikoliv směrnice, kterou by státy musely nějak zapracovat do svého práva, ale rovnou přímo použitelné nařízení. V jeho případě platí, že vše, co mu v národním právu odporuje, musí být odstraněno. Na první pohled nešlo o nic světoborného. Eurokraté okopírovali americký technický předpis pro pasy USA s čipem a biometrickými údaji. Norma navíc vycházela z předchozích norem ICAO. Takže její zapracování do domácího práva by členské státy, které si chtěly ponechat bezvízový styk s USA, určitě zvládly také. Jenže šlo o to, že Brusel si „urval“ další pravomoc. Dnes už je to pouze EU, kdo stanoví parametry pro výrobu pasů. Národní stát si už rozhoduje pouze o tom, jestli si do pasu „namaluje malý nebo velký státní znak“. I to však musí projednat v Bruselu.
V posledních letech došlo na půdě ICAO k dohodě o tom, že státy zavedou i dětské pasy. Dříve bylo možné nezletilé zapisovat do pasů rodičů. Vzhledem k tomu, že děti mohou cestovat i bez rodičů, nebo že se mohou v cizině „ztratit“, tak nejde o nesmyslný nápad. Každý policista, který najde ztracené dítě, které nehovoří stejným jazykem, je za pomoci jeho pasu schopen přivolat konzulárního úředníka příslušné ambasády. A s jeho pomocí dítěti pomoct najít cestu domů nebo k rodičům. To je snad jediné rozumné řešení, které z bruselské dílny vzešlo a je uplatňováno nejen v EU, ale po celém světě.
Nejdražší zbytečnost na světě
Obdobná situace jako u pasů nastala i v případě řidičských průkazů. Všechny členské státy EU jsou od počátku evropské integrace členy OSN. A tudíž i její dceřiné organizace – Hospodářské komise OSN (UNCE). Na její půdě byla již v roce 1949 v Ženevě sjednána Mezinárodní úmluva o silničním provozu. Tou byly zavedeny mezinárodní řidičské průkazy, které jsou uznávány ve všech členských státech OSN. Tedy téměř na celé planetě. V roce 1968 se signatáři silniční úmluvy dohodli Vídeňskou konvencí na vydávání harmonizovaných mezinárodních řidičských průkazů. Na celém světě tyto průkazy vypadají stejně a mají stejné kolonky na stejných místech. Kterýkoli policista kdekoli na světě od té doby umí pracovat s mezinárodním řidičským průkazem. Což je pro celý svět platný doklad osvědčující, že jeho držitel má v kombinaci se svým domácím řidičským průkazem právo řídit auto, motorku, traktor nebo jiný silniční dopravní prostředek, který v něm má vyznačen. Kromě Evropy nikoho na žádném jiném kontinentu nikdy nenapadalo, že by k těmto dokladům bylo třeba dělat ještě nějaký jiný. Kromě EU není žádná jiná skupina států, které by vyráběly společný „řidičák“. Podle prezidenta Ústředního automoto klubu (ÚAMK) Oldřicha Vaníčka, který ČR zastupuje v Mezinárodní automobilové federaci (FIA) nad jeho zavedením zástupci všech ostatních států jen nechápavě kroutili hlavou.
Evropský řidičský průkaz vznikl v roce 1991 směrnicí 91/439. Jde o mnohokrát novelizovaný text. Zpočátku přiměl členské státy EU po vzoru mezinárodního řidičského průkazu udělat stejné kolonky s údaji a ve stejném pořadí. Aby se s tím policistům lépe pracovalo. Pak Brusel přidal logo EU a později i modrou vlajku s dvanácti žlutými hvězdami. V roce 2004 eurokraté v rámci unifikace přidali pásek strojově čitelných údajů. Dnes mají unijní řidiči v kapse řidičák v podobě plastové kartičky velikosti kreditní karty. Na ní jsou všechny údaje. Od jména, bydliště až po skupiny vozidel, která držitel může řídit. Všechno „pěkně jednotně“ nařízené z Bruselu. Členským státům zůstalo pouze právo si je pro své občany vyrábět v národních tiskárnách cenin a distribuovat je. Cena výroby a distribuce jedné řidičské eurokartičky je asi 500 korun. Řidičáky se v průběhu evropské harmonizace měnily několikrát. Za tuto operaci k posílení „evropského vědomí“ svého obyvatelstva členské státy vyhodily do komína desítky miliard. Miliony lidí si opakovaně musely vystát fronty na úřadech při jejich výměně. A stále se to opakuje. Kartička se vydává s platností na 10 let. A občan si ji musí měnit, i když mu právo řídit vozidlo nezaniklo, např. v důsledku přestupků či odsouzení. Miliardy stále „letí komínem“. Ale v Bruselu jsou skoro spokojení. Žádný neevropský stát zřejmě není tak bohatý, aby mohl vyhazovat peníze za takový nesmysl.
