Fotogalerie |
Celkem tedy Česko zatím získalo z EU o téměř sedm set miliard korun více, než do ní odvedlo. Pro srovnání, to je asi o sto miliard více, než ročně utratí „nejdražší“ české ministerstvo - Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Mohlo by se zdát, že o tak obrovské finanční injekci do české ekonomiky nemůže nikdo říct nic špatného. A přitom je téměř nemožné otevřít hospodskou debatu o EU, aby se člověk nedozvěděl, jaké jsou dotace zlo. V této otázce proti sobě totiž stojí dva nesmiřitelné tábory, které už dávno neposlouchají argumenty druhé strany. A nejde jen o pijany v hostinci. Stačí se zeptat dvou různých ekonomů, politiků či podnikatelů a člověk si může být téměř jistý, že dostane dvě naprosto odlišné odpovědi.
Ukazuje se totiž, že přístup k dotacím je mnohem více záležitostí politického názoru a postoje a že je spíše otázkou ideologickou, než-li exaktní. Proto neuškodí, když vyslechneme názory z obou stran barikády.
1.Mohou díky dotacím ti pomalejší dohnat rychlé?
Jednou ze základních myšlenek spojené Evropy je předsevzetí, že by bohatší země měly pomáhat těm chudším s ekonomickým rozvojem. A právě to je hlavním cílem dotací.
„My se stále ještě řadíme k těm, kterým vyspělé země chtějí pomáhat. Pro Českou republiku jsou proto evropské prostředky nástrojem konvergence, který postupně pomáhá odstraňovat rozdíly mezi regiony nejen na úrovni EU, ale i čistě na domácí půdě,“ říká ekonom a státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař. Například evropské dotace, které v období hospodářské krize proudily do podpory aktivní zaměstnanosti, podle něj stojí za tím, jak málo Čechů má dnes problém najít práci.
Podle jiných však dotace český trh naopak pokřivují a ač v krátkém období mohou přinášet užitek, dlouhodobě spíše škodí. „Stát učí lidi a firmy takové žebrácké mentalitě. Dotace jasně signalizují, že se mnohem víc vyplácí být kamarád s úředníky a politiky, nežli se snažit uspět v konkurenci o zákazníka. Je lepší mít nataženou ruku, nežli tvrdě pracovat, snažit se být kreativní a dělat to, co vyhovuje zákazníkům,“ říká Roman Kříž z Libertariánského institutu.
Díky tomu vznikají podle „zlých jazyků“ projekty, o které vlastně nikdo nestojí. A ač politici a úředníci díky dotacím na jejich pořízení ušetří, následně je potřeba tyto projekty financovat, ač je jejich využití sporné.
| V anketě jsme vyzkoušeli Čechy, jak moc znají Evropsou unii | (2:19) | video: iDNES.cz |
Příliš mnoho peněz nás nutí utrácet za nesmysly
„Když je příliš mnoho peněz na investování, dostávají se na řadu projekty, které by za normálních okolností financované nebyly a které obvykle skončí ve ztrátě. Příkladem je Španělsko, kde každé trochu větší město muselo mít své letiště. Dnes, když tam přistanete, zjistíte, že většina letišť není adekvátně využita,“ říká ekonom Pavel Kohout.
Ekonom Pavel Kohout
Podle hlavní analytičky Hospodářské komory Kariny Kubelkové nemusíme navíc pro konkrétní případy cestovat až do Španělska. Ani v Česku prý totiž nebývá výjimkou, že se dotace vynakládají na projekty jenom proto, že náhodou zbývá nějaký nedočerpaný a nebo třeba i nečekaný dotační titul.
„Klasickým případem jsou u nás akvaparky v řadě menších měst, které budou do budoucna představovat pro obce veliký problém, protože jejich provoz je velmi drahý. Dalším příkladem je z dotací financovaná velmi hustá síť golfových hřišť nebo sjezdovky na místech, kde nebývá sníh,“ říká.
Zastánci dotací však tvrdí, že je takových případů minimum, jen se jim z logiky věci dostává větší pozornosti. Podle Tomáše Prouzy, ekonoma a ředitele firmy EU Politics Advisory, naopak na každém kroku narážíme na výhody, které jsme pořídili z evropských peněz. Jenže je už považujeme za samozřejmost.
