Americký ministr zahraničí John Kerry oznámil, že Rusko a Spojené státy se domluvily na příměří v Sýrii, které je podmínkou pro obnovu pozastavených syrských mírových rozhovorů. Vidíte v tom jistou naději na ukončení konfliktu v Sýrii v nějaké dohledné době?

Myslím, že to příměří je považováno pouze za příměří dočasné, alespoň tak se obě strany domluvily, a mělo by řešit jen věci, které se týkají humanitární krize, která se především kvůli připravovanému útoku na Aleppo zhoršuje. Takže to nevidím jako příměří, které by mělo vést k úplnému zastavení bojů, i když to může být krůček k tomu, že obě strany spolu začnou lépe komunikovat. Ale nemyslím si, že návrh, který vznikl z jednání ministrů zahraničí Spojených států amerických a Ruska, bude konečným řešením syrského konfliktu.

Zdá se, že syrský prezident Asad a jeho vládní síly za pomoci Ruska začínají v Sýrii vítězit. Je to tak?

To je evidentní, protože Asadovi se podařilo ovládnout některé body a teď momentálně je skutečně nejzásadnější příprava útoku na Aleppo, což je nejvýznamnější bod v té části Sýrie, kterou ovládli povstalci umírněného zaměření. To je nejsilnější prostor, odkud mohli vést bojové činnosti. Navíc toto město a region kolem něj byl zároveň jakousi spojnicí s Tureckem, které zásobovalo tyto povstalce. Takže je zřejmé, že pokud toto město Asad ovládne, a všechno ukazuje na to, že pravděpodobně ano, bude to pro něj znamenat velmi významný krok vpřed. A myslím si, že pak bude otázka, jak postupovat. Pokud by to bylo jen na střetnutí umírněné opozice proti Asadovi a režimu Asada, přičemž na každé straně vždycky stojí jedna velmoc, ať už je to Rusko, nebo Spojené státy a koalice, tak by to bylo velmi problematické, protože za současného rozložení sil a způsobu podpory by se Asad pravděpodobně dostal do situace, kdy pro něj nebude velký problém ukončit likvidaci hlavních ohnisek odporu umírněné opozice. Turecko udělalo poměrně fatální chybu, když vedle toho, že začalo podporovat nejen Asadovu umírněnou opozici, zároveň začalo řešit svůj dlouhodobý problém kurdské menšiny, a tím si postavili Kurdy proti sobě. A syrští Kurdové jsou v této oblasti jedna z podstatných složek, které dnes vedou bojovou činnost proti umírněným povstalcům, a tím pádem, byť ne pravděpodobně s velkým nadšením, podporují Asada v jeho boji za zpětné ovládnutí Sýrie.

Objevují se úvahy, že Turecku vadí, že když se nyní přerušily dopravní tepny z Turecka, přerušil se tak i proud levné ropy z Islámského státu do Turecka.

Myslím, že tento problém je už z velké části vyřešen, protože poměrně silné bombardování ruského letectva proti všem transportům pohonných hmot nebo surové ropy de facto způsobilo, že Turecko už nemůže tímto způsobem intenzivně podporovat Islámský stát. A pokud se tam provádějí nějaké přepravy, určitě ne v tak masovém měřítku jako v minulosti. Samozřejmě přerušení zásobovacích tras nebo tras pro přepravu ropy a její další prodej Islámským státem je podle mne velmi významný aspekt, a nevím, do jaké míry do toho Turecko bude moci zasahovat. Víme, že provádí dělostřelecké ostřelování syrského území, aby mohlo chránit své zájmy, protože to je zároveň oblast, kde jsou Turkmenci a tam je přímý vztah. Jenže to je pořád ještě statické vedení bojové činnosti. Ale pokud by se Turecko rozhodlo, jak se o tom začíná stále více mluvit, že provede nějakou pozemní operaci, případně kdyby se do toho zapojily i další státy sunnitského arabského světa v této oblasti, byl by to podle mne skutečně další krok, který by měl mnohem hlubší dopady. Takto vedená pozemní operace vyvolává debatu, která se velmi často zmiňovala, a to je případné přímé střetnutí Turecka jako člena NATO s ruskými ozbrojenými silami; v tomto případě by to asi byly vzdušné síly. Myslím, že to by byl obrovský problém.

