INFO Times24

U příležitosti 100. výročí vzniku Československa připravila pravidelná příloha LN Právo a justice exkluzivní anketu, jejímž cílem bylo vytvořit reprezentativní přehled nejvýznamnějších osobností českého práva za uplynulých sto let. Třetina ze 103 respondentů ankety Právník století označila za klíčovou osobnost českého práva Otakara Motejla, advokáta, politika, předsedu Nejvyššího soudu a prvního českého ombudsmana. S 30 obdrženými hlasy se stal Motejl vítězem ankety.

Respondenti ankety ho častovali jako symbol české spravedlnosti, ale připojovali i osobní vzpomínky na tohoto významného právníka. Motejla, jehož význam zřejmě právě kvůli funkci prvního veřejného ochránce práv zachytila i neprávnická veřejnost, následují na druhé a třetí příčce ankety osobnosti ryze právní. František Weyr, který spoluzakládal Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a podílel na tvorbě textu Ústavy z roku 1920. Viktor Knapp, který v anketě obsadil bronzovou příčku, je významný právník teoretik.

Každý oslovený respondent mohl označit až tři jména významných právníků, a to bez uvedení pořadí. Všichni označení nominanti pak obdrželi po jednom bodu. Jejich součet vytvořil finální pořadník.

Čtvrté místo náleží nedávno zesnulé advokátce a bývalé ministryni spravedlnosti Dagmar Burešové, již veřejnost zná zejména jako obhájkyni matky Jana Palacha. Významný případ této statečné advokátky v roce 2013 shrnul film Hořící keř, díky němuž se Burešová dostala znovu do popředí. Pátou příčku se shodným počtem hlasů sdílí právnička Milada Horáková, již respondenti označili za symbol odporu proti totalitě, a Alois Rašín, autor takzvané recepční normy. Šlo o vůbec první zákon nově vzniklého Československa, jenž zajišťoval, že se rodící se stát neocitl bez právního řádu.

Hledání symbolu českého práva se zúčastnila stovka právníků ze všech právnických profesí i generací. Svůj názor v anketě Právník století vyslovili klíčoví zástupci justice či státního zastupitelství. Připojila se řada advokátů z mezinárodních i velkých tuzemských advokátních kanceláří, ale i advokáti, kteří s vlastní praxí teprve začínají. Názor na klíčové právnické osobnosti vyslovili aktivní politici s právnickým vzděláním, příslušníci exekutorské profese a insolvenční správci.

Každý oslovený respondent mohl označit až tři jména významných právníků, a to bez uvedení pořadí. Všichni označení nominanti pak obdrželi po jednom bodu. Jejich součet vytvořil finální pořadník. Oslovení právníci označili celkem 72 osobností českého práva, 35 z nich obdrželo po jednom bodu, 11 body dva. Respondenti ankety byli vyzváni, aby své nominace krátce odůvodnili. Právníci mohli své příspěvky označit za anonymní. Dva této možnosti využili. Děkujeme všem respondentům za účast v anketě Právník století.

103 osobností hledalo českého právníka století

ACHOUR GABRIEL, advokát

Nominuji Jana Krčmáře, právníka a politika, profesora občanského práva za první republiky, dále Františka Weyra, zakladatele normativní právní teorie.

BAHÝĽOVÁ LENKA, Právnická fakulta, Masarykova univerzita

Osobností, kterých si z právnického světa vážím, je mnoho. Z těch, co již bohužel nejsou mezi námi a kteří do kategorie nejvýznamnějších bezpochyby patří, bych vybrala Miladu Horákovou, Dagmar Burešovou a Otakara Motejla. Ke všem chovám hlubokou úctu zejména pro jejich odvahu a statečnost, již ve svém postavení projevili v době nesvobody, jakož i za jejich celoživotní postoj v duchu masarykovských tradic a příkladnou obhajobu lidských práv.

BAKEŠ MILAN, Právnická fakulta, Univerzita Karlova

Vzhledem k mému oboru (finanční právo) považuji za nejvýznamnější osobnost českého práva Karla Engliše.

BALAŠTÍK JIŘÍ, advokát

Nominuji advokátku Dagmar Burešovou, předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského a v neposlední řadě Jaromíra Sedláčka za komentář k obecnému zákoníku občanskému.

BARTOŇ MICHAL, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

František Weyr, představitel prvorepublikové špičkové právní vědy s dosahem i mimo oblast Československa. Fakt, že jde o právnickou osobnost, prověřil čas a trvající odkazy na jeho díla. Otakar Motejl, který byl mimo jiné osobností, která významně přispěla na přelomu tisíciletí k etablování instituce ombudsmana v České republice, neboť reálný význam této instituce stojí a padá s charismatem osoby ombudsmana.

BOHÁČ RADIM, Právnická fakulta, Univerzita Karlova

Karel Engliš a Vilém Funk, velké vědecké kapacity, jež v období první republiky položili základ dnešního finančního práva.

BORGULA ADAM, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze

Milada Horáková – česká právnička, politička a bojovnice za práva diskriminovaných je zásadní osobností uplynulých sto let československého vývoje. Nikdy se nezpronevěřila svému poslání právničky a političky v dobách z nejtěžších. Dokázala unést nespravedlnost a příkoří ve vykonstruovaném procesu nejen za sebe, ale i za ostatní. Ctila hodnoty především lidské, ale v jejím charakteru dominovaly rysy, které by měly být vlastní všem právníkům – morální integrita, zodpovědnost, odvaha, důslednost, trpělivost a pokora.

Nezanechala ve vývoji českého práva a státnosti stopu pouze jako oběť politického procesu, ale se i v průběhu profesní kariéry aktivně „po masarykovsku“ zasazovala o důsledné právní zakotvení tehdy ožehavé hodnoty – rovnosti, bez níž neobstojí žádný demokratický právní stát. Její klidná a trpělivá řeč před senátem Státního soudu nepřestává pro mě být vzorem a denně při cestě do práce mám možnost přečíst si citát na jejím pomníku z jejího posledního slova: „Miluji tuto zem, miluji tento lid, odcházím bez nenávisti…“

Otakar Motejl – vystudoval sice práva v době nejtěžšího stalinismu, ale ctil hodnoty právního státu a prosazoval je celý život. Za svého působení významně zasáhl do českého právního vývoje mnohokrát, zejména jako soudce Nejvyššího soudu podílející se na rehabilitacích v letech 1968 až 1970, obhájce disidentů stíhaných komunistickým režimem, porevoluční restaurátor české justice a v neposlední řadě i jako první český ombudsman. Nebyl právníkem vzděláním, ale posláním, kterého se zhostil lidsky a srozumitelně. Nesrozumitelnost práva je podhoubím pro nízké právní povědomí. Srozumitelnost dnešnímu právu velmi chybí.

Jiří Přibáň – nadějný právní teoretik, jehož brilantní úvahy se aktuálně dostávají do veřejného prostoru s ohledem na situaci, v níž se nyní demokratický právní stát nalézá. Dlouhodobě zkoumá vývoj společnosti a osudy právního státu nejen v České republice, ale nejméně v euratlantickém prostoru.

Ačkoliv se jeví zkoumání legitimity dnešního demokratického zřízení teoretickou právní disciplínou, mám pocit, že se zkoumání jejích zdrojů stává vzhledem k aktuálnímu vývoji ve společnosti stále důležitější disciplínou. Tohoto úkolu se zhostil s mimořádnou znalostí a pokorou, vystupuje s ohledem na složitá témata civilně a pochopitelně a především s nadhledem, který mu poskytuje jeho působiště ve velšském Cardiffu. Nadhledem, kterého se české společnosti, a tím i právu tolik nedostává.

BRADÁČOVÁ LENKA, vrchní státní zástupkyně v Praze

Vladimír Solnař, jenž byl jednou z nejvýznamnějších osobností československé trestněprávní nauky a mezinárodně uznávanou kapacitou v oboru trestního práva. Z jedné z jeho stěžejních prací Základy trestní odpovědnosti se učí a inspirují čeští trestní právníci mnoha generací. Dále nominuji Karla Engliše, protože by bylo škoda, kdyby se zapomnělo, že významný český ekonom, tvůrce teleologické hospodářské teorie, několikanásobný prvorepublikový ministr financí, první rektor Masarykovy univerzity, rektor Univerzity Karlovy byl právník.

Za nejvýraznějšího právního filozofa a sociologa uplynulých 20 let považuji Jiřího Přibáně, právníka, který si získal velké renomé nejen v české společnosti, ale i v západním světě, právníka, který umí střízlivě a jasně pojmenovávat problémy, a navíc i definovat řešení.

BRODEC JAN, advokát

Profesor Zdeněk Kučera je zakladatelem moderního mezinárodního práva soukromého v československém právním řádu. Přispěl k tomu, že starý zákon o mezinárodním právu soukromém z roku 1963 byl v socialistickém právu vykládán moderním způsobem. Díky tomu mohl být zákon aplikován i po roce 1989. Kučera je autorem „nového“ předpisu, jenž plně odpovídá evropskému i světovému standardu mezinárodního práva soukromého.

BROŽOVÁ IVA, předsedkyně Nejvyššího soudu v letech 2002–2015

V období první republiky považuji za nejvýznamnější osobnost profesora Františka Weyra, který se významně podílel na tvorbě Ústavy z roku 1920, a tím i na vzniku prvního Ústavního soudu v Evropě; byl také zakladatelem a prvním děkanem Právnické fakulty Masarykovy univerzity a tvůrcem normativní teorie, která získala skvělou pověst a svým významem jediná překročila hranice našeho státu. Byl osobností, která zásadně přispěla k formování našeho státu jako jednoho z tehdy nejvyspělejších demokratických v Evropě.

Druhým mezníkem bylo období pražského jara násilně ukončené okupací sovětskými vojsky v roce 1968, pro toto období považuji za nejvýznamnější osobnost profesora Vladimíra Kubeše, rehabilitovaného politického vězně, který jako člen Komise pro změnu Ústavy usiloval o obnovení Československa v tradicích první republiky.