„Nebýt dotací, museli by se o nás doktoři starat s horším vybavením nebo nás posílat do vzdálenějších nemocnic. Některé české památky by nám padaly na hlavu, protože by je nebylo za co opravit, a lidé ve městech by do práce jezdili zastaralými autobusy a tramvajemi, jelikož by nebyly peníze na nové. A všichni bychom dýchali špinavější vzduch,“ říká Prouza.
2.Je rozdíl v dotování dálnic či vědy a podnikatelů
Ostatně i někteří odpůrci evropských dotací se shodnou, že dotace neškodí úplně všude. Obzvláště pokud jde o oblasti, které se dlouhodobě netěší zájmu politiků, protože se na nich jen těžko sbírají politické body. Dobrým příkladem je podle Kohouta třeba oprava kulturních památek či podpora vědy a výzkumu.
Podle Kubelkové se to však týká i dalších oblastí. „Obecně dotace vnášejí do ekonomiky distorze. Na druhé straně země, které dokážou úspěšně čerpat, tím mohou v jistých segmentech trhu získat konkurenční výhodu. To je třeba případ dopravní či digitální infrastruktury,“ říká.
Na čem se ale kritici veskrze shodnou, jsou jejich výhrady k dotacím pro české podnikatele. Zde je podle nich totiž konkurenční výhoda často na škodu.
„Je nehorázné, že soukromí podnikatelé platí daně, z nichž jsou pak skrz dotace podporováni jejich přímí konkurenti, jako se to stalo například v případu Východočeské tiskárny, která zkrachovala právě kvůli tomu, že všichni její konkurenti dostali dotace. Všechny dotace pokřivují trh, v tom nejsou ty unijní nijak výjimečné,“ říká Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu.
Zmiňovaný příklad Východočeské tiskárny má právní dohru. Její zkrachovalý majitel Petr Fryč se totiž soudí se státem o náhradu škody, více si můžete přečíst v tomto rozhovoru.
Nápis na kovové desce hrdě oznamuje, že majitelé pekárny a cukrárny na Kvildě vybudovali svůj podnik bez dotací Evropské unie. (červen 2018)
Možné nebezpečí dotací v podnikání vnímají ostatně i jejich zastánci. „Dotace rozhodně nesmí nabourávat tržní prostředí, což by kromě evropských institucí měl zajišťovat především Antimonopolní úřad. Ten se ovšem na rozdíl od jiných institucí, jako je například Nejvyšší kontrolní úřad, Nejvyšší správní soud či Vrchní státní zastupitelství, netěší důvěryhodné pověsti,“ říká Janusz Konieczny, analytik a ekonom z Nadačního fondu proti korupci. Evropské dotace jsou však podle něj pro Českou republiku jednoznačně přínosem. Teorie o tom, že přinášejí jen korupci, považuje za nesmyslné.
„Uvést lze celou řadu záslužných projektů podpořených ze strukturálních fondů, které pochopitelně nebyly předmětem korupce. Jde o projekty zaměřené na rozvoj infrastruktury, zvýšení zaměstnanosti, ochranu životního prostředí či rozvoj cestovního ruchu,“ dodává Konieczny.
3.Jak by Česko vypadalo bez evropských peněz?
Na otázku, jak by Česká republika vypadala bez dotací, se těžko hledá odpověď už jen proto, že dotace jsou jen jednou z mnoha součástí unijní spolupráce a jejich vliv se tak nedá jednoduše oddělit.
„Debata o EU se až příliš často stáčí jen na dotace, ke kterým může mít každý mnoho výhrad. Nejvýznamnějším výsledkem evropské integrace je však samozřejmě náš přístup na největší trh světa. Jenže EU není jen o penězích. Nesmíme zapomenout, že Češi jsou plnohodnotnými členy EU a náš hlas, pokud aktivně chceme, je slyšet,“ říká Chmelař.
Jiní, jako například europoslanec Luděk Niedermayer, přikládají dotacím větší důležitost. „Svět, kde bychom nebyli v EU, si neumím a ani nechci představit. Pokud byste chtěli odmazat stovky miliard korun dotací, představte si úbytek spousty pracovních míst, pokles mezd a chybějící infrastrukturu, kterou dnes bereme jako samozřejmost,“ říká.