Evropský občan má mít evropský průkaz – nebo ne?
Nejsložitější z hlediska „europeizace“ byla a je situace u občanských průkazů. Jednotný identifikační průkaz pro všechny občany EU se eurokatům nikdy nepodařilo zavést. Zkusili to již v roce 1992, kdy šel do Rady návrh na zavedení identifikačních průkazů občanů EU. Rada je s tím však „vyhodila“. Zdaleka ne ve všech členských státech totiž mají něco, jako je náš občanský průkaz. Ve Velké Británii nic takového vůbec neexistuje. Osobní průkaz na ostrovech existoval pouze během 2. světové války. Jako mimořádné bezpečnostní opatření proti německým výsadkářům. Ihned po válce byl zase zrušen. Všechny pozdější pokusy o jeho zavedení byly parlamentem ve Westminsteru odmítnuty jako německý vynález sloužící ke snadnému svozu „nehodících se občanů“ do koncentračních táborů. Včetně pokusu reagujícího na bruselskou iniciativu s evropským občanstvím. Británie je prostě jiný svět. Stejně jako USA, kde „občanky“ také nemají. A prokazují se různými osobními doklady, jako je karta zdravotního či sociálního pojištění. Na níž však není fotografie. V případě Británie je možné se prokazovat i účtenkou o zaplacení místní daně. Což je obdoba našeho poplatku za vyvážení popelnic.
V některých zemích jako např. Francie sice osobní průkaz existuje, ale jeho vlastnictví není pro občana povinné. U nás je každý občan starší 18 let povinen mít občanský průkaz. Tuto povinnost mu stanoví zákon č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech. Stejně jako to mají v Německu nebo v Rakousku, kde „občanky“ nazývají Personalausweis (osobní průkaz). Francouz si jeho obdobu nazývanou carte d'identité (identifikační průkaz) pořídit může. Když uzná za vhodné, že se mu hodí ke snadnému prokazování totožnosti. A při podání žádosti na něj má jako občan republiky právo. Nikdo jej však nemůže nutit si jej od státu koupit. Totožnost může prokazovat např. řidičským průkazem nebo cestovním pasem. Případně i tramvajenkou, pokud je na ní jeho jméno a fotografie. Pro nás středoevropany je takový právní stav často obtížně pochopitelný. A určitě nemalou měrou přispívá k tomu, že v západní Evropě se „dobře uchytilo“ tolik imigrantských kriminálních gangů. Neexistence identifikačních průkazů totiž policii práci rozhodně neusnadňuje.
Brusel se nikdy nevzdává
Není tedy divu, že (za takto složité situace s různou právní úpravou identifikace občanů v různých státech EU) Rada ministrů vnitra v roce 1992 eurokraty s nápadem na zavedení společného evropského občanského průkazu „vyhnala“. Jenže Brusel se nikdy svých nápadů jen tak nevzdává. A rozhodně ne natrvalo. Návrh byl do Rady předkládán opakovaně. Naposledy byl vetován Rakouskem v roce 2005. Tehdejší rakouská spolková ministryně vnitra Lise Prokop (OVP) šokovala své kolegy na zasedání Rady v Cardiffu výpočtem, podle něhož by zavedení evropských občanských průkazů stálo asi 41,5 miliardy eur. Na což nebyly a nejsou v rozpočtu EU peníze. A z národních rozpočtů je ministři také dát nechtěli.