Zasloužil se o znovuobnovení, komunisty zrušené Právnické fakulty v Brně, kde vyučoval pouze jeden školní rok 1969 až 1970, a ovlivnil tak jeden ročník absolventů, které dokázal přesvědčit, že „nic není pro budoucí společnost, a tím i budoucnost každého konkrétního člověka důležitější, než sloužit svému lidu spravedlností, svobodou konkrétního člověka a právní jistotou“. Byl také aktivní v řadě spolků zejména K 231 – spolek bezprávně odsouzených a dokázal, že i ti, které právo zradilo, se umějí pozvednout a šířit víru v právo a spravedlnost věrohodněji než řada úředníků práva.

Další významnou osobností byl první děkan obnovené Právnické fakulty v Brně profesor Vladimír Klokočka, kterému rovněž bylo dovoleno ovlivnit tutéž skupinu absolventů, neboť i on, stejně jako Vladimír Kubeš byl nucen v roce 1971 z fakulty odejít, nicméně stihl svým studentům zprostředkovat Ústavy a ústavní principy, včetně volebních demokratických zemí; vysvětlit pojem demokratického právního státu, princip dělby moci a nutnost jejich vzájemných kontrol.

V České národní radě připravoval nový volební zákon. Jako signatář Charty 77 byl donucen opustit republiku. Svým působením oba dali vzniknout skupině právníků, kteří po sametové revoluci v roce 1989 navazovali na demokratické principy a hodnoty s odstupem 20 let, a nikoliv s odstupem kontinuálních, a tedy devastujících 40 let.

Třetím obdobím a mezníkem ve vývoji společnosti je po sametové revoluci v roce 1989. Také v tomto období se určující osobností opět stává profesor Vladimír Klokočka, který se jako spoluautor Ústavy zasloužil nejen, ale především o článek 9 odmítající formální pojetí demokratického právního státu slovy: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického právního státu.“

Jako soudce takzvaného prvního Ústavního soudu se rovněž zasloužil o budování demokratického právního státu svými nálezy, konkrétně například nálezem zdůrazňujícím nutnost při kontinuitě se starým právem vycházet z hodnotové diskontinuity se starým režimem nebo též nálezem ve věci promlčitelnosti zločinů komunismu, ve kterém formuloval názor, že pokud chybí vůle, snaha a ochota státu trestné činy stíhat, promlčecí lhůta neběží. Dále formuloval ve svých nálezech základní zásady volebního práva a práva politických stran.

Spolutvůrcem nastavení takzvaného prvního Ústavního soudu byl filozof, sociolog, politolog a právník profesor Vladimír Čermák zakladatel Katedry politologie na Filozofické fakultě v Brně, autor nejsystematičtějšího politicko-filozofického díla u nás Otázka demokracie a soudce zpravodaj klíčových nálezů stavících na hodnotovém nazírání na právo, které aplikoval na konkrétních případech.

Řekl: „Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázaná k opatření, jež by odporovala její základní hodnotové orientaci. Právem je jenom to právo, které je v souladu s hodnotovým řádem, ve kterém prvořadou roli zaujímá spravedlnost.“

BŘÍZA PETR, advokát

Otakar Motejl, protože byl nejen vůdčí osobnost polistopadové justice, ale i předlistopadový advokát, jenž obhajoval pronásledované komunistickým režimem. Právník s velkým rozhledem i osobní integritou. Karel Čermák, legenda české advokacie, polistopadový ministr spravedlnosti, právník, který měl mezinárodní renomé. Zažil jsem ho i osobně jako skromného a moudrého člověka.

CEPL VOJTĚCH ml., soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem

V rámci období po roce 1989 bych jmenoval tři typy právníků. Z prvního Ústavního soudu Vladimíra Čermáka coby názorového učitele pro mnoho dalších (a omlouvám se Antonínu Procházkovi, mám jen tři hlasy, jeho postavení bylo naprosto stejné), Elišku Wagnerovou, působící podstatně déle a ve více funkcích. Z mladé generace Zdeňka Kühna, soudce a zároveň výtečného učitele.

CÍSAŘ JAROMÍR, advokát

Nominuji významného právního teoretika Františka Weyra.

DAVID LUDVÍK, soudce Ústavního soudu

Mimořádně významnou osobností je ústavní soudce prvního desetiletí a politický filozof Vladimír Čermák. Poté, co nemohl v době normalizace pokračovat v soudcovském povolání, sepsal unikátní dílo Otázka demokracie, jímž dovršil své poznání problematiky a obohatil řadu čtenářů. Svou právnickou kariéru zakončil jako spolutvůrce ideových základů českého ústavního soudnictví. Dalším kandidátem je právní filozof a ústavní soudce Pavel Holländer, autor řady zásadních publikací v oboru a též soudce zpravodaj významných nálezů Ústavního soudu, které jsou stále citovány.

DĚDIČ JAN, advokát

František Weyr byl nejen významný právník, ale i filozof a statistik. Jako jeden z mála formuloval i vlastní právní teorii. Patřil k významným osobnostem nejen české, ale i evropské právní vědy. Při tom všem byl též politikem, děkanem i rektorem a předsedal statistickému úřadu. Je také jedním ze zakladatelů brněnské právnické fakulty. To vše z něho dělá osobnost mimořádného významu.

DRÁPAL JAKUB, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Uvedu Petra Pitharta, který významně ovlivnil vývoj moderního Československa i České republiky ve druhé půlce století svým působením v disentu, politice i akademii. Poté uvádím skupinu právníků, kteří se snažili do právního řádu vnášet podstatné hodnoty, jež z něj byly často odstraňovány v průběhu uplynulého století. Napadají mne jména soudců prvního Ústavního soudu – Otakara Motejla, Kamilla Reslera a dalších.

DŘEVÍNEK KAREL, advokát

Jednoznačně Alois Rašín. Krásná kombinace lidské statečnosti, vnitřního morálního kompasu, který ho vedl celý život správným směrem, a vzdělanosti. Znám řadu jiných právníků, jejichž příspěvek vědeckému či praktickému právu je obrovský, ale žádný nemá to, co Rašín – mimořádný příspěvek ke svobodě, v níž žijeme.

FIALA JOSEF, soudce Ústavního soudu

Za nejvýznamnější osobností českého (československého) práva posledních sto let považuji procesualistu Josefa Macura, Otakara Motejla a spoluautora komentáře k obecnému zákoníku občanskému Františka Roučka.

FIALA ROMAN, místopředseda Nejvyššího soudu

Nominuji Františka Weyra, akademika Viktora Knappa a Josefa Macura.

FREMR ROBERT, místopředseda Mezinárodního trestního soudu

Otakara Motejla za statečnou obhajobu disidentů před rokem 1989, za podíl na obrodě Nejvyššího soudu, za noblesní přístup k výkonu funkce ministra spravedlnosti i veřejného ochránce práv. Pavla Rychetského za to, jaký respekt Ústavní soud pod jeho vedením získal, za jeho zásadové postoje před rokem 1989 i po něm. Vladimíra Solnaře za to, že jeho dílo je půl století po jeho smrti stále pilířem naší trestněprávní nauky.

GOTTWALD JIŘÍ, soudce Krajského soudu v Ostravě

Emil Hácha byl výrazná osoba prvorepublikového mezinárodního práva a správního práva, druhý „první prezident“ Nejvyššího správního soudu. Byl dobovou profesní i morální autoritou a představitelem vysoké úrovně právní vědy i praxe ČSR ve 30. letech. Pavel Holländer, výrazná osobnost státovědy a ústavního práva přelomu století s bohatou akademickou a publikační praxí. Byl snad nejuznávanějším členem prvního a druhého Ústavního soudu ČR.

Viktor Knapp – nejvýznamnější osobnost občanského práva druhé poloviny 20. století s bohatou akademickou a publikační činností, určovatel doktríny soukromého práva po dobu bezmála 50 let.

GRONSKÝ JÁN, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Z první poloviny století nominuji Františka Weyra, z druhé Viktora Knappa. Dále Emila Háchu, který sloužil národu jako špičkový právník za první republiky a obětoval mu v dobách nejtěžších i svůj život za cenu toho, co bylo nazvané „háchovštinou“.

GÜTTLER VOJEN, soudce Ústavního soudu v letech 1993–2013. Člen právnické síně slávy

Edvard Beneš, druhý prezident Československé republiky. Je známý především jako politik, ale jeho právnická erudice a osobní schopnosti výrazně napomohly při mezinárodních a mezinárodněprávních jednáních, jež vyústila ve vznik první samostatné ČSR v roce 1918.

Stejně lze ocenit jeho činnost v průběhu druhé světové války, kdy prosazoval a v podstatě prosadil, že i po mnichovském diktátu a po 15. březnu 1939 ČSR nadále právně existovala. Další události po roce 1945, a zejména v únoru 1948 by byl býval mohl ovlivnit jen za cenu rizika občanské války, popřípadě i sovětské intervence (vojenské a jiné zásahy v dalších zemích střední Evropy po roce 1945).

Milada Horáková, významná osobnost v oblasti sociálních práv. Její přínos politický i právní tkví zejména v její snaze udržet demokracii v ČSR, za což zaplatila cenou nejvyšší. Stala se symbolem a mementem uvedené doby.

Dagmar Burešová, advokátka, která neohroženě obhajovala řadu disidentů v době normalizace. Po listopadu 1989 se jako ministryně spravedlnosti účinně zasazovala o rehabilitaci a odškodnění politických vězňů komunistického režimu. Jako předsedkyně České národní rady usilovala o přijetí dohody předsednictva České národní rady a Slovenské národní rady o zásadách státoprávního uspořádání společného státu na bázi federace. To mělo zajistit další existenci Československa, což se však nepodařilo.

HANSLIK ERWIN, advokát

Shodou okolností jsou nominantky ženy a spojovacím článkem statečnost. Možná je můj výběr ovlivněn i tím, že i v naší kanceláři jsou na významných postech ženy, a to v poměru 50 ku 50. A já si stále uvědomuji jejich velkou pracovitost, nasazení i velkou kreativitu, neohroženost a osobní statečnost při řešení pracovních i soukromých povinností. A proto se přikláním k nominaci těchto významných českých právniček – Milady Horákové, Elišky Wagnerové a Lenky Bradáčové.

Všechny tři hodnotím za jejich statečnost v jejich době. Milada Horáková má pro mě i silný lidský příběh, který otřásl celým světem. Eliška Wagnerová se po návratu z emigrace zapojila do budování české advokacie a vypracovala se na post předsedkyně Nejvyššího soudu. I v současné době prosazuje spravedlnost a hájí svobodu slova. Její vyjádření v souvislosti s divadelním představením v Brně stále dokazuje a připomíná, že si nemůžeme dát diktovat, jaké divadlo, knihy a filmy smíme sledovat a číst, a jaké nikoliv.

