Z původně tříměsíční dovolené se vyklubal tříletý pobyt.
FOTO: Archiv M. Bérešové
Proč zrovna Lombok?
Jednou jsem se potkala s kamarády, kteří asi tři čtvrtě roku cestovali po Asii a z toho pět měsíců strávili na Lomboku, který se jim líbil nejvíc. Prý se tam žije jednoduše a jsou tam milí lidé. Sama jsem v té době přemýšlela, kam se na chvíli schovám, a jejich vyprávění mě nadchlo.
Původní plán byl ale pouze dovolená, ne?
Ano, na asi tři měsíce. Měla jsem tehdy částečný úvazek, takže jsem pracovala na dálku. Když jsem se pak měla vracet domů, uletělo mi letadlo. Přejížděla jsem z Lomboku na Bali a naše loď měla asi sedm hodin zpoždění, takže jsem let nestihla. Samotné se mi ale nechtělo pryč a mám pocit, že v životě se žádné náhody nedějí a všechno má svůj důvod. Bylo pro mě snazší na Lomboku dál zůstat než si koupit novou letenku, která by byla hodně nákladná.
Jak si pamatujete na vaše první setkání s Lombokem? Odpovídala skutečnost představám?
Bylo to celkem tvrdé přistání do reality. Hned první den jsem zjistila, že na ostrově neteče teplá voda, pokud pomineme luxusní rezorty, a budu se muset sprchovat ve studené. Všechno pro mě bylo jiné a kontrastní k tomu, co jsem znala z Prahy, což byl hektický život a kariéra. Peníze a samá práce, práce, práce. Nemůžu říct, že jsem byla vyhořelá, ale práce bylo tolik, že jsem si říkala, kde jsem v takovém životě já. Neměla jsem prostor sama pro sebe.
Na Lomboku to byl přesný opak, mohla jsem čas využít smysluplně. Ihned jsem se dala dohromady s jednou neziskovou organizací, pro kterou jsem učila angličtinu. Po roce jsem se setkala s organizací Dorra, která zajišťuje lékařskou péči. Tlumočila jsem pro ně přímo v ordinacích z indonéštiny, kterou jsem už slušně ovládala.
Co jste na ostrově první dny ještě v rámci dovolené dělala?
Začala jsem cvičit jógu se skupinou dalších lidí. Ale ne z nějakého filozofického důvodu, chtěla jsem mít spíš zdravější přístup k tělu. A protože začalo deštivé období, často jsme na józe strávili i tři hodiny, protože nebylo kam jít. Pak jsem objevovala ostrov a cestovala.
Lombok je nádherný a rozmanitý, jeden den můžete vyrazit do hor, kde si připadáte jako někde v Gruzii nebo Kyrgyzstánu, a další den se ocitnete na nejhezčí pláži, jakou jste v životě viděli a kde nikdo není. Lombok prakticky nikdo nezná, všichni jezdí na sousední Balli nebo Gilli. To ho chrání před masovým turismem. Zato Bali je přelidněné, jde to znát všude — silnice jsou přecpané, všude jsou odpadky.
Na Lomboku mimo jiné učila Bérešová angličtinu.
FOTO: Archiv M. Bérešové
O Bali se hodně psalo, že má problém s odpadky vyplavovanými na pláže. Na Lomboku je to jiné?
Problém s odpadky je napříč celou Indonésii, i na Lomboku. Indonésané nemají vztah k ekologii. Ještě před dvaceti lety neznali igelitový pytlík, ale teď v něm máte úplně vše. Spotřeba plastu je masová, pro lidi je to jednoduché. Vezmou plastový kelímek a prostě ho vyhodí. Buď rovnou do moře nebo za město v lese, odkud ho přívalové deště stejně odnesou do oceánu.
Vnímala jste to při pobytu jako problém? V Evropě se na třídění odpadu poměrně lpí.
Snažila jsem se v tomto ohledu tamní lidi vzdělávat, vysvětlovat jim, že i takové dřívko od nanuku se jim může vrátit zpět na talíř, když ho spolkne nějaká ryba. Také jsme dělali s dětmi úklidy pláží. Ale v Indonésii musí dojít k nějakým regulacím ze strany vlády. Tím, že tamní lidé používali vždy přírodní obaly v podobě banánových listů, tak nechápou, že je plast nebezpečný. Neřekla bych ovšem, že to byl důvod, proč jsem se nakonec rozhodla na Lomboku nežít.
Volný čas Bérešová využila i k úklidům pláží.
FOTO: Archiv M. Bérešové
Poprvé jste na ostrově zůstala devět měsíců. Po návratu do Česka jste hned věděla, že se na Lombok zase vrátíte?
Naprosto. Po devíti měsících má člověk pořád růžové brýle. Je to jako ve vztahu, kdy si na začátku vyzobáváte jenom klady — je vám teplo, celý den trávíte venku a jste více v kontaktu s přírodou.