Zjednodušení se dělá složitě
Poté se eurokraté rozhodli jít na věc oklikou. O dva roky později Evropská komise předložila návrh na vytvoření Společných minimálních bezpečnostních standardů identifikačních karet občanů členských států. Vzhledem k tomu, že v návrhu nebyla obsažena povinnost zavést průkazy povinně pro všechny občany EU, tak byl návrh jako nekonfliktní schválen „jen“ ve Výboru stálých zástupců (COREPER). Což je orgán, v němž Komise jedná s velvyslanci členských států akreditovanými pro EU. Tento orgán byl zřízen jako jakési „síto“, v němž se oddělují materiály, u nichž mezi členskými státy existují rozpory, od těch, kde výhrady vlád nejsou. U těch, kde vyslanci nevznesou námitky svých vlád, se materiál ani nemusí hlasovat v Radě. Což byl tento případ. Usnesením COREPERu bylo Evropskému normalizačnímu institutu (CEN) uloženo vypracování technické normy – Standardu Evropské občanské karty. Podle usnesení COREPERu měla být vypracována norma, podle níž by ty státy, které mají identifikační doklady pro své občany, měly vyrábět průkazy harmonizované. Tak, aby byly všechny stejně veliké, aby řazení údajů v kolonkách bylo ve stejném pořadí ve všech zemích. Měla se tím usnadnit práce policiím a dalším orgánům v členských státech, které pracují s osobními průkazy. Komisí byl návrh zdůvodněn tak, že se policisté mohou při kontrole setkávat s různými typy dokladů z 25 členských států. A mohli by mít problém rozeznat falešné doklady. Různých typů průkazů byla v té době v EU více než stovka. Což se ovšem dodnes změnilo pouze tak, že počet dokladů narostl. A nejen se vstupem dvou nových zemí do EU, ale i rychlým sledem výroby nových typů. Právě kvůli harmonizaci.
Zvrácený výklad lidských práv
CEN uložený úkol splnil v roce 2006 vydáním normy CEN TS 15480. V ní harmonizoval velikost průkazů na rozměry platební karty (stejně jako u řidičských průkazů). A stanovil, jaké údaje a v jakém pořadí a formátu mají být na kartě uvedeny. Včetně velikosti a typu písma. Neopomněl standardizovat ani ochranné prvky, jako jsou různé ochranné „klikyháhy“ a pod světlem se měnící obrazce. Na základě doplnění mandátu k výrobě normy vzešlého z novely směrnice 2000/31, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, doplnil i ustanovení o čipech. Na ně má být možné zapisovat údaje o držiteli průkazu, který tak zároveň má umožňovat ověřenou komunikaci s obchodníky a úřady přes internet.
CEN postupoval metodou běžnou při práci na technických normách. Napřed vyrobil tabulku obsahující přehled o tom, jaké údaje členské státy do průkazů zapisují. Postup práce CENu upravuje směrnice 83/189/EHS. Ta je ještě z doby, kdy se téměř všechny věci v Bruselu řešily jednomyslnou dohodou. Její filosofie je taková, že institut při práci na normě má preferovat metody vedoucí k maximální možné míře dohody. V době přípravy normy však do debaty zasáhly nevládní neziskové organizace zabývající se lidskými právy. V řadě států – mimo jiné i v ČR – rozpoutaly diskuse o diskriminaci tělesně i duševně postižených. Vyznačování údajů o omezení svéprávnosti do osobních dokladů vydávaly za akt diskriminace. I když ve skutečnosti tyto občany chránil před různými podvodníky, kteří jsou schopni jejich snížené rozpoznávací schopnosti zneužít k jejich okradení. Vyznačení omezení způsobilosti k právním úkonům bránilo dříve katastru nemovitostí vložit do evidence smlouvu podepsanou takto postiženým občanem bez spolupodpisu soudem ustanoveného opatrovníka. Neziskovky však kolem takových občanek spustily „zběsilý povyk“. V ČR mezi nejhlasitěji křičící patřila Iuridicum Remedium. Jejíž většinu příjmů tvoří státní a evropské dotace a granty. Něco přispívá každoročně i Sorosova nadace Open society fund.
Vítězství neziskovek nad spravedlností
Podle soudního znalce v oboru psychiatrie a bývalého ministra zdravotnictví Ivana Davida, který u soudu často vystupuje v případech posuzujících způsobilost k právním úkonům, se neziskovkám podařilo úplně obrátit naruby principy právní ochrany postižených. „Ke změnám, které mohou zásadně zhoršit rozpoznávací schopnosti, může dojít u člověka kdykoli během života. S takovým postižením se člověk nemusí narodit. Může vzniknout v důsledku degenerativní choroby, úrazu nebo třeba mrtvice,“ vysvětluje Ivan David. Může se to podle něj stát i předtím velmi úspěšným či bohatým lidem. „Proto, aby nikdo nemohl jejich postižení zneužít k jejich okradení nebo poškození, stát zavedl institut omezení nebo zbavení svéprávnosti. Nařídit jeho používání může jedině nezávislý soud,“ vysvětluje Ivan David. Zvrácený výklad, že nejde o ochranu, ale stigma, se však v posledních letech bohužel dostal i do právních předpisů. Jako je nový občanský zákoník nebo zákon o občanských průkazech.
