Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Je členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Letos na podzim se skupina 13 profesorů politické filosofie z mnoha evropských zemí pokusila o podobné prohlášení vůči dnešní nadvládě lži o Evropské civilizaci a evropanství. Na rozdíl od Solženicynova odmítnutí „dřevěného jazyka” upadající utopie komunismu měli autoři pařížského manifestu nelehký úkol.
Lži, které na podporu své utopie šíří Evropská unie a její přívrženci, nejsou zdaleka mrtvé, mají nemálo věřících a zahrnují většinu kariérních politiků i mnoho novinářů. Proto také nejsou vždy očividné nehledě, že se často jedná o problematické polopravdy nebo paradoxy.
Ani evropský imperiální projekt jednotného evropského státu, přestože dnes vykazuje značnou únavu, není zcela za zenitem svých možností, nezískal sice totalitní mocenský monopol, byť se pokouší odzbrojit občany Evropy; nemá však ještě k dispozici svou armádu a policii, aby ji použil proti vzbouřencům.
Nemá ani monopol informační, přestože ve Francii a v Německu pod záminkou veřejné etikety jsou na internetu cenzurovány tzv. nenávistné projevy, a tím i kritika oficiální evropské ideologie. Vláda tzv. politické korektnosti usiluje omezovat veřejnou diskusi a šíří politickou víru v politickou utopii, jež má s naivní bolševickou vírou v nový svět mnoho společného.
Tomuto tlaku podléhají téměř všechna veřejnoprávní média od Londýna až po Prahu. Dokument filosofů má 36 odstavců a poskytuje důkladný popis situace i vhled do dnešního rozkolu v myšlení o Evropě (Viz).
Shrnuji základní spor. Evropskou civilizaci, čili Západ, stvořily dějiny výjimečným způsobem. Vytvořily univerzální křesťanskou civilizaci bez impéria. Feudální, decentralizovaná Svatá říše římská ani v době svého největšího rozmachu se nikdy nestala jednotnou politickou mocí a nezahrnovala ani celou polovinu západní Evropy.
Odlišná role církve a státu vytvořila civilizační jednotu subkontinentu, aniž by zničila světskou, politickou a právní různorodost jednotlivých států, která nakonec vyústila do konstituce států národních. A právě tato autonomie umožnila pozdější existenci občanské společnosti, svobody a řádu. To ovšem vůbec není samozřejmé. Přirozeným sklonem státní moci je vytvářet impéria - „generální říši otroctví” (Rio Preisner), jak to platilo ve starověku a mimo západní vliv platí dodnes.
Ani postupná sekularizace Západu přes všechny pokusy imperátorů Napoleonem počínaje a Stalinem konče liberální demokracii nezničily. Budovatelé nové Evropy dnes niterný vztah státní suverenity a svobodného občanství popírají a usilují o vytvoření univerzální společnosti, která není ani univerzální ani společenstvím.
Tvrdí, tak jako kdysi bolševici, že mají dějiny na své straně, věří v nevyhnutelný pokrok a chvástají se, že jsou předvojem nového světa bez národů a odlišných civilizací. Ve své strašlivé aroganci se pyšní tolerancí, rovnostářstvím, nediskriminací a inkluzí všech ras, náboženství a identit.
Ve jménu univerzální lásky k bližnímu požadují od Evropanů, aby považovali kolonizaci subkontinentu cizím lidem, ztrátu svých vlastí, kultury i politiky za samozřejmý a žádoucí vývoj. V univerzalistickém duchu práv „regulují” a žárlivě střeží tzv. demokratický deficit EU, což není technický nedostatek, ale technokracie, způsob, jak zkonfiskovat lidu moc.
Nad Evropou se smráká. „Nač je stádům darů svobody? … Jejich dědictvím z rodu na rod je jen jařmo a bič. (Alexandr Sergějevič Puškin)