Stejně věc vidí i Chmelař. „Státní rozpočet Česka má z definice určité limity, které by nás bez dotací daleko více tlačily. Když to převedeme do řeči čísel, tak jsme si přišli za dobu členství na téměř 700 miliard korun. Zkrátka bez investic není růst a nejsou pracovní místa – myslím si, že se jedná o velké číslo, které by nám určitě chybělo,“ říká.
Podle hlavního ekonoma společnosti Cyrrus Lukáše Kovandy by se však, nebýt dotací, téměř nic nezměnilo. Upozorňuje, že dotace tvoří ročně v průměru asi 1,23 procenta hrubého domácího produktu České republiky, což nepovažuje za mnoho. „Asi bychom měli méně cyklostezek a některé firmy by musely shánět peníze na svůj rozvoj a inovace jinde, ale zda má ekonomika o jednu setinu svého HDP méně nebo více, to je pod rozlišovací schopnost řadového občana, tedy obyčejného, povšechného pozorovatele,“ myslí si.
„Nebýt dotací, mohl být Rath premiérem“
Význam dotací nepřeceňuje ani Pánek. Jisté podle něj je, že by v Česku, které nečerpá evropské peníze, rozhodně ubylo nejen úředníků. „Spousta poradenských firem, jejichž jedinou činností je radit s dotačními projekty, by se místo toho věnovala nějaké užitečné a produktivní činnosti, stát a samosprávy by zaměstnávaly mnohem méně byrokratů, firmy by byly nuceny utkat se na trhu ve férové soutěži a Andrej Babiš by nebyl stíhán. A kdo ví, nebýt evropských dotací, třeba by dnes David Rath byl premiérem,“ nastiňuje ředitel Liberálního institutu.
Najdou se ale i tací, podle kterých evropské dotace výrazně a nežádoucím způsobem Českou republiku proměnily. Mezi ně se počítá i ekonomka Hana Lipovská. Bez dotací by podle ní Česko nebylo zemí zákopů a příkopů, jakou je dnes. „Naopak by bylo výrazně průjezdnější po silnicích i po železnici, ulice by nepřipomínaly překážkovou dráhu a naši přírodu by nenarušovaly násilně vybudované cyklostezky. Zkrátka, stavělo by se tam, kde je to potřeba, a tehdy, kdy je to potřeba,“ říká Lipovská.
Podle Konieczneho bychom se však Západu bez dotací nikdy nepřiblížili takovou rychlostí, jakou se nám to podařilo. Myslí si totiž, že peníze z evropských strukturálních fondů značně pomohly roztočit ekonomiku. „Rozdíl v životní úrovni mezi západními ekonomikami a postkomunistickou Českou republikou již není tak markantní, jako byl kdysi, k čemuž dopomohly i prostředky z evropských fondů,“ říká.
4.Je chyba v Bruselu, nebo v Česku?
Na jedné věci se přeci jen většina oslovených shodne - dotace by Česká republika mohla využívat lépe, než dnes. „Není pochyb, že spousty milionů z evropských dotací jsme vlastní chybou použili špatně, ne-li nezákonně,“ říká europoslanec Niedermayer, jinak zastánce dotací.
Někdy jsou rozdíly v účinném čerpání jednotlivých států až do očí bijící. Což si ostatně může vyzkoušet každý sám, stačí třeba přejet autem hranice s Polskem a sledovat, jak nepravidelné nadskakování karoserie vystřídá plynulá a ničím nerušená jízda. „Je jen naší vlastní chybou, že například peníze na dostavbu dálnic neumíme využít tak dobře, jako naši sousedé,“ říká k tomu Prouza.
Tomáš Prouza
V tomto ohledu se s námi často táhnout pohrobky minulosti, kdy stát, kraje a města na evropské peníze nedosáhnou kvůli nevýhodným a nevypověditelným smlouvám. Dobrým příkladem je Praha, která si musí zaplatit šest miliard za novou čističku odpadních vod sama. V roce 2004 totiž takřka bez důvodu prodloužila smlouvu s firmou Veolia na správu pražské vodní infrastruktury o dalších patnáct let a účinně si tak zablokovala mnohomiliardový příspěvek z Bruselu.
Mimo to se podle Prouzy dají Evropské peníze využít dobře, hloupě, nebo se dají zneužít. A zatímco se zneužíváním zas tak velké obtíže nemáme, protože asi 98 procent projektů je financováno bez problémů, s hloupostí se potkáváme častěji. A jsou to právě tyto často nesmyslné projekty, které, ač jich v celkovém objemu také není mnoho, svou křiklavostí ve výsledku snižují důvěryhodnost celého systému.
