U nás prý máme často pocit, že „ti lidé“ opravdu potřebují pomoc. Klimatolog nás ale varuje: „Orientálci jsou většinou milí, mají děti s krásnýma očima a tak podobně, ale vnímáte, že titíž lidé klidně půjdou zapálit křesťanský kostel…Všichni takoví určitě nejsou, jen část z nich, nevím, kolik je to procent, to asi nikdo nespočítá… Ke znalosti Orientu není nad to být párkrát přepadený, ošizený, podvedený, být zadržen policií, která si říká o úplatek…Potom ta zkušenost je úplnější...“

Rozhovor s klimatologem Václavem Cílkem

Nevím, proč se mi při čtení těchto slov vybavily pasáže z prestižních turistických průvodců, které varují turisty mířící do Česka před podvodnými taxikáři, kapsáři či neurvalou obsluhou v mnoha českých restauracích. Nevím, proč mi přišly na mysl statistiky, které ukazují, že v českých supermarketech a nákupních střediscích se krade nejvíc v celé Evropě. Nebo že v korupčních žebříčcích soutěžíme o pěkná umístění mezi padesátým a šedesátým místem na světě s některými africkými zeměmi.

Také jsem si vzpomněl, že Češi vévodí světovým či evropským žebříčkům v konzumaci návykových látek – od alkoholu až po marihuanu či pervitin. A úplně jsem se zděsil Cílkova „kulturně-antropologického“ postřehu o orientální policii, která si říká o úplatek. To by se u nás nemohlo stát! Nevím, jak se chovají revizoři v orientálním metru, ale v Praze se dost často vyžívají v ponižování a kasírování cizinců, kteří v komplikovaném a zastaralém systému nepřišli na to, jak si koupit lístek…

Při čtení Cílkova hodnocení „Orientu“ jsem si říkal, kolik západních států by asi přijalo ony statisíce českých utečenců během komunismu, kdyby se v případě Čechů řídily podobnými stereotypy, jaké se dnes u nás běžně dozvídáme o lidech z „Orientu“.

Jak prchali Češi

Nemluvě o tom, že na rozdíl od současných Syřanů většina českých emigrantů nejen nebyla žádnými politickými uprchlíky, ale dokonce neprchala ani ze žádné válečné zóny.

I na Západě tehdy mohly panovat oprávněné obavy z toho, že českoslovenští uprchlíci přicházejí z autoritářského státu, kde byla korupce přímo zabudována do systému a v němž vládlo heslo, „kdo nekrade (ze státního), okrádá rodinu“.

Většina těchto uprchlíků musela před svým odchodem ze země každý den lhát jako Havlův zelinář v Moci bezmocných, aby je režim nechal na pokoji. Kostely nezapalovali, jen jimi většina ateisticky opovrhovala, což by zejména zbožná Amerika mohla vidět jako důvod k jejich odmítnutí.

A hle, většina z nich, když byla přesazena do svobodných podmínek s jasnými pravidly hry, na Západě uspěla. Sám jsem ale potkal také dost těch, kteří se snažili parazitovat na štědrém sociálním systému západních zemí a hesla, „kdo nekrade, okrádá rodinu“, se nemínili jen tak vzdát.

Mezi přicházejícími „orientálci“ se dnes jistě také takoví najdou, což některým našim politikům nebrání v tom, aby činili dalekosáhlé soudy o tom, jak tito lidé většinově nechtějí pracovat anebo nemají potřebné znalosti, návyky a vůbec…

Generalizace jsou pokaždé ošidné a většinou vyjevují víc o těch, kdo je činí, než o těch, na které míří. Jisté je, že předtím, než začneme o „jiných“ pronášet stereotypní soudy, je vždy dobré si nejprve zamést před vlastním prahem.