Lenku Bradáčovou vidím jako moderní ženu, právničku, která pro svůj obraz statečné a spravedlivé státní zástupkyně získala přezdívku Cattani v sukních zcela právem.

HEYDUK JAROSLAV, advokát

Nominuji Otakara Motejla, dále předsedu československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců v Norimberku Bohuslava Ečera a druhého prezidenta Nejvyššího soudu Františka Vážného.

HOLCOVÁ IRENA, advokátka

Renomovaný prvorepublikový advokát a uznávaný teoretik v oboru práv k nehmotným statkům Karel Knapp. Vydal nespočet publikací a článků, které jsou i dnes využívány coby zásadní prameny autorského práva, i dalších práv k nehmotným statkům. Jím představený komplexní doktrinální koncept systému práv k nehmotným statkům dosud nebyl překonán. V roce 1968 založil Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního při Univerzitě Karlově, který je v současné době součástí Právnické fakulty UK a stále základní platformou pro akademickou činnost v uvedeném oboru.

HONUSKOVÁ VĚRA, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Pojem „významná osobnost“ je subjektivní. Jako akademičku mě nejprve napadla jména z mé oblasti, třeba Bohuslav Ečer. Po dlouhém přemýšlení převážilo kritérium osobní statečnosti. Podle toho zde chybí řada osobností, mimo jiné Petr Pithart, Pavel Rychetský či Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Jsem si toho vědoma.

Mezi nejvýznamnější osobnosti patří Otakar Motejl, především kvůli obhajobě pronásledovaných komunistickým režimem. Případy si bral dobrovolně a poskytoval svým klientům nejen kvalitní právní pomoc, ale i odvahu. Úřadu ombudsmana položil takové základy, aby sloužil těm, pro něž je určen. V jeho kariéře bylo více význačných míst, byl ministrem spravedlnosti či předsedou Nejvyššího soudu ČR, prvně zmíněná ale hrála v mém rozhodování hlavní roli.

Dagmar Burešová, jež navzdory osobním postihům sama obhajovala disidenty. Po listopadu 1989 se stala na krátkou dobu ministryní spravedlnosti, následně političkou, v obou funkcích se snažila dát kontury novému pojetí práva. Milada Horáková je zajímavá v roli političky, kde právní vzdělání využila. Nominuji ji však pro její aktivity za války a po ní, pro odvahu, s níž čelila výslechům věznitelů, i odbojovou činnost, respektive později pro nesouhlas s politickým vývojem v zemi. Je pro mě symbolem, jak je třeba přistupovat k práci i k životu: s nasazením, s obětavostí, s odvahou.

HURDÍK JAN, Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Jaromír Sedláček – jeho hlavní význam a přínos spatřuji v mimořádném přínosu konsolidaci českého práva po vzniku samostatné republiky. Jeho dílo je zaměřeno do právní praxe, zejména komentář k obecnímu zákoníku občanskému – Rouček-Sedláček –, a dále, možná ještě významněji ovlivnil českou akademickou civilistiku působením vysokoškolského profesora.

Obě skupiny jeho děl – komentářové i učebnice – patří ke klenotům českého práva. O tom svědčí novodobé reedice komentářů i učebnic a mimořádný zájem veřejnosti o ně. Pozoruhodná je jeho schopnost široce reflektovat doktrinální i praktický vývoj soukromého práva a aplikovat jej do svých děl v podobě relativně jednoduché, dobře srozumitelné a přitom evokující kritické myšlení čtenářů, od studentů práva po vysoce graduované akademiky.

Josef Macur – jde o výjimečnou osobnost nejen soukromého práva a civilního procesu, ale obecně právního myšlení. Jeho mimořádný význam spatřuji v jeho schopnostech vědeckých i pedagogických, na jejichž základě dokázal i v podmínkách „reálného socialismu“ (tvořil převážně v Brně od šedesátých let 20. století do své smrti v roce 2003) zachytit, zpracovat do koherentního teoretického konceptu a na základě originální metodiky výsledky jak tradiční i nejnovější západní civilistiky a procesualistiky, tak do svého bádání promítnout významné výstupy právní vědy bývalého socialistického bloku očištěné od ideologického nánosu a koncipovat dílo, které se metodologicky a teoreticky přesvědčivě a nadčasově staví k nejvýznamnějším otázkám české a evropské civilistiky a procesualistiky.

Zanechal dílo, které je stále metodicky i obsahově aplikovatelné v současných podmínkách, prokazuje schopnost práva být věrnou reflexí vnějšího světa a současně teoreticky i prakticky funkčním a vnitřně logicky uspořádaným systémem. Jeho odkaz je v současnosti rozvíjen jak v oblasti soukromého práva, tak civilního procesu. Díky jeho práci česká civilistika a procesualistika neztratila ani v socialistické historické etapě, ani v etapě následující obecný nadhled a nadčasovost v kontextu společenských podmínek a společenských změn a vysoký právnický standard.

JIROUSEK VLADIMÍR, předseda České advokátní komory

V první řadě, a zejména kvůli 100. výročí, nelze nejmenovat advokáta Aloise Rašína, autora základního zákona Československého státu, jenž 28. října 1918 vyhlásil československou samostatnost. Stále vzpomínám na Zdeňka Kesslera, předsedu Ústavního soudu České republiky od roku 1993, který by měl být stálým vzorem jednání a rozhodování ústavních soudců.

Naopak mým vzorem v pozici předsedy České advokátní komory byl (a stále je) Karel Čermák, který se jednak zásadním způsobem zasloužil o vznik či obnovu nezávislé a svobodné české advokacie, jednak českou advokacii (snad natrvalo) začlenil mezi advokacie civilizovaných demokracií.

JEŽKOVÁ VERONIKA, ředitelka Pro bono aliance

Nominuji Ljubomíra Drápala, jenž píše rozhodnutí natolik srozumitelně, že není třeba si k jejich „překladu“ zvát advokáta a pátrat v desítkách rozhodnutí. Při rozhodování excelentně kombinuje právní logiku s lidskostí. Jeho největším přínosem však je schopnost a zájem podělit se o své znalosti a srozumitelně odpovědět na jakékoli dotazy v rámci školení a seminářů. Pavel Holländer, guru ústavního práva a lidsko-právní tematiky. Více třeba k jeho jménu dodávat. Milana Hrušáková, inspirativní žena, jejíž odbornost v tolik opomíjeném rodinném právu nemá obdoby.

JIRMÁSEK TOMÁŠ, soudce Krajského soudu v Praze

Nominuji Jiřího Šlitra, nejznámějšího českého právníka šedesátých let 20. století, jehož dílo je, a to nejen právníky, hojně citováno podnes. Ivan Hašek, světově nejznámější český právník uplynulých 40 let. Začínal v Československu, jméno si udělal v Itálii, slávu dobyl ve Francii, mezi Tokiem a Naganem se stal nejznámějším Čechem v Japonsku, věhlas český šířil v Arábii. A také Ivo Jahelka, nejznámější a nejúspěšnější současný popularizátor českého práva.

KARFÍKOVÁ MARIE, předsedkyně Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR

Karel Engliš, jenž se zasloužil o první daňovou reformu v nové republice, byl guvernérem národní banky, ministrem financí a rektorem Univerzity Karlovy. Akademik Viktor Knapp, jenž se podílel na přípravě stěžejných zákonů po roce 1945. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se podílel po roce 1989 na tvorbě právního řádu.

KINDL JIŘÍ, advokát

Nominuji Hanse Kelsena, byť se narodil v Praze, ale působil převážně mimo ČSR. Dále navrhuji Leopolda Pospíšila, který je považován za zakladatele antropologie či etnologie práva. Známější je však v zahraničí než v ČR a více mezi antropology než právníky. Nominuji i Viktora Knappa.

KINDL MILAN, advokát

Nominuji Karla Jaromíra Erbena, Viktora Knappa a Františka Roučka, který se kromě spoluautorství nejslavnějšího komentáře stal předsedou etiopského Nejvyššího soudu, i když ho tam údajně sežrali lvi.

KINDLOVÁ MILUŠE, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Hans Kelsen – v oblasti právní teorie, filozofie a mezinárodního práva jde o jednu z nejvýznamnějších a nejrespektovanějších osobností. Leopold Pospíšil – totéž v oblasti právní antropologie. Viktor Knapp, mimořádný právní teoretik, průkopník srovnávacího práva.

KOLMAN PETR, Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Ota Weinberger, významný právní filozof, silný i občansky – odmítl vstup do Komunistické strany Československa a často kritizoval stalinisty, před nimiž nakonec i emigroval. Petr Hajn, legenda českého obchodního práva a vynikající pedagog. Skvostný právní publicista nejen na jednu sezonu. Soudce Nejvyššího správního soudu Petr Průcha, který pozitivně ovlivnil generace studentů správního práva.

KOPA MARTIN, advokát

Vladimír Čermák – v letech 1993 až 2003 soudce Ústavního soudu. Byl společně s Vladimírem Klokočkou nejvýraznější osobností takzvaného Havlova (či „prvního“) Ústavního soudu. První ÚS měl pověstný étos, který se plně projevil v jeho judikatuře a vedl k úplné proměně nazírání na naše právo. Byl to Čermák, který do výkladu práva vnesl hodnoty demokratického právního státu, protože dobře věděl, jak na různých místech opakovaně zmínil, že „právo není jen právo“.

Jak totiž zdůraznil v jednom rozhovoru: „Vezmete-li si Listinu základních práv a svobod a očistíte-li ji na jádro, vyjdou vám z toho tři základní hodnoty: svoboda, rovnost a spravedlnost. Při budování Ústavního soudu jsme chtěli vyjádřit, že právo není jen právo, že je něčím víc, že to jsou právě ty tři hodnoty, kterým veškeré právo musí být podřízeno.