Cítila jste v Česku po tři čtvrtě roce nějaký kulturní náraz?
Všechno jsem tu nenáviděla. Šla jsem vyřizovat nějaké úřední záležitosti, čekala jsem ve frontě a hrozně mě rozčilovalo, jak má všechno řád. Indonésie je země, která nemá pravidla, a kde si děláte relativně, co chcete. Na druhou stranu můžete mít také problém s vymáháním svých práv. Po návratu do Česka jsem vše kritizovala, přišlo mi, že tu nikdo nežije přítomným okamžikem, všichni jsou mimo a není lepšího místa, než je Lombok. Takový byl duch mojí návštěvy.
Zpětně si uvědomuji, že je to druhý extrém a realita se hodně liší. Já jsem ale tenkrát potkala investory, se kterými jsem začala vymýšlet na Lomboku byznys — kavárnu. Byla jsem přesvědčená, že budu žít v Indonésii nadosmrti a není jiné cesty. Tak jsem v Česku prodala to málo, co jsem měla, a vrátila se zpět.
Indonésie nabízí nespočet osamělých zákoutí...
FOTO: Archiv M. Bérešové
...a okouzlujících pohledů.
FOTO: Archiv M. Bérešové
Jací jsou místní? Lombok je docela malý ostrov, znají se tam lidé navzájem?
Já si vytvořila vlastní okruh známých. Lombok je chudý ostrov, kde není vysoká míra gramotnosti, takže nemůžu říct, že bych měla přátele vyloženě mezi svými vrstevníky, úplně jsem si s nimi intelektuálně nerozuměla. Neříkám, že se všemi. Na Lomboku ale existuje model, že tamní chlapi chtějí ulovit holku, aby je živila. To se mi nelíbilo. Náraz s indonéskou morálkou byl pro mě obecně hodně tvrdý, ale bojím se, že za to částečně můžeme my lidé ze západu, kteří tam přinášíme naše konzumní hodnoty, iPhony a značkové hodinky. A tamní lidé najednou mají pocit, že také potřebují iPhone a značkové hodinky, i když to pro ně nikdy nebylo důležité.
Zhoršuje se to? Je vliv západní civilizace stále více znát?
Třeba takové Bali je oproti Lomboku o dvacet, třicet let napřed, protože už tam dlouhá léta jezdí surfaři z Austrálie a také hodně expatů (člověk dočasně pracující v zahraničí). Naopak já jsem na Lomboku narážela i na poměrně středověké metody, třeba vydírání. Takhle to zní silně, ale zkrátka za mnou přišli kvůli mému byznysu nějací lidé s tím, že chtějí něco zaplatit, i když na to neměli právo. Vyhrožovali mi, že mě udají a půjdu do vězení. V momentě, kdy někam přijedete a utrácíte tam peníze, nemáte s nikým problém. Jakmile se stanete něčí konkurencí a chcete peníze vydělávat, můžete být pro někoho nepřítel.
Když už mluvíte o vydírání, jak na Lomboku fungují policejní složky?
Po půl roce mě vykradli. Zloděj dokonce na místě zanechal důkazy a můj spolubydlící ho pak potkal. Mohli jsme ho tedy usvědčit. Jenže na Lomboku je justiční systém takový, že když vám něco ukradnou, máte dát zloději čas na vrácení věcí. Občas ho třeba skřípnou nějací bratranci. Když se ale po týdnu nic nestalo, šli jsme na policii, která slíbila, že přijde krádež vyšetřit. Jenže nikdo nepřijel. Takhle jsem za nimi jezdila týden a stejně se neukázali. Takže policie prakticky nefunguje.
Byl to jeden z důvodů vašeho návratu?
Na Lomboku si musíte pořád něco hlídat — mobil, peněženku. A přestože jsem byla stále ve střehu, tak mě okradli nesčetněkrát. Pak vám jde už spíš o míru únosnosti, kdy si to necháte, nebo nenecháte líbit. Bezpečnost určitě sehrála svou roli, pak také zdravotní péče a tropické nemoci. Prodělala jsem horečku denge, břišní tyfus, požahal mě na krku takový brouček, kvůli kterému jsem asi tři týdny nespala, byla jsem na kapačce a lékaři nevěděli, zda mi dát antibiotika nebo antivirotika, tak jsem pro jistotu brala asi deset prášků.
Přírodních krás Indonésie se prý člověk jen tak nenabaží.
FOTO: Archiv M. Bérešové
A jaký přístup mají ke zdraví Lombočané? Míří spíš do nemocnice, nebo dávají přednost šamanům a léčitelům?