Tento „kravál spuštěný neziskovkami“ napáchal škody napříč EU. I v tomto případě výbor CENu preferoval rychlou dohodu. Do navrženého textu normy dal jako povinné pouze údaje, které do té doby měly v průkazech všechny prací se účastnící státy. Tím se vyhnul řešení problému s údaji o svéprávnosti. Konec konců jde o minimální standard. Který říká, co být musí, ale nezakazuje si přidat něco navíc. Jako svůj hlavní přínos CEN stanovil v normě pořadí kolonek, velikost fotografie apod. Členské státy podle tohoto vzoru začaly předělávat své doklady od roku 2008. První bylo Německo.
Manévry českých úředníků
ČR začala zavádět „malé plastové občanky“ zákonem č. 424/2010 Sb. Což byla novela zákona o základních registrech. Základní registry jsou software spravovaný Ministerstvem vnitra. Vznikly zákonem č. 111/2009 Sb., k propojení všech státních databází, jako je evidence obyvatel, evidence motorových vozidel, nebo evidence nemovitostí. Novela zákona o základních registrech obsahovala i část osmou, kterou byla změna zákona o občanských průkazech. A v ní bylo nejen zavedení plastových kartiček, ale i zrušení údaje o nesvéprávnosti. Z části problém vznikl kvůli novému občanskému zákoníku (NOZ), který již tehdy legislativním procesem protlačoval tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (tehdy ODS – dnes předseda TOP 09). V něm bylo (kromě řady jiných právních „průšvihů“) zrušeno úplné zbavení svéprávnosti. Z podnětu neziskovek. Soudům pak podle NOZ zbyl pouze nástroj omezení způsobilosti k právním úkonům. V rozsudku soud k ochraně postiženého stanoví omezení právní způsobilosti. Ustanoví mu opatrovníka a určí úkony, které opatrovník musí spolupodepsat. Člověk s takto omezenou způsobilostí si např. může sám jít koupit do obchodu jídlo. Ale bez písemného souhlasu opatrovníka nemůže podepsat smlouvu o prodeji domu. Je fakt, že takový rozsudek pak má několik stran. A celý by se těžko zapisoval do průkazů. V občankách by však mohl být údaj o omezení způsobilosti k právním úkonům. Na jeden řádek by se ještě vešel. Rozsudek v plném znění je soudem předán MV k zapsání do evidence obyvatel. Tam na něj vidí úřady, ale nikoli ostatní občané.
Před provedením této změny a z ní hrozícími problémy zákonodárce důrazně varovali soudci. „Již v době projednávání novely zákona se na Parlament obrátili soudci společným dopisem podepsaným předsedy všech okresních a krajských soudů. „Žádali nás, abychom tentok krok nedělali, protože způsobí mnoho právních problémů nejen postiženým lidem, kteří se mohou stát snadnější obětí podvodů, ale i lidem, kteří od nich něco koupí,“ připomíná dnes místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip (KSČM). Dopis s podobným varováním poslancům zaslala i advokátní komora. Jenže varování nebyla vyslyšena. Stejně jako v případě NOZ ministr Pospíšil tvrdil, že „soudci jsou líní a nechtějí se učit nový zákon“. Tehdejší ministr vnitra Radek John (VV) poslancům argumentoval, že „to tak musí být, protože to chce EU“. Což je obvyklá metoda, jak něco protlačit koaliční silou rychle Parlamentem. A smést ze stolu i věcné a logické pozměňovací návrhy. John na plénu citoval technickou normu CEN, aniž se namáhal si ověřit, že ta není právně závazná pro členské státy. A už vůbec nezakazuje si přidat údaj navíc, když jsou v kartičce všechny údaje v normě „nařízené“. Poslance a senátory nesmyslně strašil Evropským soudem pro lidská práva, který ovšem nikdy nic takového nejudikoval.