Věděli jsme, že právní ustanovení, které k těmto hodnotám nesměřuje, nebo je dokonce s nimi v rozporu, je neplatné. Věděli jsme také, že tyto hodnoty představují cílovou kategorii, které nikdy nebude dosaženo. Na začátku tedy převládal na Ústavním soudu velmi silný étos. Byli tam lidé různých názorů, liberálního i konzervativního smýšlení, ale ve vnímání toho étosu jsme byli jednotní a svorní a podle toho jsme rozhodovali.“ Bojím se, že toto nazírání na právo už se pomalu začíná vytrácet, proto je namístě Čermákův odkaz co nejvíce připomínat.

Otakar Motejl – pokud se řeklo v devadesátých letech a prvním desetiletí 21. století „spravedlnost“, mnohým naskočila tvář Otakara Motejla, který ji doslova a do písmene ztělesňoval. Měl navíc jeden skvělý dar, který dnes trochu postrádám u jiných právníků ve vysokých postech (až na jednoho níže uvedeného) – uměl těžké právní problémy popsat jednoduše. Dokázal tím vysvětlit veřejnosti, proč jsou některé základní právní principy důležité, jakou mají roli a co by se dělo, pokud by nefungovaly.

Myslím, že to také byl jeden z největších kiksů našeho parlamentu, že neschválil jím připravenou reformu justice. Motejl byl snad jediným ministrem spravedlnosti, který skutečně připravil komplexní reformu, již naše soudnictví až bolestivě potřebuje. Neprošla. Ani se nedivím, že tehdy rezignoval. Společně s Dagmar Burešovou to byl náš nedostižně nejlepší ministr spravedlnosti. Musíme mu také dodnes být vděční všichni na Údolní ulici v Brně, protože vtiskl potřebný respekt a určitou hodnotu i Kanceláři veřejného ochránce práv.

Josef Baxa – možná nám to dojde až s odstupem několika let, ale předvedl několik zázraků při utváření a tvorbě „image“ Nejvyššího správního soudu (NSS), který je nejlepším soudem u nás. Dokonce je i nejlepším lidsko-právním soudem, protože se tam pracuje s ústavním právem a mezinárodním (unijním) právem lidských práv na vyšší úrovni než na současném Ústavním soudě.

Nejvyšší správní soud je díky tomu ostrůvkem pozitivní deviace v naší justici, což je obrovsky důležité, protože hraje pro ochranu primátu jednotlivce před státem a veřejných subjektivních práv mnohem efektivnější roli než jiné naše soudy včetně Ústavního. Požívá navíc vysoké důvěry veřejnosti. A doufám, že tomu tak bude nadále, protože pokud by na NSS již nebyl spoleh, pak by šla ochrana veřejných subjektivních práv v naší zemi do „mínusových čísel“. Za 15 let v postu předsedy NSS si proto Baxa místo mezi našimi nejvýznamnějšími právníky uplynulých 100 let zaslouží.

KORBEL FRANTIŠEK, advokát

Karel Eliáš, profesor občanského práva, za 15 let neúnavných prací zahájených Otakarem Motejlem, mnohdy proti nepochopení a útokům mnoha odpůrců, během nichž dokázal sepsat a prosadit nový občanský zákoník. Podílel se na také jeho implementaci a doprovodných zákonech. Jde o základní kodex přijatý po dvou neúspěšných pokusech Knappovy a Zoulíkovy komise v devadesátých letech, který nás konečně dostal mezi „civilizované“ země Evropy.

Kamill Resler, obhájce K. H. Franka. Advokát František Polák, který strávil mnoho let v gulagu, a pak zažaloval Sovětský svaz za nucené práce; výsledkem bylo, že OSN odsoudila používání nucené práce.

KOUDELKA ZDENĚK, Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Za nejvýznamnějšího právníka považuji Františka Weyra. Je představitelem normativní školy právní, nejvýznamnější právní teorie 20. století v evropském kontinentálním právu. Podtrhl důležitost právní filozofie pro všechna právní odvětví.

KOVÁŘOVÁ DANIELA, advokátka

Nejvýznamnější osobností byl Karel Čermák, právník s obrovským rozhledem, jazykovou vybaveností, filozofickým nadhledem, schopností vidět do budoucnosti, lidskou moudrostí, láskou k umění a dovedností vytáhnout z hodinových diskusí to podstatné a jako klenot to ukázat světu.

KRAMÁŘ MARTIN, advokát

Nominuji hned z kraje posledních sta let Aloise Rašína, který kromě toho, že byl prvním československým ministrem financí, byl i právník a advokát.

KŘESŤANOVÁ VERONIKA, soudkyně Městského soudu v Praze

Zřejmě i pod vlivem letošního úmrtí volím Dagmar Burešovou. Symbolizuje profesionalitu v tom nejlepší smyslu, odvahu, noblesu, lidskost. Letos jsme měli možnost si to vše při vzpomínce na její život opět ve vší hloubce uvědomit.

KUČERA FRANTIŠEK, soudce Vrchního soudu v Praze

Nominuji Josefa Rubeše, soudce, jenž působil u Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 – toto pořadí je namístě, neboť za minulého režimu díky svým mravním zásadám směřoval dolů, ač ve standardních poměrech by tomu bylo naopak. Autorita v oblasti občanského práva hmotného i procesního, k jeho odkazu se hlásí téměř všichni civilní soudci, kteří se s jeho dílem (či s ním osobně) měli možnost seznámit. Dále František Vážný, z jehož sbírek judikatury se čerpá dodnes. Emil Hácha, jenž byl vynikajícím specialistou na správní právo. Své zemi sloužil až sebezničujícím způsobem.

KUČERA ZDENĚK, advokát

Nelze očekávat nic jiného, než že se zaměřím na osobnost, která je významná pro právní teorii a IT. Vybírám proto osobnost, jež se zabývala využitím kybernetických metod v právu v době, kdy počítač v domácnosti byla pouze sci-fi. Viktor Knapp svým dílem položil základy práva IT v Československu. Dále dvojice Rouček–Sedláček za přínos české civilistice šestidílným komentářem a konečně Otakar Motejl za celoživotní boj za lidská práva.

KUDRNA JAN, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

František Weyr – na prvém místě pro jeho přínos teorii práva, a na světové úrovni. Tím však mimořádnost jeho osobnosti zdaleka nekončí. Projevil také schopnosti praktické, byl jednou ze zakládajících osobností brněnské univerzity a její právnické fakulty. Tam také vykonával jak post děkana, tak rektora.

Významná je také jeho veřejná činnost, spočívající v podílu na ustavení samostatného Československa, nebo předsedání statistickému úřadu. Z hlediska vědeckého stojí za to připomenout jeho podíl na Slovníku veřejného práva československého, přehlednou učebnici ústavního práva a teorie práva. Vše můžeme uzavřít jeho mimořádně čtivými Paměťmi, které zachycují obraz doby, v níž žil.
Bohuslav Ečer – nominaci si zaslouží jako československý generál justiční služby a profesor mezinárodního práva veřejného. Byl mimořádně erudovaný teoretik a akademik, ale současně praktik. Byl aktivním bojovníkem proti nacismu i bolševismu. Aktivně vystupoval na obranu Československa, po jeho obsazení unikl i s rodinou do Británie a podílel se na činnosti československé exilové vlády. Patrně v ní nalezl místo, v němž se zapsal nejenom do našich a nejenom právních dějin.

Po delegování do Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů se mu podařilo prosadit útočnou válku za mezinárodní zločin. Významně se podílel na vzniku Norimberského tribunálu a na jeho činnosti. Vedl vyšetřovací tým, který vypátral K. H. Franka, kterého také jako první vyslýchal. Podílel se na vyšetřování dalších nacistických zločinců. Po skončení Norimberského procesu byl soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Poté vyučoval na brněnské právnické fakultě. V době procesu s Miladou Horákovou se postavil na její obranu.
Hans Kelsen – nominaci si zaslouží jako mimořádný teoretik a akademik. Český právník může být, protože se v Praze narodil a několik let v ní vyučoval. A díky vazbám na učence bývalé rakousko-uherské monarchie i osobním na profesora Weyra ovlivnil podobu československé ústavní listiny z roku 1920. A to tím, že jako jedna z prvních ústav na světě počítala s ústavním soudem. (Byť provedení bylo na dnešní poměry nedostačující a torzovité, což ale není Kelsenovou vinou.)

Nominaci si zaslouží také proto, že významně ovlivnil dílo profesora Weyra (byť ovlivnění bylo vzájemné), a tím i československou teorii práva. Celkově tedy ovlivnil československé a české právní myšlení. Ovlivnil také světové právní myšlení a nám může prospět také tím, že pro znalce se díky němu prostor střední Evropy objevil výrazněji na mapě světového práva.

KUKLÍK JAN, děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Nominuji Jana Krčmáře, protože byl nejen skvělý vědec, učitel, ale i legislativec, diplomat a politik a navíc s přesahem do kulturní sféry a sběratelství. Dále Vladimíra Fajnora, i když byl slovenským právníkem, byl jako předseda Nejvyššího soudu a ministr spravedlnosti stoupencem československé jednoty, na což bychom při oslavách sto let ČSR neměli zapomínat. Otakara Motejla, vynikajícího a statečného právníka, který je symbolem toho pozitivního, co přinesla pohnutá druhá polovina 20. století.

KYSELA JAN, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

František Weyr je spoluzakladatelem a vůdčí osobností mezinárodně rozšířené normativní školy. Jako ke svému učiteli se k němu hlásili přední právníci meziválečného a poválečného období, byl špičkovým konstitucionalistou i právním teoretikem, jedním z tvůrců ústavní listiny z roku 1920. Kombinoval rozsáhlé vzdělání, hluboký intelekt, zájem o veřejné dění a demokratickou orientaci.

Viktor Knapp byl jedním z nemnoha českých právníků citovaných i na Západě. Kombinoval obory – teorii a filozofii práva s občanským právem; později i právní informatiku. Jeho životopis kopíruje vývoj 20. století, má tak místa světlá i stinná, a to i v oblasti veřejného angažmá. Mnoho dnešních padesátníků a šedesátníků mezi právníky se k němu hlásí jako ke klíčové osobnosti svého vzdělávání.

LADA ROMAN, soudce Krajského soudu v Praze

Otakar Motejl – jedna z nejvýznamnějších osobností české justice. Původně byl uznávaný advokát, jenž bez ohledu na panující režim účinně bojoval za lidská práva, ať již to bylo pro něho populární, či nikoli. Po roce 1989 respektovaný ve všech dalších významných pozicích, ať již šlo o předsedu Nejvyššího soudu, ministra spravedlnosti nebo ombudsmana. Byl mimořádnou a respektovanou osobností a těšil se všeobecné úctě i důvěře.

