Justice – rakovina společnosti
Čtvrt století je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se zákonodárný sbor zamyslel nad výsledky našeho soudnictví. Je čas položit si otázku, zda všechny soudní procesy probíhají podle zákona.
Jak mají soudci rozhodovat dáno je literou Ústavy, Listiny práv, a slibem prezidentovi. Zopakuji tyto základní kameny. Ústavní článek 82. říká toto: (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Slib prezidentovi: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“
Někteří soudci se podle těchto pravidel neřídí. Soudci Nejvyššího soudu vydali rozhodnutí o doplatcích mezd za minulá období. Vydali rozhodnutí i o doplatcích ke svému platu. To je nepochybně podjaté rozhodnutí, jaké Ústava zakazuje vynést každému soudci. Žádný soudce nesmí vynést podjaté rozhodnutí. Soudní moc zasáhla do moci výkonné v rozporu s literou Ústavy.
Někteří soudci odvolacích soudů vracejí soudní spis soudu první instance. Tito soudci rovněž porušují Ústavu, protože ani soudce vyššího soudu nesmí ohrožovat nezávislé rozhodnutí soudce první instance. Soudce nadřazeného soudu může rozhodnutí nižšího soudu potvrdit, upravit, nebo učinit nové rozhodnutí.
Z právních předpisů se během totality vytratil jeden podstatný paragraf, který soudcům přikazoval respektovat důkaz opaku. Je to tisíciletý princip, který zaručuje, že soudci mohou vynášet pouze pravdivé výroky. Je nedílnou součástí zákonů matematiky.
Kdyby byly dodržovány právní předpisy, nemohlo by se stát, že se ministr spravedlnosti omlouvá nespravedlivě stíhaným (Tluchoř) za nezákonné postupy. Jestliže došlo k jednomu soudnímu postupu, při kterém byl porušen zákon, tak náš stát není právním státem. Zákony nelze vykládat podle okamžité potřeby.
Občan má v právním státě zaručené, že může činit vše, co není zákonem zakázáno. Toto právo soudci nerespektují. Každý, kdo se obrací na odvolací soud, si přeje, aby rozhodnutí soudce prvního stupně potvrdil nebo vyvrátil soudce odvolacího soudu. Toto právo odvolací soudy neuznávají a věc vracejí „k došetření“ soudu první instance. To je hrubé porušení práva každého občana. Proto některé spory trvají desetiletí.
Očekávat, že se justice sama zbaví svých nedostatků, je iluzorní. Návrhy zákonných opatření z dílny ministerstva spravedlnosti vedly k dalším nespravedlivým rozhodnutím soudců. Výkřikem bylo uvedení Občanského zákoníku do právních norem. Jak má občan splnit podmínku „neznalost zákona neomlouvá“, když samotní soudci se musí nařízením prokousávat.
Výroky Ústavního soudu také odporují zdravému rozumu. „Naléhavý právní zájem“ a „Závazný právní názor“ nepatří do právního systému. Stejně jako nepatří do právních norem "vůle všeho lidu" nebo "čistá rasa". Vracení stížnost z důvodu, že stěžovatel nemá právnické vzdělání, odporuje rovným právům občanů před zákonem.
Náprava může vzejít pouze od zákonodárného sboru. Domnívám se, že je třeba soudcům připomenout slib, který dali prezidentovi, znění Ústavy, a také souvislost zákona s ostatními vědami.
Kroky, které by zákonodárný sbor měl učinit, jsem naznačil v blogu Zneuctěná Ústava.
Karel Januška