O jednotlivých případech už se napsalo mnoho, ať už jde o zbrojnici dobrovolných hasičů bez hasičů, zvedacího mostu bez zvedacího mechanismu, retenční nádrž, co neudrží vodu, či rozhledny, z nichž nic neuvidíte. Podobným projektům se ostatně věnoval i seriál iDNES.cz s názvem Zmařené dotace.
Nesmyslů a podvodů je minimum, ale jsou nejvíce vidět
Pravdou však zůstává, že se u těchto případů těžko hledá chyba v Bruselu a jednodušeji u českých úředníků, kteří by měli být schopní podobné nesmysly odhalit. Jenže právě oni si podle Prouzy sami zkomplikovali situaci. „Pokud je něco, co škodí čerpání evropských peněz, tak je to složitá administrativa a nesmyslná byrokracie, kterou vytvořili čeští úředníci a zákonodárci,“ říká.
A ač je podle něj skutečných podvodů minimum, nelze se prý divit, že Čechy trápí, když ani těch několik podvodů není policie schopná rychle vyřešit a soudy rychle odsoudit. „Potom v Česku bohužel vzniká pocit, že je možné všechno. Je to ale jen kvůli nefunkčnímu systému vymáhání práva, ne proto, že by se tolik podvádělo,“ říká Prouza.
Podle Koniecszneho je problém i v tom, na co se klade při čerpání dotací důraz. Například ministři se často chlubí tím, kolik se jim podařilo vyčerpat prostředků v jednotlivých dotačních programech, jakoby se jednalo o hlavní kritérium úspěšnosti čerpání dotací. „Úspěšnost je ovšem nutné měřit podle cílů, jakých bylo těmito penězi dosaženo, a nikoliv množstvím přečerpaných veřejných prostředků,“ říká.
Lipovská, ačkoli vnímá dotace velmi kriticky, k tomu dodává, že část evropských peněz byla skutečně použita na investice dobré a důležité. Myslí si však, že by tyto rozumné projekty dokázala Česká republika bez problému zaplatit z částky, kterou sama do bruselského rozpočtu odvádí.
5.Co bude dál?
Jak už bylo zmíněno, Češi získávali po celou dobu svého členství v Evropské unii více peněz, než do ní odváděli. To stále platí a zřejmě nadále bude i ve větší části příštího desetiletí. Nikoliv však věčně.
„Česká republika po odchodu Velké Británie a po případném příchodu chudých balkánských zemí relativně zbohatne. Blíží se tedy doba, kdy přestaneme být čistými příjemci a budeme čistými plátci,“ říká Lipovská.
Podle Kovandy by k tomu mohlo dojít někdy v letech 2027 až 2030. Česko v tu chvíli začne financovat chudší části Evropské unie, podobně jako to dnes dělá například Německo, ač to v našem případě bude v mnohem menším měřítku. „Argument eurooptimistů, jak výhodné je být členem EU kvůli dotacím, se tak zcela rozpadne,“ říká Pánek.
Podle jiných by to ale nemuselo být nutně na škodu a naopak to bude Českou republiku více motivovat k účelnějšímu využití dotací.
S tím částečně souhlasí i někteří zarytí odpůrci přerozdělování evropských peněz. „Vždycky jsou na tom lépe ekonomiky, které jsou čistými plátci,“ říká Kohout. Podle něj jsou totiž dotace v malém objemu zanedbatelné, ale ve velkém naopak znamenají velký problém. Zvyšují prý totiž rychle mzdové náklady, díky kterým se například zavírají průmyslové podniky. Menší objem dotací tak z jeho pohledu sníží jejich negativní vliv.
Ať tak, nebo tak, Česko se bude muset naučit dokázat stejně s menším množstvím peněz. „Myslím si, že je to možné. Úkolem dne by mělo být snížení administrativních nákladů a zjednodušení pravidel. Zásadně by se měly omezit dotace velkým firmám, peníze by naopak měly směřovat ve vyšší míře na strategické cíle jako je konkurenceschopnost, životní prostředí, či vzdělání,“ myslí si Neidermayer.
Zároveň ale zdůrazňuje, že Evropská unie není jen o penězích, ale zejména o společných hodnotách a velkých cílech. „Dotace jsou jen malou částí mozaiky,“ dodává.