LATA JAN, prezident Unie státních zástupců

Emil Hácha – brilantní znalec veřejného práva, spoluzakladatel a předseda prvorepublikového Nejvyššího správního soudu. Po Mnichovu, kdy se jiní zřekli odpovědnosti, se snažil udržet neudržitelné. Byl postaven před dilemata jako žádný jiný český politik, a dokud mu zdraví a poměry dovolovaly, spolupracoval s odbojem. Je hluboce nespravedlivé, že se stal symbolem kolaborace, a způsob, jakým s ním naložili představitelé osvobozeného Československa, je hanebný.

Zdeněk Kessler v době, kdy velká část právníků kolaborovala s nastupujícím komunistickým režimem, se zapojil do odboje proti němu, za což si vysloužil 17letý trest odnětí svobody, z nějž sedm let v těžkých podmínkách vykonal. Hlavním pilířem fungování právního státu je respektovaný Ústavní soud, jehož prestiž byla založena jeho „otci zakladateli“, na tom měl Kessler největší zásluhu.

Petr Pithart je patrně nejlepší český politický myslitel posledního půl století. Třebaže se klasické právničině takřka nevěnoval (nebylo mu to umožněno), je patrné, že z právního prostředí vyrostl a je jím ovlivňován. Třeba jeho nedávné zjištění, že v únoru 1948 demisi podalo více než polovina ministrů, a Beneš ji tedy byl povinen přijmout, ale této ústavní povinnosti nedostál.

LISSE LUDĚK, advokát

Viktor Knapp za přínos právní vědě, za vypracování nejpropracovanější publikace v oblasti teorie práva a za akademickou práci a výchovu právníků. Karel Eliáš, jenž nese významný podíl na úspěšné rekodifikaci českého soukromého práva. Josef Baxa za vybudování základů nejvyššího správního soudnictví, kultivaci českého právního prostředí a vztahu stát-občan, také za právně osvětovou činnost a medializaci práva a vytváření právního vědomí ve společnosti.

LNĚNIČKA JIŘÍ, soudce Vrchního soudu v Praze

Robert Fremr se vypracoval ze soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 až na předsedu senátu Nejvyššího soudu ČR. Záhy po roce 1990 začal reprezentovat českou justici na mezinárodní úrovni, byl členem Poradního sboru evropských soudců. Soudcem Mezinárodního soudního tribunálu pro Rwandu, později člen a nyní místopředseda Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Překonal provincialitu, uzavřenost a malost žabomyších sporů zdejšího zatuchlého právního dvorečku a důstojně nás reprezentuje u nejvyšší soudní instituce.

MUZIKÁŘ KAREL, advokát

Jednoznačně Alois Rašín. Již během studií vydal spis České státní právo, byl perzekvován za účast v hnutí Omladiny a byl mu na čas odebrán titul JUDr. Jako velký vlastenec se v průběhu první světové války zapojil do odboje a do politických aktivit proti Rakousku, za což byl odsouzen k smrti a posléze císařem „Karlem posledním“ amnestován. Stál u vyhlášení republiky a byl autorem prvního zákona ČSR. Jeho život bohužel ukončila anarchisticko-levičácká nenávist. Je to právník, politik a vlastenec, na kterého musíme být právem hrdí.

MICHÁLEK JAKUB, právník, poslanec České pirátské strany

Za nejvýznamnější osobnosti považuji Jiřího Hoetzela, tvůrce první československé ústavy, a Leopolda Pospíšila, právníka a světově známého antropologa českého původu.

MATES PAVEL, Vysoká škola finanční a správní

Viktor Knapp je ve světě považován za jednoho ze zakladatelů právní informatiky. Jeho pojímání občanského práva bylo mnohdy východiskem pro koncipování občanského zákoníku. Dále František Weyr, který patřil mezi těch několik, kteří nezůstali jen na výkladu práva, ale usilovali o formulování jeho teoretických kořenů. Tím třetím je Karel Engliš, dnešním pohledem byl víc ekonom než právník, jehož dílo je v této oblasti impozantní.

MATEJKA JÁN, Ústav státu a práva Akademie věd ČR

Antonína Svobodu považuji za nejvýznamnější osobnost české civilistiky, jehož práce položila základy celé řady moderních úvah i (současných) institutů soukromého práva. Viktor Knapp, který patřil k nejvýznamnějším právníkům 20. století, kde silně ovlivnil celé generace právníků, a to v právní teorii, právu soukromém a částečně i veřejném. Otakar Motejl, který má lví podíl na tom, že do 21. století vstupujeme jako právní stát, což není s ohledem na aktuální situaci ve světě zdaleka samozřejmé.

MLÁDEK MARTIN, advokát

Emil Hácha, protože pokud odhlédneme od role prezidenta, šlo o významného právníka, skutečného odborníka a osobu, která působila po celou dobu první republiky jako předseda Nejvyššího správního soudu, což o jeho kvalitách dostatečně vypovídá.

František Weyr – významný právní teoretik, který se však prosadil i ve veřejném životě, a to působením v Národním shromáždění či například jako jeden ze zakladatelů Masarykovy univerzity.

Vojtěch Cepl st. – významná osobnost novodobých právních dějin. Jde o skutečného odborníka, který jako jeden z mála měl možnost studia v zahraničí v době totality, přičemž tyto své zkušenosti přenesl následně mimo jiné i do tvorby Ústavy České republiky.

MLSNA PETR, náměstek ministra vnitra ČR

František Weyr měl zásadní přínos pro vznik samostatného Československa. Vytvořil nosné základní zákony státu, ve kterých reflektoval vysoký teoretický rozhled, který převedl do praktické podoby konkrétních právních norem inspirujících oblast veřejného práva do dnešní doby. Otakar Motejl – jako význačná mravní osobnost, která ukázala, že princip lidských práv není poplatný politické době, nýbrž univerzální a nadčasový. Václav Pavlíček, výrazná osobnost české právní vědy porevoluční doby, vynikající učitel, jehož lidskost a entuziasmus inspirují každého, komu byl a je učitelem.

MOLEK PAVEL, soudce Nejvyššího správního soudu

Alois Rašín – pro českou samostatnost a pro Československou republiku udělal a obětoval tento advokát a selfmade man všechno, co mohl: dvakrát byl odsouzen v politických procesech, z toho jednou k trestu smrti, dvakrát byl zbaven titulu doktora práv, nakonec zákeřně zastřelen atentátníkem.

Emil Hácha – zakladatelská osobnost prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, právník evropského rozměru, který místo aby dožil v důchodu, přijal roli státního prezidenta v situaci, kdy nemohl dělat nic jiného než za cenu vlastního ponížení zachraňovat jednotlivé oběti nacistické okupace. Je smutné, že člověk, který zasvětil celý život spravedlnosti, se stal obětí tak nespravedlivého odsudku naší kolektivní paměti.

Dagmar Burešová – pozoruhodně odvážná advokátka, obhájkyně obětí normalizační moci, inspirativní ministryně spravedlnosti.

NOVOTNÁ MONIKA, advokátka

Edvard Beneš, kromě toho, že byl prezidentem, je považován za jednoho z nejúspěšnějších diplomatů a měl zásadní zásluhy na uznání území Československa po první světové válce. Milada Horáková, symbol odporu proti totalitě. Kamill Resler, který beze zbytku respektoval právo každého na obhajobu a spravedlnost (mimo jiné poradce v procesech českých lidí u soudů v době protektorátu a současně obhájce ex offo K. H. Franka).

PAPOUŠKOVÁ ZDENKA, děkanka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Alois Rašín, který měl po vzniku Československé republiky nelehký úkol. Miroslav Liberda, zakladatel a první děkan obnovené Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Dagmar Burešová, statečná a noblesní žena, která po sobě zanechala ducha první dámy práva své doby.

PAUKNEROVÁ MONIKA, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Zdeněk Kučera, kapacita nejen v oboru mezinárodního práva soukromého. Z jeho učebnice mezinárodního práva soukromého vychází již několik generací právníků. Je hlavním autorem nového zákona o mezinárodním právu soukromém, jenž má vysokou úroveň i ve světovém srovnání.

PAVLÍČEK VÁCLAV, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

František Weyr, tvůrce normativní teorie, iniciátor ústavního soudnictví a spolutvůrce ústavní listiny z roku 1920, jenž se podílel jako expert i na diskusích o ústavě 9. května. Edvard Beneš, který již v průběhu studia práv ve Francii komentoval vztahy státu a církve, po návratu do Čech se zabýval politickým stranictvím, národnostní otázkou, v době první světové války a po ní zajišťoval mezinárodně právní postavení Československa, výrazně se podílel na právních otázkách ve Společnosti národů. Viktor Knapp, autor řady učebnic a monografií, který vychoval několik generací studentů a právních vědců.

PIHERA VLASTIMIL, advokát

Nominuji Františka Weyra, Viktora Knappa a Karla Eliáše.

PLÁŠIL VLADIMÍR, prezident Exekutorské komory ČR

Alois Rašín, jenž 28. října 1918 spolu s dalšími vyhlásil samostatný stát a byl autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného státu. František Weyr, jenž se jako člen ústavního výboru podílel na tvorbě nové Ústavy po roce 1918 a významně se zasloužil o umístění Nejvyššího soudu do Brna. Spolupůsobil i při vzniku mnohých dalších zákonů Československé republiky. Karel Malý, jenž se specializuje na české a československé právní dějiny, úzce pak na dobu předbělohorskou. V roce 1993 zvítězil ve volbách na post rektora a od února 1994 se stal na dvě funkční období 505. rektorem Univerzity Karlovy.

POLÁK PRAVOSLAV, soudce Krajského soudu v Plzni

Viktor Knapp – hlas dávám navzdory výhradám k jeho politické činnosti v padesátých letech 20. století. Jako autorita oboru byl vnímán i za hranicemi, v roce 1966 byl hostujícím profesorem na Sorbonně; přednášel ve Štrasburku, Montpellieru, Aix-en-Provence, v Nancy a v Toulouse.

