Letošní Nobelova cena za ekonomii, jejíhož laureáta oznámila v pondělí Královská švédská akademie věd, na první pohled dává za pravdu kritikům, podle kterých tradiční ekonomové selhávají se svými modely, nedokážou předpovídat finanční krize a nerozumí chování lidí.
Dostal ji totiž Američan Richard Thaler, jeden ze zakladatelů takzvané behaviorální ekonomie, za propojení této disciplíny a psychologie, za výzkum toho, proč se lidé nechovají na první pohled ekonomicky racionálně.
Thaler také stál u zrodu takzvaného libertariánského paternalismu, který chce "napravit" neracionální chování lidí a "postrčit" je k pro ně dobrým rozhodnutím.
Thaler například vyvrátil předpoklad některých ekonomických teorií, že se lidé vždy chovají racionálně. Že stále zvažují, co si za své peníze koupí, a jsou schopni posoudit, co je pro ně nejvýhodnější. Podle Thalera to ve skutečnosti nefunguje. Lidé si vedou oddělené účty třeba pro výdaje na dovolenou a na běžný provoz domácnosti, přisuzují větší cenu tomu, co mají, než tomu, co mohou získat, a taxikáři v dešti pracují méně, i když tím přicházejí o peníze. Navíc si většina lidí myslí, že má nadprůměrné schopnosti.
Jejich chování se liší od ekonomických modelů, a přispívá tak například ke vzniku různých bublin na trzích a ekonomických krizí.
Sám Thaler vidí v tomto neracionálním chování lidí často určitou logiku, kterou ale nepředpokládají zjednodušené ekonomické modely.
"Nemám rád slovo neracionální. Zní to, jako by s lidmi bylo něco v nepořádku. Spíše je něco v nepořádku s ekonomy. Myslí si totiž, že lidé jsou superracionální a každý je třeba schopen zjistit, kolik přesně by si měl spořit na penzi, a že to dělá. Že lidé jsou matematičtí géniové a mají perfektní sebeovládání. A to je nelidské," řekl HN Thaler při své předloňské návštěvě Prahy. Tvrdí, že za pomoci behaviorální ekonomie, tedy ekonomie, která bere v úvahu omezenou racionalitu, vytváří modely pro skutečné lidi. A že je pak možné podle nich navrhnout efektivní veřejnou politiku.
Americký profesor Richard Thaler je jedním ze zakladatelů behaviorální ekonomie. Odvětví ekonomické vědy, které zkoumá chování lidí za různých podmínek a nepředpokládá přitom jako jiné směry ekonomie, že se lidé rozhodují racionálně a dokážou posoudit nezaujatě všechny své možnosti.
Thaler pracuje na Chicagské univerzitě a je spoluzakladatelem investiční společnosti Fuller & Thaler Asset Management, kde využívá behaviorální ekonomii.
Napsal několik knih a některými jeho myšlenkami se inspiroval například bývalý britský premiér David Cameron.
Thaler vystudoval Western Reserve University v Ohiu a Rochesterskou univerzitu v New Yorku.
Thaler například zkoumal, jak lidé zacházejí se svými penězi. Teoreticky by si například neměli brát na něco půjčku, když mají na svém účtu dost peněz na danou věc. Ale přesto to dělají. V hlavě totiž například mají zakódováno, že si na svém kontě spoří peníze na penzi nebo na auto, a když přijde neočekávaný výdaj, raději si vypůjčí a zaplatí za spotřebitelskou půjčku vysoké úroky.
Lidé se tak snaží chránit své dlouhodobé úspory, omezit utrácení, ale ve výsledku je to stojí víc peněz.
Jde o rozpracování konceptu "omezené racionality", za který získal Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1978 Herbert Simon. Ta může znamenat problém i pro celou společnost. Lidé, kteří vydělali na burze peníze, je například snadno dál utrácejí. Neberou je jako reálné peníze. Často riskantně investují a tím vznikají v ekonomice bubliny jak na burze, tak na trhu nemovitostí. Navíc to živí přehnanou sebedůvěru.
Většina lidí se totiž podle Thalera považuje za nadprůměrné, ať již jde o řízení auta, nebo o burzovní obchody. Myslí si: Mně se žádná "nehoda" jako bouračka nebo pád cen nemůže stát. A ta i kvůli jejich chování přijde.
Thaler si všiml i dalších věcí. Třeba toho, že lidé se svých věcí neradi vzdávají, požadují za ně vyšší cenu, než za kolik by je koupili. I když by třeba peníze potřebovali. Tento takzvaný majetnický efekt byl podle Thalera kdysi velmi racionální.
"Když ztráta znamená smrt, třeba v případě jídla, bylo to užitečné. Ale nyní ne," vysvětloval HN. Jak poznamenal, většina zvířat, která neměla majetnický efekt, dávno vyhynula. V moderní společnosti je to ale neracionální.
Lidé ale nemaximalizují svůj zisk, ani když jde o výdělek v práci.
Thaler je například jedním ze spoluautorů studie, která ukazuje, proč je v dešti obtížné chytit taxi. Logika by napovídala, že právě tehdy bude jezdit taxíků víc, protože je víc potenciálních zákazníků a taxikář víc vydělá. Jenže to funguje opačně. Taxikář chce nejen peníze, ale i volný čas. Určí si, kolik má za den vydělat, a pak jede domů. V dešti je po jeho službách velká poptávka, rychle získá dost zákazníků, splní svůj cíl, a zbytek klientů marně vyhlíží, jak se dostat domů.
Jedno z nejprestižnějších ocenění v oblasti ekonomické vědy není tradiční Nobelovou cenou.
Alfred Nobel totiž ve své závěti s cenou za ekonomii nepočítal.
Zavedla ji až v roce 1968 švédská národní banka a poprvé byla udělena o rok později. Získali ji Nor Ragnar Frisch a Nizozemec Jan Tinbergen.
Ocenění často odráží celoživotní dílo laureáta, někdy je rozděleno mezi dva až tři kandidáty. Většina oceněných je stejně jako letošní laureát Richard Thaler spojena s Chicagskou univerzitou v USA.
Podobně "neracionální" jsou ale lidé, i pokud jde o úvahy o úsporách na penzi či následky obezity. Hledají rychlé uspokojení a nemyslí na problémy ve stáří či své zdraví. Thaler proto navrhuje vést je opatrně k tomu, co je pro ně dobré.
Například tím, že kdo si nebude chtít spořit v USA na penzi, bude se muset z penzijního spoření odhlásit.
Ne jako dosud, že kdo chce spořit, musí si penzijní pojištění založit.
V restauracích by podle něj zase měli automaticky nabízet malé porce a velké jen na vyžádání, ne naopak.
Spolu s právníkem Cassem Sunsteinem o tom napsal knihu "Šťouch. Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí".
Thaler si je vědom úskalí takových postrčení, ale přesto je považuje za užitečná. "Je možné, že tlustí lidé jsou šťastnější," připouští například, "ale mnoho z nich chce se svým chováním přestat."
Thaler také nezatracuje "staré" ekonomické modely, které kritizuje. Díky zjednodušení dokážou ledacos vysvětlit a ukazují, jak má fungovat ideální svět.
Je třeba je ale za pomoci behaviorální ekonomie zdokonalit. Thalerovi se to povedlo v mikroekonomii zkoumající rozhodování jednotlivých lidí. V makroekonomii, tedy při modelování chování ekonomiky jako celku, podle něj takový krok teprve přijde a udělají ho další, mladší ekonomové.
