Historie se má připomínat, píšu o tom často.

Méně radostné je, že nějaké historie se skoro nepřipomínají a jiné mají v televizi 24 hodin denně a speciální studio.

Předpokládám, že koncem září nebudeme mít speciální studio „38“ a demonstrace před ambasádami Británie, Německa, Itálie a Francie, které nám před osmdesáti lety v Mnichově ukradly třetinu republiky. I když je to taky historie a statisíce mrtvých, vypálené vesnice…

A 28. července nikdo ani nekváknul, přestože v každé druhé české vesnici máme pomník s desítkami obětí první světové války, na kterážto jatka hnali české muže Rakušani. Pradědečka střelili na Piavě (sever Itálie) a babička vždy vzpomínala, jak se chodily s maminkou dívat na Bohdalec k železniční trati, jestli ho nevezou z lazaretu.

Takže k historii se přistupuje separovaně a je využívána v současných politických a partajních půtkách. Tomu moc nefandím.

Pár slov k roku 1968.

První, co mě (ročník 1969) napadne, že mi bude brzy padesát a jsem v podobném věku, jako byla v srpnu 1968 moje babička. „To nechceš.“

Fakt mě tohle napadlo první a píšu tady upřímně už čtyři a půl roku, co si myslím. Tak tuhle strategii podržím.

Zadruhé, čistě historicky. Srpen 1968 prodloužil standardní komunismus na našem území o dvacet let. Načež byl tento ovšem poražen a zkrachoval. Invazi a okupaci odsoudily skoro všechny zúčastněné země už skoro před třiceti lety. První bylo, tuším, Maďarsko. Nenajde se v České republice (ani ve světě) nikdo svéprávný, kdo by vojenskou invazi z roku 1968 nějak hájil nebo se jí zastával. To, že někdo špekuluje, že Brežněv byl Ukrajinec, není totéž, jako by říkal, že podporuje okupaci cizími vojsky.

Navíc teda, pokud přijmeme současnou doktrínu, že Ukrajina není částečně ruská, pak byl Brežněv fakt Ukrajinec jak poleno. Narodil se na Ukrajině (nedaleko Dněpropetrovsku), vlna stalinského teroru (1937) ho vynesla do ukrajinských stranických funkcí (chráněnec Chruščova), aktivně se zúčastnil kampaně za připojení naší Zakarpatské Ukrajiny k sovětské Ukrajině (sjezd „národních výborů“ 1944) a až r. 1950 byl převelen z Ukrajiny do Moldávie. Pokud doktrínu odmítneme a řekneme, že východ Ukrajiny je ruský a Brežněv byl po rodičích etnický Rus, může být. Ale nemůžeme říkat oboje najednou. Z hlediska prosté matematické logiky.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy (z dnešního pohledu vojsk Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Polska, Maďarska, Bulharska, Německa, Litvy, Lotyšska, Estonska, Gruzie, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Arménie…) a následná okupace výrazně ovlivnily můj život, celé moje mládí. Tu každodenní práci tady ale pak dělali dvacet let naši domácí lidé. Cizí armáda byla zalezlá někde za Lysou nad Labem a moc se neukazovala, celých dvacet let.

Teror v srpnu 1969 a brutální potlačení demonstrací občanů dělali čeští milicionáři a policejní jednotky. Tuhle část začátku normalizace v srpnu moc nezdůrazňujeme.

Srpen 1968 byla akce jedněch komunistů proti druhým. Nebyl to boj národů. Udržení komunistického impéria. Naši zrádci na nejvyšších postech (Biľak, Indra a spol.…), kteří v roce 1968 zvali dopisem cizí armádu a připravovali tu kolaborantskou „dělnicko-rolnickou“ vládu, nebyli po převratu 1989 nijak potrestáni.

Někteří z podobných stalinistů ještě volili v prosinci 1989 Václava Havla prezidentem. Většinou jsou už po smrti, tak teď po padesáti letech to s nima už fakt nevybojujeme – tu pozemskou spravedlnost. Bohužel.

Srpnová invaze znamenala ve světovém kontextu definitivní zlom a úpadek – klasického komunismu. Propagandisticky se z toho už nikdy nevzpamatovali. Začátek zániku. Na západě přeskočila výhybka k současným formám kulturního marxismu (není o nic lepší), u nás na východě vydrželi 15–20 let. Ale skutečnou důvěru obyvatelstva ztratili. Zvlášť markantní to bylo v naší generaci – „Husákovy děti“ z paneláků, následní studenti v roce 1989. Při prvním otřesu impéria komunismus nikdo nehájil – rozpadl se.

A nemůžu vynechat ani můj další dojem z minulého týdne. Totiž snahu napasovat činy politbyra Komunistické strany Sovětského svazu z roku 1968 na současné Rusko a jeho obyvatele. Vždycky jsem upřímně nenáviděl Měsíc československo-sovětského přátelství. Tu výzdobu, stádní akce, trapné řečnění. Úplně stejně jsou mi protivné současné Týdny česko-ruského nepřátelství. Klidně se vztekejte, ale Rusové jako národ byli největší obětí komunistické diktatury. Milióny mrtvých.

Na rozdíl od České republiky mají komunisty v opozici, my ne.

Těch sedm hrdinů protestujících v srpnu 1968 na Rudém náměstí v den invaze byli taky Rusové.

Vyjádření vedoucích politických představitelů, jak je uvádí např. Wikipedie (žádná jiná tam nejsou):

Michail Gorbačov (4. prosince 1989): „… mise na záchranu socialismu byla lží a výsledkem neadekvátního přístupu a vměšováním se do záležitostí spřátelené země, tudíž bylo toto rozhodnutí nepodložené a chybné.“

Boris Jelcin (1993): „Tento vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí. Nové demokratické Rusko nenese za tuto akci žádnou odpovědnost. Je za ni zodpovědné bývalé vedení SSSR.“

Vladimir Putin (2006): „Musím vám říci naprosto otevřeně, že samozřejmě neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je.“

Ti, kdo teď zvolají, že Jelcin byl demokrat, kdežto…, nebudou mít úplně pravdu. Já jsem měl Jelcina v oblibě (tancoval mj. skoro lépe než nebožtík Ivo Pešák v Mládkově klipu Jožin z bažin :-)), ale byl to kariérní komunista, třeba zrovna v roce 1968 už pracoval v partajních funkcích. V roce 1977 už byl oblastním tajemníkem.

Historie prostě není tak jednoduchá. Ale má se o ní mluvit, má se připomínat. Ovšem nikoli stylem, že když si někdo myslí drobátko něco jiného nebo z jiného úhlu pohledu, tak má držet hubu.

Autor:  Václav Klaus ml.