POLČÁK STANISLAV, poslanec Evropského parlamentu

František Weyr, skutečný tvůrce české právní teorie, která získala celoevropský ohlas. Jeho Teorie práva je dodnes nepřekonanou učebnicí základů právního uvažování o právu. Otakar Motejl, noblesní právník, obhájce perzekvovaných, jeho osobnost nutně dodala lesk instituci ombudsmana. Viktor Knapp, který navzdory členství v KSČ dokázal přejít na druhou stranu, kdy během normalizace nemohl vykonávat svou profesi.

PREUSS ONDŘEJ, advokát

Nominuji Františka Weyra, zakladatele normativní teorie právní. Viktora Knappa a Hanse Kelsena, dosud hojně citovaného.

PŘIBÁŇ JIŘÍ, Cardiff University

František Weyr, právní filozof a teoretik, jenž dokázal propojit činnost akademickou, politickou i publicistickou, přičemž udržoval českou právní vědu v úzkém kontaktu s dobovým evropským vývojem. K jeho normativistické teorii jsem byl vždy kritický, ale respektuji ji jako důležitý proud středoevropského právního myšlení.

PŘÍKAZSKÁ LENKA, advokátka

Milada Horáková – svými postoji a skutky jak za druhé světové války, tak především v padesátých letech 20. století, kdy navzdory nelidskému zacházení a nátlaku v rámci vykonstruovaného politického procesu zůstala pevná v přesvědčení a nezradila ideály, za které bojovala a o jejichž správnosti byla přesvědčena, zaslouží nejvyšší uznání.

Byla symbolem mravní síly, osobní integrity, odhodlání a cti v průběhu celého svého života až do jeho posledních okamžiků, kdy o něj byla připravena zvůlí komunistického režimu z těch nejnižších pohnutek. Osobnost hodná úcty a obdivu, která v žádném režimu nezradila své přesvědčení, humanismus a neztratila víru v demokracii a svobodu stejně jako odhodlání za ně bojovat a dokonce zemřít.

Dagmar Burešová – odvážná a zásadová žena, která v době nesvobody hájila zájmy osob stíhaných totalitním režimem. Byla nejen uznávaná právnička, ale také obdivuhodná osobnost, která navzdory perzekucím, jimž byla komunistickým režimem vystavena ona i její rodina, se nikdy nevzdala a neslevila ze svých zásad. Již jen za zastupování matky Jana Palacha ve známém procesu si zaslouží naši úctu a vděk.

Otakar Motejl – nezpochybnitelná právnická autorita, jako advokát zastupoval za totalitního režimu řadu nespravedlivě stíhaných, po sametové revoluci se stal prvním předsedou Nejvyššího soudu, a zásadním způsobem tak ovlivnil návrat k právnímu státu a utváření soudní judikatury. Jako první veřejný ochránce práv se významně podílel na formování úřadu ombudsmana.

PUNČOCHÁŘ PAVEL, soudce Okresního soudu ve Vsetíně

Podíl Aloise Rašína na vzniku republiky je nepochybný, právě kvůli přípravě textu prvního zákona o zřízení samostatného státu. Dále Otakar Motejl, jenž svážel svým autem zraněné studenty vracející se z demonstrace na Národní třídě do nemocnice, byl předsedou Nejvyššího soudu ČSFR i ČR a prvním ombudsmanem. Dagmar Burešová, která v období normalizace zastupovala kolem sta osob stíhaných totalitním režimem.

RADVAN MICHAL, Právnická fakulta Masarykovy univerzity

František Weyr, zakladatel normativní teorie právní, jíž se brněnská právní škola proslavila ve světě. Karel Engliš, který byl činný nejen v právu, ale též v ekonomii a politice. Zásadně se podílel na vytvoření teleologické hospodářské teorie. Zdeněk Kessler, který ve funkci prvního předsedy Ústavního soudu ČR položil základy jeho rozhodování.

RAKOVSKÝ ADAM, advokát

Rytíř Randa, protože Krčmář, Sedláček i Rouček už byli kompilátoři, a nikoliv původní myslitelé, nebo Jiří Hoetzel. Nepochybně jsme měli dva významné právníky za prezidenty – Háchu a Husáka –, ale oba se tomu původnímu oboru dnešními měřítky asi dost zpronevěřili.

RANDLOVÁ NATAŠA, advokátka

Vážím si Karla Čermáka, výrazně se podílel na přípravě prvního porevolučního zákona o advokacii a byl nezpochybnitelnou morální autoritou. Spoluautor Ústavy Vojtěch Cepl st., protože říkával: „Nejdůležitější je vláda práva. Hlas většiny nemusí být základem demokracie, protože většina se může mýlit.“ Dagmar Burešová – je mi blízká, protože její doménou bylo pracovní právo, kterým se zabývám i já.

RONOVSKÁ KATEŘINA, Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Nominuji Emila Svobodu, Otakara Motejla a Karla Eliáše, jejichž přístup k právu pro mne vždy byl, je a bude velkou inspirací.

RUNTÁK ROBERT, soudní exekutor v Přerově

Otakar Motejl, protože dlouhodobě patřil ve veřejném životě k lidem, kteří se těšili velké důvěře jak mezi právníky, tak mezi širokou veřejností. Byl osobností s vysokým morálním kreditem a vysoce vyvinutým smyslem pro spravedlnost a konzistentní zastánce demokratických principů i prosté lidskosti.

RYCHLÝ TOMÁŠ, soudce Nejvyššího správního soudu

Viktor Knapp – jsem si vědom, že jeho osobnost není, a ani nemůže být vnímána jen pozitivně, zejména kvůli jeho „mocenskému“ postavení za minulého režimu. Váš dotaz však obsahuje slovo „nejvýznamnější“, nikoli „nejctnostnější“ či „politicky nejodvážnější“. Přinejmenším z pohledu teorie práva a právní komparatistiky byl mimořádným přínosem pro českou právní vědu.

Měl jsem možnost vidět ho osobně na vědeckém semináři z teorie práva v roce 1988 a mohu dosvědčit, že hovořil kriticky k tehdejšímu režimu, a zřetelně si uvědomoval nutnost jej změnit. Byl však brilantní myslitel v mnoha oborech – byl bez váhání schopný erudovaně komentovat například i otázky občanského práva.

SEDLAŘÍK PETR, soudce Okresního soudu v Kladně

Přikláním se k tvůrcům moderní Ústavy Antonínu Procházkovi či Vojtěchu Ceplovi st.

SELUCKÁ MARKÉTA, Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Nominuji Františka Weyra, Jaromír Sedláčka a prvního ombudsmana Otakara Motejla.

SCHULMANN FRANTIŠEK, advokát

Emil Hácha – spoluzakládal Nejvyšší správní soud, byl soudcem tohoto soudu, později předsedou. Byl členem legislativní rady vlády, členem rozhodčího soudu v Haagu. Uznáván jako odborník anglosaského a mezinárodního práva.

August Miřička – profesor trestního práva a trestního řízení, děkan Právnické fakulty, později rektor Univerzity Karlovy. Podílel se na přípravě kodifikace československého trestního práva. Největší teoretik trestního práva (hmotného i procesního).

Jaromír Sedláček – zjevně nejvýznamnější znalec civilního práva, jako teoretik byl normativista. V oblasti teorie pracoval s kategoriemi čistými, obsahovými a systematickými, například rozlišování soukromého a veřejného práva je příkladem systematického pojmosloví. Jeho myšlenky ale nebyly přínosem jen právní teorii, jeho nejvýznamnější práce Obligační právo významně ovlivnila rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a navíc s Františkem Roučkem zpracoval monumentální a široce používaný šestidílný komentář k obecnému zákoníku občanskému z roku 1811.

SKŘEJPEK MICHAL, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Navrhuji Leopolda Heyrovského, jenž vytvořil moderní českou terminologii soukromého práva a jako rektor Univerzity Karlovy položil základní kámen současné budovy její Právnické fakulty.

SLÁDEČEK VLADIMÍR, soudce Ústavního soudu

Nebylo to sice výslovně stanoveno, ale navrhuji již zesnulé osobnosti, neboť považuji za ošidné uvádět právníky žijící: profesor František Weyr (1879–1951); profesor Jiří Hoetzel (1874–1961); docent Vladimír Mikule (1937–2013).

Weyr a Hoetzel byli předními právníky a vysokoškolskými pedagogy především v období první republiky. Weyr byl především odborníkem na ústavní právo, zabýval se však i teorií práva i právem správním. Hoetzelovu doménu představovalo správní právo a správní věda. Oba se mimo jiné významně podíleli na přípravě československé ústavní listiny i vydávání velkolepé právní encyklopedie – Slovníku veřejného práva československého. Z jejich literárního odkazu se stále čerpá.

Mikule byl význačným odborníkem na správní i ústavní právo, který poté, co byl „odejit“ z Právnické fakulty UK, pracoval v disentu. Po „převratu“ působil ve Federálním shromáždění (předseda ústavněprávního výboru jedné z komor) a významně se podílel na přípravě řady přelomových zákonů, včetně Listiny základních práv a svobod. Posléze se vrátil na Právnickou fakultu UK, kde relevantně přispěl k rozvoji výuky správního práva, zároveň bohatě publikoval a mimo jiné řadu let pracoval jako člen Legislativní rady vlády.

SMÍTKOVÁ ZUZANA, advokátka

Zdeněk Kessler, svoi osobností a právní autoritou pomohl vybudovat Ústavnímu soudu respekt mezi laiky i odbornou veřejností. Jiří Švestka jako profesor Právnické fakulty UK ovlivnil za dobu své pedagogické činnosti velkou většinu právníků dnešní doby. Všem absolventům vštípil základní zásady českého civilního práva. Otakar Motejl se jako první předseda Nejvyššího soudu ČR a první ombudsman zásadně podílel na budování právního státu po pádu totalitního režimu.

SNIEHOTTA MICHAL, advokát

Dagmar Burešová byla nejen výbornou advokátkou, ale především morální autoritou. Svůj smysl pro spravedlnost vyjádřila i tím, že za normalizace zastupovala osoby stíhané komunistickým režimem. František Rouček, profesor obchodního a směnečného práva a děkan dnešní Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Otakar Motejl, protože jen málokterý právník toho udělal tolik pro vybudování demokratického právního státu jako on.