To je to nebezpečí. Protože kdyby šlo o nějaký místní konflikt, dalo by se to ještě nějakým způsobem řešit. Ale jak se zdá, Rusko v tomto případě nehodlá hrát druhé housle. Jako na počátku se zapojilo v prvních individuálních operacích svými vzdušnými silami, tak bylo vidět, že později investovalo mnohem větší úsilí, nebyly to jen prostředky vzdušných sil, ale i ruského námořnictva. Rusové se zcela určitě nebudou chtít vzdát vlivu, který v současné době pořád ještě na tuto oblast mají, zároveň základen, které tam měli v minulosti. Například námořní a zásobovací základna v Tartúsu, která byla více méně spíš logistickým centrem, není to plnohodnotná námořní základna, ale přece jen je z ní možné ovládat poměrně velkou část Středozemního moře, což je odvěký zájem Ruska. Myslím, že, jak známe způsob myšlení a rozhodování Putina a jeho kliky v Rusku, by asi posilovali síly v Sýrii a pravděpodobně by docházelo k neustálému roztáčení spirály intenzity bojů v Sýrii. A pak by se skutečně mohlo stát, že Turecko bude v takové situaci, kdy bude žádat spojence Severoatlantické aliance o případnou pomoc, ať už logistickou, materiální nebo možná dokonce i v některých podpůrných segmentech bojové činnosti.

Nemůže se to stát i proto, že Rusko podle některých komentátorů přesvědčuje Damašek o nutnosti vytvoření kurdské autonomie v severní oblasti Sýrie, což se asi moc nelíbí Turecku.? Svědčí o tom prý koordinované útoky proti rebelům severně od Aleppa, do kterých by Kurdové podle nich nešli. Souhlasíte s těmito závěry?

Dlouhodobě, v minulosti Sovětský svaz a teď i Rusko podporovaly Kurdy a deklarovaly, že Kurdové mají právo na vlastní stát jako národ, který do této doby je bez svého přiznaného území. Pro Turecko je to dlouhodobě obrovský problém. Kdyby se situace vyvíjela tak, že Kurdové by byli schopni sjednotit svoje území jak v Sýrii, tak v Iráku, vedlo by to k vytvoření poměrně silného, možná polostátního útvaru nebo nějaké autonomní oblasti, která v Iráku už svým způsobem funguje. Jejich potenciál by se zvětšil a bylo by velmi obtížné, aby Turecko zvládalo tuto situaci, protože Kurdové by se pravděpodobně i nadále snažili sjednotit region včetně té části, která je na tureckém území. Ten problém je dlouhodobý a Turci se netají tím, že kdyby se posílila autonomie a význam Kurdů v Sýrii a Iráku, byl by pro ně tento problém zásadní i pro případné vztahy ke kurdské menšině na území Turecka. Tam tvoří téměř pětinu obyvatel, to je poměrně velká síla.

Všichni účastníci konfliktu, ať už přímí nebo nepřímí, sledují své geopolitické zájmy. Ty jsou velmi rozdílné a často protichůdné. Není tak boj proti Islámskému státu pro některé zástěrka? Pod záminkou boje s Islámským státem se snaží řešit svůj problém a svůj zájem? A Islámský stát z toho profituje.

Neřekl bych, že z toho přímo profituje, protože ty útoky a bojová činnost se provádí i vůči Islámskému státu. Islámský stát evidentně, byť to bude stát pravděpodobně ještě spoustu lidských životů, nebude to hned, bude jako státní území, které se snaží vybudovat, dříve či později poražen. Ta situace tomu skutečně nasvědčuje. Ale na pozadí hrozby Islámského státu a dalšího vývoje situace se odvíjí příběhy dalších scénářů, které jsou už úplně jiného charakteru a dostávají se na úroveň geopolitických zájmů dokonce těch největších velmocí, nejen těch regionálních. Pravděpodobné je, že významnějším výsledkem celého konfliktu bude, že se přetvoří politická mapa a mapa vlivu v Sýrii a nejbližším okolí. A Islámský stát bude zřejmě v budoucnu jen jakýmsi zbytkovým konfliktem, který už nebude tak významný. Myslím, že Islámský stát bude expandovat do jiných částí. A dovolím si tvrdit, že pro nás bude hodně složité, abychom ubránili Evropu před rozptýlenými skupinami Islámského státu, samostatnými bojovníky a zároveň těmi, kteří se radikalizují na území Evropy. To se týká i ostatních regionů, ať už je to severní Afrika, Nigérie a radikální skupiny Boko Haram, ale v této podobě jako dnes už Islámský stát existovat nebude. Ale ten důsledek bude mnohem významnější pro geopolitické zájmy a jejich prosazení velmocí, které se na tomto konfliktu podílely.