Ti, kdo hájí naše členství v unii, vysvětlují, že dotace v případě České republiky splnily svůj hlavní účel - tedy přiblížit nás k západním sousedům a pomalu narovnat ekonomické rozdíly mezi evropskými státy. „Spolu s propojováním evropského trhu se to velmi dobře daří, ještě nikdy v minulosti nebyl v Evropě tak dlouho mír,“ říká Prouza.
Budoucnost plná blahobytu, či chudoba a chaos?
Jsou samozřejmě tací, kteří vidí budoucnost dotací i unie černěji. Například podle Lipovské začne Evropská komise stále častěji dotace zneužívat jako nástroj k prosazování vlastního vlivu. „Výrazně menší částky budou věnovány na investice do infrastruktury, a naopak více peněz poplyne do projektů přeshraničních a samozřejmě ideově vhodných. Místo silnic se tak budou opravovat nevhodné názory například na rodinu nebo gender,“ říká.
A ještě mnohem horší předpověď do příštích let nabídl Roman Kříž z Libertariánského institutu. „Nejprve začnou chybět peníze. Nejdřív tam dole, u lidí. Začnou chudnout. Nespokojení voliči budou preferovat populisty a nacionalisty hledající vnějšího nepřítele. Stávající elity se to pokusí uplatit penězi, ale ty dojdou i tam nahoře,“ říká.
Následovat podle něj budou dramatické škrty v „nepodstatných regionech“ jako je například Česká republika. Ale ani to však podle Kříže nebude stačit. „Bude se škrtat dál, až přijde katarze. Nějaký velký problém. V lepším případě ekonomický, v horším případě násilný,“ uzavírá Kříž.
Takto dramatický vývoj však mnoho oslovených odborníků neočekává. Naopak si mnoho z nich myslí, že Česko bude z členství v Evropské unii nadále profitovat a to bez ohledu na dotační politiku.
Podle Prouzy bude více unijních prostředků směřovat do programů, které budou podporovat spolupráci několika zemí zejména ve vědě a výzkumu. „Určitě půjde víc peněz na obranu, abychom se o evropskou obranu mohli lépe postarat sami. Další peníze půjdou také na ochranu evropských hranic a pomoc lidem v Africe a na Blízkém Východě. Díky tomu dojde k omezení migrace, protože nebudou muset utíkat do Evropy před hladem a válkou,“ uzavírá Prouza.
7.Dotace nejsou to podstatné
Dá se tedy z debaty o dotacích usoudit, zda klady našeho členství v EU převažují nad zápory? Těžko.
Ukazuje se, že většina respondentů nepovažuje dotace, ať už v dobrém či zlém, za nejpodstatnější otázku spojenou s členstvím v evropském společenství. Podle odpůrců má unie závažnější problémy a podle zastánců naopak přináší významnější výhody.
„Přínosy ze spolupráce v rámci jednotného trhu jsou pro naši ekonomiku i občany zcela zásadní a zároveň těžko vyčíslitelné. Jejich vliv je neoddiskutovatelně pozitivní a vysoce přesahuje náklady spojené s naším členstvím v EU,“ osvětluje hlavní argument zastánců EU analytička Hospodářské komory Kubelková.
Proti nim stojí skeptici, kteří tento postoj ani v nejmenším nesdílejí. „Ani stávající vlna prosperity v Česku nemění nic na tom, že v mezinárodním měřítku evropská ekonomika upadá. Velké evropské strategie typu „dohnat a předehnat“ zůstávají nenaplněné. Ten, kdo se v tom alespoň trošičku orientuje, musí vidět, že je to stejně směšné, jako chvástavé plány, které známe z dob socialismu,“ říká naopak Kříž.
Celá debata o dotacích tak končí tam, kde začíná - na opačných stranách barikády. Názory odborníků na přerozdělování evropských peněz totiž často vycházejí z jejich postoje k Evropské unii jako celku. Ta je pro někoho jedinou zárukou bezpečnosti a prosperity České republiky a pro jiného neúspěšný experiment, u něhož je jen otázkou času, kdy se zhroutí jako domeček z karet.
Jasná odpověď na otázku, zda jsou dotace zlo, či spása, tak neexistuje. Záleží totiž hlavně na tom, kdo na otázku zrovna odpovídá.