SVÁČEK JAN, soudce Vrchního soudu v Praze

Otakar Motejl prošel všemi právnickými profesemi. Jako jediný ministr spravedlnosti prosazoval institucionální nezávislost soudní moci a předložil do zákonodárného procesu zákon o vytvoření nejvyšší rady soudní moci. Dagmar Burešová, advokátka a první polistopadová ministryně spravedlnosti. Jaroslav Bičovský, civilní soudce za první republiky a později až do roku 1970. Ve složitých dobách vždy prosazoval nezávislost soudcovského rozhodování. Aktivně se věnoval otázkám organizace soudnictví a etice soudcovské práce.

SVOBODA KAREL, soudce Nejvyššího soudu

František Weyr, jeden ze spolutvůrců normativní právní teorie. Málokdy se stane, že Čech přijde s něčím skutečně novým. Jemu se to povedlo. Josef Fiala a jeho kniha Důkaz zavinění v českém civilním procesu. Psal na svou dobu mimořádně odvážně o tom, že v jakémkoliv civilním procesu existuje břemeno tvrdit a prokazovat. I když ostatní okolo něho zuřivě hřímali, že socialistický soud musí zjišťovat úplnou pravdu a že něco jako břemeno tvrdit a prokazovat neexistuje. Josef Macur, který po roce 1989 otevřel české procesualistice „okno do Evropy“.

SYLLA MIROSLAV, advokát

František Weyr, jehož normativní teorie by dnes měla být inspirací pro každého legislativce při tvorbě právní normy. Hans Kelsen, zejména za polemickou větu vztahující se k přirozenoprávní teorii – „Jí (přirozenoprávní teorií) lze odůvodnit vše“ – ze Všeobecné teorie norem. Karel Eliáš za znovuobjevení a prosazení nového občanského práva v ČR. Zejména za § 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku.

ŠÁMAL PAVEL, předseda Nejvyššího soudu

Otakar Motejl byl člověk, který v justici působil v mnoha rolích, vždy lidsky, na straně práva, jako osobnost, která na počátku své kariéry i pod hrozbou různých represí hájila zájmy spravedlnosti. Už když po ukončení studií v roce 1956 začínal jako advokát, obhajoval lidi pronásledované komunistickým režimem, například rodiny, které odmítaly vložit svůj majetek do družstev. V sedmdesátých letech se stal obhájcem řady osobností českého disentu.

Když byl v lednu 1990 zvolen předsedou federálního Nejvyššího soudu, úspěšně zvládl nelehký úkol očistit tuto nejvyšší soudní instanci od nomenklaturních kádrů komunistické minulosti. V roce 1993, už jako předseda Nejvyššího soudu nově vzniklé České republiky, realizoval jeho úspěšnou transformaci a následný přesun z Prahy do Brna. Krátce působil jako ministr spravedlnosti.

Logickým vyvrcholením jeho právnické kariéry byla zásluha o vznik zákona o veřejném ochránci práv, přičemž v roce 2000 se stal vůbec prvním ombudsmanem v České republice. Snad všichni tehdy jeho zvolení považovali za jedinou a vzhledem k jeho schopnostem a morálním kvalitám i přirozenou volbu. Stejně jako při jeho znovuzvolení ombudsmanem v roce 2006.

František Vážný – nikdo se tolik nezasloužil o sjednocení judikatury prvorepublikového Československa. Systematicky přitom dlouhá léta zpracovával agendu civilní i trestní. Dá se říci, že podle stejného „vzoru“ publikuje Nejvyšší soud svá rozhodnutí i dnes. Od roku 1922 byl druhým prezidentem Nejvyššího soudu (tedy místopředsedou) a obecně se předpokládalo, že bude v roce 1930 jmenován předsedou. Nakonec se místo něj stal prvním předsedou Vladimír Fajnor, což tehdy velká část odborné veřejnosti považovala za křivdu vůči Františku Vážnému. Byl také uznávaným odborníkem na teorii civilního soudního procesu.

Alois Rašín je vnímán především jako politik a ekonom, přestože byl také nanejvýš zdatným právníkem. Dokládá to mimo jiné skutečnost, že se nejvíce zasloužil o takzvaný recepční zákon, tedy vůbec první zákon nově vzniklé Československé republiky.

Jako vůdčí osobnost října 1918 a člen Národního výboru československého spoluvytvářel a následně schvaloval také další zákony, které bylo třeba po rozpadu Rakouska-Uherska v mimořádně exponované a hektické době přijmout, aby mohla nově vzniklá republika řádně fungovat a nezavládl v ní chaos. I když už v roce 1923 podlehl zraněním, která utrpěl při atentátu, dokázal se nesmazatelně zapsat nejen do historie československé politiky a ekonomie, ale také práva – což je opomíjeno.

ŠIMÁČKOVÁ KATEŘINA, soudkyně Ústavního soudu

Zaměřím se na tři ženy právničky, protože právě ženy bývají výraznými ochránkyněmi spravedlnosti a lidských práv. Milada Horáková, symbol odvahy a boje za demokracii a spravedlnost. Žena, jež byla pro své zásady ochotna obětovat vlastní život. Výraznou ženou právničkou – charakterní, pracovitou a politicky aktivní – byla i Dagmar Burešová, advokátka maminky Jana Palacha, první porevoluční ministryně spravedlnosti České republiky a posléze předsedkyně České národní rady.

Doposud činnou je pak moje třetí hrdinka Eliška Wagnerová, inspirativní osobnost, která nenechá nikoho lhostejným. Byla advokátkou, předsedkyní Nejvyššího soudu, místopředsedkyní Ústavního soudu a senátorkou. Vždy se rozhodovala in dubio pro libertate (v případě pochybností pro svobodu – pozn. red.).

ŠIMÍČEK VOJTĚCH, soudce Ústavního soudu

Milada Horáková, protože spravedlnost pro ni nebyla intelektuální pózou, nýbrž životním posláním a prokázala neuvěřitelnou statečnost. Vladimír Čermák je symbolem étosu prvního Ústavního soudu. Poctivý a slušný člověk. František Weyr, noblesní akademik, vynikající právní vědec evropského formátu a spoluzakladatel Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

ŠIMKA KAREL, soudce Nejvyššího správního soudu

V právu je významný ten, kdo je v něm vlivný. A kdo to je? Ten, jehož právní myšlení ovlivní společenskou realitu v co největší míře. Za uplynulých sto let máme jen jediného opravdu vlivného právníka. Stále žije a je docela mladý. A nejspíš ještě neřekl své poslední slovo. Michal Bobek, český generální advokát u Soudního dvora EU.

Jeho vynikající právní argumentace, často přebíraná Soudním dvorem, významně ovlivňuje společenskou realitu půl miliardy lidí žijících v členských státech Evropské unie přímo a stovek milionů dalších nepřímo (v důsledku „měkké síly“ práva EU i jiných jeho dopadů). Žádní další velikáni českého práva – od Františka Weyra přes Viktora Knappa, Pavla Höllandera, Jiřího Malenovského až po Karla Eliáše či Pavla Šámala – takové míry intelektuálního vlivu na společenskou realitu nedosáhli a ti žijící mezi nimi už nejspíš ani nedosáhnou.

ŠŤASTNÝ ONDŘEJ, státní zástupce Obvodního státního zastupitelství Praha 2

Hans Kelsen, pražský rodák, nepochybně nejvlivnější právník, který se kdy narodil na našem území. Na počátku 20. století vytvořil vlastní právně-filozofickou školu, takzvanou ryzí nauku právní, která dosáhla světového významu. Na jeho dílo navázal František Weyr.

Václav Havel, ač neprávník, zásadně ovlivnil právní vědomí i praxi. Před rokem 1989 systematicky poukazoval na pošlapávání lidských práv a svobod totalitní mocí. Po revoluci stál u obnovy demokratického právního státu, zásadním způsobem se podílel na vytvoření nové ústavy, složení Ústavního soudu a dalších institucí. V době tzv. opoziční smlouvy inicioval zrušení volebních zákonů, jež by v rozporu s ústavou fakticky odstranily poměrný volební systém.

Otakar Motejl za komunismu jako advokát hájil osoby pronásledované totalitním režimem, po roce 1989 výrazně ovlivnil podobu Nejvyššího soudu, který vedl. Způsob, jakým se zhostil funkce prvního veřejného ochránce práv, zajistil celému úřadu vysokou prestiž.

TOMÁŠEK MICHAL, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Viktor Knapp, přestože vím, že právnickou obec rozděluje postoj k jeho politickému působení. Z hlediska právní vědy je stále nejcitovanějším autorem v odborných právnických publikacích.

TRUBAČ ONDŘEJ, advokát

Aloise Rašína lze s nadsázkou přirovnat k současné postavě Wolfganga Schäubleho v Německu, který je dnes vnímán spíš jako dlouholetý úspěšný ministr financí – a trochu se zapomíná, že je to zároveň renomovaný právník, jenž po roce 1989 jako ministr vnitra řídil mravenčí práce na znovusjednocení Německa.

Podobně i u nás je Rašín vnímán primárně jako ekonom, ale i on byl právníkem a jeho zásluhy v prvních letech existence státu jsou zásadní. Byl autorem textu prvního zákona o zřízení samostatného československého státu. Jako ministr financí stabilizoval křehkou ekonomiku nového státu, rozvráceného dlouhou válkou, včetně velké měnové reformy v roce 1919.

Josef Baxa, který na přelomu milénia „kryl záda“ ministru spravedlnosti Motejlovi a společně připravili asi nejambicióznější reformu justice. Ta sice neprošla, ale dodnes je inspirací, kam by se české soudnictví mohlo vyvíjet. Především na zelené louce vybudoval Nejvyšší správní soud (NSS), který se stal sebevědomou institucí, jež zásadně proměnila prostředí české veřejné správy. Zejména v daňové oblasti došlo k zásadní kultivaci činnosti finanční správy, daňová judikatura NSS je respektována a vytváří jasná a srozumitelná vodítka jak pro finanční úřady, tak pro firmy a občany.

UŘIČAŘ MIROSLAV, advokát

Petr Hajn – jako nejen největší žijící odborník na právo nekalé soutěže, nýbrž také neúnavný popularizátor práva mezi širokou veřejností. Vladimír Smejkal – pro jeho vědeckou a též publikační činnost v mezioborové oblasti zahrnující ICT právo, respektive oblasti na pomezí práva a informačních technologií včetně přesahů do souvisejících oblastí, zejména kybernetické kriminality. Tomáš Sokol – pro jeho dlouholetou činnost v oblasti trestního práva, včetně publikační a přednáškové činnosti.

