INFO Times24

Glosa (z řeckého γλώσσα glóssa „jazyk“ [starší γλώττα glótta]) je ve středověké literatuře a v exegezi poznámka na okraji nebo uvnitř textu, jejímž úkolem je blíže objasnit nebo upřesnit význam nesnadno pochopitelné pasáže či slova. Písař, který opatřuje text glosami, se nazývá obvykle glosátor.

Dnes je glosa rovněž novinářským literárním útvarem. Jedná se o útvar subjektivní, podobně jako fejeton nebo sloupek. Novinářská glosa je krátký polemický komentář s osobním pohledem, obvykle věnovaný jedinému základnímu tématu, naznačenému v titulku nebo na začátku textu.

Biblické glosy

Glosami byly ve velké míře opatřovány biblické texty, neboť se jednalo o texty staré, jejichž zřejmý smysl se se změnou doby, kultury a jazyka pomalu začínal vytrácet. Předpokládá se, že glosami opatřovali biblický text ještě před jeho fixací a kanonizací samotní židovští písaři a že mnoho takových glos a vysvětlivek napsaných na okraji textu bylo při (nepozorném?) opisování svitků zahrnuto do samotného textu.

Glossa ordinaria

Biblické glosy jsou však známé především z křesťanského středověku. Původně chaotické a neuspořádané krátké glosy se rozšiřovaly, až se z nich vyvinul pravidelný a uspořádaný systém komentáře na posvátný text. Glosované rukopisy Bible existovaly již od dob Karla Velikého, ale první opravdu systematickou úplnou glosu vytvořil Anselm z Laonu (+ 1117) a jeho bratr Radulf (+ 1131/1133). Jejich dílo se nazývá obvykle Glossa ordinaria a mělo velký vliv na veškerou pozdější exegezi Bible. Velmi často byla tato glosa tištěna spolu s Vulgátou.

Anselmův komentář bývá nazýván také glossatura minor („malá glosa“), neboť byl později rozšířen magistrem a Anselmovým spolupracovníkem Gilbertem Porretánským (tzv. glossatura media čili „střední glosa“) a nakonec Petrem Lombardským (glossatura maior „velká glosa“).

Od 16. století bylo toto dílo omylem připisováno nikoli Anselmovi z Laonu, ale Walafridu Strabonovi (11. století), opatovi z Reichenau. Pod tímto jménem se nachází také v Migneho vydání latinské patrologie.

Glossa ordinaria je první systematickou, najznámější a ve středověku nejrozšířenější glosou na téměř celou Bibli. Jejím autorem je Anselm z Laonu (+ 1117), jeho bratr Radulf (+ 1131/1133). Rozšířili ji další jejich spolupracovníci (Gilbert Porrée, Petr Lombradský). Její autorství bývalo od 16. století nesprávně připisováno Walafridu Strabonovi, opatovi z Reichenau.

Text této glosy je možné najít v MIGNE. Patrologiae latinae cursus completus, sv. 113-114. Zde je ještě připisována Walafridovi a chybí zde, z praktických důvodů, celá glossa interlinearis.

Tato Glossa ordinaria se nachází (pouze však glossa marginalis; její glossa interlinearis tiskem nevyšla) v: MIGNE. Patrologiae latinae cursus completus, sv. 113-114).

Struktura a typy glos

Glosy uvnitř biblického textu se podle svého typu a obsahu dělí několika způsoby.

Někdy docházelo i k tomu, že byla glosami opatřována samotná již existující a ustálená glosa.

Zánik glosování

Komentování biblického textu pomocí glos začalo ustupovat s nástupem nové scholastiky a osamostatňováním teologických diskuzí od biblického textu od konce 12. století. Bible sice i nadále zůstávala hlavním pramenem teologického poznání, ale začal se měnit postup: zatímco původně se komentoval biblický text, a teologické otázky se řešily, když se přišlo na někajé obtížné nebo teologicky významné místo v textu, nyní se kladly teologické otázky a řešily se za pomocí biblických textů. Z glos se začalo přecházet na sentence a quaestiones. Významnou osobou v tomto ohledu byl Petr Lombardský (+ 1160) a jeho Čtyři knihy sentencí. Přesto se již existující glosy, zvláště Anselmova Glossa ordinaria, i nadále hojně používaly.

Na úrovni komentářů byly glosy nahrazeny postilami, souvislými komentáři.

Wikipedie