Existuje tam obojí, a i já sama obojí zkusila. Ale byla jsem v kontaktu s lékaři z Dorry, s nimiž jsem své problémy řešila. Ale třeba moje kamarádka měla popálenou kůži od pádu na motorce. Přišel šaman Tokijo s pytlem guavových listů, začal je žvýkat a pak jí je plival na ránu. Ta se jí za pár dní zahojila. Šamani ovšem nejsou odpovědí na vše a třeba zlomeniny léčí tak, že vám nad nimi mávají lístky. Pak jsou ti lidé zmrzačení. Indonésané bohužel věří šamanům mnohem víc než klasickým lékařům.
Přejděme k vaší kavárně. Jak vás napadlo si ji otevřít zrovna na Lomboku?
Potkala jsem investory a společně jsme chtěli vytvořit něco hodnotného a trvalého. Bylo to navíc v době, kdy jsem byla přesvědčená, že nechci žít nikde jinde. A jelikož v Indonésii dobrou kávu nenajdete a já jsem milovník kavárenského života, rozhodla jsem se pro kavárnu.
Nedováží se náhodou z Indonésie nějaká káva?
Ano z Jávy, ale samotná kultura pití kávy tam chybí. Uvaří vám klasického turka, ale nikde nenajdete hipsterskou kavárnu. Chybělo mi to. Chtěla jsem si otevřít prostor, kde budu moct pracovat a kde mi bude dobře.
Filtrů netřeba. Příroda je v Indonésii krásná sama o sobě.
FOTO: Archiv M. Bérešové
Zkušební provoz kavárny přerušila letošní vlna zemětřesení, kterých jste dohromady zažila šest. Bylo to poprvé za váš pobyt v Indonésii?
První zemětřesení jsem zažila na konci roku 2016, bylo hodně silné. Vzbudilo nás, a tak jsme všichni vyběhli ven z domů. Ve výsledku ale trvalo asi 20 vteřin a nemělo žádný velký dosah. Zemětřesení, která proběhla letos v létě, byla opravdu silná a zničující. Tak velký pocit strachu jsem ještě nezažila, i když ve městě Kuta, kde jsem žila, nikdo nezemřel.
Poslední zemětřesení, které jsem v půlce srpna zažila, bylo šílené. Vypnul se proud a země se chvěla asi minutu, pak půl hodiny nic a znova. Rozhostila se tma, venku jsem slyšela jen křik dětí a pláč. Ani nevíte, jak je zemětřesení silné, protože aplikace, které jsme měli, informují i s půl hodinovým zpožděním. Měla jsem pocit, že přesáhlo osm stupňů Richterovy škály, i když bylo nakonec slabší. Když je to víc než 7,4 stupně, přijde tsunami. V momentě, kdy vám jde o minuty a jste u moře, nemáte moc času utéct někam na kopec. Poslední noc jsme se proto přesunuli na nejvyšší bod našeho města a nocovali na zemi. Tam je ale pak riziko, že se s vámi sesune půda, když přijde další vlna zemětřesení.
Člověk zažívá silné pocity strachu a nejhorší je bezmoc. Nedostanou se k vám ani pořádně kvalitní informace. Měla jsem nonstop mobil v ruce a sledovala jsem aplikace a vládní Twitter, kde se vydávala prohlášení, jestli nám hrozí tsunami. To vláda nejdřív vydala, pak ho stáhla. Něco podobného se stalo i na Sulawesi, kde vláda tsunami nejprve ohlásila, pak varování stáhla, jenže nakonec přišla ještě víc zničující vlna, než se předpokládalo. V systému informovanosti je pro mě největší nebezpečí.
Jak rychle se k lidem při takových situacích dostane pomoc?
Celkem rychle se začaly stavět tábory pro uprchlíky, takže lidé, kteří přišli o dům se mohli přesunout alespoň do stanů. V řádech dnů se začala mobilizovat armáda a začaly přicházet potraviny a základní potřeby. Pak nastoupili i dobrovolníci, ozývalo se mi i spoustu lidí z Česka, že by chtěli pomoci a kam mají poslat peníze.
Zemětřesení pro vás bylo tedy posledním impulzem, proč Lombok opustit?
Neříkám, že jsem ho opustila nadobro, koneckonců tam mám pořád byznys. Ale chtěla jsem si odpočinout od zemětřesení. Člověk tam před ničím nikam neuteče a já jsem díky Lomboku získala velkou pokoru vůči Česku. Teď mi tu přijde vše úžasné. Lidé, co slíbí, tak splní. Člověk si začne vážit maličkostí, mě se snad líbí i ta mlha, která vždy spadne v Ústí nad Labem. Říkám si, že žijeme v ráji.
Když se bavíte s průměrným českým občanem, tak si toho vůbec neváží, ale já se na něj snad nemůžu ani zlobit. Každého bych poslala na Lombok v dobách zemětřesení, aby si srovnal priority. Aby si řekl, že u nás se země netřese, nebouchají tu sopky, nehrozí nám tyfus nebo horečka denge a jsme v pohodě.