Malá karta s velkým rizikem
Od roku 2012 tak MV začalo prostřednictvím pověřených obcí vydávat nové občanské průkazy. A stalo se přesně to, co předpokládali soudci a advokátní komora. „Řada občanů s omezenou způsobilostí k právním úkonům začala být zneužívána organizovanými zločineckými gangy k sérii řetězových podvodů. „Normální občan tehdy totiž neměl možnost zjistit, že něco kupuje od občana, který mu to podle práva nemůže prodat,“ vysvětluje Vojtěch Filip. S takovýmito podle zákona neplatnými smlouvami se podle něj „roztrhl pytel“. Filip se spolu se skupinou poslanců dvakrát pokusil situaci napravit předložením novely zákona o občanských průkazech, která by údaj o omezení způsobilosti k právním úkonům do občanek opět zavedla. V prvním případě byl návrh tehdejší vládní většinou (ODS + TOP 09 + VV) zamítnut. V druhém případě byl sice rozjednán, ale jeho projednávání nebylo ukončeno. Sněmovna se totiž rozpustila po pádu Nečasovy vlády. Úřednická vláda Jiřího Rusnoka, která nezískala důvěru Sněmovny, stihla jen provizorní a nedokonalé řešení. Do projednávané novely zákona o elektronických komunikacích vložila další díl s novelou zákona o občanských průkazech. Podle ní má být údaj o omezené svéprávnosti zapsán do čipu, který je do nových občanek zabudován povinně od letošního roku. Mezi tím však byly během čtyř uplynulých let vydány téměř 4 miliony průkazů bez čipu. Vzhledem k tomu, že osob s omezenou svéprávností je asi 40 tisíc a doklad má platnost 10 let, tak ještě dlouho bude po republice běhat mnoho „časovaných právních bomb“.
Vláda premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) poté – místo návratu kolonky s vyznačením omezení svérávnosti a pod tlakem neziskových organizací – přijala, a nikoli v časové tísni, další provizorní řešení. Do zákona o občanských průkazech vložila ustanovení, které umožňuje advokátům a notářům nahlížet do evidence obyvatel. „Při psaní kupní smlouvy tak mohou zjistit, že prodávajícím nebo kupujícím má být osoba, která není způsobilá k takovém právnímu úkonu,“ vysvětluje Filip. Jde však i na jeho vkus o velmi drahou ochranu. Cena notářem vypracované smlouvy začíná na několika tisících a činí i několik procent kupní ceny. Stejně tak u advokátů. Je vhodná pro případy prodeje nemovitostí. Ale velmi problematická v případě prodeje movitých věcí jako auto nebo fotoaparát. V registru vozidel, v katastru nemovitostí ani v jiných veřejných rejstřících není zapsán údaj o tom, že prodej je možný jen se souhlasem soudem ustanoveného opatrovníka. Do neveřejné evidence obyvatel zase nevidí běžný občan. Takže jednoduché řešení schváleno nebylo a složitá „řešení“ problém řeší jen částečně.
Stát, v němž se dobře daří právníkům
Dalším problém je, že do evidence obyvatel nevidí dokonce ani nebankovní úvěrové firmy jako poskytovatelé leasingu. Podle zákona o základních registrech by jim mohlo přístup umožnit vnitro jako zvláštní osobě, která prokáže oprávněný právní zájem. Ovšem vnitru se do toho obvykle moc nechce, protože se bojí konfliktů s Úřadem pro ochranu osobních údajů (ÚOOU). Zvláště po vstupu v platnost nové evropské směrnice o ochraně osobních údajů. Ta dává ÚOOU pravomoc uložit pokutu až do výše 4 % ročního obratu. A to i státním orgánům. V případě MV by šlo o miliardy. Tento fakt nahrál mafiánům provozujícím jako „bílé koně“ nesvéprávné občany k páchání sérií úvěrových podvodů. Jde o dokonalý podvod. Nesvéprávný nemůže být za úvěrový podvod, jehož se účastnil, potrestán ani v trestním řízení. Před soudem nemůže ani svědčit jako svědek proti skutečným organizátorům.
I když je naše soudnictví pomalé, tak už byly vydány první rozsudky, které prohlásily za neplatné smlouvy uzavřené právně nezpůsobilými občany, o nichž se to druhá smluvní nemohla včas dozvědět. Ke škodě těch druhých stran. Skuteční pachatelé zatím spravedlnosti unikají.
Jednoduché legislativní řešení je sice známé, ale jeho vepsání do zákona je zatím v nedohlednu. Máme příliš mnoho zákonů a příliš mnoho evropských směrnic. Stoprocentně tak platí pořekadlo, že „právní stát je stát, v němž se dobře daří právníkům“. V tomto případě však platí, že špatně ostatním lidem. Nejhorší na tom je, že všechny tyto problémy vlastně vznikly zbytečně.