To je velmi složitá otázka. Z hlediska boje proti Islámskému státu Rusko pravděpodobně sehrálo jakousi pozitivní roli, protože cílené, někdy až surové nasazení vzdušných sil, které byly na toto bojiště alokovány z Ruska, určitě pomohlo eliminovat, nebo alespoň omezit rozpínavost Islámského státu a způsobily mu značné ztráty. Dokonce si myslím, což není úplně dobrá vizitka pro Severoatlantickou alianci a Turecko, že Rusové přímo ukázali na ten kanál komunikace, který znamenal přepravu ropy přes Turecko na odbytiště, odkud Islámský stát získával peníze na svoji činnost a nákup zbraní, munice a dalších prostředků k vedení války. To sice Rusové rozbili a zabránili, aby Islámský stát dostával přes Turecko masivní podporu, ale je to špatná vizitka pro Severoatlantickou alianci, protože to, aby Islámský stát nebyl podporován členským státem NATO, už měla Aliance řešit s Tureckem v minulosti. Ale situace je zkrátka taková. Na druhou stranu tím, že Rusko řeší tímto způsobem opravdu svoje velmocenské zájmy ve východním Středomoří, protože mají zájem, aby bez jakýchkoli dalších ústupků pořád ovládali tento prostor, je spíš negativní. Protože Rusové tam mají své zájmy – chtějí zachovat své základny, ať už letecké, nebo námořní – tak podporují Bašára Asada a tím prodlužují válku. Kdyby to tak nebylo, mohl se Asad, podle mého názoru možná i dokonce ne tak dramatickými válečnými událostmi, nutit k tomu, aby složil zbraně, odstoupil a v Sýrii se mohla začít konstituovat prodemokratická koalice, která by mohla zemi znova stabilizovat a zbavit se diktátorství Asadova režimu. Otázka zní, zda by ta tzv. umírněná opozice byla něčeho takového schopna.

Existují obavy, aby to po pádu diktátora nedopadlo jako v Libyi nebo některých dalších zemích po tzv. arabském jaru, v nichž buď zavládl totální chaos, nebo se k moci dostali radikální islamisté.

To je podle mého názoru to, co musí vyřešit i koalice vedená Spojenými státy americkými: jestli podporuje nějakou prodemokratickou umírněnou opozici proti Asadovi, tak musí být jasně strukturovaná a musí tam být zřejmé, kdo vlastně je vůdcem a zda opozice, která by se mohla dostat k moci, byla schopna stát řídit. Jestli tam něco takového není, tak z toho bude další Libye, a to je podle mého názoru kontraproduktivní.

Když jste mluvil o problému Rusko versus Turecko, jak velké je podle vás riziko, že se z války proti Islámskému státu a války v Sýrii může vyvinout větší konflikt?

Myslím, že toto riziko je poměrně velké, protože o pozemní operaci nemluví jen Turecko, ale mluví o ní i Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie a další sunnitsky orientované státy. A je zcela evidentní, že kdyby k tomu došlo, vznikne velký požár na Středním východě. Otázka zní, co bude dělat Rusko a zda se podaří přece jen donutit Asada, aby zmírnil tlak a zároveň bezohlednost v bojích proti jiným islámským státům, a samozřejmě proti umírněné opozici. Jestli i on bude schopen alespoň trochu komunikovat a najít nějaké smysluplné řešení pro opozici, pokud by prohrála, tak se tomu dá zabránit. Pokud ten postup a likvidace protivníků bude z jeho strany tak brutální jako v minulosti, pravděpodobnost dalšího zásahu Turecka může být velká.