VALACHOVÁ KATEŘINA, právnička a poslankyně ČSSD

Otakar Motejl, vedle významných státních funkcí, jež zastával, byl především obhájcem. Hájil nejslabší a nejzranitelnější nejen před rokem 1989 a bez ohledu na tehdejší politický režim a možné následky. Jako obhájce práv byl jedním z klíčových budovatelů naší obnovené demokracie a právního státu po roce 1989. A v tom má spočívat právnické řemeslo především.

Viktor Knapp, právní vědec, účastník poválečné rekodifikace občanského práva, významný aktér ústavního uspořádání republiky a jistě nejvýznamnější představitel naší teorie práva. Jeho učebnice ovlivnily řadu generací právníků a jsou doposud základním kamenem právnického vzdělání.

Edvard Beneš je možná překvapivá volba, ale před PF MU, mou alma mater, stojí ne náhodně jeho socha. Bez něho by Československo nevzniklo. Bezpochyby byl duchem právník a jsem přesvědčena, že mu to pomohlo obstát v mimořádně tragických momentech naší historie, kterým musel čelit. Navzdory dvojí abdikaci – či právě proto – pro mě zůstává statečným a čestným člověkem.

VEČEŘA MILOŠ, Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Viktor Knapp, jeden z nejvýznamnějších českých právníků, významný právní teoretik a představitel vědy občanského práva. František Weyr, významný právní filozof, právní teoretik, státovědec, ústavní a správní právník.

VLK VÁCLAV, advokát

Na prvním místě nominuji skupinu právníků, kteří se podíleli na vzniku Ústavy ČR, jako celek, protože založili a obnovili právní řád země. Druhou nominovanou osobností je Milada Horáková. Je dokladem toho, že právo a morálka jsou jedno. Právo bez morálky je bezpráví. Třetí skupinou jsou obhájci disidentů, Židů za protektorátu, odbojářů a s nimi Kamill Resler, protože dokázali stát na straně práva, „poslušni zákonů své země i svého stavu“, i když to skoro nešlo.

VOJTEK PETR, soudce Nejvyššího soudu

Poukážu na tři jména, která jsou pro mě významná a s nimiž jsem se osobně setkal. Do určité míry zároveň reprezentují i jistou kategorii právníků, kteří se významně zapsali do dějin tohoto oboru.

Viktor Knapp – geniální právní myslitel s úžasnou schopností zjednodušení a zobecnění problému, vzdělaný a erudovaný teoretik. Přestože svůj um vynaložil povětšinou na výklady socialistického práva (a leckdy i na jeho odůvodnění), je úroveň jeho právního uvažování a argumentace téměř nedostižná. Kdyby tvořil v nynější době, dosáhl by světového věhlasu.

Antonín Tripes – reprezentant justice, poctivý soudce, který celý život věnoval nejen rozhodování ponejvíce na Krajském soudu v Českých Budějovicích, ale i výchově justičních čekatelů a dá se říci všech kolegů. Asi není natolik známou osobností, ale stejně jako řada jemu podobných ryzích a poctivých soudců, například Miloš Tomsa, Miroslav Nypl a řada dalších, se svou vytrvalou a svědomitou mravenčí prací podílel na stavu právnické profese u nás.

Karel Eliáš – hlavní tvůrce nového občanského zákoníku olbřímím dílem zasáhne zejména do právních dějin dalšího století, nicméně v závěru vámi sledovaného období výrazně ovlivnil českou civilistiku a navzdory řadě výhrad, které lze vznášet k novému kodexu, jeho celkový dosah je zásadní. I on je reprezentantem celého týmu spolutvůrců.

VOSTÁREK LADISLAV, advokát

Nelze odpovědět jednoduše. Pohříchu byl totiž význam většiny osobností v oblasti práva v průběhu 20. století přímo úměrný jejich ochotě přizpůsobit svá stanoviska „potřebám doby“ bez ohledu na okolnosti. Takto se mohli stát mimořádně významnými osobnostmi jinak vynikající odborník na správní právo, soudce NSS a posléze protektorátní prezident Emil Hácha či průměrný advokátní koncipient Gustáv Husák.

Odborníci, kteří by měli být považováni za skutečné osobnosti, proto v lepším případě působili v zapomnění, v horším se stávali obětí režimů, v nichž uvedení pánové působili na vysokých postech. Stejně tak by sem mohl patřit Viktor Knapp, vynikající právnický mozek, jenž se umazal v procesu s Miladou Horákovou a v letech 1948–1954 byl vedoucím politického odboru Kanceláře prezidenta republiky.

Nezbývá než vzít v potaz právníky, kteří měli pro tento stát opravdu pozitivní význam. Napadá mě skupina jmen – Alois Rašín, Karel Engliš a Karel Kramář. Z těch novodobých stojí každopádně za zmínku Josef Baxa a Zdeněk Kessler, kteří dokázali, že k soudu si lze zajít i pro spravedlnost a nikoliv jen pro rozsudek.

VYSKOČIL FRANTIŠEK, advokát

Emil Hácha za jeho právní erudici a statečnost do roku 1942 (následně bych mu pro postupující nemoc následky jeho jednání nepřičítal). Dagmar Burešová, příklad velké odvahy v době normalizace bez balastu komunistické minulosti. Ota Weinberger – kéž by bylo více soudců a legislativců nadáno takovou schopností právní logiky.

WEINHOLD DANIEL, advokát

Pokud by měřítkem měla být obecná proslulost a celkový dopad osobnosti (i mimo úzký perimetr české země), za nejvýznamnějšího bych nutně považoval Františka Kafku. Na druhou stranu, jestliže si vezmu doslova výsostnou subjektivitu volby, uvedl bych Jaromíra Kincla. Jako osobnost právní akademie byl pro mne klíčový a nenahraditelný, a to jak svou výtečnou erudicí a schopností nasměrovat k fundamentům právnického myšlení, tak nezměrným (a hlavně nesmírně nakažlivým) entuziasmem v oboru.

ŽIŽLAVSKÝ MICHAL, advokát a insolvenční správce

Právníky století jsou Otakar Motejl, Vojtěch Cepl st. a Miloš Holeček. První v roli předsedy Nejvyššího soudu a zbývající dva jako ústavní soudci. Tato svatá právnická trojice mi připomíná svěží změnu v českém právním prostředí po listopadu 1989. Přinesla ji praxe vysokých soudních instancí mnohem více než legislativa.

Všechny zmíněné pány jsem měl tu čest poznat. S Milošem Holečkem jsem dokonce v přelomové polistopadové době na počátku právnické kariéry soudil u stejného soudu. Všichni byli osobnostmi s nadhledem a schopností rozlišovat podstatné od nepodstatného. Právo pro ně nebylo jen tahání se o slovíčka, ale jednání podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Byli uvěřitelní a to, co říkali, mělo hlavu a patu. Zejména Otakar Motejl a Vojtěch Cepl se účastnili veřejné debaty. S velkým předstihem pochopili důležitou věc, ke které jsem sám dospěl až mnohem později jako advokát. Pravidla nepronikají do lidských myslí četbou zákonů, ale cestou veřejné debaty a veřejného mínění. A média se svým dosahem v tom dnes hrají klíčovou roli.

PŘEDSTAVITEL JUSTICE, KTERÝ NECHCE BÝT JMENOVÁN

Otakar Motejl pracoval původně jako advokát. Statečně zastupoval nebo hájil své klienty v politických procesech. V letech 1990–1992 byl předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, od ledna 1993 až do července 1998 předsedou Nejvyššího soudu ČR. V roce 1998 byl jmenován ministrem spravedlnosti, v prosinci 2000 byl zvolen veřejným ochráncem práv a v roce 2006 byl Poslaneckou sněmovnou zvolen do tohoto úřadu na dalších deset let. Před uplynutím této doby – 9. května 2010 – zemřel.

O tom, zda má být v našem státě funkce veřejného ochránce práv ustavena, se sváděly politické boje. Jich se Otakar Motejl nezúčastnil, ale post veřejného ochránce práv přijal. Svou činností dokázal, že je prospěšná a žádoucí. Jako první ombudsman v našem státě nastavil náročná kritéria pro její výkon i pro své nástupce. Ti všichni je splňovali a splňují. Byl morální i odbornou a je obecně uznávanou autoritou.

Karel Čermák byl nejdříve advokátem. Později vykonával funkci předsedy Městského sdružení advokátů v Praze, opakovaně funkci předsedy České advokátní komory. Následně zastával funkci ministra spravedlnosti ČR. Jako skvělý právník značného kulturního rozhledu přispíval pravidelně do Bulletinu advokacie svými kritickými úvodníky, které se těšily zájmu právnické veřejnosti. Zasloužil se o vynikající úroveň české advokacie, o to, že je dobře řízena, že dbá o odbornou výchovu advokátů a advokátních koncipientů a spravedlivě posuzuje i jejich poklesky.

Pavel Rychetský pracoval původně u Městského soudu v Praze jako justiční čekatel, ale musel od soudu podle příkazu stranických činitelů v roce 1968 odejít. Od té doby až do sametové revoluce byl podnikovým právníkem v družstvu. Byl signatářem Charty 77. Byl jmenován generálním prokurátorem, v červnu 1990 se pak stal místopředsedou československé vlády. Poté byl několikrát jmenován ministrem spravedlnosti ČR. Od 6. srpna 2003 je soudcem Ústavního soudu ČR a jeho předsedou.

Ústavní soud má na veřejnosti i v politických kruzích vysokou autoritu, a to i u těch ústavních činitelů, kteří někdy posuzují rozsah své ústavní pravomoci extenzivně, takže pak vznikají spory o to, zda Ústavu neporušují. Rozhodnutí Ústavního soudu, ať už vyznělo jakkoli, však všichni respektují a dodržují. To vše je jistě dokladem vysoké úrovně všech soudců Ústavního soudu. Má na tom významnou zásluhu předseda soudu Pavel Rychetský – dobrým řízením soudu a tím, že o činnosti soudu objektivně informuje veřejnost.

PŘEDSTAVITEL ADVOKACIE, KTERÝ NECHCE BÝT JMENOVÁN

Jako právníka století nominuji Antonína Randu, který zemřel v roce 1914.